Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce B. O., zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, proti žalovaným 1) J. B., 2) O. V. F., 3) P. D., 4) L. D., 5) P. K., 6) V. K., 7) P. K., 8) J. K., 9) H. K., 10) H. K., 11) E. M., 12) O. M., 13) P. S., 14) V. T., všem zastoupeným JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, o určení neexistence věcných břemen, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 318/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 37 Co 9/2024-467, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 37 Co 9/2024-467, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 5 C 318/2018-425, zamítl žalobu na určení, že na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „služebné pozemky“) nevázne věcné břemeno chůze a jízdy podle rozhodnutí Okresního úřadu XY, pozemkového referátu, ze dne 11. 12. 1992, č. j. 111-7887/63/92-Ž, zapsané Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm XY, pod č. j. Z 3870/2013-710, zřízené ve prospěch vlastníka stavebního pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II), vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok III), pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok IV), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok V), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok VI), vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok VII), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok VIII), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok IX), vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok X), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok XI), a vlastníka pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok XII) – (dále také souhrnně „panující pozemky“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XIII).
2. Soud prvního stupně při rozhodování ve věci vyšel z následujících skutkových zjištění. OSEVA – krajský semenářský podnik, n. p., jako tehdejší uživatel pozemků, o něž v řízení jde, přenechal v roce 1980 Českému zahrádkářskému svazu do dočasného užívání pozemek parc. č. XY s podmínkou vybudování přístupové cesty. V roce 1981 dal taktéž souhlas „se zřízením cesty nad zahrádkářskou kolonií přes pozemky č. XY a XY přes náhon ke mlýnu p. č. XY s tím, že cesta bude sloužit k zájmu statku jako příjezdová cesta na louku p. č. XY.“ Všechny chaty žalovaných byly postaveny v 80. letech, tj. před vydáním služebných pozemků matce žalobce H. O. – právní předchůdkyni žalobce. Jelikož chaty jsou postaveny fakticky na ostrově, jiná přístupová či příjezdová cesta než ta přes služebné pozemky není možná. Proto následně v souvislosti s vydáním služebných pozemků matce žalobce Okresní úřad v XY, pozemkový referát, v rozhodnutí ze dne 11. 12. 1992, č. j. 111-7887/63/92-Ž, zřídil věcná břemena tak, že „na vydávaných pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY se pro příjemce, tedy oprávněnou osobu, které se přiznává vlastnictví, zřizuje věcné břemeno spočívající v umožnění přístupu a příjezdu přes tyto pozemky v místě stávající nezpevněné komunikace v šíři maximálně 3 metrů vedoucí směrem od silnice k pozemku parc. č. XY. Výše uvedená oprávnění použití předmětných pozemků se přiznává výlučně pro uživatele pozemku parc. XY a vlastníky parc. č. XY a XY, na nichž byla zřízena zahrádkářská osada.“ Žalovaní jsou v současné době zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci panujících pozemků.
3. Po právní stránce věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu v XY, pozemkového referátu, ze dne 11. 12. 1992, č. j. 111-7887/63/92-Ž, neobsahuje označení osob oprávněných z věcného břemene ani geometrický plán vymezující obsah zřízeného věcného břemene. Ten byl vyhotoven až následně v květnu 1993. Jelikož nebyly řádně označeny oprávněné osoby, ani jasně vymezen rozsah zřizovaného věcného břemene, nemohla být věcná břemena ve prospěch žalovaných tímto správním rozhodnutím platně zřízena.
4. Služebnost chůze a jízdy však podle soudu prvního stupně vznikla vydržením. Žalovaní či jejich právní předchůdci totiž nerušeně užívali v důvěře v platnost rozhodnutí státního orgánu o zřízení věcných břemen služebné pozemky jako nezbytnou cestu k jejich nemovitostem. Nejméně od právní moci správního rozhodnutí z roku 1992 do vzniku prvních sporů mezi účastníky v roce 2013, tj. po dobu delší deseti let, byli v dobré víře, že jim právo přístupové cesty k jejich nemovitostem náleží, pročež byli oprávněnými držiteli tohoto práva.
5. V bodě 9 rozsudku soudu prvního stupně je také obsaženo zjištění, že matka žalobce za svého života oprávnění žalovaných či jejich právních předchůdců nezpochybnila. Neučinil tak ani žalobce, „který ani skutkově netvrdí, že by je zpochybnil před rokem 2013, ve kterém došlo v souvislosti se zápisem předmětných práv žalovaných do katastru nemovitostí k vyvolání správních i soudních řízení vyplývajících z konfliktních vztahů mezi účastníky po ukončení nájemní smlouvy, na základě které žalovaní či jejich právní předchůdci služebné pozemky užívali od 18. 9. 1996 do 26. 9. 2012.“ Existence této nájemní smlouvy však podle názoru soudu prvního stupně nemůže na závěru o vydržení služebnosti ničeho změnit, neboť pouze konkretizovala vztahy mezi účastníky a stanovila výši úplaty za užívání služebných nemovitostí.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 37 Co 9/2024-467, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až XII potvrdil (výrok I), ve výroku XIII zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
7. Odvolací soud doplnil dokazování o výpisy z katastru nemovitostí ze dne 1. 11. 2024. Zjistil, že služebné pozemky jsou zatíženy věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch panujících pozemků a že k zápisu věcného břemene došlo na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví k č. j. 111-7887/63/1992-Ž, ze dne 11. 12. 1992.
8. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož věcné břemeno nevzniklo na základě předmětného správního rozhodnutí, i se závěrem o vydržení služebnosti. V bodě 10 odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalovaní, popř. jejich právní předchůdci v důvěře v platnost rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcných břemen užívali pozemky či část pozemků žalobce jako cestu k jejich nemovitostem, a to nejméně od právní moci správního rozhodnutí roku 1992 až do vzniku sporů mezi účastníky v roce 2013. Po dobu delší 10 let tedy byli v dobré víře, že jim toto právo přísluší. V jejich dobré víře žalované či jejich právní předchůdce utvrzovala skutečnost, že v uvedené době byla práva zapsána rovněž v katastru nemovitostí (jak je podrobně uvedeno v odstavci 9 odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž odvolací soud odkazuje) a že jim v užívání cesty nebylo nijak bráněno.“
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolacímu soudu předložil dvě otázky: 1. „Je možné, aby soud při právním posouzení přístupové cesty k nemovitostem nevzal v úvahu obsah smlouvu o přenechání pozemku k dočasnému užívání s podmínkou zřízení přístupové cesty, obsah územního rozhodnutí o zřízení zahrádkové kolonie a vyjádření správce vodního toku, kterým stanoví podstatné podmínky pro zřízení zahrádkové kolonie, přičemž uvedené dokumenty stanoví přístupovou cestu v naprosto odlišném místě?“ 2. Je možné, aby soud při právním posouzení dobré víry nevzal v úvahu uzavřenou písemnou nájemní smlouvu, neexistenci zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí, nevědomost vlastníků nemovitostí o existenci věcného břemene i absenci jakékoliv výslovné dohody o užívání zatížených nemovitostí v rozhodném období, jakož i přesvědčení vlastníků nemovitostí, že přístup k jejich nemovitostem jim zajišťuje veřejně přístupná účelová komunikace?“ Soudy podle žalobce vůbec nevzaly v úvahu, že žalovaní měli mít zajištěný potřebný přístup k panujícím nemovitostem z parcely č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví města XY, přičemž žalobce byl ochotný jim v této souvislosti umožnit přístup přes parcelu č. XY v k. ú. XY. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 595/2001, 22 Cdo 2887/2004, 28 Cdo 2609/2010, 22 Cdo 81/2017, 28 Cdo 2680/2017 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 a namítl, že žalovaní ani jejich právní předchůdci neměli a nemohli mít dobrou víru, že vykonávají právo odpovídající věcnému břemeni, pročež ho ani nemohli vydržet. Svůj závěr dovozoval z těchto skutečností: práva odpovídající věcným břemenům nebyla v rozhodné době zapsána do katastru nemovitostí, užívací právo ke služebným pozemkům odvozovali žalovaní nebo jejich právní předchůdci od nájemní smlouvy uzavřené s Českým zahrádkářským svazem, případně byly služebné pozemky užívány bez právního důvodu, nikdo z žalovaných po roce 2013 nevěděl o zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí a žalovaní žalovali na určení existence veřejné vesty přes předmětné pozemky. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I napadeného rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce uvedli, že žalobce v podaném dovolání neformuluje žádnou otázku přípustnosti dovolání. Otázky formulované žalobcem jsou úvahou o tom, jak měl podle žalobce soud zjistit skutkový stav věci. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl pro vady a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
11. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Žalobce předložil dovolacímu soudu k posouzení mimo jiné otázku existence dobré víry žalovaných, že vykonávají právo odpovídající věcnému břemeni. Zpochybnil přitom mj. skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož byla v rozhodné době (tj. od 16. 1. 1993 do roku 2013) práva odpovídající věcným břemenům zapsána v katastru nemovitostí.
14. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Předně je třeba poznamenat, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).
16. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva – srovnej např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24). Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25).
17. Právě takového excesu se dopustil odvolací soud v nyní projednávané věci. Svůj závěr o existenci dobré víry žalovaných v jejich oprávnění ze služebnosti založil mj. na skutkovém zjištění, že „v uvedené době byla práva zapsána rovněž v katastru nemovitostí“, přičemž odkázal na podrobné odůvodnění v bodu 9 rozsudku soudu prvního stupně. Z kontextu argumentace odvolacího soudu přitom jednoznačně vyplývá, že „uvedenou dobou“ míní dobu rozhodnou pro vydržení práva, tj. období do roku 2013 (viz blíže bod 8 tohoto rozhodnutí s přímou citací odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně však v bodě 9 svého rozhodnutí operuje se zcela opačným skutkovým zjištěním, a totiž že k zápisu práv z věcného břemene došlo až v roce 2013. Konkrétně uvedl: „…ani žalobce skutkově netvrdí, že by je zpochybnil před rokem 2013, ve kterém došlo v souvislosti se zápisem předmětných práv žalovaných do katastru nemovitostí k vyvolání správních i soudních řízení vyplývajících z konfliktních vztahů mezi účastníky po ukončení nájemní smlouvy...“. Pro úplnost je třeba dodat, že rozporovaná skutečnost pak ani nevyplývá z důkazů (výpisů z katastru nemovitostí ze dne 1. 11. 2024 provedených v odvolacím řízení) při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Na ně ostatně odvolací soud ani neodkazuje a z bodu 5 je zřejmé, že takové zjištění ani sám odvolací soud neučinil.
18. Odvolací soud se tak dopustil pochybení, které je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a které vede k závažným pochybám o správnosti přijatého právního závěru. Založil-li proto odvolací soud své rozhodnutí na závěru o existenci dobré víry žalovaných v jejich oprávnění z věcného břemene mj. s ohledem na skutečnost, že oprávnění žalovaných z věcného břemene bylo po dobu běhu vydržecí doby zapsáno v katastru nemovitostí, spočívá napadené rozhodnutí s ohledem na takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu v souladu s výše citovanou judikaturou na nesprávném právním posouzení věci, pročež nemůže v dovolacím řízení obstát.
19. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
20. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
21. Přípustnost dovolání však již není způsobilá založit další z dovolatelem vymezených otázek (citovaná výše v narační části tohoto rozhodnutí jako č. 1 – viz bod 9 odůvodnění tohoto rozsudku), neboť dovolacímu soudu není vůbec zřejmé, k čemu konkrétně dovolatelem vymezená otázka směřuje, resp. jaký konkrétní závěr odvolacího soudu zpochybňuje. Vzhledem k tomu lze také jen stěží usuzovat na řádně vymezený důvod dovolání podle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.
22. V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat rovněž námitkou žalobce o vyloučení dobré víry žalovaných s ohledem na nájem služebných pozemků v letech 1996 až 2012.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu