Plný text
22 Cdo 192/2026-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce J., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalovanému T. K., o určení vlastnického práva a věcných břemen, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 C 15/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 9. 2025, č. j. 18 Co 129/2025-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 3 C 15/2023-192, určil, že žalobkyně je vlastnicí stavby bez čísla popisného a evidenčního na pozemku parc. č. st. XY, v katastrálním území XY (výrok I), zamítl žalobu co do určení věcného břemene užívání pozemku parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2025, č. j. 18 Co 129/2025-224, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předně zdůraznila, že se jí velmi dotkl komentář odvolacího soudu vyjádřený v závěru napadeného rozhodnutí na její adresu: „Odvolací soud v této věci spatřuje bezprecedentní pokus územní samosprávy využít nových nástrojů občanského práva ke zvrácení restituce majetku odňatého jeho vlastníkům v době nesvobody.“ Označení žalobkyně jako „územní samosprávy“ s přidaným negativním kontextem považovala za neodpovídající podstatě řešeného sporu a soudu nehodno. Zdůraznila, že nelze negativně a zcela zbytečně degradačně charakterizovat jednání obce, která se pouze snažila hájit svá práva, což je pro ni zároveň také zákonnou povinností ve vztahu ke svým občanům. Oba soudy se podle názoru žalobkyně na danou věc podívaly špatně principiálně, tedy ji špatně uchopily už z hlediska její podstaty. Měly ji přijmout jako zcela klasický občanskoprávní spor a takto aplikovat právní uvážení. Namítla, že obec si nebyla a neměla jak být vědoma, že pozemky užívá nikoli jako držitel práva z věcného břemene, nýbrž jako právní nástupce státu, který postavil stavbu na základě užívacího práva k pozemku. Konstatovala, že držba obce nebyla uchopena v nepoctivém úmyslu. Dále uvedla, že tento případ nebyl takto přímo judikován a není ani přesně a jednoznačně upraven. V tomto kontextu upozornila, že na ne zcela dokonalou právní úpravu nemůže doplácet její adresát. Zdůraznila, že nechtěla dosáhnout „zvrácení restituce majetku odňatého jeho vlastníkům v době nesvobody“, jak uvedl odvolací soud, ale pouze se rozhodla v roce 2023 postavit na jisto historickým vývojem vzniklé nepřehledné právní vztahy a podle příkazu zákona hájit zájmy svých občanů.
4. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I a výrok III odvolacího soudu a věc mu vrátil k opětovnému projednání.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
11. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
12. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
13. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
14. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
15. V projednávaném případě dovolatelka v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nedostála ani základnímu předpokladu řádně vymezené přípustnosti dovolání, neboť v celém dovolání nevymezila konkrétní zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl Nejvyšší soud řešit. Žádným způsobem ani nevymezila, který z případů přípustnosti považovala v projednávaném případě za splněný. V dovolání pouze uvedla, že „podobná věc ještě nebyla judikována“. Dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu.
16. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu