Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Jakubem Klatovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 978/23, proti žalovanému L. N., zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 130/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, č. j. 27 Co 198/2024-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 3 328 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jiřího Hartmanna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 5 C 130/2023-121, uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady stavbu – budovu č. p. XY, zemědělskou usedlost, postavenou na pozemku žalobce parc. č. XY v katastrálním území XY, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně uzavřel, že stavba žalovaného, která byla na pozemku žalobce zbudována oprávněně, původně s trvalým právním titulem k užívání pozemku, změnila uzavřením nájemní smlouvy mezi žalovaným a právními předchůdci žalobce svůj charakter na stavbu sice oprávněnou, avšak pouze s dočasným právním titulem k užívání. Žalovaný si při uzavírání nájemní smlouvy musel být vědom toho, že jeho právní titul k užívání pozemku se stane časově omezeným. Právo žalovaného mít na předmětném pozemku stavbu proto zaniklo spolu se zánikem nájemní smlouvy. Protože účastníci neuzavřeli jinou dohodu, užívá žalovaný pozemek žalobce bez právního důvodu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobce.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, č. j. 27 Co 198/2024-161, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud po zopakování důkazu smlouvou ze dne 21. 11. 2017 uzavřel, že mezi účastníky nedošlo ke sjednání nového závazku a nahrazení dosavadního časově neomezeného oprávnění žalovaného mít na pozemku žalobce umístěnou stavbu, nýbrž šlo „o pouhé doplnění již existujícího právního vztahu o ujednání o (dočasné) výši platby za užívání pozemku k umístění stavby“.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „když nesprávně posoudil závazek v podobně časově omezené nájemní smlouvy sjednaný podle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a provedl nesprávné právní posouzení otázky privativní a kumulativní novace ve smyslu § 1902 občanského zákoníku“. Rozsáhle nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se v případě smlouvy uzavřené 21. 11. 2017 jednalo pouze o dohodu o výši úplaty za užívání pozemku, když svým rozsahem a ujednanými podrobnostmi šlo o smlouvu nájemní, uzavřenou mezi žalovaným a právními předchůdci žalobce. Současně „při posouzení otázky odstranění stavby postupoval v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která je představována zejména rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, a také usnesením ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 480/2015“. Dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když novým výkladem smlouvy změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, a nepřípustně tak prolomil koncentraci řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se v podaném vyjádření odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k nastoleným otázkám a označuje jednání žalobce za „zjevné zneužití práva“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Žalobce v dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uzavřením nájemní smlouvy nedošlo ke změně časově neomezeného práva mít na pozemku žalobce stavbu na právo časově omezené, nýbrž že nájemní smlouva byla toliko ujednáním o úplatě, bez vlivu na trvání práva žalovaného na umístění stavby na pozemku žalobce. Odvolací soud se při řešení této otázky měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou žalobce odkazuje.
10. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, a ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012 (na které ostatně odkazuje i dovolatel a která jsou, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněna na www.nsoud.cz), upozornil, že v praxi mohou nastat situace, kdy uzavření nájemní smlouvy nebude ve skutečnosti představovat dohodu o dočasném užívání pozemku za úplatu, nýbrž půjde výlučně o způsob sjednání úplaty za užívání pozemku, avšak bez vlivu na právní důvod jeho užívání. Jinými slovy řečeno, vůlí smluvních stran bude jedině sjednat úplatu k již existujícímu právu časově neomezeného užívání pozemku, zvolí však neodpovídající smluvní typ, resp. nesprávné označení smlouvy. V takovém případě nebude možné ze samotného uzavření nájemní smlouvy usuzovat na zánik původního práva stavby trvalého charakteru.
11. Zjištění těchto skutečností je nicméně otázkou skutečné vůle účastníků smlouvy, tedy otázkou skutkového stavu, k jehož přezkumu není, i vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud v tomto řízení oprávněn a úvahu odvolacího soudu by dovolací soud mohl zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněná.
12. V projednávané věci odvolací soud vysvětlil, že přes označení předmětné smlouvy jako smlouvy o nájmu pozemku se nejednalo o sjednání nového závazku a nahrazení dosavadního vztahu vlastníka oprávněné stavby na pozemku jiné osoby tímto novým, nájemním vztahem, sjednaným na dobu určitou, ale o pouhé doplnění již existujícího právního vztahu o ujednání o (dočasné) výši platby za užívání pozemku k umístění předmětné stavby, bez záměru stran změnit dosavadní časově neomezené právo žalovaného na umístění stavby na pozemku žalobce na právo dočasné, závislé na ukončení dané smlouvy. V odůvodnění uvedl, jaké úvahy jej vedly k závěru o tom, že vůlí smluvních stran skutečně bylo sjednání konkrétní výše úplaty za užívání pozemku žalobce žalovaným. Odvolací soud přitom vycházel jak z obsahu smlouvy, tak i okolností při uzavírání „nájemní“ smlouvy a celkového povědomí stran o umístění stavby na pozemku žalobce (viz body 9–21 rozsudku odvolacího soudu).
13. Protože dovolatel z provedených důkazů dovozuje jiná skutková zjištění ohledně vůle účastníků při uzavírání „nájemní“ smlouvy, dovolání je v této části polemikou se skutkovými zjištěními, resp. s hodnocením důkazů. Skutková zjištění nicméně dovolací soud není oprávněn přezkoumat; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (právě to však činí dovolatel v projednávané věci); samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
14. Podle zjištěného skutkového stavu byl rozpor mezi vůlí účastníků, kteří nechtěli změnit právní status stavby jako z hlediska občanského práva stavby trvalé, s pojmenováním smlouvy jako nájemní; pak se ovšem právo žalovaného mít na pozemku žalobce stavbu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, a další judikaturu tam uvedenou) nezměnilo.
15. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu – za současného zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán – je tak v souladu s výše odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odvolací soud se nijak neodchýlil ani od dovolatelem namítaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož závěry těchto rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, než řešená věc (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 480/2015), nebo řeší případ stavby od počátku neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015). Jejich závěry tak nelze bez dalšího vztáhnout na řešenou věc.
IV.
Závěr a náklady řízení
16. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 12. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu