Plný text
21 Cdo 512/2025-1962
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova č. 10/9, proti žalovanému D.I. SEVEN, a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Mikulandská č. 119/10, IČO 63077337, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, dohody o narovnání a zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 110/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2024, č. j. 61 Co 125/2024-1925, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 428,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Mateřánky, advokáta se sídlem v Plzni, Rooseveltova č. 10/9.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2024, č. j. 61 Co 125/2024-1925, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze závazných právních názorů dovolacího soudu, které byly v této věci vyjádřeny v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, č. j. 21 Cdo 2954/2020-1653, a ze dne 20. 12. 2023, č. j. 21 Cdo 886/2023-1841, v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu se zabýval otázkou svobody vůle žalobkyně při uzavření dohody o narovnání a zástavní smlouvy ze dne 6. 3. 2017, přičemž přihlédl k okolnostem případu významným z hlediska posouzení svobody vůle žalobkyně, a jeho závěr, že dohoda o narovnání a zástavní smlouva uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 6. 3. 2017 jsou neplatné, neboť je žalobkyně podepsala pod psychickým nátlakem v důsledku bezprávné výhrůžky, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k výkladu pojmu tzv. bezprávné výhrůžky, která může mít za následek neplatnost právního jednání podle § 587 občanského zákoníku, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod č. 12/1999 v časopise Soudní judikatura, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod č. 70/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný pod č. 157/2009 v časopise Soudní judikatura, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč., jejichž závěry dovolací soud shrnul již v rozsudku ze dne 20. 12. 2023, č. j. 21 Cdo 886/2023-1841, vydaném přímo v projednávané věci, nebo též dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005). Dovolací soud ani neshledal důvod, aby tato (rozhodná) právní otázka byla posouzena jinak.
3. Poukazuje-li pak dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, pak přehlíží, že v projednávané věci jednak soud vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v dovolatelem označené věci, a jednak řešil zcela odlišnou právní otázku [v rozhodnutí, na které dovolatel odkazuje, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda jde o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona (nyní § 175 odst. 1 trestního zákoníku), a nikoli otázkou neplatnosti právního jednání učiněného pod vlivem bezprávné výhrůžky (§ 587 občanského zákoníku) řešenou soudy v nyní projednávané věci].
4. Přestože dovolatel v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, ve skutečnosti je podstatou jeho argumentace obsažené v části „III.“ dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů (zejména se zjištěními, že žalobkyni bylo žalovaným vyhrožováno trestním stíháním, že neuvidí syna a že půjde do vězení, že žalobkyně se proto pod tímto psychickým nátlakem podvolila a listiny podepsala, a že žalobkyni nebyl žalovaným poskytnut přiměřený časový prostor, aby v klidu zvážila, zda žalovaným předložené dohody podepíše) a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).
5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
8. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rovněž správně upozornil, že v projednávané věci nejde o řízení o náhradu škody (majetkové újmy), ale o určení neplatnosti dohody o narovnání a zástavní smlouvy uzavřených mezi žalobkyní a žalovaným dne 6. 3. 2017. Ani dovolatelem akcentovaná skutečnost, že odvolací soud dospěl k závěru, že jednáním žalobkyně (blíže popsaným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) byla žalovanému způsobena majetková újma (škoda) [přičemž ani v tomto dovolacím řízení, ani v předchozích dovolacích řízeních – s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) – dovolací soud tento závěr odvolacího soudu nepřezkoumával, a ani přezkoumávat nemohl], nic nemění na závěru o neplatnosti dohody o narovnání a zástavní smlouvy uzavřených mezi žalobkyní a žalovaným dne 6. 3. 2017, neboť ani v takovém případě žalovaný není (nebyl by) oprávněn vynucovat po žalobkyni uzavření dohody o narovnání a zástavní smlouvy prostřednictvím bezprávné výhrůžky a psychického nátlaku. Žalovaný za takových okolností mohl využít jinou právní cestu, jak se (v souladu se zákonem) domoci svých tvrzených nároků, aniž by se uchýlil k bezprávné výhrůžce. Jinými slovy, nelze tolerovat jednání žalovaného spočívající v bezprávné výhrůžce a psychickém nátlaku na žalobkyni a dovodit platnost právního jednání, k němuž byla žalobkyně žalovaným prostřednictvím této bezprávné výhrůžky (psychického nátlaku) přinucena, a při němž tak žalobkyně neprojevila svou svobodnou vůli, a odepřít žalobkyni, která se dovolala neplatnosti tohoto právního jednání, právní ochranu jen z toho důvodu, že žalobkyně (slovy žalovaného) „před uzavřením předmětných dohod dlouhodobě žalovaného úmyslně podváděla, uváděla jej v omyl a působila značnou škodu“. Nejvyšší soud na rozdíl od dovolatele ani nemá za to, že jsou z tohoto důvodu závěry odvolacího soudu vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdé a že se příčí požadavkům řádně vedeného procesu, férovosti a ekvity. Žalobkyní vznesenou námitku neplatnosti právního jednání v takovém případě ani nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
9. I kdyby se tedy žalobkyně před uzavřením předmětných smluv (jak tvrdí žalovaný) vůči žalovanému dopustila jednání popisovaného žalovaným a způsobila mu tím značnou škodu, nebylo by možné jen z těchto okolností dovodit rozpor žalobkyní vznesené námitky neplatnosti dohody o narovnání a zástavní smlouvy (následně uzavřených mezi žalobkyní a žalovaným) s dobrými mravy, neboť tímto svým jednáním (vznesením námitky neplatnosti uvedených právních jednání) žalobkyně sledovala pouze ochranu svých práv, resp. jejím záměrem bylo pouze to, aby nebyla zavázána z právních jednání, k nimž nesměřovala její svobodná vůle a ke kterým byla žalovaným donucena prostřednictvím bezprávné výhrůžky (psychického nátlaku), a nikoliv způsobit žalovanému újmu na jeho právech. Za rozporné s dobrými mravy lze naopak v této souvislosti považovat jednání žalovaného, který žalobkyni k uzavření těchto smluv přinutil prostřednictvím bezprávné výhrůžky a psychického nátlaku, aby si tak zajistil lepší právní postavení při případném vymáhání svých tvrzených nároků.
10. Podle ustálené soudní praxe se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
11. Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že výkon práva (právní jednání) se příčí dobrým mravům tehdy, ocitne-li se (jeho obsah) v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání (jaký má být obsah jejich jednání), aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a že dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod č. 104/2012 Sb. rozh. obč.).
12. Judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, přitom lze přiměřeně aplikovat i na výklad ustanovení § 1 odst. 2, § 2 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Aplikace uvedených ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Ke stejnému závěru pak dovolací soud dospěl rovněž ve vztahu k aplikaci ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (nyní § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), resp. ve vztahu k úsudku soudu o tom, že se právní úkon (právní jednání) příčí dobrým mravům [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3049/2020].
13. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by tedy mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (srov. například odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014).
14. Poskytl-li v projednávané věci odvolací soud žalobkyni právní ochranu [uzavřel-li tedy odvolací soud (implicitně), že námitka neplatnosti právního jednání nebyla žalobkyní vznesena v rozporu s dobrými mravy], učinil tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ani ve vztahu k této (dovolacím soudem řešené) právní otázce pak dovolací soud neshledal, že by měla být posouzena jinak.
15. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o náhradě nákladů řízení státu, proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu