Plný text
22 Cdo 2693/2025-643
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Česká republiky – Generálního ředitelství cel, IČO 71214011, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1387/7, proti žalovaným 1) R. K. a 2) Z. K., zastoupeným JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 436/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 28 Co 45/2025-604, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 28 Co 45/2025-604, se zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit rovným dílem žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, zahrada, pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, všem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „předmětné nemovitosti nebo nemovitosti“). Spoluvlastnický podíl nabyla v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 3 To 1/2020, kterými byl žalovaný 1) uznán vinným ze spáchání v rozsudku specifikovaných trestných činů a byl potrestán mj. propadnutím ľ jeho majetku. Obrana žalovaných je založena na tvrzení, že žalovaná 2) je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě vydržení.
2. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 5 C 436/2023-318, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, výrokem II nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované 2), výrokem III žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu 3 817 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a výrokem IV žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na vypořádacím podílu 1 272 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výroky V až VII rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a státu.
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 28 Co 45/2025-604, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání žalovaných a vyjádření žalobkyně
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny. Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnického páva žalovanou 2). Jsou přesvědčeni o tom, že i když nebyl v roce 2000 proveden vklad notářského zápisu o smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, byli v dobré víře, že jsou nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované 2), což v podstatě odpovídalo i stavu zápisu v katastru nemovitostí. Podle názoru dovolatelů se žalovaná 2) v roce 2000 chopila držby nemovitostí, které později vydržela a byla přitom v omluvitelném omylu, což hodlala prokázat správními spisy vkladových řízení a svědeckou výpovědí notáře H., jejichž provedení ale soud odmítl. Mají za to, že závěr soudu prvního stupně (který následně převzal i odvolací soud) o tom, že omyl žalované 2) nebyl omluvitelný, není správný a považují ho za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu. Judikaturu Nejvyššího soudu, o kterou odvolací soud (a před tím i soud prvního stupně) opřel své rozhodnutí, dovolatelé sice považují za správnou a souhlasí s ní, odvolací soud ji ale nesprávně aplikoval na skutkový stav, a tím se ve skutečnosti od této judikatury odchýlil (sp. zn. 22 Cdo 473/2020, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006 a sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
5. Vymezují následující právní otázky, podle dovolatelů dosud neobjasněné:
6. „Zda žalovaní přistoupili k sepisu notářského zápisu v důsledku vadné právní rady právního odborníka H., přestože k sepisu nebyl vůbec důvod, neboť nemovitosti byly od počátku ve výlučném vlastnictví žalované 2), zda najatý notář obdržel klientský pokyn zajistit vklad notářského zápisu NZ 269/2000 do katastru nemovitostí, zda notář podle klientského pokynu postupoval, avšak ke vkladu ve skutečnosti nedošlo proto, že vkladové řízení vůbec nebylo vedeno v důsledku sdělení katastrálního úřadu notáři, případně dokonce zda notář podle klientského pokynu postupoval, avšak ke vkladu ve skutečnosti nedošlo proto, že vkladové řízení sice bylo vedeno, avšak vklad výlučného vlastnického práva ve prospěch žalované 2) katastrální úřad nepovolil, a to proto, že takové právo již bylo v katastru nemovitostí zapsáno, a zda tedy v důsledku těchto událostí zejména žalovaná 2), ale fakticky i žalovaný 1) (byť to není pro předmět sporu podstatné), byli v právním omylu omluvitelném ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu.“
7. Dále žalovaní namítají, že odvolací soud nezkoumal, zda jsou účastníci řízení skutečně v právním postavení spoluvlastníků. V odvolacím řízení totiž žalovaní nově upozornili na to, že předmětné nemovitosti byly již od jejich koupě v roce 1997 vždy ve výlučném vlastnictví žalované 2), protože je nabyla na základě dvou kupních smluv za své výlučné prostředky získané od příbuzenstva, přičemž k oběma vkladům vlastnického práva byla i dle dnešních poznámek v archivu katastru nemovitostí předložena písemná prohlášení žalovaného 1). K těmto tvrzením označili a navrhli konkrétní důkazy, které ale odvolací soud neprovedl a argumentaci žalovaných považoval za nepřípustné novoty po koncentraci řízení před soudem prvého stupně, s absencí zákonem předvídaných výjimek z koncentrace. Odvolacímu soudu vytýkají, že na posuzovanou věc nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, a usnesení ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 519/2012). Mají za to, že absentovala jedna ze základních podmínek řízení, a to věcná legitimace, jejímuž řádnému zkoumání (i) v odvolacím řízení nemohla bránit koncentrace řízení před soudem prvního stupně. Poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010, s jehož závěry se ztotožňují.
8. Z výše popsaných důvodů žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Současně žalovaní žádají, aby dovolací soud postupem dle § 243 o. s. ř. odložil právní moc i vykonatelnost napadeného rozsudku.
10. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že v dovolání není formulována žádná právní otázka, kterou by odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že se dovolání opírá především o skutkové námitky, které však nejsou v dovolacím řízení přípustné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu do-sud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A K vydržení vlastnického práva žalovanou 2)
13. K námitce vydržení vlastnického práva žalovanou 2) odvolací soud uzavřel, že zásadní okolností pro správné posouzení běhu vydržecí doby je vzájemný vztah obou žalovaných, kteří jsou manželé. Vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu i právní úprava podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) vylučuje řádné vydržení vlastnického práva mezi manželi a stejný závěr vyplývá i z právní úpravy týkající se podmínek mimořádného vydržení podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
14. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3619/2016 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že z § 114 ve spojení s § 134 odst. 1 a § 134 odst. 4 obč. zák. vyplývá, že počátek a trvání běhu promlčecí a vydržecí doby ovlivňuje mimo jiného (u běhu vydržecí doby i trvání dobré víry držitele, že je se zřetelem ke všem okolnostem držitelem oprávněným) i vzájemný vztah osob, mezi nimiž účinky promlčení či vydržení mají nastat. K těmto osobám zákon řadí i manžele. Brání se tak tomu, aby za trvání manželství započala či běžela promlčecí či vydržecí doba, jejíž uplynutí by mělo vliv na soudní uplatnitelnost nároku nebo nabytí subjektivního práva jednoho z manželů na úkor druhého manžela. V judikatuře Nejvyššího soudu nevznikly pochyby ohledně výkladu § 114 obč. zák. Konstantně se proto vychází ze závěru, že ustanovení § 114 obč. zák. představuje jeden z případů stavení běhu promlčecí doby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Odo 2874/2008). Podle § 114 obč. zák. a § 134 odst. 4 obč. zák. může dojít ke stavení promlčecí či vydržecí doby na začátku, na konci a v průběhu promlčecí (vydržecí) doby, přičemž jakmile vzájemný vztah předvídaný ustanovením § 114 obč. zák. skončí, promlčecí (vydržecí) doba začne běžet nebo bude pokračovat (viz také Knappová, M., Tégl, P., Eliáš, K. v Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-478. Praha: Linde Praha, 2008. s. 447-448; obdobně též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 628 a 775-776).
15. V posuzované věci ze skutkových zjištění nalézacího soud vyplynulo, že žalovaná 2) je na základě dvou kupních smluv z roku 1997 zapsaná v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, ačkoliv je uzavírala za trvání manželství se žalovaným. V roce 2000 smlouvou sepsanou notářským zápisem NZ 269/2000, NZ 277/2000, vyhotoveným J. H. dne 25. 9. 2000, přistoupili žalovaní k zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů. Věcně právní účinky této smlouvy ale nenastaly, neboť vklad smlouvy do katastru nemovitostí nebyl proveden. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti byly nabyty do společného jmění manželů podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., a společné jmění manželů nebylo modifikováno ve smyslu § 143a obč. zák.
16. Do poměrů projednávané věci se shora uvedený výklad a judikatura dovolacího soudu, kterou lze použít i na stavení běhu vydržecí doby mezi manžely po dobu trvání manželství, promítne tak, že s ohledem na trvání manželství žalovaných již v době uzavření kupní smlouvy v roce 1997 i v době uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (žalovaných) v roce 2000, jejíž věcně právní účinky sice nenastaly, ale žalovaná 2) od jejího uzavření odvíjí vydržení vlastnického práva, a s přihlédnutím k tomu, že společné jmění žalovaných zaniklo podle § 66 odst. 4 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, až nabytím právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 3 To 1/2020, nemohla žalovaná 2) předmětné nemovitosti vydržet. Trvání manželství a společného jmění žalovaných totiž neumožnilo, aby byl k dispozici dostatečný časový prostor, v jehož rámci by mohla plynout a také uplynout zákonná vydržecí doba.
17. Protože odvolací soud ve vztahu k tvrzenému vydržení předmětných nemovitostí uzavřel, že vydržení bránilo trvání manželství žalovaných, dovolatelé tento závěr odvolacího soudu v dovolání nijak nezpochybňují a dovolací soud jej považuje za správný, nemohou přípustnost dovolání založit otázky, které žalovaní předkládají dovolacímu soudu k řešení a jež se týkají naplnění či nenaplnění podmínek řádného nebo mimořádného vydržení. Jde totiž o otázky, které nemohou nijak zvrátit řešení otázky obecné, kterou je vydržení vlastnického práva mezi manželi za trvání manželství.
18. Z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí nebo specifické, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3619/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020).
III.B K procesním námitkám
19. Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzení žalovaných, že odvolací soud nezkoumal, zda jsou účastníci řízení skutečně v právním postavení (spolu)vlastníků předmětných nemovitostí. Dovolatelé poukazují na rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010, který se zabýval vázaností soudu zápisem v katastru nemovitostí.
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, uvedl, že i v poměrech úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je uplatnitelný závěr dovolacího soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3152/2011, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto. Při samotném určení okruhu spoluvlastníků ovšem není bez dalšího rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností.
21. Odvolací soud se v souladu s uvedenou judikaturou otázkou, které osoby jsou (spolu)vlastníky předmětných nemovitostí, podrobně zabýval a ve vztahu k ní uzavřel, že předmětné nemovitosti byly nabyty do společného jmění manželů podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., které nebylo modifikováno (§ 143a obč. zák.). Jestliže dovolatelé po koncentraci řízení nově tvrdili, že předmětné nemovitosti nabyla žalovaná 2) za trvání manželství ze svých výlučných prostředků, šlo o skutečnosti nové, které již v odvolacím řízení nemohly být uplatněny.
22. Pokud jde o přípustnost nových skutečností a důkazů uplatněných v odvolacím řízení (jejich způsobilosti být odvolacím důvodem) podle § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, nebo ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, neprovedl důkazy navržené žalovanými, neboť nešlo o důkazy, jimiž by žalovaní zpochybňovali věrohodnost již provedených důkazů ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., nýbrž se jejich prostřednictvím domáhali odlišného zjištění skutkového stavu [že předmětné nemovitosti byly již od jejich koupě v roce 1997 vždy ve výlučném vlastnictví žalované 2), protože je nabyla za své výlučné prostředky získané od příbuzenstva], než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Nadto jde zjevně o důkaz týkající se skutečností nastalých již před nastolením účinků koncentrace řízení a žalovaným objektivně nic nebránilo, aby jej uplatnili dříve, než účinky koncentrace řízení nastoupily.
24. Vytýkají-li také dovolatelé odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňují na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno z jiného důvodu přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
IV. Závěr a náklady řízení
25. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
26. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno důvodným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
28. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu