Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, proti žalovanému S. Š., zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 758/23, o zrušení společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 182/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č.j. 54 Co 429, 430/2024-769, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 7 C 182/2019-721, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 8. 2024, č. j. 7 C 182/2019-728, zrušil společné jmění manželů – žalobkyně M. Š., rozené M. a žalovaného S. Š. (výrok I). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 60 628 Kč (výrok II) a dále povinnost nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náklady řízení státu (výrok III), jejichž výše byla stanovena samostatným usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2024, č. j. 7 C 182/2019-731, částkou 992 Kč.
2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu, své (v pořadí již třetí) rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně je ze strany žalovaného systematicky vylučována ze správy a spolurozhodování o majetku náležejícím do společného jmění manželů (dále „SJM“), není jí poskytována dostatečná informovanost o výši společných finančních prostředků a ani o jejich využívání a fakticky je v otázkách správy SJM závislá na vůli žalovaného, který o zásadních majetkových otázkách rozhoduje jednostranně a bez jejího vědomí či souhlasu. Dle názoru soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že mezi účastníky existují dlouhodobé a hluboké neshody ohledně hospodaření se společným majetkem, že spolu již řadu let nežijí ve společné domácnosti a že probíhá řízení o rozvod manželství. Ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný s majetkem v SJM nakládá netransparentně. Příjmy z nájemného ze společné nemovitosti jí vyplácí pouze sporadicky a bez možnosti ověřit či ovlivnit jejich výši. Za podstatnou považoval soud prvního stupně i skutečnost, že žalovaný hradil dlužné výživné pro nezletilé děti ze společného účtu, na němž byly akumulovány prostředky, jež již dříve představovaly plnění výživného, což soud prvního stupně vyhodnotil jako jednání rozporné s účelem a funkcí institutu výživného a současně jako důkaz absence jakéhokoliv efektivního podílu žalobkyně na správě společného majetku. Soud prvního stupně uzavřel, že kumulace těchto okolností zakládá naplnění závažného důvodu ve smyslu § 724 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“), neboť neshody mezi manžely ohledně hospodaření s majetkem dosáhly intenzity způsobilé přivodit újmu na právech žalobkyně a brání řádnému fungování majetkového společenství. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro zrušení SJM ve smyslu § 724 odst. 2 o. z.; proto žalobě vyhověl.
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č.j. 54 Co 429, 430/2024-769, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s přijatým právním posouzením věci. Shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a na základě provedených důkazů správně uzavřel, že mezi účastníky existují závažné a dlouhodobé neshody ohledně hospodaření se společným majetkem, které žalobkyni fakticky vylučují ze správy a spolurozhodování o majetku náležejícím do SJM. Zdůraznil, že demonstrativní výčet důvodů podle § 724 odst. 2 o. z. umožňuje zohlednit i jiné než zákonem uvedené okolnosti, pokud dosahují potřebné intenzity. Konstatoval, že žalovaný dlouhodobě rozhoduje o majetku v SJM jednostranně, bez souhlasu žalobkyně, která nemá reálný vliv na příjmy a výdaje z tohoto majetku. Námitka žalovaného, že některé dispozice spadají do doby, kdy žalobkyně působila ve společnosti XY s. r. o., podle odvolacího soudu neobstála, neboť od té doby uplynula delší doba a došlo ke změně poměrů. Odvolací soud rovněž konstatoval, že jednostranné financování rekonstrukce nemovitosti či vyvádění majetku do svěřenského fondu bez souhlasu žalobkyně představují zásadní zásahy do majetkového režimu SJM. Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že jednání žalovaného naplňuje zákonný důvod pro zrušení společného jmění ve smyslu § 724 odst. 1 o. z.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“) pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu nebo otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud poskytl výklad k tomu, „jaký rozsah a intenzita zásahu do společného jmění, zejména co do hodnoty majetku nebo četnosti dispozic, mohou již představovat závažný důvod pro zrušení společného jmění manželů podle § 724 o. z.“ Dále má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázky, zda může být za závažný důvod pro zrušení SJM považováno i použití prostředků ze společného účtu na úhradu výživného bez souhlasu druhého manžela, pokud se tak stane na základě vykonatelného rozhodnutí opatrovnického soudu. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek soudu odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítne.
6. Žalovaný v textu dovolání v obecné rovině namítá, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a vycházejí z nesprávné interpretace svědeckých výpovědí i dalších důkazů, případně z pouhých spekulací. Připomíná, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav, zejména pokud jde o rekonstrukce nemovitostí patřících do společného jmění manželů, které dle jeho tvrzení probíhaly se souhlasem obou účastníků, přičemž žalobkyně o jejich rozsahu i financování věděla. Jednalo se o dohodnutý postup všech zúčastněných, včetně dcery a jejího manžela, kteří se na rekonstrukci rovněž finančně podíleli. Zdůrazňuje, že tvrzení o vyloučení žalobkyně ze správy majetku nemají oporu v provedených důkazech, neboť žalobkyně sama neprojevovala o správu nemovitostí aktivní zájem a nenavrhovala žádná alternativní řešení. Zpochybňuje rovněž závěry soudu týkající se založení svěřenského fondu, které podle něj vycházely ze spekulací bez opory v tvrzeních a bez toho, aby byl vyzván k jejich vyvracení. Stejně tak namítá, že mu byla uložena důkazní povinnost ohledně příjmů (např. z funkce jednatele), jež neobdržel a jejich neexistenci nelze prokazovat. Rozporuje i způsob, jakým soud vyhodnotil jeho příjmy a poukazuje na to, že závěry o nepravdivosti jeho tvrzení nebyly řádně odůvodněny. Dovolatel též vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval dřívější soudní rozhodnutí ohledně jeho podnikatelské činnosti.
7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaného veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
12. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)]. Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
13. Některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je třeba vymezit nejen klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, ale následně je třeba spojit toto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.
14. V poměrech posuzované věci žalovaný klade otázku, jaká intenzita a rozsah zásahu do práv jednoho z manželů jsou způsobilé odůvodnit zrušení společného jmění manželů, zejména ve světle majetkových poměrů účastníků a jednání vedeného v dobré víře. Žádá proto, aby dovolací soud stanovil obecné mantinely pro posuzování podstatnosti takových zásahů a zabránil tak libovůli při výkladu § 724 o. z., která podle něj v projednávané věci vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces a ochranu majetku.
15. Dovolatel vymezil důvod přípustnosti dovolání v úvodní části tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odklonil od ustálené judikatury dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“ s tím, že tyto otázky budou specifikovány dále. Po obšírné skutkové polemice dovolatel předložil dovolacímu soudu výše specifikovanou otázku, týkající se výkladu § 724 o. z., aniž by však uvedl, zda tato otázka, dle jeho mínění, nebyla v praxi dovolacího soudu řešena či zda jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Žalovaný tak Nejvyššímu soudu dává na výběr, aby sám pro řešení vymezené právní otázky nalezl judikaturu (konkrétní rozhodnutí), která otázku řeší, následně posoudil, zda ji odvolací soud vyřešil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchylně, nebo aby shledal, že otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Takto formulovaný důvod přípustnosti dovolání však z hlediska zákonného a judikatorně ukotveného požadavku na obligatorní náležitost mimořádného opravného prostředku nemůže obstát; pro uvedený nedostatek je dovolání žalovaného v rozsahu výše vymezené právní otázky vadné, a tudíž věcně neprojednatelné.
16. Již bez vlivu na závěr o vadách dovolání žalovaného (v rozsahu otázky žádající vymezení podmínek pro aplikaci § 724 odst. 1 a 2 o. z.) považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že dovoláním dotčený rozsudek se přijatými konkluzemi nijak nevymyká závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož ani Ústavního soudu. Dovolací soud připomíná, že judikatura vztahující se k dřívější právní úpravě zúžení společného jmění manželů zůstává nadále relevantní i v podmínkách aktuálně účinné právní úpravy, podle níž může soud dle § 724 odst. 1 o. z. rozhodnout nejen o zúžení SJM, ale i o jeho zrušení. Ačkoliv současná úprava rozšiřuje možnosti soudního zásahu do majetkového režimu manželů a v některých aspektech upřesňuje či doplňuje předchozí konstrukce, její hodnotové i systematické ukotvení vychází z dlouhodobé kontinuity právního vývoje od bezpodílového spoluvlastnictví až po současnou kodifikaci. Zásadní interpretační význam si tak uchovává judikatura, která rozvíjela pojem „závažného důvodu“ jako nezbytného předpokladu pro soudní rozhodnutí, a to jak v případech zúžení, tak - nově - i zrušení SJM. Zachování volného soudního uvážení vázaného na individuální okolnosti konkrétní věci navíc posiluje možnost využívat starší judikatorní závěry i při výkladu a aplikaci současného práva. Nalézací soudy proto správně uvedly, že výčet důvodů zúžení či zrušení SJM v ustanovení § 724 odst. 2 o. z. je demonstrativní; tj. soud může SJM zúžit či zrušit i z jiných důvodů. Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012; k rozhodnutí o zúžení SJM viz dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2211/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 373/2015).
17. K důvodům pro zúžení či zrušení společného jmění manželů soudem se v poměrech nové právní úpravy Nejvyšší soud stručně vyjádřil již v usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 373/2015. Dovolací soud v něm nejprve odkázal na starší judikaturu, která v poměrech konkrétní věci shledala skutečnosti pro zúžení společného jmění manželů v dlouhodobém nevedení společné domácnosti, neshodě na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi a probíhajícím řízení o rozvod manželství, doplněné tím, že si manželé při hospodaření se společným majetkem neposkytovali potřebné informace a nespolupracovali (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2221/2004); s těmito důvody se dovolací soud ztotožnil i v poměrech nové právní úpravy.
18. V citovaném usnesení Nejvyšší soud dále konstatoval, že samotné oddělené soužití manželů a nezájem o další zachování manželství, jenž je navenek demonstrován probíhajícím rozvodovým řízením, nejsou skutečnostmi, které by samy o sobě představovaly vážný důvod pro zúžení či zrušení SJM. Přistoupí-li k nim však skutečnost další, která je způsobilá negativně ovlivnit manželské majetkové společenství, může se jednat o závažný důvod ve smyslu § 724 odst. 2 o. z. vedoucí k zúžení či zrušení SJM. Rovněž poznamenal, že takovým závažným důvodem může být neshoda, která podstatným způsobem ztěžuje využití či nakládání se společnými věcmi či právy do té míry, že je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy na věci či právu, na právech jednoho z manželů, popřípadě i na společném majetku jako celku.
19. K existenci závažných důvodů pro zúžení či zrušení SJM se vyslovila i nejnovější komentářová literatura; ta spatřuje závažné důvody ve vzniku takové situace, která v konkrétních faktických okolnostech způsobuje, že další trvání majetkového společenství manželů může znamenat narušení či vážné ohrožení majetkových zájmů jednoho z manželů, jakož i zájmů rodiny (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IV, díl I § 655-793. Praha: Leges, 2016, str. 474). Tento závěr pak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozvíjí v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3575/2020, takto: „Při zvážení, zda jde o závažný důvod ve smyslu § 724 odst. 2 o. z., jde o posouzení, zda žalujícím manželem tvrzené důvody jsou objektivně způsobilé přivodit dostatečně závažnou újmu na právech manželů, případně na majetku náležejícím do společného jmění; mělo-li by jít o důvody (tvrzená rizika hrozící majetkovým hodnotám v SJM) objektivně nezpůsobilé přivodit závažnou újmu, nýbrž jen újmu zanedbatelnou, pak není důvod pro autoritativní rozhodnutí soudu a s ním spojený zásah do práv druhého manžela; řešení je tak v souladu se zásadami soukromého práva ponecháno na uvážení manželů. Výklad § 724 o. z. totiž musí především respektovat účel právní normy, jímž je ochrana společného jmění manželů před důsledky jednání některého z manželů (viz Králík, M in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol., Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 757). Bez významu není ani skutečnost, že ustanovení § 724 odst. 1 o. z. je (oproti předchozí úpravě v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. nově) formulováno tak, že soud při naplnění zákonných podmínek žalobě vyhoví, není mu dán prostor pro uvážení; ten má pouze v posouzení míry závažnosti tvrzeného důvodu pro zúžení či zrušení SJM.“
20. V kontextu uvedených východisek, jež lze promítnout i do poměrů projednávané věci, nemá dovolací soud pochyb o tom, že situace, kdy jeden z manželů znemožní druhému nakládat se společnými finančními prostředky, spolurozhodovat o jejich alokaci a mít o jejich výši a využití přehled, vytváří společně s neshodami na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi, nezájmem o obnovu manželského soužití a odděleným hospodařením podklad pro přijetí závěru o existenci závažného důvodu k zúžení či zrušení SJM ve smyslu § 724 odst. 1 o. z. Je zde totiž taková neshoda ohledně hospodaření s majetkem náležejícím do SJM, která je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy na právech žalobkyně. Je-li žalobkyně zcela odkázána na vůli žalovaného při správě celoživotních společných úspor a majetku náležejících do SJM, je tím bezpochyby založeno riziko závažné újmy na právech žalobkyně, jež je fakticky z rozhodovacího procesu při správě a nakládání se společným majetkem vyloučena. Tento stav nemůže být přitom konvalidován subjektivním přesvědčením žalovaného, že záležitosti týkající se společného majetku je schopen spravovat nejlépe. Závěry odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) ohledně existence závažného důvodu pro zrušení SJM účastníků by proto obstály i tehdy, pokud by v rozsahu položené otázky o podmínkách aplikace § 724 odst. 2 o. z. bylo dovolání žalovaného věcně projednatelné; soudy obou stupňů učiněné závěry byly řádně odůvodněny a nejsou konkrétním okolnostem věci zjevně nepřiměřené.
21. Žalovaný dále vymezil k dovolacímu přezkumu tyto otázky: „zda je rodič, kterému je uložena povinnost platit výživné svým dětem podle vykonatelného rozsudku (ale obecně též na základě zákona), oprávněn použít finanční prostředky jsoucí v SJM na úhradu tohoto výživného, aniž by měl souhlas druhého rodiče a současně spoluvlastníka finančních prostředků“ a „zda, použije-li takto finanční prostředky na úhradu výživného, je tím dán důvod ke zrušení SJM založený na tom, že tímto jednáním tento rodič ohrožuje majetek v SJM nebo znemožňuje druhému rodiči nakládání se společnými prostředky“.
22. Stejně jako u otázky žádající po Nejvyšším soudu objasnění podmínek aplikace § 724 o. z., tak i v případě otázek souvisejících s plněním vyživovací povinnosti z prostředků v SJM je dovolání žalovaného vadné, a tudíž věcně neprojednatelné. Ani ve vztahu k těmto otázkám žalovaný nevymezil, zda, popřípadě jakým způsobem, se jejich řešení odvolacím soudem promítá do ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz výklad v bodech 11 až 13 odůvodnění tohoto usnesení).
23. Ani tehdy, pokud by se žalovanému podařilo náležitě vymezit některý z důvodů přípustnosti, nebylo by dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Na otázkách souvisejících s plněním vyživovací povinnosti není totiž dovoláním dotčený rozsudek sám o sobě založen a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
24. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by samotná úhrada výživného ze společných prostředků zakládala důvod pro zrušení společného jmění ve smyslu § 724 odst. 1 o. z., ale aproboval konkluze soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný dlouhodobě vylučoval žalobkyni ze správy společného majetku, neposkytoval jí informace o hospodaření s prostředky v SJM a rozhodoval o podstatných majetkových otázkách jednostranně a bez jejího souhlasu. Skutkové závěry obou soudů se opírají o provedené důkazy, zejména výpovědi svědků a listinné podklady, přičemž z nich vyplývá, že mezi účastníky neexistovala dohoda ohledně způsobu nakládání s majetkem a žalobkyně neměla faktický vliv na správu majetkových záležitostí. Úhrada výživného byla soudy obou stupňů hodnocena toliko jako jeden z dílčích projevů této širší majetkové nerovnováhy a absence spolupráce mezi účastníky, nikoli jako samostatný důvod jeho zrušení SJM.
25. Na konto dovolacích námitek rekapitulovaných v bodě 6 odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud připomíná, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). S účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Skutkové námitky proto nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., neboť dovolacímu přezkumu podléhá řešení otázek právních (nikoliv skutkových), jež se imanentně pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle § 241a odst. o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.
26. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného je pro absenci náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) věcně neprojednatelné, a tudíž vadné; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Odmítnutím dovolání je současně reflektován i stav, kdy řada dovolacích námitek má skutkový charakter (viz jejich rekapitulace v bodě 6 odůvodnění tohoto usnesení) a jejich prostřednictvím nemůže být naplněn jediný zákonný důvod dovolání, kterým je nesprávné právní posouzení věci.
27. Jelikož dovolatel výslovně uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, zabýval se odvolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení a ve výroku III o nákladech řízení státu, jakož i ve vztahu k výroku II dovoláním dotčeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
28. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu