Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně MARSERVIS, s.r.o., se sídlem v Mariánských Lázních, Tepelská 137/3, IČO 46886061, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalovanému městu XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 408/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Vladislava Bílka, advokáta se sídlem v Klatovech, Čs. Legií 143.
Odůvodnění:
1. Po zrušení původních rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3669/2016, o věci v dalším řízení opětovně rozhodl Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2020, č. j. 16 C 408/2010-1240, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem v katastrálním území XY a obci XY: předávacích stanic v objektu č. p. XY, v objektu na pozemku parc. č. XY, v objektu na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./e. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./ č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY; potrubních rozvodných tepelných zařízení: primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, Větev VS 8, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, Větev VS 9, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, Větev VS 10, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, vedená přes pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, Připojení VS 13 a VS 14, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY vedená přes pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, Připojení na VS 15, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY vedené přes pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, Připojení VS 18, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY vedené přes pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, Propojení VS 19 a VS 17, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, vedená přes pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, Připojení VS 60 a VS 5, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, vedená v pozemcích parc. č. XY, XY, XY, Připojení VS 61, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY vedená v pozemcích parc. č. XY a XY, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, Připojení VS 62, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. XY a koncem na pozemku parc. č. XY, vedená v pozemcích parc. č. XY, XY, XY, Připojení VS 63 a 64; potrubních rozvodných tepelných zařízení: teplovodního sekundárního rozvodu – bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 5, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY–XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 8, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY v délce cca 253 m u VS č. 9 mezi budovami č. p. XY, XY, XY–XY, XY–XY, XY, XY–XY, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY–XY, XY–XY, XY–XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 10, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. u. XY u VS 13, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY–XY, XY v k. ú. XY u VS 14, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 15, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY u VS 17, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY–XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 18, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY u okruhu VS 19, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY u předávací stanice 21, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 60, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 61, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 62, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 63, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY u VS 64, které jsou vyznačeny na katastrální mapě k. ú. XY s vyznačením pozic předávacích stanic a tras potrubních rozvodných tepelných zařízení, jež je přílohou rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, které považovala za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o řešení typově shodných situací, resp. která ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, pokud jde specificky o právní povahu rozvodného tepelného zařízení (dále také „RTZ“), a sice zda RTZ je jedinou věcí v právním smyslu, včetně primárního a sekundárního okruhu. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 3/90, v němž byl učiněn závěr, že kanalizační přípojky nejsou právní součástí kanalizačního řadu, nýbrž tvoří právní součást napojené nemovitosti. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98, v němž byl přijat závěr, že pokud transformátor slouží k napájení více objektů, jde o samostatnou věc. V řešeném případě může každá z předávacích stanic mezi primárním a sekundárním rozvodem fungovat zcela nezávisle na jiné stanici; provoz kterékoliv předávací stanice může být ukončen, aniž by to mělo vliv na funkčnost primárního okruhu. Žádná ze stanic neslouží potřebě pouze jednoho objektu; absentuje rovněž znak prostorové blízkosti. Předávací stanice jsou naopak napojeny na rozvodné tepelné sítě; směrem k odběrateli jsou napojeny na sekundární rozvodná zařízení. Soud nesprávně posoudil zejména vzájemnou míru sounáležitosti jednotlivých tepelných zařízení tvořících RTZ a míru oddělitelnosti; v jiných městech jsou části RTZ provozovány různými provozovateli. Své úvahy dále podporuje zevrubnými odkazy na právní úpravu, odborné posudky a doktrínu. Dále namítá, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, neboť se odvolací soud nedostatečně vypořádal s argumentací žalobkyně, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné již proto, že v něm žalobkyně ve vztahu k jedné otázce nepřípustně vymezuje několik předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně nepředložila žádnou otázku, která by dosud nebyla řešena. Neuvádí ani, od které rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Odkazovaná judikatura se zabývá otázkou vztahu vodovodní přípojky či transformátoru ve vztahu k nemovitosti, nikoliv ostatním částem distribuční sítě. Na rozhodnutí dovolacího soudu o vodovodním řadu a vodárenských objektech zase odkazuje, aniž by uvedla údaje, kterými se právní povaha RTZ shoduje s vodovodem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a aby nevyhověl návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 2946/2021-1425, odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu. Následně ve věci rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2946/2021-1468, jímž dovolání žalobkyně odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
6. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2194/23, zrušil usnesení dovolacího soudu č. j. 22 Cdo 2946/2021-1468 a ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Podanou ústavní stížnost shledal důvodnou potud, že Nejvyšší soud se měl podrobněji zabývat především odkazem dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 944/2007, které se týkalo technické infrastruktury vodovodního řadu. Vedle tohoto klíčového závěru pak Ústavní soud „upozornil“, že pro posouzení povahy rozvodného tepelného zařízení nemohou mít vliv dvoustranná ujednání o užívání takové věci, neboť taková ujednání nemají souvislosti s věcněprávním posouzením právní povahy věci (jako věci v právním smyslu), a zdůraznil, že pokud účastník argumentuje názory právní vědy, musí se soud s takovou argumentací vypořádat.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
10. Žalobkyně vymezila otázku posouzení právní povahy rozvodného tepelného zařízení a jeho jednotlivých částí, a to z hlediska jejich tvrzené samostatné právní povahy oproti závěru odvolacího soudu, který uzavřel, že jde o součást RTZ. Jde tak o posouzení vztahu věci a její součásti. Tvrdí, že se v této souvislosti odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně. Poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 3/90 a 22 Cdo 2548/98.
11. Pro posouzení této otázky není dovolání přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s touto judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
12. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl v této sbírce publikován s následujícími právními větami: „Součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Tak je tomu i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla věcí nemovitou.“ Předmětem řízení v dané věci byl požadavek žalobce na odstranění z pozemku vodovodní přípojky, v terénu osazené nádrže na vodu, betonového schodiště, skalky se skalničkami, okrasných dřevin, keřů a dalších trvalých porostů, jakož i oplocení vybudovaného na hranici s dalšími pozemky. Nejvyšší soud provedl obecný výklad zákonného ustanovení o součásti věci (viz shodně dále) a v rovině právního posouzení věci uvedl, že „stromy nejsou po spojení se zemí samostatnou věcí a nemohou vlastnicky náležet nikomu jinému než vlastníkovi pozemku jako věci hlavní; součástí pozemku jsou rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi, dlažby a obruby, vodovodní a kanalizační přípojky, květinová jezírka, venkovní předložené schody, ploty o výšce menší než 100 cm další). … Proto se v projednávané věci trvalé porosty okamžikem jejich pevného spojení se zemí staly vlastnictvím žalobce, ať je tam vysázeli žalovaní či kdokoliv jiný. Totéž platí o zahradním vodovodu jako o součásti pozemku a o okrasných dřevinách či keřích. Mohlo to však platit také o nádrži na vodu, stejně jako o plotě mezi pozemkem parc. č. XY a pozemky parc. č. XY, XY a XY v N.; ohledně právní povahy těchto předmětů soud prvního stupně nezjistil náležitým způsobem skutečný stav věci.“
13. Je tedy zřejmé, že v dané věci soudy řešily zcela odlišnou záležitost ve srovnání s nyní souzenou věcí a z rekapitulace právních závěrů Nejvyššího soudu není dovolacímu soudu zřejmé nic, co by mělo či mohlo zakládat rozpor v právním posouzení mezi závěry Nejvyššího soudu a odvolacího soudu v dané věci. Předmět sporu v obou záležitostech je zcela odlišný a nesouměřitelné jsou rovněž skutkové okolnosti. Uvádí-li v této souvislosti dovolatelka, že „odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 3/90, v němž byl učiněn závěr, že kanalizační přípojky nejsou právní součástí kanalizačního řadu, nýbrž tvoří právní součást napojené nemovitosti“, pak takový závěr z uvedeného rozhodnutí vůbec nevyplývá a tato otázka nebyla ani předmětem řízení a posouzení Nejvyšším soudem.
14. Druhým rozhodnutím, ve vztahu ke kterému dovolatelka dovozuje odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od judikatury soudu dovolacího, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 466–468. Uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno s právní větou, podle které „pokud je věc spojena s jinou věcí, má však vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí této jiné věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věci zaniknout jako přírůstek druhé věci), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy.“ Tento závěr vyslovil dovolací soud při posouzení, zda transformátor, který byl s budovou spojen prostřednictvím rozvodné sítě, byl součástí budovy. Uzavřel, že samotná skutečnost, že šlo o objekty spojené rozvodnou sítí, neznamená, že by oba objekty byly natolik fyzicky spojeny, že by tvořily jednu věc. Jestliže dovolatel (žalobce) v dané věci nezpochybnil skutkový závěr, že transformátor slouží i k napájení objektu žalovaného, nemohl být transformátor, který slouží k napájení více objektů, součástí pouze jednoho z nich.
15. Pro poměry souzené věci je východiskem závěr odvolacího soudu, že rozvodné tepelné zařízení bylo v roce 1993 žalovaným žalobkyni pronajato jako jeden vlastnicky jednotný celek jedinou smlouvou s tím, že má být užíváno k zabezpečení dodávek tepla a výroby užitkové vody. Byla tak vyjádřena funkce tohoto zařízení, kterou je dodávání tepla do odběrných míst s tím, že k tomu účelu uvedené zařízení nebude způsobilé, budou-li jeho jednotlivé části vyjmuty. Účelem v dané věci nikdy nebylo provozování jen izolovaných částí zařízení, tedy jen samotné vedení tepla potrubím či jen přeměna horké vody na teplou, ale dovedení tepla a teplé vody odběrateli. Rozvodné tepelné zařízení bylo převzato žalobkyní do užívání jako jeden jediný celek s funkcí dovedení tepla odběratelům. Odvolací soud (bod 27 odůvodnění) označil RTZ jako „vlastnicky jednotný celek“, čímž zjevně vyjádřil, že celé RTZ v době předání žalobkyni vlastnicky patřilo žalovanému.
16. Tento poukaz v předchozím rozhodnutí dovolací soud učinil nikoliv proto, aby z něj dovozoval bez dalšího vlastnický režim, ale jednak aby dokreslil počátek situace vzniklé mezi účastníky a jednak aby vyjádřil závěr odvolacího soudu, že došlo k pronájmu jednotného celku. Potud je závěr odvolacího soudu ve shodě s rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2548/2000, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že i po činnosti provedené žalobkyní vnímal ve vztazích k okolí celé rozvodné zařízení jako jediný funkční a vlastnický celek.
17. Třetím rozhodnutím, na které dovolatelka v dovolání odkazuje, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007, kde Nejvyšší soud připustil dovolání mimo jiné pro řešení právní otázky povahy vodovodních řadů a vodárenských objektů. Ve vztahu k řešení této otázky uvedl dovolací soud následující (body 17–23 tohoto rozhodnutí): „Podle § 2 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), vodovod je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující vodovodní řady a vodárenské objekty, jimiž jsou zejména stavby pro jímání a odběr povrchové nebo podzemní vody, její úpravu a shromažďování. Vodovod je vodním dílem.
18. Podle § 8 odst. 4 uvedeného zákona vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a další technické požadavky. Současně uzavřou vlastníci těchto vodovodů a kanalizací písemnou dohodu podle odstavce 3. Možnost napojení nesmí být podmiňována vyžadováním poplatků nebo jiných finančních plnění. Náklady na realizaci napojení vodovodu nebo kanalizace hradí vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace.
19. Vodovod ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje hromadnou věc, která se skládá z vodovodního řadu a vodárenských objektů; zákon zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty odlišné, neboť odlišuje vlastníka vodovodního řadu a vlastníka vodárenských objektů. Jestliže zákon č. 274/2001 Sb. počítá s tím, že vlastníky vodovodního řadu a vodárenských objektů mohou být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že vodovodní řad je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i vodárenské objekty. Proto samotná okolnost, že na vodovodní řad jsou připojeny vodárenské objekty, nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že vodovodní řad by představoval věc hlavní a vodárenské objekty jeho součást, a to bez ohledu na funkční propojenost.
20. Z obdobných principů vycházela i předchozí právní úprava.
21. Podle § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), vodohospodářskými díly jsou stavby, popřípadě jejich části, určené k vodohospodářským účelům, stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok a kanalizačních objektů včetně čistíren odpadních vod, jakož i stavby (popřípadě jejich části) určené k předchozímu čištění vod před jejich vypouštěním do kanalizací.
22. Podle § 9 odst. 3 téhož zákona povolení vodohospodářského díla je současně rozhodnutím o přípustnosti stavby podle zákona o stavebním řádu. Stavební úřad dává k těmto dílům souhlas podle zvláštních předpisů pouze z hlediska zajištění souladu s územními plány a územními rozhodnutími.
23. Podle § 39 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., vodovody a kanalizace, které byly podle dosavadních právních předpisů veřejnými vodovody a veřejnými kanalizacemi a splňují podmínky stanovené v § 1, jsou vodovody a kanalizacemi podle tohoto zákona. V pochybnostech rozhoduje ministerstvo.“ Současně v uvedené věci připustil dovolací soud dovolání pro řešení otázky, zda zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, je či není speciálním zákonem upravujícím vlastnické vztahy k vodním dílům a vylučujícím obecnou úpravu občanského zákoníku. V této souvislosti dovolací soud uzavřel, že určení a stanovení vlastnického režimu ke stavbám majícím povahu vodních děl ve smyslu uvedeného zákona neupravuje zákon č. 274/2001 Sb., ale je nutno vycházet z obecných občanskoprávních předpisů. Zákon č. 274/2001 Sb. v § 3 odst. 3 upravuje toliko vlastnictví vodovodní a kanalizační přípojky, o které v předmětné věci nešlo, ale žádným způsobem neřeší, kdo je vlastníkem staveb majících povahu vodních děl podle zákona č. 274/2001 Sb., pouze počítá s možným odděleným vlastnickým režimem vodovodního řadu a vodárenských objektů.
24. Problematika tzv. inženýrských sítí zahrnuje v praxi širokou škálu různých entit zahrnujících oblast vodovodů, kanalizací, energetických, telekomunikačních, tepelných a jiných vedení a zakládajících a vytvářejících složité právní vztahy, včetně vztahů vlastnických. Právě pro svůj široký záběr jsou jednotlivé oblasti upraveny zpravidla speciálními právními úpravami, které mohou obsahovat i úpravu oddělených vlastnických režimů jednotlivých částí. Protože však každá z těchto oblastí je oblastí samostatnou, nelze dílčí závěry jedné právní úpravy bez dalšího přenášet do oblasti další, a to tím spíše, platí-li podle judikatury, že vlastnické vztahy v této souvislosti upravuje primárně právní úprava soukromoprávní, tj. občanskoprávní. Předpokládá-li tedy zákon č. 274/2001 Sb. výslovně oddělený vlastnický režim vodovodního řadu a vodárenských objektů, neznamená to, že podobné závěry lze bez dalšího aplikovat i pro jiné oblasti inženýrských sítí, např. do oblasti teplárenství, a to tím spíše, jestliže speciální právní úprava podobnou úpravu neobsahuje. Proto ani závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 944/2007 nelze bez dalšího brát jako judikatorní přístup, který se má uplatnit v oblastech dalších, ale rozhodná pro určení vlastnických práv a vlastnických režimů je občanskoprávní úprava.
25. Při vědomí těchto skutečností proto také Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 944/2007 speciálně pro oblast vodárenství a ve vazbě právě na úpravu obsaženou v zákoně č. 274/2001 Sb. dospěl k závěru, aniž by měl mít jakékoliv zobecňující ambice i pro jiné oblasti inženýrských sítí, že vodovod ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje hromadnou věc, která se skládá z vodovodního řadu a vodárenských objektů; speciální zákon zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty odlišné, neboť odlišuje vlastníka vodovodního řadu a vlastníka vodárenských objektů. Jestliže zákon č. 274/2001 Sb. počítá s tím, že vlastníky vodovodního řadu a vodárenských objektů mohou být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že vodovodní řad je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i vodárenské objekty. Tento závěr však primárně platí pro oblast vodárenství a bez dalšího se nemůže uplatnit v jiných oblastech majících také speciální právní úpravu, ale bez podobné regulace jako zákon č. 274/2001 Sb.
26. Pro úplnost obecných východisek pak dovolací soud dodává, že obecný soukromoprávní trend směřuje k tomu, aby inženýrské sítě byly vnímány jako samostatné věci oddělené od pozemku s předpokladem jejich jednotného chápání, což má zjevně usnadnit realizaci právních vztahů k nim se vztahujících. Tomu ostatně odpovídá i úprava obsažená v § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle které „inženýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné vedení, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí inženýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí“. Zákonná úprava zakládá vyvratitelnou domněnku, podle níž se má za to, že součástí inženýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí. Dovolací soud v této souvislosti souhlasí se závěry vyslovenými v odborné komentářové literatuře, podle kterých se v praxi bude jednat zpravidla o stavby výměníkových stanic, trafostanic, rozvaděčů elektřiny, kanalizačních jímek a vpustí atd. Je v zásadě nerozhodné, zda se stavba či technické zařízení nachází na pozemku (pod ním, nad ním), či zda je „zapracována“ v rámci jiné stavby. Vyvrácení zákonné domněnky pak může vést k závěru o tom, že provozně související stavba či jiné technické zařízení je buď samostatnou věcí, či součástí pozemku. Takové vyvrácení může zakládat speciální právní úprava obsažená např. v zákoně č. 274/2001 Sb. pro oblast vodovodů a kanalizací (k tomu srovnej blíže: Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 347–348).
27. Odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil závěr, že rozvodné tepelné zařízení tak, jak bylo v minulosti v XY vybudováno a jak jej žalobkyně převzala do užívání na základě (byť neplatné) nájemní smlouvy ze dne 23. 12. 1993, je jednotným zařízením napojeným na centrální zdroj tepla, kdy od tohoto zdroje je teplo (horká voda) dopravováno primárními potrubími do tzv. výměníkových stanic (stanic přeměny tepla), kde je ochlazováno na vodu teplou a dále vedeno tzv. sekundárními vedeními do jednotlivých odběrných míst. Základní funkcí této celé soustavy rozvodného tepelného zařízení vždy bylo dostat – dopravit – teplo ze zdroje (elektrárna XY) k jednotlivým odběrným místům. Jestliže však z tohoto rozvodného zařízení budou odděleny (vyjmuty) jednotlivé části potrubí či výměníkové stanice bez náhrady, pak tuto svou funkci uvedené rozvodné zařízení plnit nebude. Vzal za prokázáno, že v případě rozvodného tepelného zařízení jsou stejně důležitá primární vedení, sekundární vedení i výměníkové stanice s tím, že bude-li některá, či všechny části, k nimž žalobkyně uplatňuje vlastnické právo, ze zařízení vyňata, teplo „se ke koncovým zákazníkům nemůže dostat“.
28. Tato východiska vzhledem k jejich skutkové povaze (vyjma závěru o nájmu, který je závěrem právním) nepodléhají dovolacímu přezkumu.
29. Na základě těchto východisek učinil odvolací soud závěr, že rozvodné tepelné zařízení v Chodově je jedinou věcí v právním smyslu, a to věcí „složenou ze součástí“ ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., neboť takovému závěru nebrání ani právní úprava obsažená ve speciálních předpisech na úseku teplárenství, jež vlastnické režimy rozvodného tepelného zařízení (a ani jeho pojem) v rozhodné době nijak (na rozdíl např. od úpravy na úseku vodárenství) neupravovaly.
30. Žalobkyně naproti tomu namítá, že v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2006 provedla na jí provozovaném rozvodném tepelném zařízení rozsáhlou stavební a modernizační činnost (specifikovanou dále v dovolání) a vytvořila jednotlivé části, které mají povahu samostatných věcí v právním smyslu.
31. Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, s. 84), ve kterém se uvádí, že „podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
32. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018). Dovolací soud ustáleně ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou. V tom se promítá skutečnost, že tyto případy vyžadují vždy zohlednění individuálních okolností a soudy mají určitý úvahový prostor, ve kterém své závěry mohou formulovat a odůvodnit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1610/2022.
33. Tato východiska týkající se součásti věci korespondují i se závěry vyslovenými v odborné komentářové literatuře, podle níž „je součást (ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák.) myslitelná jako skladebný prvek věci, a to věci složené. Věc se všemi svými součástmi tvoří jeden celek a jeden právní objekt. Právní dispozice s věcí je i právní dispozicí se všemi jejími součástmi. Vazba celku a jeho součásti má ještě jeden podstatný aspekt. Změna součásti věci nemá vliv na identitu celku – věc je stále táž, byť se totožnost součástí mění. Výměna karoserie nebo kol u automobilu nevede ke vzniku nového: původní individualita automobilu zůstává, nemění se. Učebnicový příklad je loď, kde došlo k postupné výměně všech jejích součástí za nové – přesto jde stále o tutéž loď. Výjimkou jsou případy, kdy se změnou součástí změní hospodářská funkce věci či identita věci estetická nebo historická (vymění-li se podstatné součásti barokní komody za nové díly, změní se starožitnost v repliku). Co je a co není součástí věci, plyne jednak z její povahy, jednak z rizika znehodnocení celku v důsledku oddělení součásti. Oboje se posuzuje vzhledem k účelu (funkci) celku: zpravidla hospodářskému, leč může jít i o účel jiný (estetický, vzdělávací apod.)“ – (k tomu srovnej blíže Eliáš, K. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. svazek, § 1–487, Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 493).
34. Literatura pak v širším kontextu zásahy do věci vysvětluje i v souvislosti s institutem zpracování věci (§ 135b obč. zák.) závěrem, že o tom, zda jde o věc novou (jinou), a tudíž o zpracování, rozhodují podle tradičního učení názory obvyklé v obchodním styku; věc se nemusí změnit podle jména; půjde vždy o individuální posouzení, přičemž roli bude hrát okolnost, zda věc změnila hospodářskou funkci anebo ji sice podržela, ovšem při podstatných změnách. O zpracování nejde ani při pouhé opravě věci [Spáčil J. § 135b (Zpracování cizí věci) In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 787]. Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví jejím „přepracováním“ neboli zpracováním (§ 135b); nabytí vlastnictví k „přepracované stavbě“ je možné jen tehdy, pokud původní stavba zanikla. Jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze tu však vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení [Spáčil J. § 132 (Způsoby nabývání vlastnictví). In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758].
35. Tyto závěry jsou pak i v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu srovnej usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2617/2008, usnesení ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 796/2010, nebo usnesení ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010).
36. Ovšem i kdyby takto bylo možno vlastnické právo nabýt zpracováním stavby, pak by v projednávané věci chyběl pro nabytí vlastnického práva zpracovatele předpoklad, že zpracovatel byl v dobré víře (§ 135b odst. 1 obč. zák.). Žalobkyně totiž věděla, že rozvodné tepelné zařízení není její a v řízení nevyšlo najevo, že by měla platný právní důvod opravňující ji k přepracování věci.
37. Odvolací soud v této věci učinil na základě popisu žalobkyně rozvodného tepelného zařízení, jeho nákresů a znaleckého posudku skutkový závěr, že základní funkcí RTZ je dopravit teplo ze zdroje (elektrárny XY) k jednotlivým odběrným místům. Odejmutím částí RTZ, k nimž žalobkyně tvrdí vlastnické právo, tj. částí, jež vymezuje v petitu žaloby, by se teplo ke koncovým zákazníkům nedostalo, resp. by se mohlo dostat, ale jen za předpokladu přijetí náhradních řešení. Bez nahrazení vyjmutých částí potrubí či výměníkových stanic nebude RTZ svou funkci plnit a jeho hodnota se nepochybně sníží. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně o tom, že RTZ je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť součást, ač to bude třeba fyzicky možné a po odpojení může být samostatným předmětem právního vztahu, nelze oddělit bez toho, aby to nemělo dopad na věc, jejíž součástí oddělovaná část byla. Pokud se tedy žalobkyně domáhala určení vlastnictví k jednotlivým částem potrubního vedení a výměníkovým stanicím, jedná se o součásti, jež nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, a tedy k nim nelze uplatňovat vlastnické právo odděleně.
38. Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 466)].
39. V poměrech této věci vyšly nalézací soudy ze skutkového závěru, který dovolací soud nemůže nijak zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), a sice že vyjmutím částí rozvodného tepelného zařízení, ke kterým se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva, by se teplo nedostalo ke koncovým zákazníkům a RTZ by neplnilo svoji funkci. Nejeví se pak s přihlédnutím k výše uvedenému jako nesprávný závěr o tom, že RTZ projednávané v tomto případě je samostatnou věcí a části, k nimž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva, představují součásti RTZ, neboť by v případě jejich vyjmutí vedená energie nebyla zpracována a rozváděna tak, aby se dostala k odběratelům.
40. Odvolací soud nadto své závěry spojil se zdůrazněním individuálních okolností věci, neboť rozvodné tepelné zařízení bylo přenecháno žalovaným žalobkyni do užívání již jako celek v době, kdy již bylo vybudováno v minulosti, žalobkyně ho také jako celek začala užívat v rámci uzavřené nájemní smlouvy a v průběhu užívání prováděla stavební a rekonstrukční práce na tomto zařízení s vědomím, že je provádí jako nájemkyně. Nebudovala tak celé zařízení jako nové, ale v rámci zásahů do stávajícího existujícího rozvodného zařízení, k němuž svědčilo vlastnické právo žalované (což mezi účastníky ostatně nebylo sporné). S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem pak závěry odvolacího soudu obstojí.
41. Závěry přijaté odvolacím soudem nejsou vyloučeny ani právní úpravou na úseku teplárenství. Její podrobný rozbor provedl odvolací soud jak ve vztahu k zákonu č. 222/1994 Sb., tak i následnému zákonu č. 458/2000 Sb. (bod 14 a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedené zákony obdobnou úpravu předpokládající samostatný právní režim jednotlivých částí soustavy jako zákon č. 274/2001 Sb. nemají. Samostatná právní úprava předávací stanice, kterou za samostatnou věc v právním smyslu označuje § 2 odst. 2 písm. c) bod 10 zákona č. 458/2000 Sb., byla přijata až zákonem č. 165/2012 Sb., jehož přijetím došlo k novelizaci zákona č. 458/2000 Sb. s účinností od 31. 1. 2012. Pro posouzení vlastnického režimu v dané věci se tak uplatní obecná občanskoprávní úprava.
42. Argumentovala-li dovolatelka ve prospěch jí zastávaného právního názoru obsahem „odborného posudku“ ze dne 20. 11. 2020, a zřejmě k tomu směřoval poukaz Ústavního soudu v bodě 35 jeho nálezu, že je potřeba se vypořádat „argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy“ s takovou argumentací, uvádí Nejvyšší soud následující argumentaci. Uvedený posudek provádí především analýzu právních úprav na úseku teplárenství v období, do kterého spadá činnost žalobkyně, tj. zákonů č. 89/1987 Sb., 222/1994 Sb. a č. 458/2000 Sb. Ve vztahu k nim dospívá k jednotnému závěru, že tyto právní úpravy neobsahují regulaci věcněprávních aspektů na úseku teplárenství, a proto je potřeba uvedenou otázku řešit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Potud jsou tedy závěry tohoto posudku ve shodě s přístupem odvolacího soudu. Z toho pak také vyplývá další závěr zdůrazněný dovolacím soudem již výše, že závěry judikatury vyslovené ve vztahu k jiným liniovým stavbám a vedením upraveným jinými právními předpisy (na kterou dovolatelka v dovolání odkazovala) nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů teplárenství, jestliže věcněprávní úprava je obsažena v těchto zvláštních právních předpisech, které upravují odlišné oblasti liniových staveb a vedení.
43. Dospívá-li posudek k závěru pro žalobkyni příznivému a zdůrazňujícímu samostatnost žalobkyní uváděných částí rozvodné soustavy, není v rozporu se závěry odvolacího soudu ani potud, že by odvolací soud bez dalšího apriorně vyloučil jejich možnou právní samostatnost. Odvolací soud totiž neučinil právní závěr, že by tyto části rozvodné soustavy nemohly být nikdy samostatnými věcmi v právním smyslu, ale poměřoval tuto otázku poměry dané konkrétní věci. Tím se pak závěry odvolacího soud odlišují od východisek posudku, který výslovně na straně první uvádí, že zpracovatelé při přípravě posudku vycházejí z podkladů a informací dodaných zadavatelem a nepřezkoumávají jejich pravdivost a úplnost, což se týká zejména informací o technickém stavu entit, jejichž právní režim je v posudku řešen. Proto jsou také závěry posudku formulovány obecně a nikoliv do poměrů dané konkrétní věci. Odvolací soud při svém rozhodnutí navíc vycházel z toho, že jednotlivé části rozvodné tepelné soustavy nebyly budovány „na zelené louce“, ale představovaly činnost zasahující do již existující a funkční rozvodné soustavy, kterou odvolací soud (viz výše) pojímal jako jeden celek, které byl předán žalovaným žalobkyni k dispozici a teprve poté docházelo k „výměně“ jednotlivých technologií, což z pohledu odvolacího soudu vliv na toto jednotné chápání nemělo. Odvolací soud tak ke svému právnímu závěru dospěl na základě provedeného dokazování, jež zohlednilo právě situaci ve městě XY, tj. přihlédl k individuálním okolnostem daného případu. V této souvislosti navíc dovolací soud odkazuje na body 28–30 odůvodnění tohoto usnesení a výklad o zpracování věci.
44. Dovolání dále odkazuje na pojednání prof. Eliáše (bod 80 dovolání). Tento bod dovolání je výslovně propojen s bodem 81 dovolání (s opakovaným odkazem na uvedené pojednání); v této části však Ústavní soud výslovně označil (bod 36 nálezu Ústavního soudu) ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou s tím, že v této části jde o obecná tvrzení, která představují spíše nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně dokazování a dále s tím, že tato část dovolání neobsahuje konkrétní tvrzení o tom, které závěry odvolacího soudu stěžovatelka pokládá za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá. Navazující bod 82 dovolání obsahuje odkaz na právní stanovisko prof. Josefa Fialy toliko s formulovaným obecným závěrem (bez bližší argumentace), že „systém centrálního zásobování teplem ve městě XY není jedinou věcí v právním smyslu, ale je soustavou více věcí v právním smyslu“. Totéž platí i pro bod 83 dovolání a odkaz na „právní doktrínu v oblasti energetického práva“. V této souvislosti nicméně platí § 241a odst. 4 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
45. Nicméně v této souvislosti dovolací soud dodává, že i kdyby mělo jít o soustavu (soubor) více samostatných věcí, je nepochybné, že v roce 1993 při jejich předání žalobkyni nájemní smlouvou šlo o věci náležející žalované. Tuto skutečnost nikdo v řízení nezpochybnil a není zpochybněna ani v dovolání, a dané věci tvořily funkční celek stavby rozvodného tepelného zařízení. Docházelo-li následně činností žalobkyně k zásahům do tohoto funkčního celku stavby (kterou sama žalobkyně označuje v řízení jako hromadnou věc), šlo stále pořád o jeden funkční celek. Tato skutečnost z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá bez jakýchkoliv pochybností. Odborná komentářová literatura chápe hromadnou věc jako soubor jednotlivých věcí považovaný vzhledem ke svému účelu za jeden objekt (předmět), který zpravidla nese jako takový jednotné označení. Pro hromadnou věc je tedy typická mnohost jednotlivých věcí spojených proto, aby sloužily jednotnému účelu, přičemž vlastnictví skladebných prvků náleží téže osobě (k tomu srovnej: Krčmář, J. Právo občanské. Výklady úvodní a část všeobecná. 3. vydání. Praha: Všehrd, 1936, s. 178 nebo Sedláček, J. Vlastnické právo. 1. vydání. Praha: V. Linhart, 1935, s. 41). U hromadné věci je podstatné, že z hlediska jejího zachování nemá význam, vystoupí-li z ní jednotlivé složky či přibudou-li k ní jiné; tím se mění kvantita, nikoliv kvalita (Eliáš, K. a kolektiv autorů. Občanský zákoník. Velký akademický komentář – úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. Svazek § 1-487. Linde Praha, 2008, s. 483). V této souvislosti navíc dovolací soud odkazuje na bod 28–30 odůvodnění tohoto usnesení a výklad o zpracování věci – stavby. V dané věci však odvolací soud posoudil celou rozvodnou soustavu jako jedinou věc v právním smyslu.
46. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s žádným rozhodnutím Nejvyššího soudu, na které dovolatelka odkázala, a je naopak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se vztahu věci a její součásti. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
47. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 12. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu