Plný text
21 Cdo 806/2025-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. W., zastoupeného Mgr. Pavlou Havránkovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Jana Švermy č. 38/8, proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, zastoupenému JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, o 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 47/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2024, č. j. 16 Co 76/2024-103, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné na náhradě nákladů žalobce v dovolacím řízení 9 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2024, č. j. 16 Co 76/2024-103, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 2. 2024, č. j. 25 C 47/2023-78, ve výroku I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Odvolací soud se při řešení nastolené otázky hmotného práva, zda a za jakých podmínek může být posttraumatická stresová porucha samostatně považována za poškození zdraví způsobené pracovním úrazem, od závěrů přijatých v dovolatelem označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3408/2022 (jde o rozsudek ze dne 26. 1. 2024, uveřejněný pod č. 7/2025 Sb. rozh. obč. – pozn. Nejvyššího soudu, dále jen „R 7/2025“) neodchýlil.
3. Nejvyšší soud v rozsudku R 7/2025 shrnul, že pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Podle ustálené rozhodovací praxe se jedná o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1961, sp. zn. 4 Co 172/61, uveřejněné pod č. 27/1962 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007); obdobně tomu je i v případech, kdy dojde k poškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly (např. při uklouznutí nebo zakopnutí). Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč.). Zevní příčinou vyvolávající poškození zdraví, které je úrazem, nemusí být vždy jen působení mechanických jevů. Podle ustálené rozhodovací praxe touto zevní příčinou může být například i působení chemických látek (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 1968, sp. zn. 5 Co 415/68, uveřejněný pod č. 20/1969 Sb. rozh. obč.) nebo vakcíny použité při očkování (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 10. 1979, sp. zn. 6 Cz 16/79, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu IV, str. 955). K poškození psychického zdraví (představujícímu psychické trauma) v důsledku traumatizující události může dojít současně s poškozením tělesného zdraví, ale též samostatně, aniž by došlo k poškození tělesného zdraví zaměstnance. V prvním případě se zevní příčiny poškození psychického zdraví budou zpravidla překrývat se zevními příčinami tělesného poškození zdraví. Zevní příčinou samostatného poškození psychického zdraví zaměstnance mohou být různé traumatizující události na pracovišti, jež extrémně vybočují z běžných, každodenních podmínek výkonu práce (na které nemůže být zaměstnanec připraven), jako například nepřiměřeně (extrémně) tvrdá kritika ze strany vedoucího zaměstnance, obdobné agresivní jednání ze strany spoluzaměstnance, popř. jiné osoby nebo jiná traumatizující událost (těžká nehoda, jiné neštěstí na pracovišti, násilný trestný čin apod.), které postiženého zaměstnance zasáhly do té míry, že u něj vyvolaly mimořádně intenzivní stresující zážitek. Nejedná se přitom jen o situace, kdy je zaměstnanec touto událostí zasažen jako její přímý účastník (tím, že se jedná o útok směřující přímo proti jeho osobě, nebo o jinou událost, která mu bezprostředně hrozí vážným poškozením tělesného zdraví), ale též o situace, kdy je zaměstnanec jen pozorovatelem (svědkem) takové události. Podstatné je, že traumatizující události byl zaměstnanec vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že událost u něj vyvolala (byla způsobilá vyvolat) mimořádně intenzivní stresující zážitek (spojený například s obavou o osud zasažených spoluzaměstnanců nebo s uvědoměním si fatálních následků, jež by zaměstnance postihly, kdyby se v místě působení události sám nacházel), který vedl k poškození jeho psychického zdraví. V těchto situacích nelze usuzovat na „pouhý subjektivní emocionální prožitek“, který podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1792/2004) není úrazovým dějem.
4. Z těchto východisek Nejvyšší soud dovodil, že nelze pochybovat o tom, že zevní příčinou tělesného poškození zdraví jsou různé faktory (shora uvedené), které přímo působí na organismus člověka. Obdobně potom na traumatizující událost jako kvalifikovanou zevní příčinu poškození psychického zdraví je možno usuzovat jen v případě, byl-li zaměstnanec vystaven jejímu přímému působení buď jako její účastník, nebo pozorovatel. Vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), byť extrémně vybočující z běžných, každodenních podmínek výkonu práce zaměstnance, takovou kvalifikovanou zevní příčinou není; tyto projevy samy o sobě nejsou způsobilé vyvolat mimořádně intenzivní stresující zážitek, neboť vždy ještě záleží na tom, do jakých souvislostí si vnímající osoba – aniž v daném okamžiku má jiné poznatky o události – tento prožitek při jeho emocionálním zpracování ve své mysli dá.
5. Na základě takto podaného výkladu pak Nejvyšší soud v R 7/2025 uzavřel, že posttraumatická stresová porucha, která se u poškozeného zaměstnance vyvinula v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl tento zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel (svědek) vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a která současně extrémně vybočovala z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce, je poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem, za které zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 1 (nyní § 269 odst. 1) zákoníku práce. Naproti tomu vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, zákonné znaky pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 380 odst. 1 (nyní § 271k odst. 1) zákoníku práce nenaplňuje.
6. Dovolatel shledává odchylku napadeného rozhodnutí od těchto závěrů dovolacího soudu v tom, že podle jeho mínění z prokázaného skutkového stavu nelze konstatovat kumulativní naplnění dovolacím soudem v uvedeném rozhodnutí vymezených předpokladů, a to že traumatická událost musí vyvolat mimořádně intenzivní stresující zážitek a musí extrémně vybočovat z běžných podmínek výkonu práce zaměstnance. Má za to, že prožitek zaměstnance nelze objektivně, ani subjektivně považovat za mimořádně stresující a extrémně vybočující z běžných podmínek výkonu práce žalobce, tj. že nedosahuje kvalifikované intenzity vyjádřené zákonným požadavkem na krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů.
7. Dovolací soud však neshledává napadený rozsudek rozporným se závěry přijatými v R 7/2025, neboť odvolací soud se tam stanovenými kritérii řídil. Zpochybňuje-li dovolatel naplnění kritéria mimořádnosti stresujícího zážitku z hlediska jeho intenzity a obvyklosti (srov. zejména úvahy dovolatele o tom, jaký byl prožitek žalobce, co mohl očekávat a na co se měl připravit), nepolemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, ale zpochybňuje jeho závěry skutkové. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu či jeho hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., proto skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají (s výjimkou zjevného excesu při utváření skutkových zjištění, který tu namítán není) a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, důvody usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či důvody rozsudku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného v téže sbírce pod č. 78/2018).
8. Nemá-li dovolatel v rovině skutkové k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3443/2021).
9. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že uzavírá-li dovolatel své dovolání výrokem o nenaplnění odpovídající míry mimořádnosti stresujícího zážitku a extrémního vybočení z běžných podmínek výkonu práce, neopírá se o jakékoliv zdůvodnění, ze kterého by bylo možné dovodit formulaci konkrétní právní otázky jako dovolacího důvodu. Jde tedy o pouhou kritiku právního posouzení odvolacího soudu, jež však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, a proti výrokům II a III, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu