Plný text
22 Cdo 1158/2022-450
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. S., narozené XY, a b) M. Z., narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Petrem Horákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 343/48, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, IČO: 00299308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 209/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. prosince 2021, č. j. 69 Co 225/2021-408, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 29 C 209/2019-346, určil, že žalobci a) a b) jsou spoluvlastníky části pozemku parc. č. XY, nově označené jako parcela č. XY, o velikosti 481 m², nacházející se v k. ú. XY, obec a okres XY (dále také „předmětný pozemek“), každý se spoluvlastnickým podílem ve výši 1/2 nemovitosti, a to podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku, zpracovaného společností GEODÉZIE Olomouc s. r. o., číslo 1536-102/2017, ověřeného dne 13. 10. 2017 V. Č. pod číslem 305/2017, který byl Katastrálním úřadem pro Olomoucky kraj, Katastrálním pracovištěm XY, odsouhlasen dne 23. 10. 2017 pod číslem PGP-2586/2017-805 a který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 69 Co 225/2021-408, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickým podílům na předmětném pozemku zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V prvé řadě namítli překvapivost napadeného rozhodnutí. Před jeho vydáním odvolací soud nařídil tři jednání. Na žádném z nich ale nedošlo k meritornímu přezkoumání věci ani provádění dokazování a účastníkům nebylo ničeho sděleno. Odvolací soud pouze ozřejmil, že věc bude posuzována podle zákona č. 89/2012 Sb., z čehož však nevyplynulo nic konkrétního, na co by žalobci mohli reagovat. Tím byla žalobcům upřena soudní ochrana a porušeno právo na spravedlivý proces. Dále mají žalobci za to, že by měl být odlišně posouzen, případně doplněn, dosavadní judikatorní závěr, že si držitel při uplatňování vydržení pozemku nemůže započítat dobu, po kterou ji měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže ten již sousední pozemek vydržel. Domnívají se, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi již bezprostředně po nabytí sousedních pozemků v roce 2006. Podle nich jde o jediný logický a ústavně konformní výklad. Dosavadní závěr o nemožnosti započtení je v rozporu s § 134 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. Skutečnost, že se právní předchůdce stal vlastníkem, není nijak v rozporu s hypotézou právní normy, že má právní předchůdce věc v oprávněné držbě, jelikož i vlastnictví se vyznačuje oprávněnou držbou. Důsledkem stávající judikatury je nesprávné připuštění námitky žalovaného, že je vlastníkem třetí osoba (právní předchůdkyně žalobců), která není účastníkem řízení. Dochází tím také k narušení právní jistoty. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 131/2019 na věc zcela nedopadá a argumentaci v něm obsaženou nespatřují z několika důvodů přiléhavou. V judikatuře není blíže vysvětlen závěr, proč je logické, že nelze započítat dobu držby předchůdce, pokud se stane sám vlastníkem. Zatímco v případě, v němž předchozí držitel pozemek drží 9 let a současný držitel 1 rok, se současný držitel může po roce stát vlastníkem, v případě, ve kterém předchozí držitel pozemek drží 10 let, čímž se stane vlastníkem, by pak musel současný držitel splňovat podmínky vydržení opět celou vydržecí dobu. To je v rozporu se smyslem institutu vydržení založeného na posílení právní jistoty z důvodu plynutí času. Původní držitel navíc obvykle není účastníkem řízení. Žalobci mají za to, že by judikatorní závěr mohl být korigován, resp. doplněn v tom smyslu, že platí pouze za předpokladu, že by došlo k zápisu vlastnického práva předchozího držitele do katastru nemovitostí nebo že by se předchozí držitel o svém možném vydržení dozvěděl. Dále žalobci namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť zcela opomenul § 1096 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dál jen též „o. z.“). Podle žalobců je neřešenou otázkou dále posouzení řádnosti titulu podle § 1090 o. z. Dále žalobci předložili jako neřešenou otázku absenci posouzení podle přechodných ustanovení občanského zákoníku a nezapočtení vydržecí doby uplynulé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Odvolací soud tedy bezdůvodně posuzoval zvlášť část vydržecí doby „do konce platnosti“ zákona č. 40/1964 Sb. podle tohoto zákona a nově část vydržecí doby od „platnosti občanského zákoníku“ podle něj. Přerušení vydržecí doby přitom ze zákona neplyne. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje, a aby žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení.
V doplnění dovolání, které došlo po uplynutí dovolací lhůty, žalobci odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21 a III. ÚS 129/21 a doplnili svou argumentaci.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci namítají překvapivost napadeného rozhodnutí.
V této části trpí dovolání vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, neboť ve vztahu k této námitce žalobci nijak nevymezili přípustnost dovolání.
Žalobci v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 412/2022, či ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 369/2022 (dostupná, stejně jako níže odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)], ve vztahu k této námitce vůbec nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně k uplatněné námitce neuvedli ani jeden z důvodů zakotvených v § 237 o. s. ř., pro který by jejich dovolání mělo být přípustné. Dovolání tak v této části představuje pouhou obecnou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Měla-li tato námitka směřovat k tvrzené vadě řízení, mohl by ji dovolací soud posoudit věcně pouze tehdy, pokud by bylo dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu v žádném ohledu překvapivé není. Jestliže soud prvního stupně žalobě založené na tvrzeném vydržení vyhověl a žalovaný se proti takovému závěru brání podaným odvoláním, je zřejmé, že odvolací soud se bude zabývat splněním podmínek vydržení. Jestliže v rámci řízení účastníkům sdělil, že tuto otázku bude posuzovat nejenom z pohledu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale i zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což soud prvního stupně neučinil, protože dospěl k závěru o splnění podmínek vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je naopak takové sdělení odvolacího soudu vyjádřením předvídatelnosti jeho postupu.
Na to ostatně žalobci prostřednictvím svého zástupce reagovali argumentací (bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), která se vyjadřovala přímo k vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s prezentovaným závěrem, že žalobci splnili podmínky vydržení, neboť „uplynula i desetiletá vydržecí doba ode dne uzavření předmětné kupní smlouvy, a tato byla po celou dobu poctivá. Došlo by též k řádnému vydržení i podle nového občanského zákoníku...“
Žalobci dále namítli nesprávnost judikatorního závěru o nezapočítávání vydržecí doby právního předchůdce, pokud již on sám vlastnické právo vydržel.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla jasně vyjádřena například v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta zní: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty, z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle § 134 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, či ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000), vyplývá, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009). Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Na tyto závěry navázal dovolací soud i v režimu zákona č. 89/2012 Sb. při výkladu § 1096 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že pokud vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla vydržením právní předchůdkyně žalobců, nemohou si žalobci započítat její dobu držby, přičemž žalobci v dovolání výslovně uvádějí, že „žalobci a jejich právní předchůdkyně byli po celou dobu v dobré víře.“
Tento závěr je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podstata závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Je tomu tak proto, že v opačném případě by bylo rezignováno na ochranu vlastnického práva právního předchůdce, který věc vydržením nabyl, avšak nepřevedl.
Nemůže tak obstát argumentace žalobců, že započtení doby držby jejich právní předchůdkyně je jediné logické a ústavně konformní řešení, které celou situaci zjednodušuje. Právě takové řešení by ústavně konformní nemohlo být. Založilo by totiž dvě kategorie vlastníků, a sice a) vlastníků, kteří nabyli vlastnické právo jinak než vydržením, jejichž dobu držby započítávat nelze, a b) vlastníků, kteří nabyli vlastnické právo vydržením, u nichž by bylo možné zápočet držby předchůdce akceptovat. Taková diferenciace by však byla v rozporu se zásadou rovnosti vlastnických práv (blíže k tomu i k dalším nežádoucím důsledkům řešení nastiňovaného žalobci viz Holas, J., Holubář, A., Petříková, P. Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky vydržení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora, 2022, č. 11, s. 43–48).
Dovolací soud nesouhlasí s argumentací žalobců, že závěr o nemožnosti započtení vydržení doby právního předchůdce, jestliže již sám vlastnické právo vydržel, je nelogický a v judikatuře nedostatečně vysvětlený.
V rozhodnutích výše uvedených Nejvyšší soud jasně vysvětlil podstatu nemožnosti takového zápočtu. Argumentace žalobců by vedla k tomu, že by vlastnické právo vydrželi hned první den držby, jestliže by si mohli započíst více než desetiletou dobu držby svého předchůdce, který vlastnické právo vydržel. To by ovšem vedlo k zcela absurdnímu závěru, že vlastník (jejich právní předchůdce) by o své vlastnické právo přišel nikoliv po desetileté držbě, ale po držbě trvající jeden jediný den. O vlastnické právo by tak nepřišla osoba, která držbu více než deset nevykonávala, ale naopak osoba, která tuto držbu vykonávala po celou vydržecí dobu po jednom dni držby jinou osobou. Především z tohoto důvodu formulovala judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti tato východiska, která lze uzavřít tak, že vydržení postihuje původního vlastníka, který po celou vydržecí dobu držbu nevykonává, ale nemůže postihnout vlastníka, který naopak po celou tuto dobu držbu vykonává, a nabyl tak vlastnické právo, s výjimkou případu, že následuje držba další osobou po celou zákonnou vydržecí dobu.
Není v této souvislosti rozhodné, jestli vydržitel o svém vlastnickém právu ví či nikoliv a jestli hodlá učinit nějaké kroky k nápravě vzniklého stavu, zejména ve vztahu ke katastru nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, který učinil ve svých úvahách reflektujících různé možné vzniklé situace, ve směru, že by vlastnické právo vydržela již právní předchůdkyně žalobců, nijak nechrání žalovaného, neboť mu naopak naznačuje, že ani přes existenci zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí tímto vlastníkem nemusí být přesto, že tento závěr učinil jako předběžnou otázku v řízení, jehož účastníkem případný skutečný vlastník není.
Nedůvodná je rovněž námitka, že je v rozporu s dobrými mravy, že žalovaný jako tzv. knihovní vlastník může těžit z toho, že je vlastníkem předmětného pozemku třetí osoba nezapsaná v katastru nemovitostí. Okolnost, že je osoba zapsána v katastru nemovitostí totiž ještě nemusí znamenat, že jde o skutečného vlastníka pozemku. Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. zakotvuje pouze vyvratitelnou domněnku, že vlastník zapsaný ve veřejném seznamu je vlastníkem skutečným. Z toho však nelze dovozovat, že tzv. knihovní vlastník bude skutečným vlastníkem vždy. To by ostatně popíralo možnost rozporu mezi stavem skutečným a stavem evidenčním, kde má přednost stav skutečný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017). Aktivní věcnou legitimaci k určení vlastnického práva však bude muset mít skutečný vlastník věci.
Dovolací soud uzavírá, že neshledal důvod pro jiné posouzení otázky započtení vydržecí doby předchůdce, který již sám splnil podmínky vydržení. Odlišné posouzení by neodpovídalo smyslu a účelu zákona a právní jistotu předchůdce jako nabyvatele by narušovalo. Především by pak rezignovalo na ochranu vlastnického práva předchůdce.
Dále žalobci namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť zcela opomenul § 1096 odst. 1 o. z.
V této části dovolání trpí vadami, neboť ve vztahu k této námitce žalobci nevymezili řádně přípustnost dovolání.
Žalobci k námitce uvedli, že se „dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Takový předpoklad přípustnosti však § 237 o. s. ř. neobsahuje. Navíc žalobci k námitce ani žádnou takovou judikaturu, od které by měl být odklon učiněn, neuvedli.
Jestliže by tato námitka měla vystihovat důvod, že se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil při svém rozhodnutí odvolací soud, nic to na věci nemění, protože takové vymezení přípustnosti dovolání vyžaduje uvedení konkrétního či konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž mají být závěry odvolacího soudu v rozporu. Žalobci však v této souvislosti neuvádějí byť i jen jediné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl odvolací soud odchýlit.
Nad rámec a pro úplnost lze uvést, že ani v této otázce nedošlo k odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dospěl k závěru, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze uzavřít, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.
Dále žalobci vymezili otázku posouzení řádnosti titulu podle § 1090 o. z.
I zde platí závěr o vadách této části dovolání, neboť žalobci namítají, že „při posouzení řádnosti titulu podle § 1090 o. z.“ nebyla tato otázka dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. odvolací soud se odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je zřejmé, že takové vymezení přípustnost nemůže obstát, neboť je logicky vnitřně rozporné. Jestliže dovolací soud určitou právní otázku dosud neřešil, je vyloučeno, aby ji odvolací soud současně řešil v rozporu s ustáleným přístupem Nejvyššího soudu; opačně pak platí, že kdyby určitá otázka byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nemůže jít současně o otázku, kterou by Nejvyšší soud ve své praxi dosud neřešil.
Proto i zde pouze nad rámec dovolací soud uvádí, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“
Dovolací soud ve vztahu k předpokladům řádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, či v usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, pak výslovně uvedl, že se držba musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).
V daném případě se držba žalobců předmětného pozemku nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Nešlo o případ, že by předmětný pozemek byl předmětem převodní smlouvy, avšak vlastnické právo by z nějakého důvodu na žalobce nepřešlo. Lze tedy dát odvolacímu soudu za pravdu, že nelze o řádném vydržení uvažovat.
Dále žalobci namítli jako neřešenou otázku posouzení vydržení podle přechodných ustanovení občanského zákoníku a nezapočtení vydržecí doby uplynulé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
V rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dovolací soud uvedl, že se do doby stanovené v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.). V témže rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné dále uvedl, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.
Z § 3066 o. z. vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu,“ a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně posoudil vzájemný vztah obou právních režimů, tj. režim vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb. a podle zákona č. 89/2012 Sb.
O vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb. by bylo možné uvažovat, pokud by byly splněny podmínky podle tohoto zákona (včetně uplynutí vydržecí doby) před jeho zrušením, tj. nejpozději k 31. 12. 2013. K tomu však podle odvolacího soudu nedošlo, neboť desetiletá vydržecí lhůta začala žalobcům plynout v roce 2006. Do okamžiku zrušení zákona č. 40/1964 Sb. proto podmínky pro vznik vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku na základě vydržení podle tohoto režimu nebyly splněny.
V režimu zákona č. 89/2012 Sb. pak odvolací soud správně zvážil možnost řádného i mimořádného vydržení. K řádnému vydržení však nemohlo dojít, protože se držba žalobců předmětného pozemku nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. K mimořádnému vydržení pak nemohlo dojít už proto, že podle § 3066 o. z. vydržecí doba neskončí dříve než uplynutím pěti let od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., což v řešené věci nebylo splněno.
Nedošlo tedy k přerušení vydržecí doby, jak v dovolání namítali žalobci, odvolací soud pouze vysvětlil, že se změnily zákonné požadavky na vydržení vlastnického práva s tím, že žalobci je nenaplnili.
S konkrétními závěry odvolacího soudu v této části ostatně dovolání ani věcně nepolemizuje, pouze uvádí, že „odvolací soud délku vydržecí doby bezdůvodně přerušil datem 1. 1. 2014… a tak prakticky vyloučil možnost vydržení z právního řádu téměř na dobu 20 let…“
Takový závěr však odvolací soud neučinil, neboť možnost vydržení nevyloučil, naopak vysvětlil, za jakých podmínek k vydržení dojít může, a neučinil ani závěr o přerušení vydržecí doby.
Mimořádného vydržení a jeho podmínek se dovolání v zásadě ani nedotýká, neboť sami žalobci uvádějí, že splnili podmínky pro řádné vydržení vlastnického práva a institut mimořádného vydržení na ně v dané věci vůbec nedopadá. Proto závěry ohledně mimořádného vydržení nemohl dovolací soud posuzovat vůbec.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu