Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce S. C., zastoupeného JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, proti žalovaným 1) S. H. a 2) D. H., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 207/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 Co 336/2024-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 4 C 207/2023-174, zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ideální ½ studny, vyznačené na pozemcích parc. č. XY a XY v katastrálním území XY a ideální ½ příslušenství studny, vodovodní přípojky, vedené po pozemcích žalobce a přivádějící vodu ze studny do nemovitosti žalobce č. p. XY v XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 Co 336/2024-210, změnil nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), v zamítavém věcném výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání.
4. S odkazem na § 237 a § 241a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávném právním posouzení věci dle provedeného dokazování, které nebylo úplné, nebyly provedeny důkazy navrhované žalobcem a nebyly hodnoceny pravdivě“. Uvádí, které důkazní návrhy odvolací soud neakceptoval, a vyjadřuje se k hodnocení důkazů. Má za to, že odvolací soud mohl dle provedených důkazů žalobě vyhovět, neboť žalobce důkazní břemeno unesl. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
6. Dovolání má vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Posouzení formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, a to včetně řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání, není ze strany Nejvyššího soudu přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, či stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
12. Žalobce v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neformuluje, neodkazuje ani na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil nebo která by dle dovolatele měla být překonána. Dovolání tak představuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a hodnocením dokazování.
13. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu