Plný text
22 Cdo 177/2026-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) L. J. a b) E. J., obou zastoupených Mgr. Žanetou Vítů, LL.M., advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 46/1, proti žalovanému Z. B., zastoupenému Mgr. Petrem Ukleinem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1175/48, za účasti J. B., jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 204/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2025, č. j. 38 Co 152/2023-604, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně nahradit každému ze žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 6 392,43 Kč k rukám jejich zástupkyně, Mgr. Žanety Vítů, LL.M., advokátky se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 46/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 7. 2023, č. j. 13 C 204/2020-456, ve spojení s usnesením ze dne 4. 9. 2023, č. j. 13 C 204/2020-463, určil, že žalobci jsou „(v režimu společného jmění manželů) vlastníky pozemku parcelní číslo XY nacházejícího se v katastrálním území XY, obci XY, jehož hranice s pozemky parcelní číslo XY, XY, XY a XY nacházejícími se v katastrálním území XY, obci XY, odpovídá průběhu zachycenému v geometrickém plánu Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D., číslo plánu 1672-52/2022 ze dne 13. 1. 2023, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného (proti výrokům I, II a IV) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 38 Co 152/2023-604, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, kterým byla stanovena výše náhrady nákladů řízení státu, ve výrocích I a IV potvrdil [výrok I, body a) a c)] a ve výroku II jej změnil tak, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 40 512,50 Kč [výrok I, bod b)]. Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného nahradit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 33 995 Kč (výrok II).
3. Žalobci se v řízení proti žalovanému domáhali určení, že jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), a to s hranicí evidovanou v katastru nemovitostí jako hranice parcely téhož číselného označení, respektive s hranicí vymezenou v geometrickém plánu. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že hranice mezi předmětným pozemkem náležejícím žalobcům (kteří jej vlastní v režimu společného jmění manželů) a pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY, z nichž prvně označený pozemek patří R. B. [v řízení nalézacím a odvolacím vystupujícímu v pozici žalovaného 2); R. B. následně žalobci tvrzený průběh hranice uznal s tím, že se žalobci dosáhl shody ohledně průběhu hranice] a zbylé tři pozemky žalovanému, je po provedené obnově katastrálního operátu vyznačena v katastru nemovitostí jako sporná, neboť žalovaný její průběh zpochybňuje. Původní vlastnicí zmíněných pozemků byla paní J. H., zemřelá dne 5. 4. 1981. V řízení o vypořádání dědictví po jmenované nabyla pozemek parc. č. XY (nyní předmětný pozemek a pozemek parc. č. XY) paní O. M., jejíž právní nástupkyně (O. K.) dne 13. 10. 2008 uzavřela se žalobci kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku. Pozemky nyní evidované jako parc. č. XY, XY, XY a XY nabyl žalovaný a žalobce nabyl samostatně pozemek parc. č. XY. Za účelem zjištění průběhu sporné hranice ustanovil soud prvního stupně znalce Ing. et Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D. Ten potvrdil, že zjištění průběhu této hranice objektivně možné je a konstatoval, že jím zjištěný průběh hranice (dle stavu v době úmrtí J. H.) odpovídá tomu, jak byl zachycen v situačním plánu předloženém žalobci v rámci doplnění žaloby a též průběhu hranice vyznačenému katastrálním úřadem v obnoveném katastrálním operátu. Dále soudy nižších stupňů dovodily, že žalovaného nelze se zřetelem ke zjištěným okolnostem považovat za oprávněného držitele předmětného pozemku. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal splnění podmínek vydržení předmětného pozemku dle ustanovení § 130 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“) uzavřely, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalobců a jeho polohové a geometrické určení se shoduje s vymezením parcely číslo XY v katastru nemovitostí.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, jež nebyla – dle jeho mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a sice, zda „může být parcela, která není geometricky a polohově určeným pozemkem ve smyslu katastrálního zákona a občanského zákoníku, samostatným předmětem právních vztahů, konkrétně dědění a převodu vlastnického práva.“ Domnívá se, že pozemek, který není řádně geometricky zaměřen a existuje tak pouze jako parcela v evidenci katastru nemovitostí, nemůže být předmětem právních vztahů. Upozorňuje, že absence geometrického plánu nebo řádného zaměření vede k neurčitosti předmětu právního jednání, a tudíž i k jeho absolutní neplatnosti dle § 38 a § 39 obč. zák. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech. Nesouhlasí také ani se závěry znaleckého posudku, na nichž odvolací soud založil přijaté právní posouzení věci, neboť tento posudek se dle názoru žalovaného netýká ověření správnosti či původní historické polohy sporné hranice předmětného pozemku. Poukazuje též na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, na nedostatky při vypořádání jeho námitek i na porušení zásady závaznosti pravomocných dědických rozhodnutí ze strany odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Vedlejší účastnice na straně žalovaného se k podanému dovolání vyjádřila souhlasně.
6. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalovaného za nedůvodné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů pokládají za věcně správná a řádně odůvodněná. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že „pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků), jenž je předmětem občanskoprávních vztahů, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2540/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1577/2018 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
11. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zatímco pozemek je věcí v právním slova smyslu, parcela je zobrazením pozemku do katastrální mapy. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku. Uvedené však neznamená, že by zakreslení pozemku do katastrální mapy, tedy parcelní vymezení pozemku, bylo z hlediska soukromoprávního irelevantní, významnou roli hraje kupříkladu při převodu či přechodu vlastnického práva. V případě převodu vlastnického práva (například darováním) nabývá nabyvatel pozemek vymezený jako parcela podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, z čehož vyplývá, že pokud by převodce vlastnil ve skutečnosti více, než odpovídá ve smlouvě vymezenému předmětu (pozemku v podobě parcely), nestává se nabyvatel vlastníkem tohoto většího (avšak smluvně nereflektovaného) rozsahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1085/2019).
12. Tyto závěry se přitom obdobně uplatní i v případě přechodu vlastnického práva děděním. Jestliže tedy zůstavitel byl vlastníkem pozemku, přičemž dědické rozhodnutí, jež vychází z katastrálního zápisu, na určitou část pozemku nedopadá, pak nelze učinit závěr, že dědic společně s převážnou částí katastrálně vymezeného pozemku nabyl i část pozemku, která katastrálně vymezená není, resp. podle katastrálního zápisu tvoří část pozemku sousedního (viz opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1577/2018).
13. Odvolací soud se výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, dospěl-li k závěru, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyli žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 13. 10. 2008 uzavřené s paní O. K. Je namístě zdůraznit, že vlastníkem pozemku parc. č. XY (nyní se jedná o předmětný pozemek a pozemek parc. č. XY) se stala z titulu dědění po zůstavitelce J. H. paní O. M. (právní předchůdkyně O. K.), a to podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pozemek parc. č. XY (tedy předmětný pozemek a pozemek parc. č. XY) dle stavu evidence v katastru nemovitostí vlastnila ke dni svého úmrtí právě J. H. V řízení před nalézacími soudy přitom bylo prokázáno, že původní katastrální operát v době úmrtí paní J. H. odpovídá tomu, co je aktuálně zobrazováno v platné katastrální mapě. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se pak dále podává, že hranice předmětného pozemku zakreslená v katastru nemovitostí koresponduje s reálnou hranicí tohoto pozemku v terénu, kde existují i původní kamenné mezníky. Je tedy zjevné, že otázka vymezení pojmů pozemek a parcela již byla judikaturou dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
14. Pokud žalovaný namítá, že soudy nižších stupňů „implicitně změnily rozsah majetku, který byl dovolateli dědictvím přikázán“, pak dovolací soud dodává, že žádný takový závěr z rozhodnutí odvolacího soudu či soudu prvního stupně nevyplývá, a nelze tak přisvědčit ani výtce žalovaného, že soudy nižších instancí nerespektovaly závaznost pravomocného dědického rozhodnutí. Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že na základě dohody dědiců ze dne 3. 6. 1982 uzavřené v rámci dědického řízení po zůstavitelce J. H. nabyla pozemek parc. č. XY (z něhož později po oddělení pozemku parc. č. XY vznikl předmětný pozemek) O. M. Pro změnu vlastnických vztahů k předmětnému pozemku (při uzavírání dědické dohody ze dne 3. 6. 1982) je přitom podstatné, že předmětem přechodu byla parcela, tj. pozemek, který byl vyznačen v pozemkové mapě a opatřen parcelním číslem. Jestliže byl pozemek v dědické dohodě označen pouze parcelním číslem, v takovém případě pozemek přešel v hranicích uvedených v pozemkové mapě jako součásti měřičského operátu evidence nemovitostí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1903/2022). V řízení pak nebylo prokázáno, že by stav katastrálního operátu v katastru nemovitostí nebo průběh hranice předmětného pozemku v terénu byl ke dni úmrtí J. H. (tj. ke dni 5. 4. 1981) odlišný, než je tomu dnes.
15. Přiléhavost postrádá odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1756/2004, neboť v projednávané věci se – na rozdíl od věci odkazované – nejedná o otázku platnosti smlouvy o převodu části parcely, k jejímuž oddělení by stavební úřad neudělil souhlas. Již v rámci dědického řízení po zůstavitelce J. H. byl totiž pozemek parc. č. XY (z něhož později po oddělení pozemku parc. č. XY vznikl předmětný pozemek) jako fakticky a právně existující projednán, neboť podle výpisu z evidence katastru nemovitostí bylo k němu ke dni úmrtí uvedeno vlastnické právo J. H. V tomto směru se jeví k této části argumentace žalovaného rovněž vhodným připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. V textu dovolání dále žalovaný namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Současně vytýká nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto námitky ovšem nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání žalovaného z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). Ostatně vytýkanými vadami ani rozsudek odvolacího soudu netrpí.
17. V souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu navíc nelze pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu pro to, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí.
18. Soudy nižších stupňů dostály své povinnosti adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07; tyto nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
19. Kritizuje-li dovolatel rovněž postup odvolacího soudu při provádění a hodnocení důkazů, pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96) a že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016). Sluší se navíc doplnit, že důkazům, které byly provedeny a následně hodnoceny odvolacím soudem, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, a Nejvyšší soud nezaznamenal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů rovněž není založeno ani na libovůli, jež by se zřetelem na rozhodovací praxi Ústavního soudu odůvodňovala zásah dovolacího soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15).
20. K polemice dovolatele s hodnocením znaleckého posudku Ing. et Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D., dovolací soud připomíná, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125 a § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř. Od jiných důkazů se liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).
21. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně znalecký posudek Ing. et Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D., hodnotil v souladu se závěry vyplývajícími ve vztahu k tomuto důkazu z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil a proč jeho závěry považuje za správné; odvolací soud se s těmito konkluzemi soudu prvního stupně ztotožnil, čímž implicitně vyjádřil, že hodnocení tohoto důkazu prvostupňovým soudem považuje za správné (k akceptaci odpovědi implicitní srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14 odůvodnění).
22. Jelikož dovolání žalovaného směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud odmítl v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
23. Protože žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu bez výslovného určení, že by byla mimořádným opravným prostředkem dotčena jen část (jen některý z výroků) rozsudku odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání rovněž ve vztahu k těm částem výroku I, v nichž by ve výroku II změněn a ve výroku IV potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení se samostatným usnesením) o nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky a o nákladech řízení státu, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti těmto výrokům dovolání není objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
24. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 2. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu