Plný text
22 Cdo 1733/2024-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Filipem Coufalem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 168, proti žalovanému D. H., zastoupenému Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská 495, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 31/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 176/2023-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 176/2023-97, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Filipa Coufala, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 17 C 31/2023-38, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemky parc. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p./ bez č. e. – garáž a parc. č. XY – zahrada, vše zapsáno na LV XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území a obec XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 176/2023-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o posouzení, zda „i) soud je oprávněn rozhodnout o vyklizení celé nemovité věci, ačkoliv je užívána pouze část nemovité věci; ii) soud je oprávněn rozhodnout o vyklizení, ačkoliv se v nemovité věci nacházejí movité věci různých vlastníků, nejen žalovaného, a tyto movité věci nejsou identifikovány rozhodnutím soudu ani v průběhu řízení nebyly označeny dostatečně určitě.“ Dále se žalovaný domnívá, že bylo porušeno jeho právo na „spravedlivé řízení“, jelikož odvolací soud přejal závěry soudu prvního stupně, aniž by vyplývaly z provedených důkazů a bylo mu odepřeno právo účastnit se prvního jednání ve věci, i když doložil svůj nepříznivý zdravotní stav. Nesouhlasí ani s právním posouzením věci. Podle dovolatele je nutné část pozemku, která má být vyklizena, vymezit geometrickým plánem, jinak je rozhodnutí nevykonatelné. Odkazuje přitom na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003). Dále namítá, že movité věci nejsou dostatečně identifikovány, konkrétně že není „zcela přesně identifikováno, jakým způsobem a jakými movitými věcmi žalovaný zasahuje do vlastnického práva vlastníka nemovité věci“. Tuto otázku považuje dovolatel za dosud neřešenou. V neposlední řadě navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož by jeho výkonem žalovanému vznikla závažná újma. Dovolacímu soudu navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje a upozorňuje na to, že je to právě žalovaný, kdo řízení neúměrně protahuje a úmyslně omezuje žalobkyni v jejím vlastnickém právu. V řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalovaný je vlastníkem v řízení specifikovaných movitých věcí, které se nacházejí na pozemcích žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
III. Přípustnost dovolání
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Podstatou dovolání je polemika se správností skutkových závěrů soudu prvního stupně a na nich vybudovaném právním posouzení věci soudy obou stupňů, že výlučným vlastníkem movitých věcí nacházejících se na pozemcích žalobkyně, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá, je žalovaný. Nesouhlas žalovaného se správností či úplností skutkových zjištění a právního posouzení věci nemůže aktivovat věcné projednání dovolání Nejvyšším soudem, který není instancí skutkovou. Nesprávnost právního posouzení věci, které je jediným zákonným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pak zkoumá dovolací soud pouze ve spojitosti s některým řádně vymezeným důvodem přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
9. Žalovaný namítá, že se odvolací soud v otázce, zda je soud oprávněn rozhodnout „o vyklizení celé nemovité věci, ačkoliv je užívána pouze část“, odchýlil od závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. sp. zn. 21 Cdo 909/2003 (dostupného, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), a že dovolací soud dosud neřešil otázku „vyklizení, ačkoliv se v nemovité věci nacházejí movité věci různých vlastníků, nejen žalovaného, a tyto movité věci nejsou identifikovány rozhodnutím soudu ani v průběhu řízení nebyly označeny dostatečně určitě“.
10. Takové námitky (že žalovaný užívá pouze část pozemků žalobkyně a že se na těchto pozemcích nacházejí i movité věci patřící osobám odlišným od žalovaného) nicméně vznáší žalovaný poprvé až v dovolacím řízení. Obsahem odvolání žalovaného byly toliko námitky ohledně neumožnění jeho osobní účasti na jednání před soudem prvního stupně a nezohlednění jeho kritického zdravotního stavu. Těmito nově namítanými skutečnostmi se tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval.
11. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
12. Jestliže žalovaný označené námitky neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl, a odvolací soud se jimi proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s těmito námitkami žalovaný až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
13. S ohledem na výše uvedené není relevantní ani další námitka dovolatele o potřebě vymezení části vyklizovaného pozemku geometrickým plánem. Předmětem řízení před odvolacím soudem totiž nebyla otázka, zda žalovaný zasahuje do vlastnického práva žalobkyně na celé ploše pozemků či jen na jejích částech.
14. Otázkou identifikace movitých věcí, které žalovaný umístil na pozemky žalobkyně se nalézací soudy dostatečně zabývaly, když uzavřely, že žalovaný na pozemcích umístil „starý nábytek, staré gramofonové desky a boty“. Část věcí je naskládána v krabicích a věci jsou umístěny na pozemku parc. č. XY a v garáži, která je součástí pozemku parc. č. XY. Žalovaný tedy v dovolání pouze nedovoleně polemizuje se správností skutkových závěrů a na nich vybudovaném právním posouzení věci.
15. Uplatňuje-li dovolatel vady řízení (kam patří námitka porušení práva na „spravedlivé řízení“, jestliže odvolací soud přejal závěry soudu prvního stupně, aniž by vyplývaly z provedených důkazů, i námitka odepření práva účastnit se prvního jednání ve věci), opomíjí, že vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
16. Pokud dovolatel uvedl, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak přehlíží, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
IV. Závěr
17. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud zamítl pro zřejmou nedůvodnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 7. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu