21 Cdo 432/2022

Plný text

21 Cdo 432/2022-137

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Doležílkem v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], proti povinné H. P., narozené dne XY, bytem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská č. 1000/23, pro 2 700 304,83 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 EXE 3373/2020, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2021, č. j. 20 Co 157/2021-70, takto:

Dovolání povinné se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 20 Co 157/2021-70, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), obsahuje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a tento údaj je obligatorní náležitostí dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, a má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Omezila-li se povinná ve svém dovolání při vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze na konstatování, že „v daném případě jsou splněny podmínky pro podání dovolání uvedené v poučení“ (s odkazem na poučení obsažené v napadeném usnesení odvolacího soudu, podle něhož „proti tomuto usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím soudu prvního stupně k Nejvyššímu soudu České republiky, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“), pak je nepochybné, že její dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.

Uvádí-li povinná v bodě 17 dovolání, který představuje podstatu tohoto jejího podání, že „jsou tedy dány důvody dovolání“, když soudy nepřihlédly k tomu, že (podle názoru povinné) „získání majetku při zániku SJM z důvodu prohlášeného konkurzu by mělo být postaveno na roveň získání majetku zpeněžením majetkové podstaty, neboť se jedná o zpeněžení“, a v souvislosti s tím předestírá svou domněnku, že „nabyla majetek v dobré víře“, že v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči jejímu manželovi nabývá tento majetek „bez jakýchkoli závazků váznoucích na věci, kdy v daném případě se jednalo o specielní druh zpeněžení a mělo být proto aplikováno ustanovení § 283 odst. 5, když došlo k vypořádání SJM“, pak přehlíží, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013) a že k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 4. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu

Plný text

21 Cdo 432/2022-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], proti povinné H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská č. 1000/23, pro 2 700 304,83 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 EXE 3373/2020, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2021 č. j. 20 Co 157/2021-70, takto:

Návrh povinné na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. dubna 2021 č. j. 9 EXE 3373/2020-52 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2021 č. j. 20 Co 157/2021-70 se zamítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. 9 EXE 3373/2020-52 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce „dle vykonatelného exekučního titulu, kterým je usnesení ze dne 30. 7. 2013 č. j. 10 Nc 231/2013-62 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 504/2013-90, kdy pověřen vedením exekuce byl soudní exekutor JUDr. L. J., Exekutorský úřad Přerov, se sídlem [adresa] ze dne 15. 12. 2020“.

K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2021 č. j. 20 Co 157/2021-70 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání. Dovolatelka podáním ze dne 15. 2. 2022 navrhla, „aby bylo rozhodnuto, že se vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 9 EXE 3373/2020-52 ze dne 29. 4. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 157/2021-70 ze dne 11. 8. 2021 odkládá“. Návrh odůvodnila tím, že „usnesením soudního exekutora JUDr. L. J. se sídlem [adresa] č. j. 203 EX 37585/20-64 ze dne 16. 1. 2022 byla vydána dražební vyhláška o provedení elektronické dražby nemovité věci s tím, že zahájení elektronické dražby je nařízené na den 23. 3. 2022 v 13:00 hod. a ukončení dne 23. 3. 2022 v 14:00 hod.“, že předmětem dražby je nemovitost, která je v jejím vlastnictví, a že „v případě, že o dovolání bude rozhodnuto až po termínu, na který byla zahájena elektronická dražba tj. den 23. 3. 2022“, došlo by k její „závažné a nezvratné újmě“.

Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

V projednávané věci nebylo možné vyhovět návrhu povinné na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť užití tohoto institutu je v řízení o výkon rozhodnutí [s výjimkou usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty a usnesení o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o. s. ř.] z povahy věci vyloučeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné pod č. 73 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. 20 Cdo 1084/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2395/2011).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh povinné na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 3. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu