Plný text
22 Cdo 2491/2025-726
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně NEWLAKITA s.r.o., IČO 27845567, se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M. advokátem se sídlem v Praze, Palackého 715/15, proti žalovanému M. U., zastoupenému Mgr. Janou Libusovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Čeňka Zemana 1716, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 22 C 289/2022, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 28 Co 228/2024-663, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 28 Co 228/2024-663, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2024, č. j. 22 C 289/2022-285, zrušil podílové spoluvlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně (SUOPELOS s.r.o., IČO 27845541, se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24) a žalovaného k pozemku parc. č. XY, zapsanému na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY (výrok I) a nařídil jeho prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky v poměru k jejich spoluvlastnickým podílům, tj. právní předchůdkyni žalobkyně jednou polovinou (1/2) a žalovanému jednou polovinou (1/2) (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu (výroky III až V).
2. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (kupní smlouvou z 23. 10. 2024 prodala svůj spoluvlastnický podíl žalobkyni) a žalovaný byli v době jeho rozhodování rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY o výměře 112 m2, který je užíván jako zahrada. Tento pozemek bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. st. XY, který je ve vlastnictví žalovaného. Na pozemku parc. č. st. XY se nachází rozestavěná stavba rodinného domu, která je ve vlastnictví žalobkyně. Při úvahách o způsobech vypořádání nepovažoval za vhodné řešení dělení pozemku s ohledem na jeho malou výměru, a že tvoří funkční celek s pozemkem parc. č. st. XY a dělením by byl znehodnocen. Žalobkyně, která disponovala dostatečnými finančními prostředky a zpočátku tvrdila, že má o přikázání pozemku do vlastnictví zájem, svá tvrzení změnila. Žalovaný naopak zájem o přikázání pozemku do vlastnictví měl, nebyl však solventní. Soud prvního stupně proto rozhodl o nařízení prodeje pozemku ve veřejné dražbě.
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 28 Co 228/2024-663, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY a pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil povinnost zaplatit žalovanému přiměřenou náhradu ve výši 233 968 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a dále nákladech státu (výroky II až V).
4. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně výše ceny obvyklé, solventnosti účastníků a poměrů na místě samém. Z výslechu soudem ustanoveného znalce Ing. Ondřeje Bouzka k jím dříve podanému znaleckému posudku ze dne 25. 8. 2023 zjistil, že aktuální obvyklá cena pozemku parc. č. XY činí 467 936 Kč, a také, že nebude-li pozemek s pozemkem parc. č. st. XY ve funkčním celku, nedojde tím k znehodnocení pozemku parc. č. st. XY. Z fotografií doložených tímto znalcem a z jeho sdělení také zjistil, že mezi oplocenými zahradami řadových domů vede přes sousední pozemky úzká ulička (majitelé si pozemky oplotili před hranicí pozemků), ze které mají jejich majitelé přístup ke svým zahradám. Dále ze znaleckého posudku vyhotoveného dne 16. 10. 2024 Martinem Vehovským, předloženého soudu žalobkyní, zjistil, že tento znalec ocenil pozemek parc. č. XY částkou 26 880 Kč. Výslech znalce Vehovského ale odvolací soud pro nadbytečnost neprovedl, neboť měl za to, že soudem ustanovený znalec závěry svého znaleckého posudku obhájil a aktualizoval současně i obvyklou cenu pozemku. Odvolací soud také zjistil, že oba účastníci mají finanční prostředky k vyplacení přiměřené náhrady. Při hodnocení, jaký způsob vypořádání zvolit, nepovažoval ve shodě se soudem prvního jako vhodné řešení reálné rozdělení pozemku s ohledem na malou výměru a jeho faktické užívání jako zahrada ve funkčním celku s pozemkem parc. č. st. XY a stavbou, která se na tomto pozemku nachází. Zabýval se proto další možností, a to přikázáním pozemku do vlastnictví, o což projevili zájem oba účastníci řízení. Zohlednil všechna kritéria a přiklonil se k tomu, že pozemek přikáže do vlastnictví žalobkyně, přičemž stěžejním kritériem pro tento závěr bylo zachování přístupu k pozemku a stavbě (rovněž ve vlastnictví žalobkyně) nacházející se na pozemku parc. č. st. XY. Náhradu za spoluvlastnický podíl stanovil podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Bouzka, neboť měl za to, že znalec své závěry přesvědčivě odůvodnil. Znalci Martinu Vehovskému vytknul, že ke stanovení ceny obvyklé použil nevhodné porovnávané nemovitosti a metody a jeho znalecký posudek měl za nepoužitelný.
II. Dovolání žalobkyně a žalovaného a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný. Oba jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
6. Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud, který měl k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, upřednostnil znalecký posudek soudem ustanoveného znalce Ing. Ondřeje Bouzka, kterého vyslechl, neprovedl již ale důkaz výslechem druhého znalce Martina Vehovského, který navrhovala žalobkyně, a závěry jehož znaleckého posudku odvolací soud bez dalšího odmítl jako nesprávné. Tím se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně se žalobkyně domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné a není dostatečně odůvodněné, a že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. V dovolání odkazuje mimo jiné na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, sp. zn. 21 Cdo 693/2010, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, a také na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2399/08, sp. zn. III ÚS 1020/16. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
7. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
8. Žalovaný ve svém dovolání předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku procesního práva, o níž se domnívá, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to: „může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, namísto, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání, za situace, kdy se změnily během rozhodování odvolacího soudu okolnosti projednávané věci natolik, že odvolací soud by rozhodoval fakticky z pozice prvoinstančního soudu a zcela novým rozhodnutím ve věci (změnou rozhodnutí) by zbavil některého z účastníků práva na odvolání?“
9. Dále se žalovaný domnívá, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky rozdělení funkčního celku. Poukazuje na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, sp. zn. 22 Cdo 1290/2024, nebo na usnesení sp. zn. 22 Cdo 778/2022, a další.
10. K tomu také uvádí, že pokud by se dovolací soud neztotožnil s jeho právním názorem, že již tato problematika byla Nejvyšším soudem vyřešena, pak má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to: „Má soud při vypořádání společné věci – pozemku sledovat analogicky ve smyslu § 1142 a § 1144 zák. č. 89/2012, občanského zákoníku, jako jedno z významných kritérií zachování existujícího funkčního celku – vypořádávaného pozemku s pozemkem ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků – v rukou shodného vlastníka? Mělo by toto kritérium přednost před ˈzachováním přístupuˈ k nemovitosti, která je ve vlastnictví druhého ze spoluvlastníků, ačkoli tento přístup přes vypořádávaný pozemek není jediným přístupem?“
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvádí, že odvolací soud postupoval při vypořádání podílového spoluvlastnictví v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovolání žalovaného nepovažuje za důvodné a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
I. A K dovolání žalovaného
K porušení zásady dvouinstančnosti řízení
15. Přípustnost dovolání nemůže založit žalovaným vymezená právní otázka, o níž se domnívá že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a jejímž prostřednictvím namítá porušení zásady dvouinstančnosti řízení.
16. K této zásadě Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně vyložil (srov. například usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1309/2023, nebo rozsudek ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1833/2024), že zásada dvouinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (R 30/2000), byla vývojem legislativy (novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že „dvouinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).
17. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, (tento rozsudek, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupný na www.nsoud.cz, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu) vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, nebo v usnesení ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1452/2023.
18. Ve vztahu k (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále podává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018).
19. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil zcela srozumitelně a žalovanému nic nebránilo, aby své námitky odvolacímu soudu předestřel, což také učinil. Ze stejného důvodu nelze považovat za nepřezkoumatelné ani rozhodnutí odvolacího soudu, neboť řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, mohl žalovaný předložit dovolacímu soudu v souladu s § 237 o. s. ř. k řešení.
20. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, která již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, a odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nutno také podotknout, že ve vztahu k této právní otázce dovolatel již nic dalšího neuvedl. Dovolání žalovaného proto není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
K nedělitelnosti pozemku a jeho přikázání žalobkyni
21. Důvodné nejsou ani další námitky žalovaného ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví.
22. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (obsáhle na ni odkazuje), která se zabývá vypořádáním podílového spoluvlastnictví k nemovité věci jejím reálným rozdělením a zohledňuje přitom kritérium zachování existujícího funkčního celku. V posuzované věci ale odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) reálné rozdělení pozemku zcela vyloučil s ohledem na jeho nízkou výměru a jeho faktický způsob užívání; pozemek je užíván jako zahrada společně pozemkem parc. č. st. XY a stavbou, která se na tomto pozemku nachází a je součástí komplexu obdobných nemovitostí ve funkčních celcích – tj. pozemek je jednou z mnoha zahrad k řadovým domům. Reálné rozdělení pozemku ostatně nikdo z účastníků nenavrhoval.
23. Dále žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že kritérium zachování existujícího funkčního celku, opírající se o závěry vyplývající z této judikatury, analogicky neaplikoval i na samotné vypořádání podílového spoluvlastnictví.
24. Vymezuje právní otázku: „Má soud při vypořádání společné věci – pozemku sledovat analogicky ve smyslu § 1142 a § 1144 zák. č. 89/2012, občanského zákoníku, jako jedno z významných kritérií zachování existujícího funkčního celku – vypořádávaného pozemku s pozemkem ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků – v rukou shodného vlastníka? Mělo by toto kritérium přednost před ˈzachováním přístupuˈ k nemovitosti, která je ve vlastnictví druhého ze spoluvlastníků, ačkoli tento přístup přes vypořádávaný pozemek není jediným přístupem?“
25. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
26. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
27. Podle § 1142 odst. 2 věty první o. z. zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu.
28. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu lze spoluvlastníkovi přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je solventní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Přichází-li do úvahy přikázání věci více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže, přičemž musí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria.
29. Obecně se k principům vypořádání podílového spoluvlastnictví uvádí: V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 1142 a násl. o. z. Nejde však o hlediska jediná; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Z toho se podává, že judikaturu ohledně kritérií pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků nelze absolutizovat; je třeba vždy vážit každý konkrétní případ, ve kterém mohou s ohledem na další okolnosti věci nabýt jednotlivá kritéria jinou váhu než v jiných, dříve projednávaných, věcech. To platí zejména ve vztahu k judikatuře, jež reflektovala úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013. Také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků (spoluvlastníků) může mít rozumný a přesvědčivý základ a je nutno na něj pohlížet jako na projev ústavně chráněného vlastnického práva. V řízení jsou pak často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, jenž je přístupný – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
30. Odvolací soud po vyloučení prvního způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterým byla reálná dělitelnost pozemku, se podrobně zabýval tím, komu pozemek přikáže do vlastnictví. Jestliže žalovaný naznačuje, že nevzal v potaz kritérium zachování existujícího funkčního celku nemovitostí, dovolací soud poznamenává, že odvolací soud – jak je patrno z jeho postupu – zohlednil všechna, pro posouzení věci relevantní, kritéria. Zejména zohlednil, že oběma účastníkům svědčí okolnost, že jsou výlučnými vlastníky sousedních nemovitostí; žalovaný stavebního pozemku, žalobkyně rozestavěné stavby rodinného domu na tomto pozemku se nacházející. Dále zohlednil, že pozemek mohou účelně využít oba účastníci, žalobkyně účelněji (jako zahradu k domu, když jiný pozemek nevlastní), a že žalovanému zase svědčí okolnost, že podíl na pozemku nabyl dříve než žalobkyně, měl od počátku zájem o jeho přikázání do vlastnictví a akceptoval cenu stanovenou znalcem Ing. Bouzkem. Za stěžejní kritérium však považoval zachování přístupu k pozemku, při kterém odvolací soud zohlednil, že žalovaný má přístup na vlastněný stavební pozemek z veřejné komunikace, naproti tomu žalobkyně má k jí vlastněnému rozestavěnému domu aktuálně zajištěn přístup přes společný vypořádávaný pozemek. Přikázáním pozemku do vlastnictví žalobkyně tak podle odvolacího soudu bude zachován její dosavadní přístup k rozestavěné stavbě, což odpovídá i stávající judikatuře Nejvyššího soudu.
31. Takové úvahy o způsobu vypořádání nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, v souladu s uvedenou judikaturou vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti, přičemž zohlednil, že přikázání pozemku kterémukoli z účastníků nepovede k vyřešení problematické vlastnické situace celého původně funkčního celku.
32. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, která již byla Nejvyšším soudem vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolání žalovaného proto není ani v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
33. K námitce překvapivosti pro úplnost dovolací soud dodává, že kritérium zachování přístupu k nemovitostem vystihuje požadavek jejich účelného využívání. Nelze proto považovat rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jenom proto, že se odvolací soud kritériem zachováním přístupu jako jedním z mnoha kritérií zabýval, ani mu nelze vytýkat, že toto hledisko vzal do úvahy jako podstatné. S ohledem na složité vlastnické uspořádání nemovitostí navíc žalovaný mohl a měl předvídat, že se daným kritériem odvolací soud bude zabývat, pročež jeho rozhodnutí nelze považovat za překvapivé.
34. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I. B K dovolání žalobkyně
35. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že soud měl k dispozici dva znalecké posudky (předložený účastníkem řízení a vyžádaný soudem), s rozpornými závěry, vyslechl však pouze jednoho znalce, k jehož závěrům se přiklonil, zatímco zpracovatele druhého znaleckého posudku nevyslechl, v důsledku čehož postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
36. Tato námitka je důvodná, neboť označenou právní otázku řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
37. Podle § 127 odst. 1 věty třetí a páté o. s. ř. soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
38. Podle § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
39. Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem.
40. Problematikou výslechu znalce se Nejvyšší soud zabýval mimo jiné např. v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1678/2024, kde shrnul, že ustanoví-li soud znalce, vyslechne jej (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vyslechl, a pouze v odůvodněných případech. O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014 (uveřejněné pod č. C 15 088 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
41. Soud nesmí upustit od výslechu znalce a spokojit se s písemným posudkem znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 (uveřejněný v Souboru pod č. C 11 048)].
42. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 (uveřejněný v Souboru pod č. C 15 295)]. Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, nebo usnesení ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015).
43. Závěry výše citované rozhodovací praxe lze v poměrech projednávané věci použít v případě znalce Martina Vehovského, jehož výslech odvolací soud neprovedl; neměl tak podklad pro posouzení, o který ze znaleckých posudků své závěry opře, případně pro úvahu o nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku. Důsledné posouzení znaleckých posudků určujících hodnotu pozemku bylo v poměrech dané věci významnější o to víc, že hodnota pozemků byla pro soudy výchozím kritériem rozhodujícím o výši přiznané náhrady.
44. Postup odvolacího soudu při provádění dokazování znaleckými posudky je proto v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V. Závěr
45. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
46. V dalším řízení odvolací soud znovu důsledně posoudí oba znalecké posudky, zejména vyslechne znalce Martina Vehovského.
47. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu