Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně H. G., zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému V. G., zastoupenému JUDr. Martinem Rimkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 2165/48, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 51/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2023, č. j. 35 Co 13/2023-413, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 000 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Martina Rimka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 21 C 51/2017-326, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů 244 268 Kč (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 35 Co 13/2023-413, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství dne 4. 7. 1996. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 2. 2014, č. j. 14 C 111/2012-49, který nabyl právní moci 26. 2. 2014.
5. Za nedůvodný považoval požadavek žalobkyně na vypořádání 330 000 Kč, které podle žalobkyně tvořily součást společného jmění účastníků a které měl žalovaný použít k nabytí akcií společnosti S., a.s. Odvolací soud uvedl, že pokud žalovaný k nabytí akcií použil finanční prostředky tvořící společné jmění, staly se akcie součástí společného jmění manželů na základě § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). V takovém případě lze vypořádat pouze nabyté majetkové hodnoty, nikoliv finanční prostředky na ně vynaložené. V této souvislosti také zohlednil, že účastníci řízení uzavřeli 7. 6. 2000 smlouvu o zúžení společného jmění manželů, ze které se mimo jiné podává, že shora uvedené akcie se staly výlučným vlastnictvím žalovaného, a proto nemohly být předmětem vypořádání společného jmění manželů.
6. Dovodil také, že nelze vypořádat ani hodnotu „podniku“ společnosti S., a.s., a to za období od jejího vzniku do zániku společného jmění manželů. Podnik totiž náležel společnosti S., a.s., a nikoliv žalovanému (podnikající fyzické osobě).
II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně příslušné právní otázky nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
8. Předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje výroky v souvislosti s požadavkem žalobkyně na „vypořádání nároku plynoucího z nabytého vlastnictví závodu S., a. s.“ a s požadavkem žalobkyně „ve věci vypořádání nároku z vnosu ve výši 330 000 Kč ze SJM k úhradě základního jmění (kapitálu) společnosti S., a.s.“. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. „ÚS 2L 46/19“. Má také za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyhovují požadavkům na přesvědčivost odůvodnění a náležitostem stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud rovněž porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 314/2019).
9. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že není opodstatněný její požadavek na zohlednění „vlastnictví závodu jednoho z manželů ve formě náhrady, kterou je povinen podnikající manžel nahradit do společného jmění manželů.“ Má za to, že v souvislosti s účastí žalovaného na činnosti společnosti S., a.s., má právo na zohlednění ceny podniku žalovaného. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 6038/2017, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 nebo sp. zn. 22 Cdo 3371/2015. Toto její právo nevylučuje ani shora uvedená smlouva o zúžení společného jmění manželů.
10. Za nesprávný považuje také závěr odvolacího soud, že není opodstatněný její požadavek na zohlednění 330 000 Kč, které měl žalovaný vynaložit ze společného jmění v souvislosti s nabytím akcií společnosti S., a.s. Poukazuje na skutečnost, že žalovaný měl tyto finanční prostředky vynaložit před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů a na základě této smlouvy nedošlo k zúžení společného jmění manželů o tyto „obchodní podíly“. Podotýká, že neuplatňuje právo na vypořádání akcií ani na výnosy z nich.
11. Žalobkyně má rovněž za to, že odvolací soud měl řízení o odvolání žalovaného zastavit ve smyslu § 218a o. s. ř., jelikož žalovaný ve lhůtě stanované soudem prvního stupně neodstranil vady odvolání. Odvolání tak nesplňovalo náležitosti stanovené v § 205 odst. 1 o. s. ř. Doplnil-li žalovaný odvolání o požadované náležitosti až po uplynutí lhůty stanovené soudem prvního stupně, stalo se tak opožděně (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1973, sp. zn. 3 Cz 18/79).
12. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně poznamenává, že se ze smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 7. 6. 2000 podává, že majetková účast žalovaného na společnosti S., a.s., či podnik této společnosti, přestaly být součástí společného jmění manželů. Proto je nelze v tomto řízení vypořádat. V souvislosti s požadavkem na zohlednění 330 000 Kč nevymezuje žalobkyně v dovolání řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Za nedůvodnou považuje rovněž námitku žalobkyně, že odvolací soud měl odvolání žalovaného pro jeho opožděné doplnění odmítnout. Podotýká, že soud mu v této souvislosti stanovil soudcovskou lhůtu a následky jejího nedodržení záleží na rozhodnutí soudu. Má také za to, že odvolací soud se „nedopustil žádného, natož natolik zásadního, procesního pochybení, že by toto zakládalo porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces“.
14. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně „odmítl nebo zamítl“.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
17. Vzhledem k tomu, že společné jmění manželů zaniklo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání z hlediska vypořádání společného jmění manželů a rozhodl o něm podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
III.A
K namítané absenci výroků rozhodnutí soudů nižších stupňů a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu
18. Žalobkyně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje výroky v souvislosti s požadavkem žalobkyně na „vypořádání nároku plynoucího z nabytého vlastnictví závodu S., a. s.“ a s požadavkem žalobkyně „ve věci vypořádání nároku z vnosu ve výši 330 000 Kč ze SJM k úhradě základního jmění (kapitálu) společnosti S., a. s.“.
19. Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s § 152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v § 166 o. s. ř., podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak soud rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
20. Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním skutečnost, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1126). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97). A dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).
21. Z uvedeného plyne, že tato námitka přípustnost dovolání podle § 236 odst. 2 o. s. ř. založit nemůže.
22. K tomu dovolací soud jen na okraj, formou poznámky „obiter dicta“, uvádí, že z § 152 odst. 2 o. s. ř. plyne, že je povinností soudu rozhodnout o celé projednávané věci, tedy vyčerpat celý předmět řízení (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2355/2018). Proto dospěje-li soud k závěru, že návrh na vypořádání společného jmění manželů (byť v části) není důvodný nebo že nejsou splněny podmínky pro jeho věcné projednání (např. z důvodu zpětvzetí, včetně částečného), uvede ve výroku rozhodnutí, v jakém se rozsahu se příslušný návrh na vypořádání tohoto majetkového společenství zamítá, resp. řízení zastavuje.
23. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje požadavkům na přesvědčivost odůvodnění a náležitostem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř.
24. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
25. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016.
26. V poměrech projednávané věci se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami účastníků řízení a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci. Závěry odvolacího soudu jsou řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny. Z tohoto důvodu nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Postupem odvolacího soudu tak nebylo porušeno ani právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
III.B
K námitce, že v řízení měla být vypořádána hodnota podniku v souvislosti s vlastnictvím akcií společnosti S., a.s., ze strany žalovaného
27. Žalobkyně v dovolání namítá, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů měl soud zohlednit také hodnotu podniku, která souvisí s vlastnictvím akcií společnosti S., a.s., ze strany žalovaného. Uvádí, že i pokud podnik žalovaného není součástí společného jmění manželů, je nutné při vypořádání tohoto majetkového společenství zohlednit výnosy z podnikání, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004.
28. Uvedená rozhodnutí však nejsou pro projednávanou věc přiléhavá. Tato rozhodnutí řeší právní otázku zohlednění závodu (podniku) jednoho z manželů při vypořádání společného jmění manželů za předpokladu, že jednomu z manželů náleží závod (podnik) jako podnikateli – podnikající fyzické osobě.
29. V poměrech projednávané věci však soudy nižších stupňů neuzavřely, že žalovaný je jako fyzická osoba (podnikatel) vlastníkem podniku, který by bylo nutné zohlednit při vypořádání společného jmění manželů (bez ohledu na to, zda tento podnik je součástí tohoto majetkového společenství, či nikoliv). Odvolací soud vzal totiž za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalovaný je vlastníkem akcií společnosti S., a.s. V takovém případě je však podnikatelem tato akciová společnost (srovnej § 421 odst. 1 o. z.) a závod (podnik) náleží této právnické osobě (srovnej § 502 o. z.). Již jen z tohoto důvodu nemůže být hodnota závodu, který vlastní společnost S., a.s., zohledněna při vypořádání společného jmění manželů. Proto tyto námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou.
III.C
K požadavku žalobkyně na vypořádání 330 000 Kč, které žalovaný vynaložil v souvislosti s nabytím akcií společnosti S., a.s.
30. Žalobkyně požaduje vypořádat 330 000 Kč, které měl žalovaný vynaložit v souvislosti s nabytím akcií společnosti S., a.s. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by bylo možné vypořádat pouze hodnotu takto nabytých akcií, byly-li by součástí společného jmění manželů (odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3192/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004). Odvolací soud však dále dovodil, že na základě smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů uzavřené 7. 6. 2000 nelze hodnotu těchto akcií vypořádat. Účastníci řízení totiž v této smlouvě ujednali, že akcie společnosti S., a.s., resp. jejich hodnota, náleží do výlučného vlastnictví žalovaného.
31. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na těchto důvodech:
a) finanční prostředky náležejících do společného jmění manželů žalovaný vynaložil v souvislosti s nabytím akcií společnosti S., a.s., a proto se „hodnota“ těchto akcií stala podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. součástí společného jmění manželů (jinými slovy finanční prostředky vynaložené v souvislosti s nabytím těchto akcií nemohou být v nyní probíhajícím řízení zohledněny, jelikož za ně žalovaný nabyl jiné aktivum tvořící v té době společné jmění manželů),
b) na základě smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 7. 6. 2020 se účastníci řízení dohodli, že tyto akcie i jejich hodnota náleží do výlučného vlastnictví žalovaného, a proto nemůže být v nyní probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů zohledněna hodnota těchto akcií.
32. Žalobkyně v dovolání předně namítá, že v řízení měly být zohledněny finanční prostředky ve výši 330 000 Kč. Má za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3192/2015, na které odkázal odvolací soud, nejsou pro projednávanou věc přiléhavé. Dále uvádí, že shora uvedeným způsobem nelze dohodu o zúžení společného jmění manželů ze dne 7. 6. 2000 interpretovat. Touto dohodou nebyl podle žalobkyně zúžen rozsah společného jmění účastníků řízení k těmto akciím (či jejich hodnotě). Proto má za to, že by měly být v tomto řízení zohledněny finanční prostředky, za které žalovaný tyto akcie nabyl.
33. Protože právní skutečnosti, na základě kterých měl žalovaný nabýt podle tvrzení žalobkyně akcie společnosti S., a.s., měly nastat v projednávané věci před 1. 1. 2014, je nutné v této souvislosti aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
34. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka
35. Podle § 143 odst. 2 obč. zák. stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.
36. V rozsudku ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že jestliže jeden z manželů za trvání manželství nabyde z prostředků patřících do společného jmění manželů obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek ze zákona součástí společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3192/2015, potom Nejvyšší soud vyložil, že jsou-li finanční prostředky ze společného jmění vynaloženy na nabytí obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným (např. na splnění závazku vyplývajícího z vkladové povinnosti společníka), stává se takto nabytá majetková hodnota účasti manžela na obchodní společnosti součástí společného jmění a pouze tato účast na společnosti „ve svém majetkovém aspektu“ může být v případě zániku společného jmění předmětem vypořádání. Avšak nelze již samostatně vypořádat finanční prostředky, které byly vynaloženy na nabytí obchodního podílu.
37. Nejvyšší soud neshledává žádný důvod odchylovat se od těchto závěrů ani v nyní projednávané věci. Shora uvedené závěry se uplatní obdobně při nabytí akcií v akciové společnosti. I v takovém případě platí, že byly-li finanční prostředky ze společného jmění vynaloženy na nabytí podílu v akciové společnosti v podobě akcií této společnosti, stává se takto nabytá majetková hodnota součástí společného jmění a může být předmětem vypořádání společného jmění manželů. Avšak nelze již samostatně vypořádat finanční prostředky, které byly vynaloženy na nabytí akcií.
38. Jinými slovy, jestliže žalovaný vynaložil finanční prostředky tvořící společné jmění manželů na aktivum, které se následně stalo součástí společného jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., nejedná se o vynaložení výlučných prostředků na společné jmění ani vynaložení společných prostředků na výlučné jmění některého z manželů, tedy nejde o tzv. vnos. Avšak jedno aktivum tvořící společné jmění manželů (příslušné finanční prostředky) se transformovalo na jiné aktivum tvořící rovněž společné jmění manželů (na akcie společnosti S., a.s., resp. jejich hodnotu; srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2959/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016). V takovém případě nelze v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohlednit finanční prostředky, za které manželé nabyli jinou majetkovou hodnotu tvořící rovněž jejich společné jmění (za předpokladu, že nejsou v řízení tvrzeny žádné jiné okolnosti vztahující se např. k platnosti právního jednání, na základě kterého nabyli účastníci řízení do společného jmění dané aktivum).
39. Již jen z těchto důvodů jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěry soudů nižších stupňů, že v projednávané věci nelze vypořádat finanční prostředky ve výši 330 000 Kč vynaložené žalovaným ze společného jmění manželů v souvislosti s nabytím akcií společnosti S., a.s.
40. Došlo-li následně ke zúžení společného jmění manželů o tato aktiva (jako tomu bylo v projednávané věci na základě příslušné smlouvy ze dne 7. 6. 2000), byla tato aktiva vypořádána v souvislosti s tímto zúžením ve smyslu § 149 odst. 4 obč. zák. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 681/2004). V takovém případě nelze vypořádat ani tyto akcie, resp. jejich hodnotu (ostatně žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že tyto cenné papíry ani výnosy z nich vypořádat nepožadovala).
41. Proto ani tyto námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
III.D
K námitce, že žalovaný doplnil odvolání po stanovené lhůtě
42. Žalobkyně má také za to, že odvolací soud měl řízení o odvolání žalovaného zastavit ve smyslu § 218a o. s. ř., jelikož žalovaný ve lhůtě stanované soudem prvního stupně neodstranil vady odvolání.
43. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3773/2008 uvedl, že lhůta, kterou určí soud v usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř., je lhůtou soudcovskou (§ 55 o. s. ř.). Prominutí zmeškání této lhůty podle § 58 o. s. ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Závěr, že pro vadu podání nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z povahy věci váže k tomu objektivně určenému stavu řízení, jenž existuje v době, kdy jej soud vyslovuje. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 738/99.
44. Shora uvedené závěry se uplatní rovněž v projednávané věci. Žalovaný tak byl oprávněn odstranit vady odvolání až do doby, kdy o podaném odvolání rozhodl odvolací soud. Postup odvolacího soudu, který za těchto okolností neodmítl odvolání žalovaného, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
IV. Závěr a náklady řízení
45. Z uvedeného se podává, že žádná z námitek žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
46. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu