Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Sušici, náměstí Svobody 50, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Martou Pišoft Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 102/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2024, č. j. 27 Co 170/2024-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2024, č. j. 27 Co 170/2024-248, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou, zda lze v poměrech projednávané věci povolit nezbytnou cestu přes pozemek žalovaného ve formě pozemkové služebnosti ve smyslu § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), přestože má žalobkyně zajištěn přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty přes tento pozemek na základě osobní služebnosti.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 C 102/2022-185, povolil nezbytnou cestu přes služebný pozemek p. č. XY ve prospěch panujících pozemků p. č. st. XY, jehož součástí je dům č.p. XY, p. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše v katastrálním území XY, k zajištění příjezdu a přístupu k uvedeným panujícím pozemkům, a to „formou služebnosti cesty a stezky v rozsahu celé výměry služebného pozemku“. Rozhodl, že služebnost zahrnuje právo přístupu a příjezdu přes služebný pozemek k pozemkům panujícím s tím, že služebnost cesty odpovídá použití pro osobní motorová vozidla a výjimečně i pro nákladní motorová vozidla užitá za účelem zásobování nebo dovozu materiálu potřebného ke stavebním pracím na domech č. p. XY a č. p. XY, a to vždy v nezbytném rozsahu. Parkování vozidel na služebném pozemku je vyloučeno (výrok I). Dále stanovil, že služebností stezky a cesty je vázán každý vlastník pozemku p. č. XY a oprávněným z této služebnosti je každý vlastník pozemků p. č. st. XY, p. č. st. XY, p. č. XY a p. č. XY (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému za povolení nezbytné cesty a zřízení služebnosti 101 430 Kč (výrok IV). Ve výroku II zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty přes pozemek p. č. XY v katastrálním území XY. Ve výrocích V – VII rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a státu.
3. Soud prvního stupně uzavřel, že nemovitosti žalobkyně, a to pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je dům č.p. XY, p. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, p. č. XY a p. č. XY nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou, a to přesto, že je žalobkyně oprávněna užívat pozemek p. č. XY k přístupu k jejím nemovitostem na základě osobního věcného břemene chůze a jízdy, které vzniklo smlouvou ze dne 27. 7. 2021. Přihlédl k tomu, že osobní věcné břemeno „omezuje dispoziční oprávnění žalobkyně, které je součástí jejího vlastnického práva“. Zohlednil i špatný stavebnětechnický stav nemovitostí žalobkyně, které budou vyžadovat podstatnou rekonstrukci.
4. Vzal rovněž za prokázané, že obec XY, která je vlastnicí pozemku p. č. XY, nacházejícího se mezi pozemkem p. č. XY a veřejnou cestou, nemá žádné námitky proti tomu, aby žalobkyně užívala pozemek obce pro přístup na veřejnou cestu.
5. Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty i přes pozemek p. č. XY, neboť přístup žalobkyně k jejím nemovitostem bude dostatečně zajištěn již po pozemku p. č. XY.
6. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 27 Co 170/2024-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.
II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Žalovaný nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který povolil nezbytnou cestu přes pozemek žalovaného p. č. XY ve formě pozemkové služebnosti, přestože má žalobkyně zajištěn přístup ke svým nemovitostem přes tento pozemek na základě osobní služebnosti zřízené smlouvou ze dne 27. 7. 2021. V takovém případě nebylo podle žalovaného opodstatněné nezbytnou cestu povolovat (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, a sp. zn. 22 Cdo 1826/2020). Důvodem pro povolení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti nemůže být potřeba zajistit přístup pro každého dalšího vlastníka nemovitostí žalobkyně, tedy umožnit žalobkyni lepší dispozici s jejími nemovitostmi.
10. Odvolací soud měl žalobu zamítnout i z toho důvodu, že žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že má zajištěn právní titul k užívání pozemku p. č. XY, který se nachází mezi jejími pozemky, pozemkem žalovaného a veřejnou cestou, na jehož základě by byla oprávněna užívat tento pozemek pro přístup na veřejnou cestu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2020).
11. V této souvislosti žalovaný upozorňuje na skutečnost, že podle soudů nižších stupňů má žalobkyni dostačovat k užívání pozemku p. č. XY pouhý neformální souhlas jeho vlastníka, zatímco pro užívání pozemku p. č. XY ke stejnému účelu není podle těchto soudů dostatečný ani právní titul ve formě osobní služebnosti.
12. Má také za to, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu ke svým nemovitostem z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Pokud totiž není podle odvolacího soudu dostatečné oprávnění žalobkyně k užívání pozemku p. č. XY pro přístup na veřejnou cestu v podobě osobní služebnosti, pak si žalobkyně při zajišťování přístupu ke svým nemovitostem z veřejné cesty počínala přinejmenším hrubě nedbale. I proto měla být žaloba zamítnuta.
13. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, žalobu zamítl a zrušil rozsudky soudů nižších stupňů.
14. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu o povolení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti. Předně namítá, že přístup k jejím nemovitostem z veřejné cesty vyplývající z pozemkové služebnosti je svým charakterem zcela odlišný od přístupu zajištěného na základě osobní služebnosti. Má také za to, že v řízení dostatečně tvrdila a prokázala, že může k přístupu z veřejné cesty užívat pozemek p. č. XY ve vlastnictví obce XY. Je rovněž přesvědčena, že si při zajišťování přístupu ke svým nemovitostem nepočínala hrubě nedbale (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 879/2018 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1587/20). Podotýká, že žalovanému již zaplatila náhradu za povolení nezbytné cesty.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda lze v poměrech projednávané věci povolit nezbytnou cestu přes pozemek žalovaného jakožto pozemkovou služebnost ve smyslu § 1029 a násl. o. z., má-li žalobkyně zajištěn přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty přes tento pozemek na základě osobní služebnosti.
17. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalovaného přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
19. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
20. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
21. Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zpravidla obdobně jako podmínky uvedené v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i judikaturu vytvořenou v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008, uvedl, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně.“
23. Nezbytnou cestu tak lze zřídit pouze v případech, v nichž nelze zajistit přístup k nemovitosti jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015).
24. V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví.“ V rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, Nejvyšší soud dále vyložil, že „nezbytná cesta nebude povolena, pokud např. vlastník sousedního pozemku, který může sloužit k přístupu, nabízí prodej tohoto pozemku za obvyklou cenu, zřízení služebnosti za tržní cenu či žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016).
25. V obdobných případech je nutno – individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem v každé projednávané věci – posoudit, zda přístup žadatele o nezbytnou cestu k nemovitosti z veřejné cesty odvozený od existujícího právního titulu zajišťuje žadateli možnost obvyklého užívání nemovitosti v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po něm spravedlivě požadovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022).
26. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech mohou existovat okolnosti, které umožňují s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů zpochybní jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené nebo nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
27. V poměrech projednávané věci považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že jsou dány důvody pro povolení nezbytné cesty. Je nutné především zohlednit, že žalobkyně má zajištěn přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty prostřednictvím osobní služebnosti zřízené smlouvou ze dne 27. 7. 2021, na základě které je oprávněna užívat pozemek p. č. XY (přes který se domáhá povolení nezbytné cesty) k přístupu ke svým nemovitostem. Tomuto právu žalobkyně odpovídá povinnost vlastníka tohoto pozemku (žalovaného v této věci) strpět takové užívání ze strany žalobkyně jakožto osoby oprávněné z věcného břemene.
28. Přístup k nemovitostem žalobkyně z veřejné cesty na základě osobní služebnosti zajišťuje žalobkyni možnost jejich obvyklého užívání v souladu s jejich účelem, a to za podmínek, které lze po ní spravedlivě požadovat.
29. V dovolacím přezkumu neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že přístup ve formě osobní služebnosti není dostatečný „s ohledem na případnou změnu v osobě vlastníka panujících nemovitostí“. Při rozhodování o povolení nezbytné cesty musí soud posoudit, zda přístup založený jinak než ve formě pozemkové služebnosti, zajišťuje žadateli o nezbytnou cestu obvyklé užívání nemovitosti v souladu s jejich účelem za podmínek, které lze po něm požadovat. Soud by se zpravidla neměl zabývat hypotetickými situacemi souvisejícími s případným převodem či přechodem vlastnictví k těmto nemovitostem. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
30. Správný není ani závěr soudů nižších stupňů, že důvodem pro povolení nezbytné cesty je stavebnětechnický stav nemovitostí žalobkyně, které vyžadují rekonstrukci. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že žalobě o povolení nezbytné cesty nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§ 1022 o. z.) nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016).
31. Jelikož v dovolacím přezkumu prozatím neobstojí závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá zajištěn dostatečný přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty, a proto jsou naplněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se námitkou, zda si žalobkyně způsobila tento, odvolacím soudem dovozený nedostatek přístupu z veřejné cesty, z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
32. Opodstatněná však není námitka žalovaného, že v řízení nebylo postaveno najisto, že žalobkyně má zajištěn přístup z veřejné cesty i přes pozemek p. č. XY. Žalobkyně v řízení tvrdila a prokázala, že vlastník tohoto pozemku souhlasí s jeho užíváním pro přístup z veřejné cesty k nemovitostem žalobkyně (lze proto dovodit, že žalobkyně má zajištěn přístup přes tento pozemek přinejmenším na základě výprosy; srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020).
V. Závěr a náklady řízení
33. Z uvedeného vyplývá, že v dovolacím přezkumu neobstál závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou v posuzované věci naplněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, neboť podle odvolacího soudu nemá žalobkyně zajištěný dostatečný přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této souvislosti založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaného je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání důvodné.
34. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
35. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
36. Jelikož dovolací soud rozhodl o dovolání bezodkladně, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu