Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. B, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze, Vojtěšská 23/15, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 82/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 27 Co 260/2024-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 3 C 82/2023-167, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného podle geometrického plánu vyhotoveného GEO PROPERTY PLUS spol. s r. o. pod č. 394-10/2022 (jenž je nedílnou součástí rozsudku), který byl úředně ověřen oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. Janem Kubrichtem dne 12. 2. 2024 pod č. 21/2024 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 27 Co 260/2024-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 61 104 Kč; jinak výrok II a výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS st. 45/16). K tomu odkázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20 a § 132 o. s. ř. a související povinnost soudů zabývat se vším, co vyjde v řízení najevo, jakož i námitkami účastníků. Odvolacím soudem nebyly hodnoceny relevantní skutečnosti na straně obou účastníků stran vzniku držby a existence dobré víry. Rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné (možnost řádného i mimořádného vydržení žalobcem). Žalobce dále neprokázal své tvrzení, že se držby předmětného pozemku v roce 1994 skutečně ujal. Namítla, že v roce 1971 Místní národní výbor v XY neexistoval, pročež nemůže existovat dopis adresovaný R. P. ze dne 5. 2. 1971 ohledně zrušení cesty. Svědci A. i P. naopak potvrdili existenci cesty. Svědek A. navíc potvrdil existenci oplocení, které žalobce odstranil. S ohledem na další důkazy dospěl odvolací soud k nesprávným závěrům, které jsou navíc rozporné, neboť odvolací soud uzavřel, že se žalobce držby pozemku ujal v roce 1994, naproti tomu upozornil na vzrostlé letité dřeviny u plotu z obou stran. Žalobce se proto ujal držby později než v roce 1994, a to jednáním naplňujícím znaky nepravé držby. Pokud by soudy správně určily dobu, kdy se žalobce držby ujal, zabývaly by se též tvrzeným „vytrháváním geodetických kolíků“ umístěných při zaměřování v roce 2016. Mohlo tak dojít k porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nehodnocení skutečnosti, která vyšla v řízení najevo (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07). Soud prvního stupně též neměl uvěřit výpovědi P. M. Úvaha odvolacího soudu o vydržení je proto nesprávná. Upozornila, že ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 145/2023 (která je prakticky stejnou kauzou) mělo dojít k vydržení mimořádnému. Soud prvního stupně tak v obou případech posoudil obdobnou otázku odlišně. S poukazem na § 150 o. s. ř. nakonec považovala za nesprávné též vyčíslení nákladů řízení. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soud prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
10. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalované je na samé hraně projednatelnosti, neboť dovolatelka převážně polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, vedle čehož předkládá vlastní způsob hodnocení provedených důkazů. K těmto námitkám dovolatelka – jak bude níže uvedeno – nevymezuje relevantním způsobem předpoklad přípustnosti dovolání ani zobecnitelnou právní otázku. Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou závěrech (o řádném a eventuelně i mimořádném vydržení předmětného pozemku žalobcem), z nichž každý by vedl k závěru o vyhovění žalobě, tj. vydržení pozemku žalobcem. Aby žalovaná byla se svým dovoláním úspěšná, musela by úspěšně (právně relevantním způsobem) napadnout oba závěry odvolacího soudu (tj. o řádném i mimořádném vydržení žalobcem).
11. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalované je na samé hraně projednatelnosti, neboť dovolatelka převážně polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, vedle čehož předkládá vlastní způsob hodnocení provedených důkazů. K těmto námitkám dovolatelka – jak bude níže uvedeno – nevymezuje relevantním způsobem předpoklad přípustnosti dovolání ani zobecnitelnou právní otázku. Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou závěrech (o řádném a eventuelně i mimořádném vydržení předmětného pozemku žalobcem), z nichž každý by vedl k závěru o vyhovění žalobě, tj. vydržení pozemku žalobcem. Aby žalovaná byla se svým dovoláním úspěšná, musela by úspěšně (právně relevantním způsobem) napadnout oba závěry odvolacího soudu (tj. o řádném i mimořádném vydržení žalobcem).
12. Žalovaná spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se dovolací soud „odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“. V dovolání (spíše „mimoděk“, bez návaznosti na řešení konkrétní právní otázky) označila nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, a ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07. První z nálezů se nicméně zabývá neprovedením navrženého důkazu, který by mohl mít zásadní význam pro posouzení věci, druhý pak nehodnocením (v souhrnu dalších skutečností) námitky účastníka, potažmo skutečností, které vyšly v řízení najevo.
13. Ačkoliv žalovaná závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu nespojuje s konkrétními námitkami, konstatuje dovolací soud, že žádná z námitek uvedených v dovolání se závěry Ústavního soudu vyslovenými v předložených nálezech v rozporu není. Pokud dovolatelka namítla, že se měl odvolací soud zabývat skutečností, jež vyšla v řízení najevo a mohla ovlivnit výsledek sporu, pak žalovanou tvrzené „vytrhávání geodetických kolíků“ takovou skutečností není. Jednak tato skutečnost nebyla v řízení prokázána (body 45 a 57 rozsudku soudu prvního stupně), jednak lze souhrnně souhlasit s odvolacím soudem v tom, že tato skutečnost (a totéž platí pro další žalovanou v dovolání namítané skutečnosti nastalé po roce 2004) by neměla vliv na závěr o vydržení, neboť k ní došlo až po uplynutí vydržecí doby plynoucí od roku 1994 do roku 2004 (tato skutečnost by poté ani sama o sobě neměla vliv na závěr o mimořádném vydržení – pozn. dovolacího soudu). V obou případech by dovolatelka musela úspěšně zpochybnit závěr o tom, že se žalobce ujal držby předmětného pozemku v roce 1994, což se jí nepodařilo.
14. Soud prvního stupně pod bodem 57 konstatoval, že „bylo prokázáno, že uvedený plot se v daném místě na pozemku nacházel již historicky a žalobce pozemek s takto umístěným oplocením nabyl na základě kupní smlouvy, a to za situace, kdy se při uzavírání kupní smlouvy domníval, resp. byl přesvědčen, že po uhrazení kupní ceny nabyl celou část vymezeného pozemku“. Odvolací soud pod bodem 38 rozsudku vyslovil přesvědčení, že žalobce „musel mít logicky za to, že mu patří i předmětný pozemek, neboť vše tvořilo jeden funkční celek“. Oba soudy tedy založily svá rozhodnutí na tom, že se žalobce v roce 1994 ujal držby pozemku v hranicích tehdy stojícího oplocení, tj. včetně předmětného („připloceného“) pozemku. Tento závěr sice dovolatelka napadá, avšak nikoliv pro dovolací řízení právně relevantním způsobem. Závěr o výkonu držby odvolací soud ostatně v odůvodnění rozsudku vyslovil a zdůraznil opakovaně bez jakýchkoliv pochybností (body 20, 21, 37, 39). Jestliže žalobce nabyl kupovaný pozemek společně s pozemkem sporným v hranicích daných již tehdy existujícím oplocením, není ostatně zřejmé – kdyby žalobce neměl držbu vykonávat – kdo by byl držitelem předmětného pozemku (to neuvádí v dovolání ani žalovaná, která ani netvrdí, že by snad držbu k pozemku vykonávala ona).
15. Žalovaná totiž vznáší námitky proti hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím, přičemž předkládá vlastní způsob hodnocení důkazů a z toho plynoucí – do jisté míry odlišné – skutkové závěry. S hodnocením důkazů však dovolatelka nepojí žádný předpoklad přípustnosti dovolání.
16. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
17. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až § 135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
18. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Jelikož odvolacímu soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
19. Žalovaná v rámci dovolání vede polemiku s tím, co bylo uvedeno ve svědeckých výpovědích, přičemž poukazovala především na úryvky z výpovědi M. A. Soud prvního stupně hodnotil výpověď tohoto svědka tak, že jeho tvrzení „nelze brát za zcela neúčelné“, přičemž rovněž poukázal na rozpory v samotné výpovědi. Co se týká výpovědi M. P., v níž žalobkyně poukazuje zejména na existenci „uličky“ mezi pozemky, není dovolacímu soudu zřejmé, jakým způsobem má tato skutečnost zvrátit závěr o hranicích oplocení pozemku v roce 1994. Svědek naproti tomu vypověděl (bod 35 prvostupňového rozsudku), že „oplocení je tam celou dobu, cca 40 let“, a že „se s plotem nijak nehýbalo, ...“. Ostatně ve vztahu k cestě odvolací soud pod bodem 17 rozsudku uzavřel: „Nic tedy nenasvědčuje tomu, že zde v době koupě pozemku žalobcem (1994) byla reálně užívaná ‚cesta‘, oddělená od pozemku žalobce, kudy se normálně chodilo ‚až do roku 2010‘, jak žalovaná tvrdí. Naopak. Původní ‚cesta‘ podle zjištění soudu prvního stupně již nebyla užívána a byla panem P. již v roce 1971 (23 let před koupí pozemku žalobcem) rozdělena podélně (cca v polovině) novým oplocením, a tak byla ‚zrušena‘, čímž celá situace fakticky vznikla, neboť právní vztahy takovýmto ‚zrušením‘ samozřejmě nezanikly. Na pozemku vlevo od tohoto nového plotu tak mohla teoreticky tehdy zůstat maximálně polovina šířky původní cesty. Podle názoru odvolacího soudu už tam ale žádná ‚cizí cesta‘ v době vlastnictví žalobce (od roku 1994 dále) nebyla. Nadává to žádný praktický smysl a svědčí o tom i vzrostlé letité dřeviny na fotografiích u plotu z obou stran.“ Pokud se týká námitky proti dopisu ze dne 5. 2. 1971, tento byl soudem prvního stupně proveden a hodnocen spolu s dalšími důkazy (bod 20 prvostupňového rozsudku), přičemž na provedeném dokazování nebylo ze strany odvolacího soudu shledáno jakýchkoliv pochybení (bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud neshledává žádný rozpor ve skutkových zjištěních nalézacích soudů, neboť z provedených důkazů shodně (a souhrnně) vyplynulo, že od 70. let (oplocení pozemku) cesta v původní šíři zanikla, přičemž zde nadále existovala cesta v maximálně poloviční šíři, načež i tato cesta z důvodu vzrostlých dřevin pro své neudržování a nevyužívání zřejmě zanikla.
20. Z uvedeného je zřejmé, že závěr nalézacích soudů o chopení se držby předmětného pozemku žalobcem v roce 1994 bez pochybností obstojí.
21. Z pohledu dovolacích námitek dovolací soud žádný zásah do základních práv a svobod žalované neshledal; rozhodnutí odvolacího soudu má nepochybně obsahové náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř., je velmi pečlivě odůvodněno a způsob hodnocení dokazování odpovídá hlediskům vymezeným v § 132 o. s. ř. Že s provedeným dokazováním žalovaná jako jedna ze stran řízení nesouhlasí, samo o sobě nezakládá žádný zásah do jejích základních práv, neboť to je ve sporném řízení logický důsledek hodnocení dokazování, které je pro některou z procesních stran příznivé a pro některou naopak nepříznivé. V civilním řízení je typické, že existují např. u výpovědí svědků proti sobě výpovědi obsahově rozporné či zcela odlišné, které je nutné hodnotit postupem podle § 132 o. s. ř. a tuto základní povinnost odvolací soud nepochybně splnil (zejména bod 10 a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění jeho rozsudku je nepochybně jasné, které skutečnosti považoval z pohledu závěrů rozhodných pro vydržení za podstatné a jak se vypořádal i s ostatními v řízení provedenými důkazy.
22. Toliko pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; § 157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, a ani případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí z pohledu dovolatelky (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2, za použití § 211 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění jejích práv (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). K těmto závěrům se aktuálně a souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1914/2024.
23. K tomu pak dovolací soud již jen dodává, že žalovaná s hodnocením důkazů nalézacími soudy nespojila ani v této části dovolání žádný předpoklad jeho přípustnosti.
24. Protože se žalované nepodařilo úspěšně zpochybnit závěr o nabytí držby předmětného pozemku žalobcem v roce 1994, jakékoliv námitky žalované potenciálně zpochybňující dobrou víru žalobce datované po roce 2004 nejsou pro věc relevantní. Jednak proto, že v té době již došlo k uplynutí desetileté vydržecí doby, a tudíž k vydržení (vlastnického práva k) pozemku žalobcem, jednak proto, že žalovaná právně relevantním způsobem nenapadá závěr o mimořádném vydržení, který by i přes důvodnost námitek zpochybňujících dobrou víru žalobce v průběhu vydržecí doby (a to platí i pro období před rokem 2004) obstál (k tomu viz bod 48 rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k mimořádnému vydržení pak v dovolání zcela schází vymezení jakékoliv přípustnosti.
25. S námitkami, že soud prvního stupně též neměl uvěřit výpovědi P. M. či že ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 145/2023 (která je prakticky „stejnou kauzou“) bylo rozhodnutí soudu primárně založeno na nikoliv řádném, ale mimořádném vydržení, žalovaná nepojí žádný předpoklad přípustnosti dovolání.
26. Dále dovolací soud uvádí, že dovolání není přípustné v části, v níž se žalovaná dovolává vlastní verze skutkových okolností (do jisté míry na základě vlastního hodnocení provedených důkazů) – (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ostatně ani s těmito námitkami žalovaná nepojí žádný předpoklad přípustnosti dovolání.
27. Nakonec dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
28. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu