Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 36, proti žalované EPINIKON a.s., IČO 07958170, se sídlem ve Vodňanech, Radomilická 1349, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 91/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2025, č. j. 8 Co 726/2025-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal vyklizení nebytových prostor – výrobní haly a bývalé kotelny na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Tvrdil, že je většinovým spoluvlastníkem uvedených nemovitostí, menšinovou spoluvlastnicí je společnost Jubilant s.r.o. S žalovanou uzavřel dne 1. 1. 2020 nájemní smlouvu o pronájmu těchto prostor, spoluvlastnice byla o záměru pronájmu haly vyrozuměna na schůzi spoluvlastníků. V únoru 2022 přestala žalovaná hradit nájemné, proto jí 29. 11. 2022 doručil výpověď z nájmu. Žalovaná přesto nebytové prostory užívá i po skončení nájemního vztahu. Nájemné přestal žalované fakturovat, neboť nechtěl vyvolat spor o zrušení spoluvlastnictví v době, kdy neměl na vyplacení spoluvlastnického podílu.
2. Žalovaná namítala, že důvodem nehrazení nájemného byla dohoda mezi žalobcem, žalovanou a menšinovou spoluvlastnicí, společností Jubilant s.r.o., o tom, že předmětné prostory bude žalovaná užívat bezplatně a žalobce bude užívat bezplatně další nemovitosti nacházející se v areálu. Žalobce přistoupil k uzavření dohody konkludentně, neboť zcela v souladu s dohodou přestal žalované fakturovat nájemné, jeho placení se domáhal až po asi 13 měsících. Žalovaná přesto výpověď akceptovala a předmětné prostory již od ledna 2023 neužívá.
3. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 4 C 91/2023-209, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 8 Co 726/2025-252, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II)
5. Při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud ze zjištění, že mezi žalobcem, žalovanou a společností Jubilant s.r.o. byla v únoru 2022 uzavřena žalovanou tvrzená dohoda. Tuto písemnou dohodu sice žalobce nakonec nepodepsal, ale začal se chovat v souladu s ní – přestal žalované fakturovat nájemné, tedy k dohodě přistoupil konkludentně. Uvedl, že jeho jednání musela protistrana (tedy žalovaná) v dané situaci chápat jednoznačně; toto jednání „neslo znaky“ dohody spoluvlastníků podle § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a případná mentální rezervace žalobce ohledně důvodu pro ukončení fakturace nájemného nemá za následek její neplatnost. Ve skladovací hale se nachází ovinovací stroj; původně byl vlastnictvím žalované, ta jej však převedla 1. 2. 2023 do vlastnictví společnosti Jubilant s.r.o., která na ní provádí práce pro žalovanou.
6. Odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby už proto, že z předmětných prostor není co vyklízet, neboť balička, která se nachází ve skladovací hale a je potřebná k podnikání žalované, je ve vlastnictví společnosti Jubilant s.r.o., jejíž právo užívání plyne z § 1117 o. z. a která provádí práce pro žalovanou. Dodal, že „pokud se zde vyskytují zaměstnanci žalovaného, jsou zde výrobky, ev. materiál žalovaného, pak na základě smlouvy uzavřené s podílovým spoluvlastníkem, který na základě dohody spoluvlastníků má prostor k užívání.“ Jestliže by přítomnost pracovníků žalované v hale porušovala spoluvlastnické právo žalobce, musel by se podle názoru odvolacího soudu domáhat nápravy žalobou negatorní (§ 1042 o. z.), nikoliv žalobou na vyklizení věci (§ 1040 o. z.).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil následující otázky hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:
a) Zda může být smlouva považována za konkludentně uzavřenou v případě, kdy je prokázáno, že jednající neměl skutečnou vůli smlouvu uzavřít (mentální rezervace). Otázka má podle názoru dovolatele zásadní význam pro aplikaci ustanovení § 546 o. z. ve vztahu k teorii vůle a teorii projevu vůle.
b) Zda se ustanovení § 1796 o. z. o lichevních smlouvách může vztahovat i na smlouvy uzavřené konkludentním způsobem za situace, kdy je prokázána tíseň jednajícího. Tato otázka má podle názoru dovolatele význam pro ochranu slabší strany v souladu s § 3 odst. 2 písm. c) o. z.
c) Za jakých podmínek ztrácí většinový spoluvlastník aktivní legitimaci k vindikační žalobě v případě existence smlouvy o užívání společné věci podle § 1126 o. z.
d) Jak má soud hodnotit důkazy a výpovědi v případě prokázaného personálního propojení mezi účastníky řízení, které může vést ke koordinovanému postupu za účelem obcházení práv třetích osob.
e) Za jakých podmínek lze považovat využívání menšinového spoluvlastnického podílu za zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., zejména v případech personálního propojení s třetími osobami užívajícími společnou věc. K této otázce „ochrany většinového spoluvlastníka před zneužitím menšinového podílu“ dovolatel poznamenal, že dosud nebyla „jednotně vyřešena“.
9. Namítal rovněž procesní pochybení, zejména že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací uplatněnou v odvolání týkající se personálního propojení mezi žalovanou a společností Jubilant s.r.o., že jeho použití § 121 o. s. ř. bylo problematické a přístup soudů byl nevyvážený.
10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Pro otázky formulované pod body a) a b) není dovolání přípustné, neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nevycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že dovolatel neměl skutečnou vůli smlouvu uzavřít, ani ze zjištění, že při uzavření smlouvy jednal v tísni. Tvrzenou mentální rezervaci posoudil jako pouhou odlišnou motivaci (pohnutku) pro určité právní jednání, nikoli jako nedostatek vůle jednajícího. Situaci, kdy menšinový spoluvlastník vznese požadavek na uzavření dohody o způsobu užívání společné věci s tím, že jinak přistoupí k žalobě na vypořádání spoluvlastnictví, nepovažoval odvolací soud na rozdíl od žalobce za bezprávnou výhrůžku, ale za logické jednání spoluvlastníka.
16. Význam mentální rezervace u konkludentních smluv nepředstavuje otázku v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které se odvolací soud neodchýlil, je ustálena v závěru, že úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníků je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, či ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011). Uvedené závěry jsou Nejvyšším soudem přijímány i pro posouzení právního jednání, ke kterému došlo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. 57/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno ani na vyřešení otázky, za jakých podmínek lze považovat využívání menšinového spoluvlastnického podílu za zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., zejména v případech personálního propojení s třetími osobami užívajícími společnou věc. Odvolací soud ke zneužití práva ve svém rozsudku podotkl jen to, že zneužití práva představuje za zjištěného skutkového stavu požadavek žalobce na udržení jeho letitého úplného užívání společných nemovitých věcí na úkor menšinového spoluvlastníka vtělený do žaloby. Námitku zneužití práva ze strany menšinového spoluvlastníka žalobce v odvolání nevznesl. Jestliže dovolatel uvedenou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li dovolatel s námitkou až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Dovolatel navíc k přípustnosti dovolání pro uvedenou právní otázku uvedl, že jde o otázku, která není „jednotně řešena“, podle obsahu jde o předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že právní otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně. Odlišná rozhodnutí dovolacího soudu však dovolatel neuvádí a dovolacímu soudu nejsou taková rozhodnutí ani známa.
18. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021). Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit eventuální nesprávnost jednoho nebo více z těchto důvodů, pokud jeden z nich ve zkoumání přípustnosti dovolání obstojí.
19. Odvolací soud především konstatoval, že „žaloba na vyklizení je nedůvodná minimálně proto, že vlastně není, co z předmětných prostor vyklízet. Balička je totiž ve vlastnictví společnosti Jubilant s.r.o., která jednak není žalována, jednak jako menšinová spoluvlastnice by ani nemohla být k reivindikační žalobě pasivně legitimována, neboť její právo užívání vyplývá z ustanovení § 1117 o. z.“. Nejsou-li podle odvolacího soudu v hale věci patřící žalované, nemůže mít žaloba na vyklizení (vindikace) úspěch. Tento závěr dovolání přípustným způsobem nenapadá, neboť neformuluje v tomto směru žádnou právní otázku spojenou s uvedením předpokladu přípustnosti dovolání, stejně jako k úvaze odvolacího soudu o možném způsobu řešení eventuální přítomnosti pracovníků žalované. Pak ovšem k zamítnutí žaloby postačila – bez ohledu na správnost výkladu § 1117 o. z. - skutečnost, že „není co vyklízet“, a pro právní otázku aktivní legitimace většinového spoluvlastníka k vindikační žalobě tak není dovolání přípustné. Ani nesprávné vyřešení této právní otázky ze strany odvolacího soudu by totiž nemohlo vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu; takové rozhodnutí by mělo význam jen čistě akademický.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka formulovaná pod bodem d), neboť obsahem jde o námitku ve vztahu k hodnocení důkazů nalézacími soudy. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
21. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu ani neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
22. Nad rámec dovolacího přezkumu lze však dodat, že z četné judikatury Nejvyššího soudu se podává, že zvláštní (pracovní, přátelský či jiný) vztah svědka a účastníka řízení je okolností, ke které soud při hodnocení důkazů přihlédne, nicméně výpověď svědka hodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů; dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, ze dne: 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, a ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 759/2025, nebo jeho usnesení ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 669/2011, a ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
23. K namítaným vadám řízení neformuluje dovolatel žádnou právní otázku spojenou s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
24. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu