Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. S., b) P. S. a c) M. V., všech zastoupených JUDr. Jitkou Šejharovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Věštínská 509/32, proti žalované M. M., zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 290/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2024, č. j. 19 Co 285/2022-484, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 035 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Sokola.
III. Žalobce c) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 035 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Sokola.
Odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to žalobci a) a b) spoluvlastníky ideální ½ ve společném jmění manželů a žalobce c) spoluvlastníkem ideální ½. Tvrdili, že v roce 1980 bylo v souvislosti s převodem spoluvlastnického podílu zřízeno J. V., příbuznému žalobců, užívací právo k nemovitostem. J. V. v roce 2020 zemřel a při projednávání dědictví se zjistilo, že jako jediný vlastník sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí evidován on, jeho závětní dědičkou je žalovaná. J. V. měl spolu s L. J. od žalobců nabýt vlastnické právo kupní smlouvou ze dne 28. 4. 1990, sepsanou v advokátní poradně advokátem Mgr. Pavlem Jakimem. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Písku pod RI 657/1990. Žalobci nyní tvrdí, že takovou smlouvu neuzavřeli a že o ní nevěděli; originál kupní smlouvy s podpisy účastníků se nepodařilo najít, byl však proveden důkaz fotokopií smlouvy, na které jsou pravé podpisy, nicméně podle znalce nelze vyloučit možnost, že se jedná o technické padělky.
2. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 C 290/2020-222, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 C 290/2020-229, žalobě vyhověl.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 19 Co 285/2022-484, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-V).
4. Odvolací soud rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3861/2022, zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení s tím, že nelze-li originál kupní smlouvy nalézt, lze závěr o její (ne)existenci učinit i z nepřímých důkazů.
5. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že kupní smlouva byla skutečně uzavřena. Originál kupní smlouvy se nedochoval, podpisy na fotokopii smlouvy však dle znalce korespondují s pravými podpisy žalobců. V úvahu vzal i skutkové zjištění, že žalobcům bylo známo, že J. V. spolu s L. J. se po uzavření smlouvy chovali jako vlastníci (vysazení tújí, oplocení), již od roku 2004 také věděli, že nemovitosti jsou v katastru nemovitostí evidovány jako vlastnictví J. V. a jsou zatíženy exekucemi vedenými proti němu, své vlastnické právo však nehájili a žalobu podali až po jeho smrti v roce 2020.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Odvolacímu soudu vytýkají, že nakládání s nemovitostmi posoudil jako držbu vlastnického práva k nemovitostem, přestože J. V. nemovitosti užíval na základě smlouvy z roku 1980 jako jejich detentor. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud hodnotil svědeckou výpověď ohledně doby a důvodu k vysázení tújí a oplocení a uzavření smlouvy. Právní otázku, zda a případně za jakých podmínek lze postavení plotu výběhu a sázení tújí považovat za nakládání s věcí vlastní nebo jen za součást užívání nemovitostí, k němuž žalobci udělili souhlas, považují za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nebo jen okrajově (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 92/2008).
8. Polemizují dále s úvahami odvolacího soudu vedoucími k závěru o uzavření smlouvy v roce 1990. Uvádějí, že v rušícím rozsudku Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se zabýval chováním účastníků po údajném uzavření kupní smlouvy, odvolací soud však vyšel ze skutečností, ke kterým mělo dojít nejdříve po 14 letech od uzavření údajné smlouvy. Vznáší tedy právní otázku, „zda lze na uzavření kupní smlouvy usuzovat ze skutečností, které nastaly nejdříve 14 let po jejím údajném uzavření, tedy po uplynutí promlčecí či vydržecí doby, a zda se mohl průměrný rozumný člověk po uplynutí takto dlouhé doby domnívat, že se již nemůže svých práv domáhat“.
9. Za nesprávný považují také postup odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze zjištění, že smlouva byla uzavřena, aniž by jakkoli opakoval nebo doplnil dokazování důkazy, z nichž vyvozuje své právní závěry. Vědomost žalobců o exekuci a změně vlastnického práva dovodil z výpovědi žalobkyně a žalobce c) učiněné před soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval, a vysvětlení nečinnosti žalobců domněnkou promlčení považoval za účelové. Řešení otázky, za jakých podmínek může zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, je tak podle jejich názoru v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazují na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1427/2017 a 24 Cdo 762/2021), a porušena byla zásada přímosti. Mají za to, že při hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu s § 132 o. s. ř. nebyly důkazy hodnoceny v celém souhrnu posuzovaných skutečností.
10. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání připomněla, že žaloba byla podána více než 30 let od doby, kdy J. V. převzal nemovitosti do své držby. Poukázala také na obsah výpovědi advokáta, který ověřoval totožnost všech účastníků smlouvy, před soudem prvního stupně a na to, že smlouva byla registrována státním notářstvím a nabyvatelé byli jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Vyjádřila se k učiněným skutkovým zjištěním a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce, zda, případně za jakých podmínek postavení plotu výběhu a sázení tújí lze považovat za nakládání s věcí vlastní nebo jen za součást užívání nemovitostí, k němuž žalobci udělili souhlas.
15. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. ). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by otázka hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 153/2023).
16. Otázka formulována dovolateli potřebné zobecnění postrádá, a přípustnost dovolání nemůže založit už z tohoto důvodu. Odvolací soud ani své rozhodnutí nezaložil na řešení otázky, zda postavení plotu a vysázení tújí odpovídá držbě vlastnického práva anebo jen pouhé detenci. Uvedené faktické nakládání s nemovitostmi pokládal za jednu z více skutečností, která vzhledem k dalším zjištěným skutečnostem svědčí o uzavření kupní smlouvy, neuzavřel však, že oplocení či vysázení tújí nemůže být součástí užívání nemovitostí na základě souhlasu vlastníka. Osázení pozemku tújemi a jeho oplocení jistě není samo o sobě dokladem držby, a odvolací soud také pouze o něj zamítnutí žaloby neopřel. Za nepřímý důkaz o uzavření kupní smlouvy považoval zejména to, že žalobci se chovali k J. V. jako k vlastníkovi, neboť věděli, že je jako vlastník evidován v katastru nemovitostí a že na spornou nemovitost byla dokonce pro jeho dluhy vedena exekuce, přesto své tvrzené vlastnické právo nehájili.
K otázce, zda lze na uzavření kupní smlouvy usuzovat ze skutečností, které nastaly nejdříve 14 let po jejím údajném uzavření, tj. po uplynutí promlčecí či vydržecí doby, a zda se mohl průměrně rozumný člověk po uplynutí takto dlouhé doby domnívat, že se již nemůže svých práv domáhat.
17. Dovolání není přípustné ani pro řešení této otázky.
18. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
19. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
20. Odvolací soud dospěl k závěru o tom, že kupní smlouva byla v roce 1990 uzavřena, na základě hodnocení více nepřímých důkazů, které tvořily ucelený logicky provázaný důkazní řetězec. Chování J. V. k nemovitostem po roce 1990 sice samo o sobě převod vlastnického práva nedokládá, neboť je užíval již dříve, stejně jako pouhá fotokopie kupní smlouvy, u které nebylo možné vyloučit technický padělek, zároveň však ani chování J. V. ani výsledky znaleckého zkoumání fotokopie smlouvy s možným převodem vlastnictví nijak nekolidují. Následné chování smluvních stran pak pro převod vlastnického práva svědčí.
21. Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), není tedy nijak omezen dobou, kdy k rozhodným skutečnostem mohlo dojít nebo ke které se jednotlivý důkaz vztahuje. Pokud by J. V. dlouhodobě užíval nemovitosti ve vlastnictví žalobců jen na základě jejich svolení a žalobci zjistili, že je v rozporu s tímto právním stavem evidován jako vlastník v katastru nemovitostí a jejich nemovitosti jsou navíc postiženy v exekuci vedené na jeho majetek, odpovídalo by rozumu průměrného člověka, aby se přinejmenším aktivně zajímali o možnost nápravy takového stavu. Úvaha odvolacího soudu, který žalobcům neuvěřil, že zůstali zcela pasivní, neboť se domnívali, že po takto dlouhé době se nemohou „svých práv“ domáhat, a situaci začali řešit až po dalších 15 letech, a to po smrti J. V., není proto zjevně nepřiměřená.
K závěru o jiném skutkovém stavu bez zopakování důkazů.
22. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyřešil otázku, za jakých podmínek může zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze zjištění, že smlouva byla uzavřena, aniž by jakkoli opakoval nebo doplnil dokazování důkazy, z nichž vyvozuje své právní závěry. Namítají dále, že vědomost žalobců o exekuci a změně vlastnického práva dovodil z výpovědi žalobkyně a žalobce c) učiněné před soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval.
23. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že kupní smlouva z 28. 4. 1990 je neplatná, neboť žalobci nepodepsali dotazník a čestné prohlášení k registraci a zpoplatnění smlouvy a podpisy na smlouvě nejsou pravé (není však zřejmé, kdo je padělal). Odvolací soud vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že dotazník a čestné prohlášení nejsou součástí kupní smlouvy a že uzavření smlouvy, která se v písemné podobě nezachovala, lze prokázat i nepřímými důkazy. Dokazování odvolací soud doplnil, a to mimo jiné výslechem svědkyně, listinami vztahujícími se k exekuci na majetek J. V. a doplněním znaleckého posudku. O vědomosti žalobců o exekuci a změně vlastnického učinil soud prvního stupně shodná skutková zjištění, tyto skutečnosti navíc vyplynuly i z tvrzení žalobců, kterým odůvodňovali svou pasivitu.
24. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 15. 12. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu