Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Technické služby XY, s.r.o., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalované BENEŠ a LÁT a.s., IČO 25724304, se sídlem v Poříčanech, Tovární 463, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 359/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 23 Co 23/2024-437, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 23 Co 23/2024-437, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 9. 2023, č. j. 16 C 359/2022-396, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou, zda má žalobkyně ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované k vodovodu a kanalizaci a zda je v tomto řízení aktivně věcně legitimována; to za předpokladu, že jí příslušný správní orgán uložil povinnost veřejné služby zajišťovat dodávku vody a odvádění odpadních vod ve smyslu § 22 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a žalovaná své vlastnictví k tomuto vodovodu a kanalizaci popírá.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Žalobkyně se v této věci domáhá určení, že žalovaná je vlastnicí splaškové kanalizační stoky č. XY a vlastníkem vodovodu č. XY, to vše v ulicích XY v katastrálním území XY.
3. Žalobkyni příslušný správní orgán uložil ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích povinnost veřejné služby provozování tohoto vodovodu a kanalizace. Jelikož vlastnické právo k vodovodu a kanalizaci není podle žalobkyně postaveno najisto a žalobkyně má za to, že jejich vlastnicí je žalovaná, domáhá se z důvodu právní jistoty určení vlastnického práva žalované k tomuto vodovodu a kanalizaci.
4. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 16 C 359/2022-396, zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastnicí splaškové kanalizační stoky č. XY, které se nachází v ulicích XY v k. ú. XY (výrok I). Zamítl také žalobu na určení, že žalovaná je vlastnicí vodovodu č. XY, který se nachází v ulicích XY v k. ú. XY (výrok II). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
5. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 23 Co 23/2024-437, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Soudy nižších stupňů uvedly, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Dovodily zároveň, že žalobkyně není v této věci ani aktivně věcně legitimována.
7. Vyložily, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. je dán zejména v případech, ve kterých by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení právní postavení žalobce stalo nejistým. Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Žalobkyni je v poměrech posuzované věci zřejmé, z jakého důvodu jí byla uložena povinnost provozovat příslušný vodovod a kanalizaci. Naléhavý právní zájem nelze dovodit ani z případných sankcí, které mohou být podle zákona o vodovodech a kanalizacích ukládány vlastníkovi vodovodu nebo kanalizace v případě porušení jeho povinností. Oprávnění uložit tyto sankce totiž nepřísluší žalobkyni jako provozovateli, které byla uložena povinnost veřejné služby, ale příslušnému orgánu veřejné správy (kterým žalobkyně není).
8. Odvolací soud také dovodil, že žalobkyně není v řízení ani aktivně věcně legitimována. Aktivní věcnou legitimaci má v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, subjekt, který je účasten právního vztahu nebo práva, o nějž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo právo týká. Ani tyto podmínky však nejsou v projednávané věci splněny. Odvolací soud zdůraznil, že příslušný orgán veřejné správy uložil žalobkyni povinnost provozovat vodovod a kanalizaci v režimu veřejné služby. Postavení žalobkyně je tak s ohledem na příslušné správní rozhodnutí zcela jednoznačné. Není tak opodstatněné, aby se žalobkyně domáhala určení toho, že vlastnicí vodovodu a kanalizace je žalovaná.
II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto právní otázky nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
10. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá na požadovaném určení vlastnického práva žalované k vodovodu a kanalizaci naléhavý právní zájem. Podle žalobkyně není-li postaveno najisto, kdo je vlastníkem vodovodu a kanalizace, je její právní postavení ohroženo. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, pokud jí byla uložena povinnost veřejné služby provozování vodovodu a kanalizace, a to za situace, ve které žalovaná coby dosavadní provozovatelka přestala zajišťovat dodávku vody a odvádění odpadních vod a vlastnické právo k vodovodu a kanalizaci popírá.
11. Podle žalobkyně už samotná spornost vlastnického práva zjevně implikuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3877/2018). Je to právě určovací žaloba, která právní poměry účastníků řízení postaví najisto (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3877/2018). Například namítá, že ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích může provést zásah do vodovodu a kanalizace pouze se souhlasem vlastníka.
12. Uvádí také, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda je žalobkyně v této věci aktivně věcně legitimována. Podle dovolatelky je nezbytné posoudit, zda je dotčena právní sféra žalobkyně, které byla uložena povinnost veřejné služby provozování vodovodu a kanalizace, popírá-li žalovaná vlastnické právo k vodovodu a kanalizaci. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 366/2015 platí, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o nějž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká.
13. Podle žalobkyně jsou všechny tyto podmínky v projednávané věci splněny. Žalobkyni například není zřejmé, na jaký subjekt se může obrátit, chce-li provést zásah do vodovodu nebo kanalizace ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Pokud bude postaveno najisto, kdo je vlastníkem vodovodu a kanalizace, mohl by také příslušný správní orgán ukládat vlastníkovi sankce a donutit ho vodovod a kanalizaci provozovat. Žalobkyni by tak již nadále nemusela být ukládaná povinnost veřejné služby ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích.
14. Podle žalobkyně rovněž existuje mezi vlastníkem kanalizace a jejím provozovatelem hmotněprávní vztah správy cizího majetku ve smyslu § 1400 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Podle zákona o vodovodech a kanalizacích svědčí provozovateli za účelem plnění povinností spojených s provozováním vodovodu a kanalizace obdobná oprávnění jako vlastníkovi. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno i na právní otázce, zda je žalobkyně v důsledku uložení povinnosti veřejné služby podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích správcem cizího majetku a zda tedy mezi ní a žalovanou, o níž má za to, že je jeho vlastníkem, vznikl právní vztah.
15. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně namítá, že žalobkyní formulované právní otázky jsou „z logického a gramatického hlediska zcela nesrozumitelné“. Podotýká, že i pokud by bylo možné na některé dílčí otázky formulované žalobkyní odpovědět kladně, ani v takovém případě by to nemohlo mít vliv na posouzení důvodnosti žaloby. Podle žalované žalobkyně v dovolání ani neuvádí, jakým způsobem by vyřešení těchto právních otázek ovlivnilo její právní postavení.
17. Má za to, že požadované určení nemá pro žalobkyni žádný právní význam a její právní postavení by se žádným způsobem nezměnilo. Uzavírá, že žalobkyně nemá s ohledem na okolnosti projednávané věci na požadovaném určení naléhavý právní zájem a není v této věci ani aktivně legitimována. Podle žalované je rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se soudy obou stupňů neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Pro případ, že by jej shledal přípustným, navrhuje jeho zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda má žalobkyně v posuzované věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. a zda je v této věci aktivně věcně legitimována.
20. Odvolací soud se při řešení těchto právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalobkyně přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
22. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
23. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2658/2019, (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) vyložil, že „předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
24. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006].
25. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014).
26. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom připouští, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán také s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007).
27. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále dospěl k závěru, že je-li věc, jež není předmětem zápisu ve veřejném seznamu, samostatně převoditelná a není-li k dispozici žádná listina, jež by vlastnické právo k této věci deklarovala, popřípadě existující listina je některým z účastníků řízení zpochybňována, pak soudní rozhodnutí o určovací žalobě může zabránit vzniku sporů, jež by z možného převodu vlastnického práva podle současných poměrů mohly vzniknout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016).
28. V posuzované věci je nutné zohlednit, že příslušný správní orgán uložil žalobkyni ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích povinnost veřejné služby provozování kanalizace a vodovodu (ke kterým se žalobkyně domáhá určit, že jejich vlastnicí je žalovaná).
29. Podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích veřejnou službou se pro účely tohoto zákona rozumí činnost provozovatele v oboru zásobování vodou, odvádění odpadních vod a jejich čištění, která vznikla ztrátou schopnosti stávajícího provozovatele zajišťovat dodávku vody nebo odvádění odpadních vod podle tohoto zákona.
30. Podle § 22 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích povinnost veřejné služby lze uložit provozovateli, který má k jejímu zajištění vytvořeny potřebné podmínky; tato povinnost vzniká rozhodnutím příslušného orgánu veřejné správy (§ 26 až 28). Rozhodnutí se vydává na dobu určitou, nejdéle však na dobu 1 roku. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek.
31. Podle § 22 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastník vodovodu nebo kanalizace je povinen umožnit provozovateli plnění povinnosti veřejné služby podle odstavce 2.
32. Veřejnou službou se ve smyslu shora uvedených ustanovení rozumí činnost provozovatele v oboru zásobování vodou, odvádění odpadních vod a jejich čištění za předpokladu, že nejsou plněny ani služby dodávky pitné vody a odvádění odpadních vod, a to v důsledku ztráty schopnosti stávajícího provozovatele tyto služby zajišťovat (např. v důsledku nesplnění podmínek stanovených v příslušných ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích ze strany dosavadního provozovatele, není-li vlastník vodovodu či kanalizace znám, je neznámého pobytu či není-li schopen zajistit plynulé a bezpečné provozování vodovodu či kanalizace).
33. V takovém případě příslušný správní orgán uloží podle § 22 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích provozovateli povinnost veřejné služby v oboru zásobování vodou, odvádění odpadních vod a jejich čištění, a to na dobu určitou, nejdéle na 1 rok.
34. V § 22 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích je pak stanovena povinnost vlastníka vodovodu nebo kanalizace umožnit provozovateli plnění povinnosti veřejné služby. Vlastník vodovodu a kanalizace má povinnost strpět výkon veřejné služby (v rozsahu stanoveném v příslušném rozhodnutí správního orgánu) a dále povinnost zajistit podmínky, aby provozovatel mohl výkon veřejné služby v rozsahu stanoveném rozhodnutím příslušného správního orgánu zajistit (srovnej NOHEJL, Lukáš, ŽALUDOVÁ, Ludmila a kol. Zákon o vodovodech a kanalizacích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 241.). Z toho vyplývá, že vlastník vodovodu a kanalizace nesmí vykonávat své vlastnické právo v rozporu s veřejnou službou a dále je povinen součinností s provozovatelem, kterému byla veřejná služba uložena (srovnej RUBEŠ, Pavel. Zákon o vodovodech a kanalizacích: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO274_2001CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).
35. Pokud tedy příslušný správní orgán uložil žalobkyni povinnost veřejné služby provozovat vodovod a kanalizaci, má žalobkyně ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že žalovaná je vlastnicí tohoto vodovodu a kanalizace. Vlastník vodovodu a kanalizace totiž musí nejen strpět výkon veřejné služby (v rozsahu stanoveném příslušným správním rozhodnutím) a nesmí vykonávat své vlastnické právo v rozporu s uloženou povinností veřejné služby, ale je povinen i součinností s provozovatelem, kterému byla povinnost veřejné služby uložena. Provozovatel má tedy silný zájem na vyjasnění vlastnických vztahů k vodovodu a kanalizaci. Bez konečného určení vlastníka vodovodu či kanalizace (v případě, že je vlastnické právo nejasné či sporné) nemůže provozovatel účinně žádat splnění povinností, které zákon o vodovodech a kanalizacích jejich vlastníkovi ukládá. Z toho vyplývá, že rozhodnutí o určení vlastnického práva k vodovodu a kanalizaci je (v případě jeho spornosti) způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků řízení, tedy žalobkyně jako provozovatelky vodovodu a kanalizace a žalované jako jejich tvrzené vlastnice. Od tohoto právního základu totiž lze dovozovat další vztahy účastníků řízení vznikající v souvislosti s povinností provozovat příslušný vodovod a kanalizaci jako veřejnou službu, která byla uložena žalobkyni.
36. Žalobkyně je v této věci rovněž aktivně věcně legitimována. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má totiž i ten, jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2658/2019). V projednávané věci z uvedeného plyne, že sporné právo (vlastnictví k vodovodu a kanalizaci) se týká právní sféry žalobkyně (jelikož jí byla uložena povinnost veřejné služby provozu příslušného vodovodu a kanalizace, a to se všemi shora uvedenými důsledky, které z toho plynou).
37. Pokud odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že žalovaná je vlastnicí vodovodu a kanalizace (k níž byla uložena žalobkyni povinnost veřejné služby), a není v této věci ani aktivně věcně legitimovaná, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
38. K tomu dovolací soud poznamenává, že z důvodu procesní ekonomie se již nezabýval právní otázkou, zda právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou má povahu správy cizího majetku ve smyslu § 1400 o. z. Již jen ze shora uvedeného plyne, že v poměrech projednávané věci má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení a je v této věci aktivně věcně legitimována. Proto by řešení této právní otázky bylo pouze akademické a její zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatelky) by nebylo způsobilé přinést pro ni příznivější rozhodnutí v této věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2326/2024).
V. Závěr a náklady řízení
39. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně v této věci je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné.
40. Nejvyšší soud proto rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 23 Co 23/2024-437, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou v poměrech projednávané věci dány].
41. Jelikož důvody, na základě kterých Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 9. 2023, č. j. 16 C 359/2022-396, a věc v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 o. s. ř. Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
42. V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
43. K náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu