Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně H. K., zastoupené Mgr. Kristínou Tisovou, advokátkou se sídlem v Praze, Dušní 907/10, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze, Myslíkova 2020/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 239/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-841, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. 8 C 239/2018-740, určil, že ze zaniklého společného jmění manželů (dále jen „SJM“) účastníků se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje dům č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 2 055 963 Kč do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok II). Co do požadavku žalobkyně na vypořádání vnosu z výlučného majetku žalobkyně do SJM ve výši 200 000 Kč a ve výši 4 475 878 Kč žalobu zamítl (výrok III). Co do požadavku žalovaného na vypořádání movitých věcí a vypořádání vnosu ve výši 350 000 Kč žalobu zamítl (výrok IV). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu (výrok VI).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-841, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku III co do částky 1 452 392,66 Kč týkající se vnosů žalobkyně na úhradu úvěru u Komerční banky, a. s. zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I). V napadeném výroku II a v napadené části výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil co do částky 2 652 518,01 Kč tak, že se zamítá návrh žalobkyně na vypořádání jejího vnosu ve výši 243 910 Kč na úhradu úvěru reg. č. XY u Hypoteční banky, a. s., a dále tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 1 150 000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; v napadeném výroku I a v napadené části výroku III co do částky 370 967,33 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu (výrok IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí záviselo z části na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako první předložila otázku, zda je možno uplatněný vnos, specifikovaný právním titulem jeho vzniku a způsobem úhrad, po zániku společného jmění manželů dále specifikovat (omezit) i konkrétní uplatněnou částkou, aniž by tato konkrétní částka nemohla být následně jednostranně po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství měněna (rozšiřována). Řešení této právní otázky v napadeném rozhodnutí považovala za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se tzv. pravidla tří let, například s rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a dalšími výslovně uvedenými rozhodnutími. Ačkoliv se žalobkyně domnívala, že na uvedenou právní otázku dopadá uvedená judikatura, z opatrnosti uvedla, že by se mohlo jednat i o tak specifickou otázku, že ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jako druhou uvedla otázku tzv. opomenutého důkazu ohledně jejího vnosu týkajícího se úvěru u Českomoravské hypoteční banky. Odvolacímu soudu vytkla, že aniž by provedl nebo zopakoval jakékoliv dokazování, konstatoval odchylně od soudu prvního stupně, že žalobkyně na tento společný dluh uhradila pouze 532 000 Kč. Odvolací soud naprosto opomněl, že vedle částek hrazených na jistinu dluhu na běžný hypoteční účet ve výši 532 000 Kč, hradila také úroky na tzv. přistupitelský účet ve výši 243 910 Kč. Odvolací soud vůbec nezohlednil existenci přistupitelského účtu, opomenul založený listinný důkaz – výpis z přistupitelského účtu, a proto je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu, například nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II ÚS 663/2000. Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek co do jeho výroku I a II zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Jako první předložila dovolatelka otázku, zda je možno uplatněný vnos, specifikovaný právním titulem jeho vzniku a způsobem úhrad, po zániku společného jmění manželů dále specifikovat (omezit) i konkrétní uplatněnou částkou, aniž by tato konkrétní částka nemohla být následně jednostranně po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství měněna (rozšiřována). Řešení této právní otázky v napadeném rozhodnutí považovala za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se tzv. pravidla tří let, například s rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a dalšími výslovně uvedenými rozhodnutími. Ačkoliv se žalobkyně domnívala, že na uvedenou právní otázku dopadá uvedená judikatura, z opatrnosti uvedla, že by se mohlo jednat i o tak specifickou otázku, že ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
9. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)]. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014). Judikatorní požadavek směřuje k tomu, aby se po třech letech od zániku manželství nestala předmětem vypořádání nová položka, která doposud předmětem vypořádání nebyla, nesměřuje však k tomu, že by účastníci museli sami přesně právně kvalifikovat jednotlivé položky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2415/2016).
10. V této souvislosti dovolací soud především konstatuje, že v této části dovolání namítá dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu ohledně tzv. pravidla tří let; na jeho aplikaci však není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Odvolací soud své závěry – z pohledu žalobkyně nepříznivé – nezaložil na úvaze, že by některá součást společného jmění manželů nebyla k vypořádání navržena ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů a z tohoto důvodu již nelze ji vypořádat.
11. Nadto Nejvyšší soud formuloval již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, závěr (shodný s judikaturou přijatou již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), že vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek v řízení o vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2810/2024, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2025, č. 3, str. 87-90, pod pořadovým č. 10 a tam obsažená judikatura).
12. V rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3323/2022, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že soud nemá v řízení o vypořádání společného jmění manželů povinnost bez příslušného návrhu o vnosu rozhodovat. I v řízení o vypořádání společného jmění manželů se totiž uplatní zásady dispoziční i projednací, přičemž uvedený závěr platí také pro uplatnění vnosu. Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání tzv. vnosu (anebo i jeho valorizace), aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil; bez návrhu na vypořádání vnosu v určité výši nelze o vnosu rozhodnout. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 93/2025, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3545/2024 s opětovným zdůrazněním, že dispoziční zásada se musí prosadit nejen při uplatnění vnosu jako takového, tj. v „základní výši“, ale i v případě jeho valorizace.
13. S těmito východisky je rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu.
14. V projednávaném případě bylo manželství účastníků rozvedeno rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 8. 7. 2015. Dovolatelka se žalobou podanou dne 4. 7. 2018 domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků. V žalobě mimo jiné uvedla, že požaduje vypořádání vnosu ze svých výlučných prostředků na úhradu závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené s Komerční bankou, a. s. Vzhledem k tomu, že jedním z úvěrovaných byl kromě účastníků další spoludlužník, jako vnos do SJM požadovala vypořádat pouze částku 2 904 785,34 Kč jako 2/3 z jí zaplacené částky 4 357 178 Kč. Shodný návrh žalobkyně zopakovala i v podání ze dne 4. 2. 2020. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně požadovala k vypořádání v souvislosti s úvěrem u Komerční banky jako svůj vnos pouze částku 2 904 785,34 Kč. Odvolací soud jednoznačně uvedl, že žalobkyně v žalobě a následujícím podání tvrdila, že bylo celkem uhrazeno z jejích výlučných prostředků 4 357 178 Kč, k vypořádání však navrhla jen 2 904 785,34 Kč jako 2/3 z jí celkem zaplacených finančních prostředků, takže částku 1 452 392,66 Kč nikoliv. Tuto skutečnost odvolací soud výslovně zdůraznil v bodě 15 a 43 odůvodnění rozsudku s tím, že ohledně částky 1 452 392,66 Kč neexistuje návrh jako nezbytná podmínka pro možnosti vést řízení o takovém vnosu.
15. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně požadovala k vypořádání v souvislosti s úvěrem u Komerční banky jako svůj vnos pouze částku 2 904 785,34 Kč. Odvolací soud se proto od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud rozhodoval pouze o požadované částce, proto tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Zbylé nesouhlasné námitky žalobkyně v této části dovolání vážící se k nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu pak nejsou spojeny s žádnou vymezenou přípustností dovolání, a představují tak obecný nesouhlas se závěry odvolacího soudu, který přípustnost dovolání založit nemůže.
16. Jako druhou uvedla dovolatelka otázku tzv. opomenutého důkazu ohledně jejího vnosu týkajícího se úvěru u Českomoravské hypoteční banky (dále též „ČHB“). Odvolacímu soudu vytkla, že aniž by provedl nebo zopakoval jakékoliv dokazování, konstatoval odchylně od soudu prvního stupně, že žalobkyně na tento společný dluh uhradila pouze 532 000 Kč. Odvolací soud naprosto opomněl, že vedle částek hrazených na jistinu dluhu na běžný hypoteční účet ve výši 532 000 Kč hradila také úroky na tzv. přistupitelský účet ve výši 243 910 Kč. Žalobkyně byla přesvědčena, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že i částka uhrazená jedním z manželů z jeho výlučných peněz na úroky společného dluhu má být zohledněna při vypořádání SJM (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016 a další). A zároveň s ohledem na to, že odvolací soud vůbec nezohlednil existenci přistupitelského účtu, opomenul založený listinný důkaz – výpis z přistupitelského účtu, a tím se odchýlil i od ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu, například od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II ÚS 663/2000.
17. K námitce odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k zohlednění částek hrazených na úroky společného dluhu z výlučných prostředků jednoho z manželů jako vnosů do SJM je předně potřeba upozornit na to, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud zjistil, že dovolatelka platila ze svých výlučných prostředků úroky k úvěru u ČHB a že by je odvolací soud nepovažoval za vnos proto, že se jednalo o platby na úroky (srovnej především bod 26 napadeného rozhodnutí). S takto zjištěným skutkovým stavem odvolací soud nepracoval, a s ohledem na to, že skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy je dovolací soud vázán (viz např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018), není dovolatelkou uvedená judikatura Nejvyššího soudu na projednávaný případ přiléhavá, a odvolací soud se proto od ní nemohl odchýlit.
18. Co se týče provádění důkazů, Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že v souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. je na rozhodnutí soudu, které důkazy považuje za nezbytné k provedení, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích účastníků rozhodnout, a pokud důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k opomenutí důkazu, čímž je porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces garantované ústavním pořádkem [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017 nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1380/2024, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (tato rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
19. Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
20. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Má-li ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí odvolací soud – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti, například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod., které nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků, nesmí vyvodit jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, jestliže dané důkazy sám neopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2001 pod č. 11). Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10 pod C 770).
21. V projednávaném případě odvolací soud v bodě 18 napadeného rozsudku uvedl, že téměř kompletně vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jen s několika výjimkami. Jednou z nich bylo právě zjištění ohledně výše částky zaplacené žalobkyní z jejích výlučných prostředků na dluh u Českomoravské hypoteční banky. V bodě 26 odvolací soud uvedl, že podle jeho zjištění z listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně na tento dluh zaplatila pouze 532 000 Kč. O opomenutý důkaz, jak naznačuje dovolatelka, se v tomto případě nemůže jednat, protože soudy s listinným důkazem pracovaly. Soud prvního stupně důkaz provedl a hodnotil (srovnej body 15, 31 a 49 odůvodnění rozsudku) ohledně výše částky, kterou je možno zohlednit při vypořádání jako vnos, odvolací soud pak z listinných důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním; o opomenutý důkaz z pohledu judikatury Ústavního soudu tak nejde, neboť žalobkyně vyjadřuje nesouhlas se závěry, které odvolací soud ve skutkové rovině učinil na základě provedených, nikoliv neprovedených (resp. neprovedených bez odpovídajícího vysvětlení), důkazů. Nesouhlas se závěry odvolacího soudu pak představuje ze strany žalobkyně nepřípustné zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu o výši částky, kterou zaplatila z výlučných prostředků na úhradu společných dluhů, resp. míří do hodnocení dokazování ve vztahu k následně přijatým skutkovým zjištěním.
22. Vzhledem k tomu, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyžaduje opakovat dokazování listinnými důkazy, odvolací soud se od ní svým postupem neodchýlil a ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
23. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu