Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. S. a b) M. S., obou zastoupených Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Praze, Římská 1222/33, proti žalované E. L. s.r.o., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Mánkem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 750/34, o určení existence služebností, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 39/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č. j. 22 Co 136/2024-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 672 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Ondřeje Mánka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 10 C 39/2022-186, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozemky žalované parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, jsou zatíženy služebností inženýrské sítě – vedení elektrické přípojky v rozsahu dle geometrického plánu J. B. ze dne 1. 12. 2021, ve prospěch pozemku ve spoluvlastnictví žalobců parc. č. XY v katastrálním území XY, a že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví žalované je zatížen služebností čerpání vody ze studny umístěné na tomto pozemku na hranici s pozemkem parc. č. XY ve prospěch pozemku ve spoluvlastnictví žalobců parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 22 Co 136/2024-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že dovolací soud nesprávně posoudil otázku držby služebnosti, otázku podmínek pro mimořádné vydržení a také právního důvodu držby pro řádné vydržení. Žalobci mají za to, že držbu služebnosti inženýrské sítě a čerpání vody nabyli tím, že se jí po rozdělení areálu bývalého JZD XY ujali. V jejich jednání nelze spatřovat nepoctivý úmysl, proto je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021 a 22 Cdo 1686/2021. Současně dovolatelé prokázali faktický výkon práva po zákonem požadovanou dobu v souladu s požadavky uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3750/2023. Pro potřeby řádného vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, spatřují domnělý právní titul, od kterého držbu odvozují, ve své „víře“ v existenci věcného břemene, jelikož žalovaná jeho výkon po určitou dobu trpěla (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 5372/2014). Veškeré uvedené otázky byly podle dovolatelů vyřešeny odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná uvádí, že argumenty žalobců v dovolání nejsou pro řešenou věc podstatné, stejně jako je nepřiléhavá judikatura, na kterou odkazují, jelikož užívání cizí věci žalobci nebylo držbou práva odpovídajícímu služebnosti. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K řádnému vydržení
7. Vzhledem k tomu, že k řádnému vydržení práva odpovídajícímu služebnosti mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud řádné vydržení posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“), - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“).
8. Podle § 151o odst. 1 věty druhé obč. zák. právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 obč. zák. zde platí obdobně.
9. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
10. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
11. Podle ustálené judikatury k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“. Takové „právo“ lze vykonávat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněný, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Takovým držitelem je jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Zpravidla to bude ten, kdo vykonává právo na základě právního titulu, který je neplatný, přičemž oprávněný ani při zachování obvyklé opatrnosti o neplatnosti (resp. o skutečnostech ji způsobujících) neví a nemusí vědět, může však jít o případ tzv. domnělého právního důvodu držby (titulus putativus), kdy tu titul vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.
12. Jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587).
13. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. K nabytí oprávněné držby se nevyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul; právo nevyžaduje k oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Proto judikatura žádá, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Oprávněná držba (nejde-li o držbu vlastnickou, příp. držbu práva jeho subjektem) se tedy opírá o omyl držitele, který se domnívá, že je subjektem drženého práva. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře o existenci drženého práva „se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba tak spočívá na objektivně omluvitelném důvodu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001).
14. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Pokud se dovolatelé domnívali, že jim právo na připojení k inženýrské síti (k přívodu elektrické energie) a přívod vody náleží jen na základě toho, že pozemek byl v minulosti součástí areálu, který měl systém napojení vytvořen a který byl na základě dohody žalobců s právním předchůdcem žalované užíván, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim toto právo náleží i po rozdělení areálu a následném převodu z právního předchůdce žalované na žalovanou, neboť při normální opatrnosti, kterou po nich lze požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřili (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 5). Objektivní dobrou víru nelze odvozovat z pouhé „víry“, tedy z osobního přesvědčení, v existenci uvedených služebností.
15. Závěry odvolacího soudu jsou tedy správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K mimořádnému vydržení
16. Jelikož k nabytí práva odpovídajícího služebnosti mimořádným vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej § 3028 odst. 1, 2 o. z.).
17. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
18. Podle § 1260 odst. 1 věta první o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.
19. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
20. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
21. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, shrnul, že ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013). Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá.
22. V nyní souzené věci je rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu založeno především na závěru, že žalobci nevykonávali držbu práva služebnosti, a takové právo proto ani nemohli nabýt vydržením. Předmětné přípojky užívali toliko na základě jiného právního důvodu, tedy na základě (ústní) dohody s právním předchůdcem žalované, přičemž při nabytí svých nemovitostí byli s danou situací seznámeni, zavedenou místní zvyklost akceptovali a odběr elektrické energie a vody realizovali při vědomí této zvyklosti.
23. S tímto klíčovým závěrem nalézacích soudů dovolatelé v dovolání nepolemizují, pouze uvádí, že „držbu nabyli tím, že se držby ujali“. Tato námitka však nikterak nevyvrací závěr nalézacích soudů o absenci držby práva služebnosti. Jak však bylo s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu vysvětleno výše, samotné faktické užívání věci cizí bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti. Držba práva odpovídající služebnosti nevyplývá ani z tvrzení dovolatelů, že „postupným dělením areálu jim nutně muselo vzniknout věcné břemeno vedení inženýrských sítí přes přilehlé pozemky k rozváděcímu zařízení ČEZu“.
24. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že v době, kdy areál již nefungoval jako jeden celek a jednotlivé stavby a pozemky přecházely do vlastnictví různých vlastníků (tedy i žalobců), kteří byli při nabytí vlastnictví obeznámeni „se situací ohledně systému dodávky elektřiny a vody k jejich stavbám či pozemkům“. V řízení přitom bylo prokázáno, že užívání „existujícího systému dodávání elektřiny a vody“ bylo založeno na vzájemných ústních dohodách vlastníků, nikoliv na tom, že by žalobci ve vztahu k právnímu předchůdci žalované projevovali vůli jeho pozemky užívat z titulu existujícího věcného práva pozemkové služebnosti. Pozemky žalované, respektive jejího právního předchůdce, dovolatelé užívali z jiného titulu než z titulu práva (byť domnělé) pozemkové služebnosti, a proto nebyla splněna základní podmínka mimořádného vydržení, kterou je držba práva, které odpovídá právu služebnosti.
25. I výše uvedená úvaha odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Další polemika dovolatelů ohledně poctivosti jejich držby již nemůže mít vliv na výsledek tohoto sporu, jestliže obstojí závěr nalézacích soudů o tom, že žalobci držbu práva služebnosti vůbec nevykonávali.
26. Protože odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jeho rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí.
IV.
Závěr
27. S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší soud dovolání žalobců přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu