Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalované L. H., zastoupené Mgr. Pavlínou Mazačovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 166/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 2. 2025, č. j. 75 Co 219/2024-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 2. 2025, č. j. 75 Co 219/2024-269, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 7 C 166/2020-241, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Soud vyšel z toho, že jsou účastníci rovnodílní spoluvlastníci předmětného pozemku. Pozemek je využíván jako společný dvůr – malý (342 m2), stavebně uzavřený, s členitým obvodem, lemovaný pozemky se zástavbou (rodinnými a bytovými domy, dílnou a garážemi – k některým z nich jsou zřízena věcná břemena chůze a jízdy přes předmětný pozemek). Příjezd na pozemek je z nemovitostí obou účastníků. Rozměrnější materiál nemůže být do dílny přinášen přes nemovitost žalované, proto bývá využíván vstup kovovou bránou přes předmětný pozemek. Po právní stránce uvedl, že překážkou rozdělení věci je, že věc slouží k „určitému účelu“. Rozdělení pozemku na dvě ještě menší části postrádá jakýkoliv smysl a je neúčelné, nově vzniklé pozemky by totiž nešlo oplotit ani oddělit jinou překážkou, aniž by tak byl znemožněn přístup k nemovitostem (garáže a dílnu by nebylo možno obsluhovat a provádět zásobování). Rozdělením by vznikly také problémy s inženýrskými sítěmi, přípojkami kanalizace, vody, plynu, elektrické energie – na přípojky přes cizí pozemek by bylo nutné zřídit věcná břemena, nastal by také problém s vnitřními komunikacemi a vstupem. Řešení navržená žalobcem by také významně znevýhodnila žalovanou – získaná část přiléhající k jejímu pozemku by neměla jiné využití než příchod a příjezd k dalším nemovitostem, zatímco žalobce by získal část sloužící k parkování a případnému skladování materiálu. Takovou nerovnost by nebylo možné kompenzovat ani v penězích. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1216/2019 s tím, že i v tomto případě tvoří nemovitost funkční celek s přilehlými nemovitostmi (paralela s přídatným spoluvlastnictvím). Předmětný pozemek proto hodnotil jako nedělitelný. Za nevhodné považoval i vypořádání spoluvlastnictví dalšími způsoby – šlo by o zcela nepřiměřený zásah do vlastnických práv té osoby, která by takto své spoluvlastnické právo k pozemku pozbyla, a to právě s ohledem na jediný účel předmětného pozemku, jeho polohu a funkční spojení s nemovitostmi ve vlastnictví jak žalobce, tak i žalované. Pozemek nemá význam pro jiné osoby, než jsou vlastníci nemovitostí, které dvůr obklopují. Pokud jde o námitky žalobce, že se žalovanou nejsou schopni dohodnout na užívání věci, mají mezi sebou konflikty a žalovaná zmařila jeho stavební záměr, soud k nim poznamenal, že k ochraně svých práv má žalobce i jiné právní instituty [např. § 1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Dále žalobci připomenul, že při ochraně svých práv nesmí nepřiměřeně zasahovat do práv jiných.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 75 Co 219/2024-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). Odvolací soud se plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S odkazem na konkrétní judikaturu dovolacího soudu v něm polemizoval s nemožností reálného rozdělení předmětného pozemku a dále vyjádřil nesouhlas se zamítnutím žaloby a s nepřistoupením k přikázání předmětného pozemku některému ze spoluvlastníků, nebylo-li možné jej reálně rozdělit, neboť pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebyly splněny zákonné důvody a vzniklá situace popírá základní princip, podle kterého nikdo nemůže žalobce nutit setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
6. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
9. Žalobce v dovolání namítal, že nebylo namístě žalobu zamítnout.
10. Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť posouzení této otázky je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
11. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena na tom, že § 1140 odst. 1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli (k tomu srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, či jiná rozhodnutí, na která odkázal žalobce – např. rozsudek ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018). Je ovšem zřejmé, že toto pravidlo by se uplatnilo i při absenci § 1140 odst. 1 o. z., neboť vyplývá ze samotného odstavce 2. To ostatně respektovala rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez jakýchkoliv pochybností již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Neuplatní se však výjimečně, neboť omezení tohoto práva může vyplývat ze zákona nebo mít smluvní základ. Jde-li o zákonný základ, musí se výjimka z požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví opírat o výslovné zákonné ustanovení, neboť prolamuje základní pravidlo, podle kterého nikoho nelze nutit setrvat ve spoluvlastnickém vztahu.
13. Občanský zákoník v této souvislosti obsahuje vícero omezení možnosti domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V první řadě nesmí spoluvlastník o oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 věta druhá o. z.). Dále si podle § 1154 a § 1157 o. z. mohou spoluvlastníci ujednat, že nebudou žádat oddělení ze spoluvlastnictví nebo zrušení spoluvlastnictví po určitou dobu, nejvýše však po dobu deseti let. Podle § 1155 odst. 1 ve spojitosti s § 1157 o. z. může soud na návrh spoluvlastníka odložit oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. V neposlední řadě podle § 1155 odst. 2 ve spojení s § 1157 o. z. může být oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení odloženo pořízením pro případ smrti (k výjimkám blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014).
14. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikovaném pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce) pak plyne: „Námitka nevčasnosti nebo škodlivosti žádaného zrušení spoluvlastnictví může býti odůvodňována pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoli trvalými, nebo takovými, jichž změny nebo konce nelze očekávati v dohledné době“ [obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. září 1921, sp. zn. Rv I 336/21 (publikované pod č. 1187 ve Vážného sbírce); tyto závěry přejala i současná rozhodovací praxe, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014].
15. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Oba soudy dospěly ke stanovisku, že předmětný pozemek není reálně dělitelný a zároveň že spoluvlastnictví není vhodné vypořádat ani jiným způsobem – šlo by podle nich totiž o zcela nepřiměřený zásah do vlastnických práv té osoby, která by takto své spoluvlastnické právo k pozemku pozbyla, a to právě s ohledem na jediný účel předmětného pozemku, jeho polohu a funkční spojení s nemovitostmi ve vlastnictví jak žalobce, tak i žalované.
16. Jinak řečeno, vzhledem ke skutečnosti, že jednotlivé zákonné způsoby vypořádání spoluvlastnictví nepovažoval odvolací soud za vhodné a žádoucí, přistoupil k zamítnutí žaloby, aniž by jakýmkoliv způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vysvětlit, o jaké zákonné ustanovení se zamítnutí žaloby opírá. To, že soudem zvolený způsob vypořádání nemusí být považován některým ze spoluvlastníků (případně spoluvlastníky všemi) za vhodný či žádoucí, je v soudní praxi zcela běžné a nijak výjimečné. Zákonná úprava totiž ukládá soudu nalézt zákonu odpovídající způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy, vyjma případů, ve kterých by byly dány zákonné důvody pro zamítnutí žaloby. Bez jakýchkoliv pochybností pak počítá s tím, že k rušení a konkrétnímu vypořádání spoluvlastnictví může dojít i přes nesouhlas spoluvlastníka či spoluvlastníků.
17. Dovolací soud se především neztotožnil se základní myšlenkovou konstrukcí úvahy odvolacího soudu, resp. ani soudu prvního stupně.
18. Zákonná úprava zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a možnosti žalobu na zrušení a vypořádání zamítnout vychází ze základního předpokladu, že se soud zabývá jednotlivými zákonnými způsoby vypořádání rušeného spoluvlastnictví pouze tehdy, pokud není dán důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Není-li důvod pro samotnou likvidaci spoluvlastnického vztahu, je bezpředmětné posuzovat jednotlivé konkrétní způsoby vypořádání. Jestliže důvod pro zamítnutí žaloby existuje, je vyloučeno posuzovat jednotlivé způsoby vypořádání, neboť se v takovém případě nemohou prosadit a projevit se vypořádáním rušeného spoluvlastnictví. Jinak řečeno, zákonná úprava vychází z pravidla, že spoluvlastnický vztah se má zrušit a vypořádat, nejsou-li výjimečně dány důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ty se v zásadě omezují na důvody uvedené v § 1140 odst. 2 o. z., resp. na zcela výjimečné zamítnutí žaloby pro zneužití práva ze strany žalobce v smyslu § 8 o. z. Jestliže takové výjimečné důvody existují, zůstává spoluvlastnický vztah zachován a úvaha o způsobech vypořádání je bezpředmětná. Nelze proto posoudit jednotlivé způsoby vypořádání spoluvlastnictví a při přesvědčení o jejich nevhodnosti jenom z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Zákonná tripartice způsobů vypořádání (rozdělení věci, přikázání za náhradu a nařízení prodeje a rozdělení výtěžku) je zákonem zvolena tak, aby umožnila vypořádání jakéhokoliv spoluvlastnictví s výjimečným korektivem ve prospěch zamítnutí žaloby z důvodů přesně zákonem stanovených.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že je vyloučeno nejprve posoudit jednotlivé způsoby vypořádání spoluvlastnictví a při jejich hodnocení jako způsobů nevhodných žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jenom s tímto argumentem zamítnout. Závěry nalézacích soudů vůbec nelze (ani při velmi benevolentním přístup ze strany dovolacího soudu) posoudit jako podřaditelné pod § 1140 odst. 2 o. z., resp. § 8 o. z., nehledě na to, že pokud jde o výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, musí takové důvody bez jakýchkoliv pochybností odpovídat zákonu a rozhodnutí soudů k nim musí obsahovat jednoznačnou argumentaci, která jejich podřazení zákonným důvodům umožňuje.
20. Z těchto východisek ovšem nalézací soud nevycházely. Jestliže se totiž zabývaly jednotlivými zákonnými způsoby vypořádání, nemohly pak pouze s poukazem na jejich „nevýhodnost“ nebo obecnou nevhodnost žalobu zamítnout. Opačně vzato, jestliže žalobu zamítly, neměly vůbec posuzovat jednotlivé způsoby vypořádání, ale zabývat se pouze zákonnými důvody umožňujícími žalobu zamítnout.
21. K závěru soudů dovolací soud uvádí, že důvod, kterým soudy odůvodnily zamítnutí žaloby, ani není důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, který předpokládá zákon nebo rozhodovací praxe. Odvolacím soudem naznačovaný „nepřiměřený zásah do vlastnictví některého ze spoluvlastníků“ není v poměrech této věci okolností přechodnou, pomíjejícího rázu. Akceptace závěru soudů by v podstatě představovala trvalou blokaci žalobce – nedošlo-li by později ke změně okolností – domoci se vypořádání spoluvlastnictví, což je v rozporu se smyslem § 1140 o. z. a výslovným zákonným východiskem formulovaným v jeho prvním odstavci. Soudy proto dospěly k nesprávnému právnímu závěru a dovolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.
22. Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolacím soudem naznačované a zřejmě doporučené řešení spočívající v úpravě správy společné věci ve smyslu § 1129 o. z. nerespektuje, že právě problémy při správě společné věci byly jedním (a zřejmě do značné míry zásadním) z důvodů, pro které se žalobce rozhodl k podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Je pak zřejmé, že tyto problematické vztahy účastníků nelze napravit poukazem na jejich řešení právě prostřednictvím ustanovení o správě společné věci. To platí v dané věci o to více, že při rovnodílném spoluvlastnictví účastníků by jakákoliv neshoda o správě společné věci logicky končila požadavkem na její soudní řešení ve smyslu § 1139 o. z., tj. způsobem, který v žádném ohledu nelze v této věci považovat za žádoucí a už vůbec ne optimální či dokonce jediný možný.
23. Jelikož prezentovaný důvod, pro který soudy zamítly žalobu, nepatří mezi důvody zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, bude na soudech, aby v dalším řízení tuto skutečnost reflektovaly potud, že budou-li zvažovat důvody pro zamítnutí žaloby, může jít pouze o ty důvody, které zákon předpokládá. Pokud takové důvody nebudou v řízení tvrzeny a prokázány, resp. jejich existence nevyjde v řízení najevo, budou se zabývat jednotlivými způsoby vypořádání z hlediska jejich zákonné posloupnosti (zde ve vazbě k návrhu žalobce na reálné rozdělní pozemku i z hlediska podrobných námitek a argumentů obsažených v dovolání, prostřednictvím kterých žalobce dovozuje reálnou dělitelnost pozemku) s tím, že právě existence tří odlišných způsobů vypořádání má zajistit, že k vypořádání spoluvlastnictví skutečně dojde.
24. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
25. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu