Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Ohře, státního podniku, IČO 70889988, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, proti žalované MVE XY, s. r. o., IČO 25414151, se sídlem v Radovesicích 169, zastoupené J. V., obecným zmocněncem, o vyklizení pozemku a o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 117/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 12 Co 197/2024-415, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem (v této věci druhým v pořadí) ze dne 20. 12. 2023, č. j. 10 C 117/2019-378, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované na vlastní náklady do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odstranit stavby malé vodní elektrárny XY, postavené na pozemcích parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 11 472,90 Kč (výrok II) a státu náklady řízení ve výši 28 902 Kč (výrok III).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 12 Co 197/2024-415, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 962 Kč (výrok II).
3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto – pro rozhodnutí o věci – významných skutkových zjištění. Žalobce ve vyjádření k projektu a vodoprávnímu řízení ze dne 29. 9. 2000 souhlasil s technickým řešením obnovy jezu a zřízení přijezové a derivační malé vodní elektrárny (dále také „MVE“). Dne 26. 10. 2000 uzavřel se žalovanou smlouvu o budoucí smlouvě o vzájemných vztazích v souvislosti s odsouhlasenou stavbou MVE s tím, že vlastní smlouva bude uzavřena nejpozději do 31. 12. 2001. Rozhodnutím vodoprávního úřadu (Okresního úřadu v Lounech, referátu životního prostředí) ze dne 6. 11. 2000 byl žalované povolen odběr povrchové vody MVE a zřízení vodohospodářského díla a následně na stavbu vydáno dne 27. 12. 2000 Městským úřadem v Lounech, stavebním úřadem, stavební povolení. O prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu bylo rozhodnuto dne 29. 7. 2022. Sdělení žalované ze dne 10. 7. 2003, vyhodnocení zkušebního provozu ze dne 1. 8. 2004, územní rozhodnutí Městského úřadu v Lounech ze dne 21. 6. 2000, jakož i manipulační a provozní řád z února 2005, spolu s dalšími listinami (viz výše) dle soudů obou stupňů prokazují, že k faktickému vybudování stavby bez ohledu na vydaná rozhodnutí (kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 27. 4. 2005) došlo před 1. 1. 2002. Účastníci řízení pak učinili nesporným (s využitím závěrů znaleckého posudku Ing. Jana Gajana), že MVE ve vlastnictví žalované zasahuje do pozemků žalobce výměrou 31 m2, a sice do geometrickým plánem nově označeného pozemku parc. č. XY.
4. Po právní stránce soudy obou stupňů věc posoudily podle ustanovení § 50 písm. c) a § 59a zákona č. 254/2001, o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) – (dále „vodní zákon), přičemž odvolací soud s odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) přihlédl i k závěrům podávajícím se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 305/2024, v řízení, v němž mezi stejnými účastníky byla řešena otázka vzniku bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků žalobce žalovanou, spočívající v umístění MVE na těchto pozemcích. Dovodily, že žalobce má povinnost strpět na svých pozemcích (pozemcích státu, jež má ve správě) předmětné stavby jako části MVE a jezu, neboť právní režim jejich vybudování spadá do období před účinností vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. Protože žalované vzniklo ve smyslu § 59a vodního zákona zákonné věcné břemeno k pozemkům, na nichž se MVE jako vodní dílo nachází, nemůže být požadavek žalobce na jejich vyklizení důvodný, stejně ani požadavek na odstranění části MVE z jeho pozemku. Odvolací soud v rámci právního posouzení věci konstatoval, že pro aplikaci § 59a vodního zákona svědčí obsah řady listin, jež soud prvního stupně provedl k důkazu, neboť se z nich podává, že stavba MVE i zrekonstruovaného jezu byla již před 1. 1. 2002 způsobilá plnit svůj účel vodohospodářského díla ve smyslu veřejnoprávní úpravy, což je podmínka, jíž vytýčila i judikatura Nejvyššího soudu (odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dále uvádí, že popřípadě některé otázky nemusely být Nejvyšším soudem doposud řešeny. Text dovolání pak žalobce strukturuje do sedmi bodů, jejichž obsah označuje za dovolací důvody. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
a) Dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu formulovaný v tom smyslu, že náhrada za vznik zákonného věcného břemene dle § 59a vodního zákona není podmínkou, ale následkem vzniku břemene. Upozorňuje na to, že jen po zaplacení jednorázové náhrady je vlastník pozemku povinen vodní dílo na něm strpět. Namítá rovněž, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že v katastru nemovitostí není zákonné věcné břemeno zapsáno, byť to § 59a odst. 2 vodního zákona předpokládá. Dovolatel má za to, že „tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena.“
b) Namítá, že odvolací soud nijak nepřihlédl k tomu, že žalovaná nesplnila svou povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít s žalobcem do 31. 12. 2001 smlouvu o úpravě vzájemných práv a povinností vlastníků pozemku a vodohospodářského díla. Žalovaná tudíž měla tudíž k pozemkům žalobce pouze právo dočasného charakteru, které skončilo, neboť nedošlo k uzavření vlastní realizační smlouvy. Žalobce dovozuje, že žalovaná užívala pozemky pro umístění MVE neoprávněně a nedbala ani povinnosti uložené jí v kolaudačním rozhodnutí do 31. 12. 2005 majetkoprávně vypořádat dotčené pozemky. Protože žalovaná nedodržela písemné závazky týkající se smluvní úpravy užívání pozemků žalobce není možné dle mínění dovolatele aplikovat ochranu dle § 59a vodního zákona. Dovolatel má za to, že „tato otázka nebyla Nejvyšším soudem doposud řešena.“
c) Dovolatel nesouhlasí dále s tím, jakým způsobem odvolací soud posoudil časový okamžik výstavby vodního díla pro aplikaci § 59a vodního zákona. Odkazem na bod 9 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku rozporuje tak uvedený názor o právním režimu výstavby (poznámka dovolacího soudu: odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016). Zdůrazňuje přitom odkazujíc na fotografie o stavu výstavby pravé strany jezu z roku 2003, že ke dni 1. 1. 2002 nebylo vodní dílo dokončeno, přičemž má za to, že právě dokončenost díla, popřípadě zjištění o vzniku stavby v občanskoprávním smyslu, je podstatnou okolností pro možný vznik věcného břemene dle § 59a vodního zákona. V této souvislosti také zdůrazňuje, že sama žalovaná v dopise ze dne 28. 11. 2002 uvedla, že stavba MVE pátek bude z důvodu vysoké vody dokončena až v roce 2003. Kritizuje soudy obou stupňů, že k tomuto důkazu vůbec nepřihlédly.
d) Žalobce namítá procesní pochybení soudů obou stupňů při hodnocení provedených důkazů; má za to, že tyto důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou volného hodnocení dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Konkrétně uvádí, že pro stav dokončenosti vodního díla soudy nesprávně hodnotily územní rozhodnutí Městského úřadu v Lounech ze dne 21. 6. 2000, č. j. ÚSÚ 713/328/00/Bl/Č, žalobcem předloženou fotografii ze dne 25. 5. 2001 a sdělení žalované ze dne 28. 11. 2002 o dokončení vodního díla v roce 2003.
e) Žalobce dále dovozuje, že soud prvního stupně otočil důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, zda bylo vodní dílo ke dni 1. 1. 2002 na pozemcích žalobce postaveno. Cituje přitom z bodu 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož má otočení důkazního břemene vyplývat. Nesouhlasí rovněž s postupem soudu prvního stupně, který si bez jakéhokoliv návrhu procesních stran vyžádal zprávu Městského úřadu v Lounech, odboru životního prostředí ze dne 13. 7. 2021, z níž vzal za prokázané, že v případě stavby jezu se jednalo o obnovu – rekonstrukci jezu původního. Kritizuje, že odvolací soud tato pochybení soudu prvního stupně nijak nenapravil.
f) Dovolatel soudům nižších stupňů dále vytýká, že nebyl zpracován znalecký posudek, který by ozřejmil odbornou otázku výstavby jezu, a tím i objasnil stav vodního díla ke dni 1. 1. 2002. Připomíná, že soudy obou stupňů pochybily, pokud na vypracování znaleckého posudku rezignovaly a pro řešení sporné otázky vycházely pouze ze dvou nepřímých důkazů, jež navíc nehodnotily s důkazy ostatními, tedy ve vzájemných souvislostech. Žalobce znovu poukazuje na důkaz odborným vyjádřením Městského úřadu v Lounech ze dne 13. 7. 2021, jehož důkazní hodnotu posoudil v usnesení ze dne 20. 11. 2020, č. j. 12 Co 20/2020-102, i odvolací soud s tím, že pro zodpovězení otázky vzniku věci v občanskoprávním smyslu z odborného vyjádření ničeho nevyplývá.
g) Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací soud s odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) přihlédl, jde-li o spornou otázku, zda stavba MVE byla postavena před 1. 1. 2002, k řešení této otázky podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 305/2024, neboť dovolací soud vycházel v odkazované věci ze skutkových závěrů rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 84 Co 184/2023-556, v němž obě strany souhlasně prohlásily že stavba MVE byl postavena před 1. 1. 2002. Tehdejší zástupce žalobce však souhlasné prohlášení učinil chybně, což bylo také v nynějším řízení náležitě vysvětleno.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na nesplnění povinnosti žalobce coby dovolatele řádně vymezit právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem řešena v kontextu hledisek, které občanský soudní řád jako důvody přípustnosti dovolání uvádí. Má za to, že žalobce v dovolání opakuje v podstatě argumentací užitou v odvolání, přičemž jeho výtky se soustřeďují i v dovolání na rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná dále připomíná, že s judikatorním řešení sporné otázky se účastníci řízení měli možnost seznámit již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 22 Cdo 305/2024-602, jehož písemné vyhotovení jim bylo doručeno v průběhu odvolacího řízení v této věci. Přisvědčuje rovněž tomu, že v předchozím řízení o vydání bezdůvodného obohacení byla otázka vzniku zákonného věcného břemene ve smyslu § 59a vodního zákona řešena na základě shodné skutkové argumentace a totožných důkazů jako v nyní projednávané věci, přičemž v obou projednávaných věcech jsou rozhodnutí obou okresních soudů (Okresní soud v Lounech, Okresní soud v Litoměřicích) i Krajského soudu v Ústí nad Labem na této argumentaci i důkazech založena. Proto i v nynější věci odvolací soud ve smyslu § 13 o. z. k závěrů podávajícím se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 22 Cdo 305/2024-602, správně přihlédl a vycházel z nich. Žalovaná dále uvádí, že s ní nikdy žalobce otázku dohody o poskytnutí jednorázové náhrady za strpění vodního díla a její výši neřešil. Dovolatel vždy požadoval pouze bezdůvodné obohacení a uzavření nájemní smlouvy se závazkem nájemného v nesmyslné výši. Za nepravdivé pak žalovaná označuje dovolací tvrzení žalobce o podmíněném souhlasu s realizací stavby MVE. Poukazuje na to, že nepodmíněný a časově neomezený souhlas s umístěním a výstavbou vodního díla (včetně jezu) jí udělil žalobce ve vyjádření k dokumentaci pro stavební povolení ze dne 29. 9. 2000, jak je deklarováno i v později uzavřené smlouvě o budoucí smlouvě ze dne 26. 10. 2000. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), a že za dovolatele jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) a § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobce není částečně přípustné, zčásti je věcně neprojednatelné a dále jsou přípustnost dovolání a dovolací důvod založeny na skutkových námitkách či argumentaci o procesních vadách, jež s účinností od 1. 1. 2013 přípustnost dovolání (a také dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci) založit nemohou.
Ke vztahu mezi zatížením pozemku zákonným věcným břemenem a jednorázovou náhradou
– viz bod 5 a) odůvodnění a k problematice smluvních ujednání versus nedotknutelnosti vodních děl dle § 59a vodního zákona – viz bod 5 b) odůvodnění
11. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil vztah mezi vznikem zákonného věcného břemene dle § 59a vodního zákona (a povinností vlastníka pozemku strpět na něm stavbu vodního díla) a nárokem na jednorázovou náhradu dle citovaného ustanovení. Má za to, že odvolací soud chybně jednorázovou náhradu posoudil jako následek, a nikoliv jako podmínku toho, aby vlastník pozemku byl povinen na něm strpět stavbu vodního díla. Uvádí, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Pro řešení této otázky není dovolání přípustné již jen proto, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015 – tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), a kdy zákonné ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013 nebo ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015).
12. Podle ustanovení § 59a vodního zákona vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
13. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
14. Z ustanovení § 59a vodního zákona vyplývá, že nárok na zaplacení kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku vyplývá přímo ze zákona, jenž zakládá existenci tzv. zákonného věcného břemene. Soud posoudí, zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto náhradu nárok z pohledu splnění všech podmínek pro vznik nároku ve smyslu vodního zákona (tedy že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace) a následně stanovit výši této náhrady.
15. Z ustanovení § 59a vodního zákona (ve znění účinném k 1. 1. 2014, jež je rozhodné pro posouzení, zda zákonné věcné břemeno zatěžující pozemek žalobce ve prospěch stavby vodního díla ve vlastnictví žalované vzniklo), jakož i přechodného ustanovení zákona č. 303/2013 Sb., jímž byl § 59a do vodního zákona nově zařazen, vyplývá, že věcné břemeno vzniklo účinností označené novely vodního zákona a vlastníku zatíženého pozemku a vlastníku vodního díla byl vytvořen časový prostor k uzavření dohody o výši náhrady v trvání dvou let, respektive po uplynutí této lhůty k uplatnění nároku u soudu. Z citovaných ustanovení ovšem také rezultuje závěr, že dohoda o výši kompenzace za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, popřípadě rozhodnutí soudu, které takovou kompenzaci určí, není podmínkou, ale následkem vzniku věcného břemene dle § 59a vodního zákona, jež je zákonem konstituováno s účinností k 1. 1. 2014 tehdy, bylo-li vodní dílo vybudováno před 1. 1. 2002. Je tudíž správný názor odvolacího soudu, že z ustanovení § 59a vodního zákona (odvolací soud zřejmým nedopatřením uvedl § 59c) žádná podmíněnost mezi poskytnutím finanční kompenzace a vznikem zákonného věcného břemene nevyplývá.
16. Ze shodného důvodu pak nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení otázky (dle mínění dovolatele v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené), zda absence předchozího smluvního titulu k umístění vodního díla a užívání pozemku k tomuto účelu z doby před 1. 1. 2014 a neposkytnutí kompenzace za strpění vodního díla na pozemku vylučuje ochranu vlastnického práva k vodnímu dílu dle § 59a vodního díla.
17. Z citace ustanovení § 59a vodního zákona, jakož i přechodného ustanovení zákona č. 303/2013 Sb. plyne, že zákonodárce nespojil vznik legálního věcného břemene s žádnou podmínkou (kromě vybudování díla před 1. 1. 2002), jež by účinnosti novely vodního zákona předcházela či po ní následovala. Cílem novely bylo vytvořit právní rámec poměru mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla tam, kde před 1. 1. 2002 bylo sice vodní dílo na pozemku jiného vlastníka umístěno a k tomuto účelu užíváno, nicméně mnohdy bez zajištění smluvním titulem. Rozličné případy faktického užívání cizího pozemku umístěním vodního díla tak měla novela vodního zákona ustanovením zakládajícím vznik služebnosti z právního hlediska narovnat, což se také v podobě § 59a vodního zákona stalo. Jednoznačně a srozumitelně formulované zákonné ustanovení přitom neskýtá prostor pro úvahy, jež v dovolání rozvíjí žalobce, a sice, zda se zřetelem k historii vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla a k míře jejich ochoty ke smluvnímu uspořádání jejich vztahu vlastníku vodního díla ochrana jeho právního postavení v podobě legálního věcného břemene náleží či nikoliv. Obdobně jako korektivní faktor nepůsobí skutečnost, zda byla mezi oběma vlastníky uzavřena dohoda o náhradě za zákonem konstituované věcné břemeno nebo zda o této náhradě musel rozhodnout soud, popřípadě zda podle dohody či rozhodnutí byla náhrada vyplacena či nikoliv. Bylo především věcí žalobce, jemuž zákon nárok na náhradu za omezení vlastnického práva přiznává, aby inicioval jednání o dohodě nebo případně nárok uplatnil u soudu, pokud lhůta k jejímu uzavření již uplynula.
K časovému momentu výstavby vodního díla rozhodnému dle § 59a vodního zákona, k zásadě volného hodnocení důkazů a k nevyhovění návrhu na vypracování znaleckého posudku – viz body 5 c), d) a f) odůvodnění
18. Žalobce dále, aniž by ovšem jakýmkoliv způsobem (byť obsahově) vymezil právní otázku a s jejím řešením spojil některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. argumentuje proti správnosti závěru o vybudování MVE ve vlastnictví žalované do 1. 1. 2022 skutkovými námitkami odkazujícími na důkazy existující (fotografie, listiny) a navrhované (znalecký posudek), jež dle žalobce prokazují či by měly v případě znaleckého posudku prokázat stavebně-technický stav vodního díla, zejména pak tělesa jezu, a pokročilost jeho dokončení k rozhodnému datu 1. 1. 2002. Z důkazů zachycujících průběh výstavby pak dovozuje závěr o nedokončenosti vodního díla a vyjadřuje pochybnost o tom, zda k rozhodnému datu bylo možné MVE hodnotit jako stavbu v občanskoprávním slova smyslu.
19. Uplatněná skutková argumentace o (nesprávně) určeném časovém okamžiku vybudování MVE postrádá, kromě výše připomenutého vymezení právní otázky a spojení jejího řešení s judikaturou Nejvyššího soudu, rovněž vazbu na jediný zákonný důvod dovolání, kterým je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Současná právní úprava dovolacího řízení (ovšem již s účinností od 1. 1. 2013) nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právě tento charakter mají námitky, kterými dovolatel v dovolání proti výsledkům dokazování v poměrech projednávané věci brojí. Pomíjí však, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
20. Soudy obou stupňů k námitkám týkajícím se průběhu výstavby MVE a zejména zmíněného jezu přiléhavě uvedly, že důkazy o časovém průběhu výstavby, jež předkládal žalobce, „jsou pouhou chronologickou dokumentací vývoje výstavby jezu a MVE v čase a nemají vypovídací hodnotu o charakteru stavby, zda jde o stavbu novou či o rekonstrukci“, zatímco pro soud je rozhodující závěr odborného vyjádření (pozn.: soudem prvního stupně vyžádané vyjádření vodoprávního úřadu ze dne 13. 7. 2021). Z listin provedeným soudem k důkazu (viz bod 3 odůvodnění tohoto usnesení) vyplývá zjištění o vzniku stavby před 1. 1. 2002 (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud na tomto místě připomíná, že argumentace žalobce vysvětlující podmínku vzniku zákonného věcného břemene dle § 59a vodního zákona k rozhodnému datu stavební dokončeností MVE či vznikem stavby jako věci v občanskoprávním slova smyslu, jakož i na ni navazující kritika neúplného dokazování či chybného hodnocení provedených důkazů přehlíží judikatorní konkluze, jež k podmínce „vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002“ formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud.
21. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, dovolací soud vyslovil závěr, že vodním dílem se stavba ve smyslu veřejného práva (bez ohledu na to, zda jde již o způsobilý předmět vlastnického práva – věc ve smyslu práva občanského – či nikoliv; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004) stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona. Ke stejnému závěru se pak přiklonil i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 95/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1471/2023). Současně ve své rozhodovací praxi dovodil, že časovou určenost zbudování vodního díla (ve smyslu toho, zda má být na danou věc aplikován § 59a vodního zákona) je třeba vázat právě na to, jakému právnímu režimu podléhala výstavba vodního díla (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, na nějž odkazoval i odvolací soud v napadeném rozhodnutí). Kritizoval-li tedy dovolatel v posledku uvedený názor vyslovený odvolacím soudem, pak je zřejmé, že nepřípadně brojil proti závěru, jenž je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pevně ukotven. Pro účely zjištění skutkového základu umožňujícího posouzení časové podmínky vtělené do § 59a vodního zákona by tudíž byl bez jakéhokoliv významu i výsledek znaleckého dokazování v rozsahu odpovědí na otázky, jež žalobce formuloval na straně 7 textu dovolání. Lze proto kvitovat postup soudu prvního stupně (aprobovaný odvolacím soudem) o nevyhovění návrhu žalobce na provedení důkazu znaleckým posudkem, včetně předestřeného odůvodnění o nadbytečnosti takového důkazu (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
K otočení důkazního břemene a nepřiměřenosti zásahu soudu prvního stupně – viz bod 5 e) odůvodnění shora
22. Dovolatel dále kritizuje postup soudu prvního stupně, jenž odvolací soud nenapravil, spočívající dle názoru dovolatele jednak v tom, soud prvního stupně otočil důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení, „kdy byla na pozemcích žalobce zahájena výstavba a jaké stavby ke dni 1. 1. 2002 v předmětné lokalitě stály“, a dále v tom, že soud prvního stupně z vlastní iniciativy pořídil důkaz listinou, a sice zprávou Městského úřadu v Lounech, odboru životního prostřední, ze dne 13. 7. 2021, čímž porušil zásady sporného řízení, neboť zajištění a provedení takového důkazu žádný z účastníků nenavrhl; jedná se tudíž o nezákonně pořízený důkaz. Námitkou otočení důkazního břemene uplatněnou v odvolání se pak odvolací soud nezabýval.
23. Právě předestřenými výtkami dovolatel vystihuje případy vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Ostatně dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu, jemuž žalobce vytýká, že se nezabýval či nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně, v kritizovaném směru žádnými vadami zcela jistě netrpí, neboť jimi není postižen ani rozsudek soudu prvního stupně a ani řízení, které jeho vydání předcházelo.
24. K tvrzení o otočení důkazního břemene, na nějž je dovolatelem usuzováno z formulace užité soudem prvního stupně v bodě 11 odůvodnění rozsudku, je třeba uvést, že dovolatel cituje nekorektně, neboť soud prvního stupně nekonstatoval, že „žalobce neměl jasno v tom, co bylo či nebylo ke dni 1. 1. 2002 na předmětných pozemcích postaveno“, ale uvedl, že „patrně (ani sám žalobce neměl jasno), zda se jednalo o rekonstrukci či stavbu novou…“ Toto tvrzení se přitom nevztahovalo k právně významné podmínce obsažené v § 59a vodního zákona (způsobilosti MVE plnit k rozhodnému datu funkci vodohospodářského díla dle § 55 vodního zákona), jejíž splnění prokázala žalovaná, jíž v daném směru tížilo důkazní břemeno, ale k parciální otázce stavby jezu, tj. zda se jedná o stavbu novou či rekonstrukci. Problematika povahy stavby jezu byla navíc nastolena samotným žalobcem v průběhu nalézacího řízení, a pokud k ní žalobce a ani žalovaná nenavrhli žádné důkazy, pak soud prvního stupně (maje řešení této skutkové otázky za významné) postupoval v souladu s § 120 odst. 2 věta první o. s. ř. („Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu“) a vyžádal důkaz, jenž by stavební povahu stavby jezu (zda stavba nová či rekonstruovaná) objasnil; k problematice důkazů potřebných ke zjištění skutkového stavu, jež vyplývají z obsahu spisu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012.
K námitce „nemožnosti aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu odlišné důkazní a procesní situace – viz bod 5 g) odůvodnění shora
25. Spíše pro úplnost, neboť ani dovolatel neměl ambici svou argumentaci formulovat do právní otázky, jejíž řešení by založilo přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., se dovolací soud vyjadřuje k námitce žalobce o nemožnosti přihlédnout k závěrům podávajícím se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 305/2024.
26. Citovaným usnesením dovolací soud rozhodl o odmítnutí dovolání obou účastníků (žalobce a žalované), jež v řízení o vydání bezdůvodného obohacení (za užívání pozemků ve vlastnictví státu – ve správě žalobce – na nichž je umístěna stavba MVE a jezu ve vlastnictví žalované) podali proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 84 Co 184/2023-556. V odkazované věci odvolací soud řešil, mimo jiné, otázku způsobilosti stavby jezu a MVE plnit funkci vodního díla již před 1. 1. 2002. Skutkové okolnosti věci, jež Nejvyšší soud rekapituloval v bodech 16 a 17 odůvodnění citovaného usnesení, pak dovolily Nejvyššímu soudu konstatovat, že závěr odvolacího soudu o vybudování vodního díla před 1. 1. 2002 je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí předestřenou v bodě 15 odůvodnění citovaného usnesení. Žalobce nesouhlasí s tím, že odvolací soud v nyní posuzované věci k těmto závěrům přihlédl, neboť věc nynější a odkazovaná vykazuje odlišnost v důkazní i procesní situaci. Konkrétně pak zmiňuje, že tehdejší zástupce žalobce učinil v odkazované věci mylné souhlasné prohlášení o tom, že stavba MVE byla provedena před 1. 1. 2002. Důsledek tohoto mylného prohlášení projevující se v právní rovině vznikem věcného břemene a existencí kompenzačního nároku dle § 59a vodního zákona se ovšem nemůže projevit v posuzované věci, neboť v ní zůstala otázka časového okamžiku vybudování MVE spornou.
27. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálila konkluze, že v jiném soudním řízení není soud vázán posouzením předběžné otázky, jež není vtělena do výroku soudního rozhodnutí (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019). Uvádí-li se pak v judikatuře, že ani nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu § 159a o. s. ř. neopodstatňuje celkové ignorování závěrů v něm obsažených, je tím míněno tolik, že soud se v navazujícím sporu musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013).
28. V intencích ustanovení § 13 o. z. („Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“) se o obdobný právní případ jedná tehdy, pokud je s předchozím srovnatelný po skutkové i právní stránce, tj. na základě obdobných skutkových okolností je žádána ochrana téhož práva či řešení stejné právní otázky. Ze skutkových okolností jsou pak relevantní ty, které jsou rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, kterou je třeba na daný případ aplikovat. O obdobný případ se ovšem nejedná tehdy, pokud ke skutkovým okolnostem relevantním pro předchozí rozhodnutí přistoupí relevantní okolnost další, nebo některá ze skutkových okolností relevantních pro předchozí případ absentuje, či je, zejména na základě dokazování, zjištěna jinak (k uvedenému srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2807/2016).
29. Z pohledu pravidel pro uplatnění zásady stare decisis („setrvati při rozhodnutém“) vtělené do ustanovení § 13 o. z. nelze odvolacímu soudu vytknout, že při svém rozhodování přihlédl při řešení právně významné skutečnosti (časového okamžiku vybudování vodního díla) reflektované ustanovením § 59a vodního zákona, jež pro takový případ konstituuje legální (zákonné) věcné břemeno k rozhodování v souběžně vedeném řízení týchž účastníků o vydání bezdůvodného obohacení, v němž byly řešeny totožné skutkové a - byť jako předběžné – i právní otázky. Pokud se ke stejnému řešení soudy obou stupňů v projednávané věci přichýlily, ctily zásadu o předvídatelnosti a nerozpornosti soudního rozhodování ve věci, jež vykazuje v podstatných skutkových okolnostech shodu s věcí dříve rozhodovanou, stejně jako shodu v právním posouzení skutkového stavu. Namítal-li dovolatel odlišnost, spočívající v tom, že v dřívější věci byl skutkový podklad pro určení časového okamžiku vybudování vodního díla získán na základě souhlasného prohlášení tehdejšího zástupce žalobce učiněného omylem, sluší se uvést, že z obsahu odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu se žádná taková skutečnost nepodává. I pokud by tomu tak ovšem bylo, v nyní projednávané věci soudy obou stupňů právně významnou skutečnost odůvodňující užití § 59a vodního zákona, a sice vznik zákonného věcného břemene, jež vylučuje důvodnost žaloby na vyklizení pozemku a odstranění stavby MVE z něj, zjistily na základě dokazování a hodnocení provedených důkazů.
30. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobce není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Jelikož dovolatel výslovně uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, zabýval se odvolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení a ve výroku III o nákladech řízení státu, jakož i ve vztahu k výroku II dovoláním dotčeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
32. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 6. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu