Plný text
22 Cdo 1248/2025-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalovanému R. V., zastoupenému JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení 258 920,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 248/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2025, č. j. 20 Co 536/2024-135, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 11. 2024, č. j. 4 C 248/2024-120, přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) řízení, kterým se žalobce domáhá zaplacení dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemků, a to do doby pravomocných skončení řízení o dodatečném projednání dědictví včetně ideální poloviny předmětných pozemků. Přerušení odůvodnil tím, že výsledek dědického řízení sice nemá vzhledem k § 1127 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) vliv na aktivní věcnou legitimaci žalobce, podle § 1128 o. z. by však podání žaloby mělo předcházet rozhodnutí většiny spoluvlastníků a jejich předchozí vyrozumění, jinak žalobci nesvědčí právo prevence podle § 1877 o. z. a může po žalovaném žádat plnění pouze do výše svého podílu. Pravomocnými rozhodnutími v dědických řízeních bude teprve určeno, kdo a v jakém rozsahu je spoluvlastníkem předmětných pozemků a bude možné posoudit důvodnost žalobcova nároku.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 2. 2025, č. j. 20 Co 536/2024–135, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh žalovaného na přerušení řízení zamítl.
3. Odvolací soud vyšel z toho, že podle § 1127 o. z. jsou z právního jednání týkajícího se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně a podle § 1877 o. z. je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první. Odkázal rovněž na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3039/2021 a judikaturu tam citovanou. Dodal, že Nejvyšší soud sice tyto závěry učinil ve vztahu k § 513 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinnému do 31. 12. 2013, není však rozumný důvod k tomu, aby se neuplatnily i ve vztahu k obdobně znějícímu § 1877 o. z. Žalující spoluvlastník se tak může domáhat dlužného plnění za užívání pozemků bez ohledu na výši svého spoluvlastnického podílu. Spoluvlastník, který ve smyslu § 1877 o. z. uplatnil pohledávku jako první, vystupuje navenek vůči třetím osobám (dlužníkům) jako věřitel jediný (reprezentující všechny spoluvlastníky), vnitřní poměr mezi spoluvlastníky přitom zůstává zachován, a přijme-li tedy věřitel plnění ve větším rozsahu, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, mohou vůči němu uplatnit ostatní spoluvlastníci regresní nárok. Důvod pro přerušení řízení proto neshledal.
II. Dovolání
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena právní otázka, zda podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí (pozemků) bez právního důvodu představuje jednání, které spadá pod společnou správu věci ve smyslu § 1128 o. z., ke kterému je třeba souhlasu ostatních spoluvlastníků, resp. zda opominutí některého ze spoluvlastníků má za následek ztrátu věřitelské solidarity ve smyslu § 1877 o. z. z toho důvodu, že podání žaloby bez souhlasu opominutého spoluvlastníka má za následek neúčinnost takového jednání vůči opominutému spoluvlastníku. Za právní otázku, kterou by měl s ohledem na § 1128 odst. 2 o. z. řešit dovolací soud jinak, než tomu bylo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, považuje otázku solidarity spoluvlastníků při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
6. Namítá, že Městský soud v Praze odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, který se však týká primárně předchozí právní úpravy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který sice v § 513 obsahoval v zásadě stejné pravidlo, jako je uvedeno v § 1877 o. z., avšak předchozí právní úprava neobsahovala žádnou ochranu opominutého spoluvlastníka tak, jak ji nyní obsahuje § 1128 o. z. Dovolacímu soudu rovněž vytýká, že není též patrné, jak dospěl k závěru, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nepředstavuje rozhodnutí o společné správě věci ve smyslu § 1128 o. z.
7. Podle názoru dovolatele podání předmětné žaloby naopak představuje právní jednání v rámci společné správy věci. K tomu, co je třeba rozumět správou společné věci, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3948/2007, 22 Cdo 2918/2005 a 22 Cdo 1300/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4223/18. Poukazuje též na komentář k občanskému zákoníku naznačující odklon od pojetí, podle něhož jsou spoluvlastníci při uplatňování odpovědnosti za bezdůvodné obohacení získané užíváním jejich věci solidárními věřiteli, a má za to, že naznačený odklon od dosavadní rozhodovací praxe týkající se solidarity spoluvlastníků je odůvodněn právě úpravou ochrany opominutého spoluvlastníka v § 1128 odst. 2 o. z.
8. Vydání bezdůvodného obohacení v penězích představuje dělitelné plnění, kdy vzhledem ke skutečnosti, že zde absentuje dohoda spoluvlastníků, resp. druhý spoluvlastník byl (úmyslně) opominut žalobcem, nemůže se žalobce následně dovolávat věřitelské solidarity dle § 1877 o. z. s argumentem, že vůči třetím osobám spoluvlastníci vystupují společně a nerozdílně dle § 1127 o. z.
9. Žalovaný se tak v návaznosti na shora předestřené argumenty domnívá, že opominutí spoluvlastníka (L. Ž.) má za následek neúčinnost právního jednání vůči opominutému spoluvlastníkovi a v konečném důsledku ztrátu věřitelské solidarity, které se žalobce dovolává.
10. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které získala třetí osoba užíváním věci ve spoluvlastnictví, je projevem správy společné věci, a zda i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je pohledávka spoluvlastníků na vydání bezdůvodného obohacení pohledávkou solidární; tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání není důvodné.
16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
17. Podle § 1115 o. z. osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky.
18. Podle § 1116 o. z. vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba.
19. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.
20. Podle § 1127 o. z. z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
21. Podle § 1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.
22. Podle § 1129 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.
23. Podle § 1877 o. z. je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.
K pojmu „správa společné věci“ ve vztahu k uplatnění společné pohledávky
24. Uplatnění společné pohledávky spoluvlastníků není úkonem správy společné věci.
25. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přinesl jak terminologickou, tak i obsahovou změnu; dosavadní hospodaření se společnou věcí (§ 139 odst. 2 obč. zák.) nazývá správou běžnou (§ 1128 odst. 1 o. z.), správu mimořádnou pak „rozhodováním o významné záležitosti týkající se společné věci“ (§ 1129 odst. 1 o. z.).
26. Pojem „správa společné věci“ je zčásti tvořen neurčitým pojmem „správa“; jeho exaktní definice již z povahy věci nemůže být podána; dosavadní odborná literatura i judikatura jej vymezují obecně a toto vymezení doplňují konkrétními případy.
27. Komentářová literatura konstatuje, že i když judikatura již spory týkající se správy společné věci řešila, zatím si vystačila bez potřeby obecného vymezení pojmu správa a v zásadě se omezuje na podřazení určitých činností pod pojem správa společné věci. „Správu v širším smyslu tak lze chápat jako správu věci ve spoluvlastnictví jako takovou a zahrnuje rozhodnutí a opatření, která se týkají společné věci a dotýkají se spoluvlastníků, ale nejde o činnosti, které se týkají věci jako celku a mají povahu nakládání se společnou věcí. Některé z aktů spadajících do tohoto pojetí správy jsou pak podřaditelné pod úpravu § 1126 až 1131, jiné toto pojetí správy přesahují. Standardně se tak do správy společné věci v širším smyslu řadí rozhodování o užívání společné věci, rozhodování o udržování společné věci a hospodaření se společnou věcí apod. Samostatnou skupinu tvoří nakládání se společnou věcí, jež obecně stojí mimo režim správy společné věci (§ 1116), nicméně zákonná úprava některé formy nakládání s věcí řadí pod správu společné věci [Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 538, marg. č. 15–17.] Komentář nezahrnuje pod „správu společné věci“ soudní spory jí se týkající.
28. Podle dalšího komentáře platí: „Právo účastnit se správy společné věci je jedním ze způsobů výkonu vlastnického práva spoluvlastníka ke spoluvlastnickému podílu. Správou společné věci jsou nikoliv dispozice majetkové, nýbrž zejména dispozice užívací. Účastí na správě věci se rozumí rozhodování spoluvlastníků o tom, jak bude nakládáno se společnou věcí – jak bude udržována, opravována, zlepšována, zda a jak budou do věci investovány prostředky, zda bude pronajata apod. [Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474). Systém ASPI]. Tento komentář neuvádí, že by soudní ochrana společné věci a práv s ní souvisících patřila pod správu věci.
29. Ani v jiné relevantní odborné literatuře není zastáván názor, že by podání žaloby bylo možno považovat za správu společné věci.
30. Právo na ochranu společné věci žalobou může uplatit každý ze spoluvlastníků nebo někteří z nich nebo všichni společně (Randa, A. Kasanda, V. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1922, reprint Wolters Kluwer 2008, s. 278; stejně Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 209; Lazar, J., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Panorama Praha 1987, díl I., s. 255, Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J a kol.: Občanský zákoník, Komentář. Panorama Praha, 1987, díl I., s. 486 a násl.). „Rovněž může jednotlivý podílník ve příčině celé společné věci, jakož i ve příčině práv s ní související, podávati petitorní i possesorní žaloby a odpůrce nemůže mu s úspěchem namítati, že sám bez ostatních podílníků není k tomu oprávněn (Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl III, s. 600).
31. Také podle literatury k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může vlastnickou žalobu proti třetí osobě podat i jen jeden z podílových spoluvlastníků věci. Viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 228, marg. č. 7.
32. Vlastnickou žalobu může podat kterýkoli ze spoluvlastníků vůči každému, kdo neoprávněně zasahuje do jeho spoluvlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, publikovaný pod č. 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Je nepochybné, že spoluvlastník může ohledně společné věci sám, bez ohledu na ostatní spoluvlastníky, podat vindikační či negatorní žalobu proti třetím osobám. Není žádný rozumný důvod pro to, aby to neplatilo i pro jiné žaloby, zejména pro žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. V těchto případech tak rozhodování o podání žaloby není podřízeno ustanovením o správě věci (§ 1126 a násl. o. z.), a tudíž ani hlasování spoluvlastníků o podání žaloby. Zamítnutí žaloby proto, že k ní nebyl dán souhlas kvalifikované většiny spoluvlastníků, by představovalo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
34. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3948/2007, a navazující judikaturu; ani z tohoto rozhodnutí však nevyplývá závěr, že podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení je hospodařením se společnou věcí (nyní správou společné věci).
35. Dovolací soud tak uzavírá, že uplatnění nároku ani podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení získaného třetí osobou užíváním společné věci není správou společné věci, ani řádnou (§ 1128 o. z.), ani mimořádnou (§ 1129 o. z.); žalobu může podat každý ze spoluvlastníků.
36. Z toho pak vyplývá závěr, že „opomenutí“ některého ze spoluvlastníků nemá za následek „ztrátu věřitelské solidarity ve smyslu § 1877 o. z.“.
K solidaritě spoluvlastníků
37. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, publikovaném pod č. 75/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že obohatila-li se třetí osoba užíváním společné věci bez právního důvodu na úkor podílových spoluvlastníků, pak podílový spoluvlastník (ochuzený) zůstává solidárním věřitelem pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení („spolumajitelem“ pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, kterou je oprávněn vymáhat vůči obohacenému společně a nerozdílně s ostatními „spolumajiteli“ pohledávky ). Šlo o posouzení bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku ve spoluvlastnictví v letech 2011-2013, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
38. I další judikatura v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vycházela z toho, že závazky z bezdůvodného obohacení (a také z náhrady škody způsobené na společné věci) jsou závazky solidárními (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1057/2005, a ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1568/2007).
39. K tomuto závěru se klonila i komentářová literatura, podle které „žalobce (v okamžiku vzniku škody podílový spoluvlastník poškozené nemovitosti) má jako věřitel ve sporech s třetími osobami ohledně společné věci (nebylo-li dosud vykonáno tzv. právo prevence) samostatné právo k uplatnění (celé) pohledávky žalobou u soudu, což lze vztáhnout i na oblast náhrady škody vzniklé na společné věci porušením právní povinnosti“ (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 765).
40. Neobstojí dovolací argument, že tuto otázku je třeba řešit jinak než v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, protože tento zákon neznal ochranu opomenutého spoluvlastníka nyní obsaženou v § 1128 odst. 2 o. z. Ochranu mu v podstatě ve stejném rozsahu na základě výkladu tehdy platného zákona poskytovala i judikatura, vycházející z § 139 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4178/2009).
41. Dovolacímu soudu je známo, že v odborné literatuře nejsou závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, přijímány jednoznačně (viz Tégl, P., Melzer, F. Glosa: K rozhodnutí NS ohledně některých aspektů uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním společné věci. Bulletin advokacie č. 5/2023, s. 52, podobně, byť bez kritiky konkrétního rozhodnutí, Králík, M., komentář k § 1127 o. z., in: Spáčil, J., Králík, M. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 546, marg. č. 39). Dovolací soud však důvody pro odchýlení se od závěrů tohoto rozsudku, pokud jde o otázku solidarity spoluvlastníků, neshledal, a to ani v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
42. Důvody, proč jsou spoluvlastníci solidárními věřiteli závazku z bezdůvodného obohacení získaného třetí osobou neoprávněným užíváním společné věci (případně i z náhrady škody způsobené na společné věci), judikatura nijak nevysvětluje, patrně proto, že věc považuje za nespornou (nepochybnou); občas odkazuje na odbornou literaturu, která ovšem zpravidla zůstává u odkazu na judikaturu. Výjimkou je výklad P. Lavického v komentáři k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Lavický po podrobnějším rozboru věci, zejména povahy vztahů, které ohledně společné věci vznikají mezi spoluvlastníky a třetími osobami, i s odkazem na literaturu k obecnému zákoníku občanskému konstatuje: „S ohledem na to, že – co se týče společné věci – nelze na spoluvlastníky nahlížet jinak než jako na jedinou osobu, se přikláníme k extenzivní interpretaci § 139 odst. 1. Aktivní a pasivní solidarita by proto měla mezi spoluvlastníky vznikat nejen z právních úkonů týkajících se společné věci, ale vždy, pokud jde o práva nebo povinnosti týkající se jejich společné věci jako celku.“ Autor vychází z principů vyjádřených v zákoně č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, (dále jen o. z. o.“) s tím, že „současné znění občanského zákoníku tyto principy nevyjadřuje výslovně, ač alespoň u některých nepřipouští povaha podílového spoluvlastnictví coby majetkového společenství jiné možné závěry.“ (Lavický, P. in Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Praha: Wolters Kluwer 2009, díl I., s. 452 a násl.). Tento názor považuje dovolací soud za správný, i když sám jeho autor od něj později ustoupil, aniž by dříve předložené argumenty podrobil přímé kritice (Viz Lavický, P. Aktivní závazky s nedělitelným plněním. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, komentář k § 1870 o. z.).
43. I ve slovenském komentáři k § 139 odst. 1 obč. zák. se uvádí, že pokud by se solidarita spoluvlastníků nevztahovala na případy, které mají základ v protiprávních úkonech či v objektivním stavu, vedlo by to z pohledu vztahu spoluvlastníků ke třetím osobám k nepřiměřeným těžkostem a nepřiměřeně by to ztěžovalo i postavení třetích osob (Števček, M., Dulak, A., Bajánková, J., Fečík, M., Sedlačko, F., Tomašovič, M. a kol. Občiansky zákonník. Komentár. Praha: C. H-Beck, 2015, s. 975).
44. Ze znění § 1127 o. z., případně obsahově stejného § 139 odst. 1 obč. zák., se na první pohled zdá, že solidarita spoluvlastníků je dána jen pro závazky z právních jednání (úkonů), týkajících se společné věci. To vynikne při srovnání s mnohem šířeji formulovaným § 134 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, podle kterého pokud jde o práva a povinnosti, týkající se věci jako celku, jsou spoluvlastníci oprávněni a zavázáni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou. Ve vzájemném poměru spoluvlastníků je rozhodující poměr jejich podílů. Ani důvodová zpráva, ani tehdejší literatura a judikatura neodpovídají na otázku, proč zákon č. 40/1964, občanský zákoník, věc formuloval jinak, v podstatě tuto změnu ignorují.
45. Východiskem k řešení je skutečnost, že „hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou“ [§ 828 o. z. o. a obsahově shodný § 1116 o. z.]. Jde o tradiční pojetí, zastávané i romanistikou (viz např. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 156: „Spoluvlastnictví je tedy jediný vlastnický vztah stejně jako vlastnictví jediného vlastníka“). Vychází se z toho, že jsou tu dvě skupiny vztahů mezi spoluvlastníky, vnitřní a vnější. V té vnější vystupují jako jedna osoba, je to společenství sui generis (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. Praha, 1930. s. 233). Podle Všeobecného slovníku právního „jedno a totéž právo k téže věci přísluší více osobám nerozděleno“; ohledně celku se spoluvlastníci považují za jednu osobu, každý z nich je subjektem celého vlastnictví, omezeným jen právy ostatních spoluvlastníků (Veselý, F. X. Všeobecný slovník právní. Praha 1899, díl čtvrtý, s. 709). Sedláček zachází tak daleko, že společenství spoluvlastníků „proti třetím osobám je jednotkou, která je v o. z. o. považována za odrůdu právnické osoby“ (Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha, 1935, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 68). Podle Sedláčka tu Zeiller mluví o právnické osobě ve vztahu ke třetím osobám (tamtéž, s. 64). I když podle platného práva spoluvlastníci právnickou osobu netvoří, lze na ně pohlížet jako na majetkové společenství, které ve vztazích ke třetím osobám, týkajících se celé věci, vystupuje jako jedna osoba.
46. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podporuje závěr o solidární povaze závazků z náhrady škody na společné věci i z bezdůvodného obohacení ustanovením o tom, že „vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba“ (§ 1116 o. z.). Toto ustanovení předchozí občanský zákoník neobsahoval, nicméně stejné pravidlo vyplývalo z povahy spoluvlastnického vztahu. V podstatě tak činí užší § 1126 odst. 1 o. z. zbytečným; to, co deklaruje, vyplývá již z § 1116 o. z. Zákon tu vyšel z § 828 o. z. o. a současně i z úpravy § 139 odst. 1 obč. zák. (kterou obecný zákoník občanský neměl), a tím řešení této otázky zčásti „zdvojil“.
47. Jestliže v již existujících vztazích ke třetím osobám, týkajících se celé věci, vystupují spoluvlastníci jako jedna osoba, jde o jediný právní vztah, nikoliv o souhrn dílčích právních vztahů mezi každým ze spoluvlastníků a třetími osobami. Výše spoluvlastnického podílu je v zásadě relevantní jen ve vztazích mezi spoluvlastníky, nikoliv ve vztazích ke třetím osobám. A z toho se dá dovodit solidarita ohledně (nejen) právních jednání „hledících k celku“, nejde-li ovšem o jednání podléhající rozhodnutí v rámci správy společné věci.
48. Normativní význam § 1121 o. z., podle kterého je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu, nelze v této souvislosti přeceňovat. Jde o převzetí ustanovení § 829 věty první o. z. o., a nepřináší oproti dosavadnímu stavu žádnou změnu; ostatně koncepce „vlastnictví práva“ (v případě podílu jde o „vlastnictví“ spoluvlastnického práva) není správná a byla již v dobách obecného zákoníku občanského kritizována.
49. Např. významný civilista R. Mayr uváděl: „Obecný zákoník občanský (§ 353) mluví vskutku – ve smyslu nauky své doby – o vlastnickém právu na právech. Zejména pohledávky označuje (§ 427, 1424) také za předmět práva vlastnického. Moderní teorie odmítá toto pojetí. Vskutku chce se obratem ‚právo na právu‘, ‚vlastnictví práva‘ atd. označiti jen postavení, jež někdo zaujímá vůči určitému právu. Je to pouhá jazyková pomůcka z nouze. Nutno však střežiti se, aby význam této konstrukce nebyl přepínán a neodvozovány z něho důsledky, jichž zákon sám si nepřeje“ (Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha první. 2. vydání. Brno: Nakladatelství Barvič a Novotný, 1929, s. 49). Podobný názor zastávali např. i Randa (Randa, A. Kasanda, V. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1922, reprint Wolters Kluwer 2008, s. 1 a násl., Krčmář (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 136). K pojetí „vlastnictví práva“ se vyjádřil i V. Urfus (Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 62) a použil přitom ohledně závěrů této koncepce slova jako „absurdní“ a „bizarní“.
50. Tyto závěry lze uplatnit, i pokud jde o „vlastnictví spoluvlastnického podílu“ (§ 1121 o. z., protože tento podíl není nic jiného než samotné spoluvlastnické právo určité kvantity. Ustanovení § 829 o. z. o. znělo: „Každý podílník jest úplným vlastníkem svého podílu. Pokud neporušuje práv svých společníků, může podíl nebo užitky z něho podle své vůle a neodvisle zastaviti, odkázati nebo jinak zciziti (§ 361).“. Druhá věta vymezuje obsah tohoto „úplného vlastnictví“ a je jasné, že tato práva měl spoluvlastník i podle zákona č. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zejména po jeho novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. „Vlastnictví podílu“ tedy znamená, že spoluvlastník s ním může v mezích zákona disponovat (to by ovšem mohl i bez tohoto ustanovení), neznamená to však popření povahy spoluvlastnictví jako společného, navenek jednotného vlastnického práva.
51. Vztah spoluvlastníků jako celku ke třetím osobám tak nelze chápat jako prostý souhrn dílčích vztahů jednotlivých spoluvlastníků, v nichž je každý limitován výší jeho podílu, ale jde o jediný právní vztah; ostatně každý z nich je spoluvlastníkem celé věci, nikoliv její části. To je kvalitativní rozdíl oproti pouhému souhrnu více právních vztahů. Podíl vyjadřuje jen míru účasti ve vnitřních vztazích mezi spoluvlastníky. A z toho přirozeně, samotnou povahou věci, vyplývá solidarita spoluvlastníků oproti třetím osobám, pokud jde o protiprávní jednání třetích osob proti společné věci. Výslovné vyjádření této solidarity v zákoně není nutné, z povahy věci je dána nejen pro závazky z právních jednání, ale i pro závazky z jiných právních důvodů (§ 2991 a násl. o. z.).
52. Lze uzavřít, že pohledávka spoluvlastníků na vydání bezdůvodného obohacení, které získala třetí osoba užíváním společné věci, je pohledávkou solidární (§ 1877 a násl. o. z.), kterou může v celém rozsahu uplatnit každý ze spoluvlastníků, aniž by muselo předcházet rozhodnutí o správě společné věci.
53. Rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
54. O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu