Plný text
22 Cdo 2341/2023-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. B., b) J. S. a c) J. B., zastoupených JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) L. H. a 2) H. P., zastoupeným Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, ul. Míru 21/17, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 88/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2023, č. j. 61 Co 20/2020-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně každé ze žalobkyň na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 122 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Zdeňka Vlčka.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 5 C 88/2020-194, rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že žalobkyně a) a J. B., zemřelý XY, byli ke dni 1. 3. 2011 jako manželé vlastníky pozemků p. č. st. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, tak že „žaloba se v plném rozsahu zamítá“ (výrok I) a rozhodl dále o nákladech řízení (výrok II).
2. K dovolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že pozemky p. č. st. XY a p. č. XY v katastrálním území XY byly ke dni 1. 3. 2011 ve společném jmění manželů J. B., narozeného XY a zemřelého XY, a M. B., narozené XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí v této věci zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2286/2022.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále i „dovolatelky“) včasné dovolání, jehož přípustnost spatřují s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na vyřešení právní otázky na závazném právním názoru dovolacího soudu, který v daném případě rozhodoval rozdílně od své „stávající judikatury“.
5. V odůvodnění dovolání uvádějí, že odvolací soud v původním rozhodnutí vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, podle kterého musí být dobrá víra dána se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i k titulu, na jehož základě mohlo vzniknout vlastnické právo (postačí domnělý), a existence dobré víry se posuzuje objektivně (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3057/2016). Právní omyl je v zásadě – s výjimkami – neomluvitelný. Na tuto argumentaci dovolací soud odkázal i ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2286/2022 (vydaném v této věci), přesto rozhodl odlišně, čímž popřel právní posouzení oprávněnosti držby, právního omylu a institutu vydržení tak, jak dříve judikoval. Žalované mají za to, že odvolací soud (vázán právním názorem soudu dovolacího) v podstatně vyslovuje názor, že doba užívání nemovitosti za situace, kdy skutečný vlastník užívání nebrání, přestavuje vznik oprávněné držby. Vydržení je však mimořádným institutem zbavení vlastnického práva jako jednoho ze základních práv, může k němu proto dojít pouze ze zákonem stanovených důvodů. Právní omyl nemůže být v dané věci omluvitelný, neboť tvrzená trhová smlouva neměla zákonem stanovenou formu a nebyla uzavřena všemi vlastníky pozemku, v době jejího uzavření pozemek ani jako předmět právních vztahů neexistoval, vznikl až na základě zaměření, ke kterému došlo v září 1957, vzniklý geometrický plán sloužil k vyvlastnění pozemků v roce 1962. Právní předchůdce žalobců se tedy s obsahem geometrického plánu nemohl v první polovině roku 1957, kdy je tvrzeno uzavření trhové smlouvy, seznámit, a učinit tak úkon směřující k uzavření smlouvy, na tom nic nemění ani nové tvrzení o údajném předání částky 1 000 Kč. Pokud se právní omyl týkal předmětu převodu vlastnického práva, který z právního hlediska neexistoval, nelze omluvitelnost omylu dovodit. Úvahu odvolacího soudu, že pokud by se žalobkyně a) a její manžel „nechopili držby“ sporného pozemku, došlo by s největší pravděpodobností k jeho vyvlastnění, označily dovolatelky za nepodložené. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle názoru dovolatelek v rozporu se zásadou, že neznalost zákona neomlouvá, takovou neznalost nelze omlouvat „omluvitelným právním omylem“. Právní omyl nelze omluvit ani tím, že držba započala v 50. letech minulého století, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, neboť taková situace se dotýkala i právních předchůdců žalovaných, vlastníků pozemku. Reálnými možnostmi ochrany jejich vlastnického práva v daném období se však odvolací soud nezabýval, stejně jako důvody, pro které ani držitelé nečinili kroky k ochraně vlastnického práva. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo dle názoru žalovaných porušeno nejen jejich vlastnické právo, ale i jejich právní jistota a právo na spravedlivý proces. Omyl držitelů byl odůvodněn nečinností vlastníků, resp. porušením jejich povinnosti proti držiteli brojit. Takovou povinnost však zákon vlastníkům neukládá. V období od 50. let do konce 80. let minulého století nebylo přitom prosazování vlastnických práv jednoduché, a to i proto, že některé tradiční principy soukromého práva nebyly zcela uznávány. Uzavírají, že právní otázka „oprávněnosti držby, nabytí držby, vydržení a omluvitelnosti právního omylu“ byla vyřešena nesprávně, a navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobci k dovolání uvedli, že žalované ani netvrdí, že by se nejednalo o dlouhodobou nerušenou držbu pozemku žalující stranou a že by se o svá práva v minulosti „aktivně praly“. Jejich kritika právního posouzení vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku poměrně obsáhle zabýval výjimkami ze zásady, že právní omyl omluvitelný není, a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které taková výjimka je namístě právě v těch případech, kdy na držitele nelze klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva. Rozhodnutí odvolacího soudu není proto v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, je nepodstatné, zda jde o judikaturu představovanou jedním rozhodnutím. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolání není přípustné.
10. K nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, dovolací soud proto podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval při posouzení předpokladů pro vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“).
11. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
12. Dovolatelkám je třeba přisvědčit v tom, že dobrá víra způsobilá k vydržení se musí vztahovat také k právnímu titulu objektivně způsobilému založit vlastnické právo; takový titul tu sice nemusí být, avšak držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Omyl držitele musí být i ve vztahu k nabývacímu titulu objektivně omluvitelný. Právní omyl držitele je v zásadě neomluvitelný, výjimky z této zásady jsou však judikaturou připouštěny.
13. Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně připustila výjimky ze zásady neomluvitelnosti právního omylu pro dobu po roce 1948 a pro 50. léta minulého století, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů; v takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 639/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz).
14. Právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán orgánem místní samosprávy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1489/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007); to platí tím spíše pro omyl vyvolaný národními výbory, jejichž postavení a působnost i v oblasti soukromého práva byla podstatně vyšší, než jaké mají nyní orgány územní samosprávy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2286/2022).
15. Mírnější posuzování oprávněnosti držby je namístě i v případech, kdy držba trvá několik desetiletí (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 520/2011.
16. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
17. Odvolací soud založil svůj závěr o oprávněnosti držby (včetně dobré víry držitelů o užívání pozemku na základě způsobilého právního titulu) na úvaze o tom, že přestože nebylo prokázáno uzavření písemné smlouvy o převodu pozemku a písemná forma byla k účinnému převodu nezbytná, k jednání o převodu pozemku mezi manželem žalobkyně a) a jednou ze spoluvlastnic pozemku v 50. letech minulého století došlo (a jednající osoby mohly jednat i jako zástupci dalších účastníků smlouvy) a žalobkyně b) viděla doklad o převzetí peněz, které měly být za pozemek uhrazeny. Na základě tohoto jednání se žalobkyně a) a její manžel chopili držby pozemku, jejich držba nebyla nikým (a to ani původními spoluvlastnicemi pozemku) zpochybňována, a to ani po roce 1990, státními orgány byli držitelé utvrzováni v tom, že jsou vlastníky tohoto pozemku, ve stavebním řízení jim bylo umožněno zřídit na pozemku rodinný domek. Takovou úvahu odvolacího soudu nelze označit za nedostatečnou ani za nepřiměřenou, neboť omluvitelnost právního omylu držitelů, že na základě jednání o převodu pozemku a zaplacení kupní ceny se stali vlastníky pozemku, byla odůvodněna nejen dobou trvání držby, ale rovněž domnělým nabytím vlastnictví v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, některé tradiční principy soukromého práva nebyly uznávány a právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná, a dále vyvoláním omylu o vlastnickém právu ze strany orgánů místní samosprávy. Jde o okolnosti, kterými lze podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu omluvitelnost právního omylu držitele výjimečně odůvodnit.
18. Oprávněnost držby neodůvodnil odvolací soud jen dobou, po kterou skutečný vlastník proti užívání jeho pozemku nebrojil, jak se dovolatelky domnívají, obranu proti zásahům do vlastnického práva neoznačil ani za povinnost vlastníka. Na závěru o případném vyvlastnění není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tuto úvahu připojil odvolací soud jen nad rámec posouzení oprávněnosti nároku žalobců. Skutečnost, že v době domnělého převodu předmětný pozemek jako samostatný předmět práv neexistoval (geometrickým plánem byl vyčleněn později), sama o sobě závěru o oprávněnosti držby nebrání, neboť způsobilým předmětem vydržení je rovněž část pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1231/96, nebo ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000).
19. Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, které se žalované dovolávají, je jen vyjádřením toho, že právní omyl je zásadně – až na výjimky neomluvitelný. Za výjimečných okolností lze tedy rovněž „neznalost zákona“ považovat za omluvitelný právní omyl.
20. K námitce dovolatelek, že v 50. letech minulého století, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, byla ztížena i reálná možnost ochrany jejich vlastnického práva, je třeba uvést, že k pozbytí oprávněnosti držby postačí, dozví-li se držitel o skutečnostech, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a to od kohokoli a jakýmkoli způsobem, takové skutečnosti nemusí být ani doloženy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1689/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Informace, které by vedly ke ztrátě dobré víry, mohly být držitelům nepochybně poskytnuty i v době, kdy některé tradiční principy soukromého práva uznávány nebyly, v daném případě by navíc postačilo jakékoli zpochybnění oprávněnosti držby kdykoli do roku 1992, neboť teprve až k 1. 1. 1992 mohlo k nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením dojít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006).
21. Otázku oprávněnosti držby a omluvitelnosti právního omylu neposoudil dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2286/2022, jehož právním názorem byl odvolací soud vázán, rozdílně, než v rozhodovací praxi dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016, tedy rozhodnutími, na která dovolatelka odkazuje. Ani jedno z uvedených rozhodnutí se (ne)omluvitelností právního omylu nezabývá. Výjimečná omluvitelnost právního omylu držitele a mírnější posuzování podmínek pro vydržení při několik desítek let trvající držbě nejsou ani v rozporu s požadavkem na objektivní posouzení dobré víry, a to se zřetelem ke všem okolnostem věci. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2286/2022 vychází z toho, že je třeba zabývat se tím, zda se dobrá víra držitele opírala o alespoň domnělý nabývací titul, pouze připouští, že výjimečně se může dobrá víra držitel opírat i o nabývací titul, který by k nabytí vlastnictví nepostačoval, a tedy být založena na právním omylu. Právní omyl může výjimečně být objektivně omluvitelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2641/2020).
IV. Závěr a náklady řízení
22. Dovolání není přípustné, dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu