Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně S T A Z co., s.r.o., IČO 61680907, se sídlem v Berouně – Závodí, Pražská 108/10, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem sídlem v Rokycanech, Míru 231, proti žalované MAHAUT s.r.o., IČO 27874249, se sídlem v Praze 4, Údolní 212/1, zastoupené Mgr. Markem Stubleym, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 126/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 58 Co 546/2024-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Stubleyho.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 32 C 126/2024-62, zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastnicí movité věci – haldy zeminy umístěné na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), dále zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí terénní úpravy – deponie umístěné na shodných pozemcích (výrok II), a také žalobu na určení, že žalobkyně vlastníkem movité věci – haldy zeminy popsané ve výroku I nikdy nebyla (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 55 Co 71/2024, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Shodně se soudem prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Bez určení, že vlastníkem deponie jako movité věci je žalovaná, není právní postavení žalobkyně ohroženo ani není nejisté. K požadavku na určení vlastnictví terénní úpravy odvolací soud uvedl, že deponii nepovažuje za stavební úpravu, ale za samostatnou věc. Podle názoru odvolacího soudu bylo vlastnictví k deponii postaveno najisto v řízení, ve kterém byla povinnost deponii odstranit uložena A. Š. Odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na negativním určení, neboť ten je dán tam, kde žalobci hrozí bez takového určení uplatnění povinnosti, jejíž existenci popírá. Povinnost deponii odstranit však byla pravomocně uložena jiné osobě. Odvolací soud také přisvědčil argumentaci soudu prvního stupně, že žalobkyně se žalobou snaží zvrátit pravomocná rozhodnutí soudů, kterými byla uložena povinnost k vyklizení A. Š., a jde tak ze strany žalobkyně o zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku, „zda v daném případě je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení požadované podanou žalobou a zda tato žaloba má preventivní charakter“. Nesouhlasí s tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1180/2023 (správně 22 Cdo 1180/2003 – pozn. dovolacího soudu) a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14, na které odkazovala v odvolání, nejsou přiléhavá a podaná žaloba nemá preventivní charakter. Poukázala na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ sice bylo vedeno řízení, ve kterém byla otázka vlastnictví k deponii zodpovězena, šlo však v tomto řízení o otázku předběžnou a žalobkyně nebyla účastníkem tohoto řízení, navíc vyklizení se týká jen některých z pozemků, na kterých je deponie umístěna. Má za to, že A. Š. se stal vlastníkem jen části deponie, a pokud by nabytí části nebylo možné, nenabyl vlastnické právo vůbec, neboť to by odporovalo vůli smluvních stran kupní smlouvy. Své vlastnictví dovozuje z rozhodnutí stavebního úřadu z roku 1999. Dodává, že určení vlastnického práva, kterého se domáhá, nemá vliv na exekuční tituly vydané v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ, nesouhlasí však s tím, že by odstraněním deponie nemohlo dojít k jejímu poškození. Navíc deponie je umístěna na pozemcích různých vlastníků, což zakládá jejich potencionální nároky vůči vlastníkovi deponie. Za vlastníka deponie se přitom žalobkyně považuje.
5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu považuje za věcně správné. Žádná z tvrzených skutečností naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení nezakládá, již v předchozích řízeních bylo rozhodnuto, že vlastníkem celé deponie, samostatné movité věci, je pan Š. Rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která dovolatelka odkazovala, považuje rovněž za nepřiléhavá, neboť řeší otázku naléhavého právního zájmu za jiných skutkových okolností. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, že v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
11. Odvolací soud dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť 1. žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadované určení, 2. podání žaloby představuje vzhledem k účelu, jaký je žalobou sledován, zneužití práva ze strany žalobkyně. Žalobkyně prostřednictvím dovolacích námitek napadá jen první z uvedených důvodů.
12. Dovolatel je navíc povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
13. Právní otázka formulovaná dovolatelkou, tedy „zda v daném případě je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení požadované podanou žalobou a zda tato žaloba má preventivní charakter“ není vyjádřením žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, neboť z jejího obsahu je bez pochybností zřejmé, že se vztahuje k individuálním poměrům souzené věci.
14. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v dané věci neposoudil odvolací soud ani v rozporu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, na který dovolatelka odkazuje, neboť ten se týkal naléhavého právního zájmu věřitele na určení vlastnického práva dlužníka z vykonatelné pohledávky, který není jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí, neboť takové určení by umožnilo výkon rozhodnutí prodejem takové nemovitosti. Ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, se nezabývá naléhavým právním zájmem na určení, že vlastníkem věci, která je exekučně odstraňována z pozemku, je jiná osoba než povinný. Ústavní soud se v uvedeném rozhodnutí zabývá naléhavým právním zájmem na určení neplatnosti smlouvy.
15. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 5. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu