Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Československých legií č. 500, proti žalované Základní škole a mateřské škole J. A. Komenského Brandýs nad Orlicí se sídlem v Brandýsu nad Orlicí, Žerotínova č. 29, IČO 75015439, zastoupené Mgr. Monikou Skalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, o náhradu platu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 17 C 45/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. října 2024, č. j. 22 Co 145/2024-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 650,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Moniky Skalové, advokátky se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2024, č. j. 22 Co 145/2024-74, není přípustné pole § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatelka v podaném dovolání předkládá k řešení následující (podle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené) právní otázky, zda
- „opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021
-2/MIN/KAN sama o sobě založila povinnost zaměstnanci podrobit se testování na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2, nebo zda takovou povinnost zaměstnance musí splnit až na základě výzvy zaměstnavatele“ – dále jen „otázka č. 1“,
- „v případě odpadnutí překážky, pro kterou zaměstnanec vykonával práci na dálku (z domova), je zaměstnavatel povinen doručit zaměstnanci výzvu k výkonu jeho práce v místě sjednaném v pracovní smlouvě“ – dále jen „otázka č. 2“,
- „zaměstnanci náleží náhrada platu (mzdy) podle ust. § 208 zákoníku práce v případě, že zaměstnanec pro zaměstnavatele nevykonává práci z důvodu toho, že se zaměstnanec nepodrobil testování na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2, aniž by jej zaměstnavatel vyzval k jeho podstoupení“ – dále jen „otázka č. 3“.-
1. Prostřednictvím otázek č. 1 a 3 dovolatelka nepřípustně zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že „žalovaný … vydal pokyn k testování zaměstnanců a žalovaná (správně žalobkyně – pozn. dovolacího soudu) si tohoto pokynu byla vědoma“ (bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a způsob, jakým odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl [„z prohlášení žalované (správně žalobkyně – pozn. dovolacího soudu), která od počátku tvrdí, že se odmítla podrobit testu na přítomnost viru, což zaměstnavateli sdělila dopisem ze dne 23. 4. 2021“].
2. Obdobně prostřednictvím otázky č. 2 žalobkyně zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku), že žalobkyně byla (za situace, kdy dosud s ohledem na epidemii onemocnění COVID-19 vykonávala práci distančně z domova) v souvislosti s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-2/MIN/KAN (dále jen „předmětné mimořádné opatření“) žalovanou vyzvána, aby práci vykonávala ve sjednaném místě výkonu práce, tj. na pracovišti žalované [srov. skutková zjištění, že žalobkyně „byla poučena o tom, že práci na pozici učitelky může vykonávat na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že podstoupila POC antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 nebo v prostorách zaměstnavatele, který zaměstnavatel určí, postoupí preventivní antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru prostřednictvím testu poskytnutého jí zaměstnavatelem“ (bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „přidělení práce žalobkyni zabránilo pouze to, že žalobkyně nebyla ochotna se za podmínek, které byly stanoveny zmíněným mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, které byly pro žalovaného závazné, práci podle pracovní smlouvy konat“ (bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jakož i v předchozím odstavci uvedené skutkové zjištění o vydání pokynu žalovanou k testování zaměstnanců].
3. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
4. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).1.
2. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná.
3. Skutkové zjištění o tom, že žalovaný vydal pokyn k testování zaměstnanců a žalobkyně si tohoto pokynu „byla vědoma“, má spolehlivou oporu v obsahu dopisu žalobkyně ze dne 23. 4. 2021, v němž žalobkyně žalované sděluje, že se odmítá podrobit testování na přítomnost viru SARS-Cov-2. To stejné platí též pro skutkový závěr, že žalobkyně byla žalovanou vyzvána k výkonu práce na pracoviště žalované (srov. shora bod 4); žalobkyně ostatně ani v řízení netvrdila, že práci z pracoviště žalované nevykonávala proto, že k tomu nebyla žalovanou vyzvána, když už v žalobě uvedla, že žalovaná na její dopis ze dne 23. 4. 2021 „reagovala tak, že žalobkyni zamezila možnost vykonávat přímou činnost prezenčním způsobem v prostorách žalované“.
4. Nedůvodná je tedy námitka, že „odvolací soud porušil ústavně zaručené základní právo dovolatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod“, neboť „v daném případě je dán extrémního rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli odvolacího soudu“.
5. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se nejednalo o situaci, kdy zaměstnanec přestal vykonávat sjednanou práci, protože mu ji zaměstnavatel přestal přidělovat [dovolatelka sama potvrzuje, že „před 26.4.2021 …, stejně jako všichni ostatní pedagogičtí pracovníci, vykonávala práci pro žalovanou toliko na dálku (z domova)“], není na místě ani námitka o rozporu rozsudku odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3526/2015, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3310/2012.
6. Závěr odvolacího soudu o závaznosti předmětného mimořádného opatření je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu, jež našla své vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3100/2023, v němž byly učiněny závěry ve vztahu k mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-20/MIN/KAN, jemuž svojí povahou předmětné mimořádné opatření odpovídá, a které proto najdou svoje uplatnění též v projednávané věci. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku formuloval závěr, že „dodržuje-li zaměstnavatel povinnosti podle mimořádného opatření, naplňuje svoji povinnost dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Pro zaměstnance pak platí, že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance plynoucím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednalo-li se v posuzované věci o mimořádné opatření ukládající povinnosti zaměstnancům při poskytování sociálních a zdravotních služeb (a pokyn zaměstnavatele vydaný na jeho základě), pak v případě žalobkyně, jež byla pracovníkem v sociálních službách, je zřejmý věcný (vnitřní účelový) vztah uložené povinnosti k plnění jejích závazků plynoucích z pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 34/2023); šlo tak o povinnost žalobkyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci.“1.
2. Rovněž mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-20/MIN/KAN, ukládalo – stejně jako předmětné mimořádné opatření – povinnost ve stanovených intervalech provést preventivní vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC (point of care1) antigenních testů, které muselo být provedeno u všech zaměstnanců, kteří přicházejí do přímého kontaktu s pacienty nebo uživateli sociálních služeb (povinnost se vztahovala na vymezené poskytovatele zdravotnických služeb poskytujících dlouhodobou lůžkovou péči a poskytovatele sociálních služeb). Návrh na zrušení tohoto mimořádného opatření odůvodněný nesouhlasem navrhovatelů s povinností podrobit se preventivnímu vyšetření Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021-148, ve kterém neshledal rozpor této povinnosti s Úmluvou o lidských právech a Listinou základních práv a svobod.
3. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
4. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu