Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 18/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2025, č. j. 57 Co 212/2024-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 508,70 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Pechance, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda žalovaný v dovolání, ve kterém napadá skutková zjištění odvolacího soudu, vymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5.2024, č. j. 7 C 18/2023-123, zamítl ve výroku I žalobu na určení, že součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného je spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, které jsou blíže specifikovány v tomto výroku. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok II) a účastníkům řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 57 Co 212/2024-177, změnil výrokem I rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že součástí společného jmění účastníků řízení je spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, které jsou blíže specifikovány v tomto výroku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů státu (výrok III) a účastníkům řízení (výrok II a IV).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel v době trvání společného jmění účastníků řízení dne 17. 10. 2019 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na shora uvedených nemovitostech a ve které byl na straně kupující uveden pouze žalovaný. Nevzal za prokázané skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech za své výlučné prostředky. Proto uzavřel, že se stal tento spoluvlastnický podíl na základě § 709 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) součástí společného jmění účastníků řízení.
II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“.
6. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na předmětných nemovitostech nabyl za své výlučné finanční prostředky. Podle žalovaného z provedených důkazů vyplývá (a to především z výpovědi matky žalovaného i z výpovědi žalovaného), že spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nabyl za své výlučné finanční prostředky, které mu darovali jeho rodiče. Má za to, že tyto skutečnosti byly prokázány „v míře, která odpovídá požadavku na vysokou pravděpodobnost hraničící s praktickou jistotou“.
7. Napadá rovněž závěr odvolacího soudu, který uvedl, že nepovažuje za logické vysvětlení žalovaného, z jakého důvodu nedisponuje originály dokumentů, z nichž má podle žalovaného vyplývat, že nabyl spoluvlastnický podíl za své výlučné finanční prostředky. Podle žalovaného však nemůže jít k jeho tíži skutečnost, že originály těchto listin nedisponuje; v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010.
8. Podle dovolatele se odvolací soud ani nevypořádal s jeho návrhem na doplnění dokazování.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání žalovaného není důvodné. Má za to, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno k tomu, aby Nejvyšší soud jako „třetí“ instance zkoumal „meritum věci a řešil, jak mají být hodnoceny důkazy“. Podle žalobkyně žalovaný v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Dovolání je „koncipováno jako nářek nad hodnocením důkazů“ odvolacím soudem. Má za to, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem je logické a není excesivní. Odvolací soud pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Odvolací soud uvedl, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr, že žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na předmětných nemovitostech na základě příslušné kupní smlouvy v době trvání společného jmění účastníků řízení za své výlučné finanční prostředky. Proto dospěl k závěru, že se tyto nemovitosti staly podle § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění účastníků řízení.
14. Žalovaný v dovolání namítá, že se v řízení prokázaly skutečnosti opodstatňující závěr, že nabyl spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech za své výlučné finanční prostředky.
15. Dovolatel svými námitkami napadá pouze skutková zjištění odvolacího soudu. Žalovaný v dovolání však neformuluje (v souvislosti s procesním postupem odvolacího soudu a těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu) žádnou konkrétní otázku procesního či hmotného práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno (a to ani právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jak uvádí ve svém dovolání). Prostřednictvím těchto námitek žalovaný pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem.
16. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz, dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 ICdo 55/2024, rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Jinými slovy, na základě takových námitek dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
17. Za těchto okolností je dovolací soud skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
18. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
19. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
20. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo pokud je v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
21. Z toho, že žalovaný na základě vlastního (subjektivního) hodnocení důkazů provedených v řízení prosazuje vlastní verzi skutku (tedy že žalovaný nabyl uvedený majetek za své výlučné finanční prostředky), nelze dovozovat, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy.
22. V hodnocení důkazů odvolacím soudem není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti ani věrohodnosti logický rozpor. Hodnocení důkazů ani nevykazuje znaky libovůle, naopak se vyznačuje důkladným, pečlivým a logickým odůvodněním respektujícím principy volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
23. Důvodná není ani námitka žalovaného týkající se způsobu, jakým odvolací soud zohlednil, že žalovaný nedisponuje originály některých listin (z nichž podle žalovaného vyplývá, že nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitostech za své výlučné finanční prostředky). Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje vysvětlení žalovaného za logické a jaké z toho plynou (ve spojení s ostatními důkazy provedenými v této věci) důsledky pro rozhodnutí odvolacího soudu.
24. Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal s návrhem žalovaného na doplnění dokazování. Odvolací soud důkladně odůvodnil, proč neprovedl další důkazy navržené dovolatelem, resp. z jakého důvodu je považoval za nadbytečné. Postup odvolacího soudu tak byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 20. 5. 2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3973/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2477/2024).
IV. Závěr a náklady řízení
25. Žalovaný nevymezuje v dovolání, ve kterém napadá skutková zjištění odvolacího soudu, řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
26. Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje odůvodnění v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu