Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PARIS, společnost s ručením omezeným se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37, IČO 45278032, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43, proti povinné VILA BELLA s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1071/17, IČO 27441814, za účasti K. K., zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Mlýnská č. 298, o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 17. 8. 2023 a o návrhu K. K. na zastavení exekuce ze dne 20. 7. 2023, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1733/2018, o dovolání K. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2024, č. j. 70 Co 383/2024-584, takto:
I. Dovolací řízení ve vztahu k povinné VILA BELLA s. r. o. v likvidaci se zastavuje.
II. Dovolání K. K. se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2024, č. j. 70 Co 383/2024-584, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2024, č. j. 49 EXE 1733/2018
-561, jímž soud odmítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 17. 8. 2023 (výrok I) a návrh K. K. na zastavení exekuce ze dne 20. 7. 2023 (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy v rámci exekuce již byla provedena dražba a usnesením soudního exekutora ze dne 26. 10. 2023, č. j. 206 EX 3644/18-91, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 16 Co 52/2024-122, byl pravomocně udělen příklep, je správný závěr soudu prvního stupně, že § 337h odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neumožňuje exekuci zastavit, neboť exekuci je třeba považovat za provedenou.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala K. K. dovolání; navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 112733, bylo zjištěno, že za dovolacího řízení byla společnost VILA BELLA s.r.o. v likvidaci, IČO 27441814 (povinná) s účinností od 11. 3. 2025 vymazána z obchodního rejstříku; výmaz byl proveden na základě ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.
4. Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat (§ 107 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 3 o. s. ř.). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§ 107 odst. 5 věta první o. s. ř.).
5. Protože povinná zanikla bez právního nástupce ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud dovolací řízení ve vztahu k povinné VILA BELLA s. r. o. v likvidaci podle § 107 odst. 5 věty první ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil.
6. Dovolání K. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2024, č. j. 70 Co 383/2024-584, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. záviselo (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
9. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.
11. Dovolatelka ve svém dovolání předložila k řešení následující otázky:
[1] „Lze změnu judikatury dotýkající se platnosti či neplatnosti převodních smluv považovat za „jinou skutečnost“, která zakládá vlastnictví ve smyslu ust. § 133 a § 1108 obč. zák., a to zpětně?“
[2] „Kdo platně zrušil pravomocné rozhodnutí o vlastnictví čj. 8 C 32/2006, které uznávají obě smluvní strany v exekučním řízení i povinná?“
[3] „V případě, že dojde ke změně judikatury, ruší se vydáním nového judikátu veškerá pravomocná rozhodnuti vydaná v souladu s předchozí judikaturou?“
[4] „Je vůbec přípustné, aby vlastníkem jedné věci byly dvě různé osoby právnická, fyzická, resp., aby soud pro sporné účely konkrétního řízení, zde dražby, jednal jako s vlastníkem s osobou odlišnou od vlastníka určeného pravomocně v jiném řízení, navíc zapsaného ve veřejném seznamu KN, a jaké soudní rozhodnutí tento rozpor řeší?“
12. Na žádné z uvedených otázek však napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud je neřešil (srov. shora bod 1). Otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
13. Další námitky (že „soudy zcela ignorují zákon, když celá dražba bez účasti K. K. jako vlastníka je nezákonná a vydané rozhodnutí o příklepu nemůže představovat řádný nabývací titul pro vydražitele“, že „o naší žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, které potvrdilo nezákonný příklep, nebylo ke dnešnímu dni rozhodnuto“, že „žalobkyně nebyla od počátku řádným účastníkem všech řízení, která se týkají exekuce, jak ji mylně podsouvají soudy všech stupňů“, že „pro ni není závazné rozhodnutí o příklepu vydané v dražbě, kde nebyla účastníkem řízení a nebyla ji doručena dražební vyhláška, §159a OSŘ“, a že „se nemohou dovolávat retrospektivního působení judikatury, která proti pravomocnému rozhodnutí staví výklad, který v daném případě porušuje zákon, procesní rovnost účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje spekulativní získání majetku od nevlastníka právním nástupcem oprávněné, která se sama na porušování zákona podílela“) představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolatelka jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
14. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání potom nemůže ani vyplývat z kritiky jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3550/2020, 21 Cdo 1386/2024, 21 Cdo 561/2024) nebo Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 802/21).
15. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší okruh vymezených otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou, a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 275/2013, z recentních rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 570/2023, nebo ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2790/2023). Prostor pro posouzení existence případných okolností, pro které by měl být výkon rozhodnutí zastaven, není dán v dílčím řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž výlučně v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016). Nabytím právní moci usnesení o příklepu a zaplacením nejvyššího podání vstupuje řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti do závěrečné fáze – rozvrhu rozdělované podstaty (srovnej ustanovení § 336p a násl. o. s. ř.). Aby bylo možno rozvrh úspěšně realizovat, je nezbytné, aby bylo postaveno na jisto, jaká podstata má být rozdělena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2664/2019, nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2790/2023).
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž uvedl, že znění § 337h odst. 3 věty první o. s. ř. vyjadřuje zvláštní postavení usnesení o příklepu ve vykonávacím (exekučním) řízení, které je představováno nejen jeho závažností, ale i zájmem na stabilitě poměrů, jež jsou jím založeny. Toto je ještě výrazněji vyjádřeno (a to nikoliv nově, nýbrž dlouhodobě) v ustanovení § 336k o. s. ř., které umožňuje podat účinně odvolání proti usnesení o příklepu pouze ze zde vymezených důvodů a současně nedává odvolacímu soudu možnost toto usnesení zrušit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 477/2019, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016).
18. Vzhledem k uvedenému potom Nejvyšší soud dovodil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3805/2023), že poté, co usnesení o udělení příklepu nabylo právní moci, již není možné exekuci zastavit.
19. Dle judikaturní praxe dovolacího soudu nelze absolutně vyloučit možnost zastavení exekuce i po jejím skončení (po vymožení pohledávky). Ústavní soud v souvislosti s ustanovením § 268 o. s. ř. uzavírá, že zastavení exekuce není absolutně vyloučeno, obzvlášť v případech exekucí vedených na základě od počátku nezpůsobilého exekučního titulu (nález ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1343/20). Princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav totiž nelze vykládat tak, že soud rezignuje na potřebu ochrany povinného pro případ, že dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, přičemž tuto ochranu nelze realizovat jinak, než dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017).
20. Uvedená judikatura však na posuzovaný případ nedopadá, neboť tato rozhodnutí ve svých důsledcích pojednávají o výjimečné možnosti zastavit exekuci i poté, co skončila vymožením, a to tehdy, jestliže byla exekuce od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. V této věci je exekučním titulem pravomocné usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 5. 2018, č. j. 7 Nc 601/2008-431, o nařízení soudního prodeje zástavy v souladu s ustanovením § 358 zákona o zvláštních řízeních soudních. Exekuční titul nemá vady, vydal jej orgán, jehož pravomoc je zákonem dána, a nelze tak shledat, že je exekuční titul nezpůsobilý. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
21. Nejvyšší soud proto dovolání K. K. podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu