Plný text
22 Cdo 2697/2025-1604
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. W., zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Římská 2575/31a, proti žalovanému H. W., zastoupenému Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze, Hošťálkova 852/46, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného D. W., zastoupené Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze, Hošťálkova 852/46, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 415/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 70 Co 68/2025-1551, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 70 Co 68/2025-1551, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) účastníků s tím, že manželství bylo pravomocně rozvedeno k 30. 5. 2012.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 16 C 415/2013-1210, SJM ohledně položek navržených účastníky k vypořádání tam uvedeným způsobem vypořádal, přičemž do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal mj. nezkolaudovaný rodinný dům postavený na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, v hodnotě 4 900 000 Kč (dále též jen „rodinný dům“).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 70 Co 68/2025-1551, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně ohledně zahrnutí rodinného domu do SJM účastníků, neboť se jedná o stavbu novou, nikoliv o rekonstrukci stavby původní.
4. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 16 C 415/2013-1499, SJM účastníků způsobem uvedeným ve výrocích I–III vypořádal a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI). Rodinný dům v hodnotě 4 900 000 Kč přikázal soud prvního stupně do výlučného vlastnictví žalovaného.
5. K odvolání žalovaného (žalobkyně vzala své odvolání v průběhu odvolacího řízení zpět – viz bod 15 rozsudku odvolacího soudu, načež odvolací soud v tomto rozsahu odvolací řízení zastavil – výrok I) odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 70 Co 68/2025-1551, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o přikázání majetku do vlastnictví žalovaného změnil tak, že hodnota rodinného domu činí 4 500 000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému vyrovnání podílů změnil tak, že je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit 972 896 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
6. Odvolací soud se (opětovně) ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně zahrnutí rodinného domu do SJM účastníků, neboť objekt stodoly (stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice – pozn. dovolacího soudu) byl kompletně zbořen a na jeho místě postaven zcela nový rodinný dům, přičemž tato stavba byla postavena za prostředky náležející do SJM účastníků (viz bod 18 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud však za důvodnou odvolací námitku žalovaného považoval nesprávné stanovení ceny rodinného domu z důvodu, že v ní byl zohledněn též sklep rodinného domu. K tomu odvolací soud pod bodem 22 uvedl, že sklep byl pouze zrekonstruován, nikoliv účastníky nově vybudován, a proto jej nelze považovat za součást nově postaveného rodinného domu. Z toho důvodu odvolací soud ponížil cenu rodinného domu zjištěnou znaleckým posudkem Ing. Tomáše Jandy po zaokrouhlení o 400 000 Kč. Zjištěná cena rodinného domu bez sklepa tedy podle odvolacího soudu činí 4 500 000 Kč. Tato změna se následně promítla do částky, kterou je žalobkyně povinna uhradit žalovanému na vypořádací podíl (bod 23 rozsudku odvolacího soudu), tj. 972 896 Kč namísto soudem prvního stupně stanovené částky 772 896 Kč (viz výrok III prvostupňového rozsudku).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně a dále se jedná o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. K tomu uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Předem žalobkyně kvitovala, že odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že rodinný dům náleží do SJM účastníků. Cena rodinného domu však byla stanovena nesprávně, pokud v ní byl zohledněn i sklep. Zde se jedná o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Od počátku byla stavba rodinného domu včetně sklepa realizována tak, že rodinný dům i sklep jsou spolu funkčně i hospodářsky spojeny a mají být využívány společně. Odvolací soud však dovodil, že sklep nelze považovat za součást rodinného domu. Naproti tomu nezkoumal, zda lze sklep považovat za samostatnou věc v právním smyslu, tj. zda má samostatné účelové určení. Tuto podmínku nemůže splnit stavba ve chvíli, kdy je částí jiné stavby, resp. je s ní stavebně-technicky či funkčně spojena. Samostatnou stavbou nemůže být sklep pod domem. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, a ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3392/2024. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Dále odkázala na § 135b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť k nabytí vlastnictví ke sklepu mělo dojít zpracováním cizí věci, při němž byli manželé v dobré víře. To za situace, v níž by byl sklep samostatnou věcí v právním smyslu. Odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, sp. zn. 29 Cdo 2268/2018 a sp. zn. 28 Cdo 509/2021. Právní povaha sklepa má přitom zásadní vliv na stanovení hodnoty nemovitosti pro účely vypořádání. Odvolací soud však zatížil řízení vadou spočívající v rozhodnutí o výši hodnoty rodinného domu nemající základ v provedeném dokazování. Důkaz znaleckým posudkem nebyl při jednání dne 13. 3. 2025 proveden, a to v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008, a ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009. Napadené rozhodnutí je dále překvapivé a nepřezkoumatelné. Zákaz překvapivosti rozhodnutí vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3085/15, sp. zn. III. ÚS 3558/15 a sp. zn. I. ÚS 2456/13, a dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2750/2009. Odvolací soud se dále vůbec nezabýval některými námitkami žalobkyně (např. že sklep je součástí rodinného domu a má s ním společné základy). Jeho postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1020/16, sp. zn. II. ÚS 3330/13, sp. zn. I. ÚS 2502/09, sp. zn. II. ÚS 1738/16, sp. zn. III. ÚS 55/95, sp. zn. II. ÚS 182/02 a sp. zn. II. ÚS 385/01. Napadené rozhodnutí též nesplňuje požadavky na odůvodnění podle § 157 odst. 2 o. s. ř. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03, a ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, bylo možné uvádět nové skutečnosti a navrhovat k nim důkazy i v odvolacím řízení (k tomu též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002). Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný a vedlejší účastnice ve vyjádření uvedli, že předmětný sklep se buďto k okamžiku zániku původní stavby stal součástí pozemku (a tedy vlastnictvím vedlejší účastnice), pokud neměl samostatnou hodnotu, anebo zůstal jako pozůstatek původní stavby ve vlastnictví vedlejší účastnice. Rodinný dům užívala žalobkyně, sklep naproti tomu užíval žalovaný. Samotná stavba rodinného domu nemohla odejmout vlastnické právo vedlejší účastnice ke sklepu. Při posouzení právní povahy sklepa se proto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Rovněž nešlo o zpracování cizí věci. Důkaz znaleckým posudkem byl proveden, odvolací soud měl pouze odlišný právní názor. Snížení hodnoty rodinného domu bylo důsledkem právního posouzení. Rozhodnutí rovněž nebylo překvapivé, neboť argumentace žalovaného byla prezentována již před soudem prvního stupně. Žalovaný a vedlejší účastníci z uvedených důvodů považovali dovolání za nepřípustné a navrhli je odmítnout.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalobkyně v dovolání primárně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku právní povahy sklepa jako samostatné věci v právním smyslu, a nikoliv jako součásti rodinného domu, a to za situace, v níž je sklep s rodinným domem stavebně-technicky spojen. Tato otázka formulovaná žalobkyní zakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je i důvodné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí, neboť na základě závěru, že sklep není součástí rodinného domu, došlo ze strany odvolacího soudu k ponížení ceny rodinného domu, a v důsledku toho k navýšení částky, kterou měla žalobkyně zaplatit na vypořádání SJM žalovanému (z částky 772 896 Kč na částku 972 896 Kč).
11. Nalézací soudy založily svá rozhodnutí na zjištění, že k výstavbě rodinného domu došlo mezi roky 2001–2003 (viz bod 6 rozsudku odvolacího soudu). Protože došlo ke zhotovení nové stavby rodinného domu za trvání manželství účastníků a na výstavbu byly vynaloženy prostředky náležející do SJM, stal se rodinný dům součástí SJM účastníků (viz bod 13 prvostupňového rozsudku a bod 18 rozsudku odvolacího soudu). V té době již byl sklep vybudovaný, tj. existoval, přičemž byl účastníky toliko rekonstruován (bod 22 rozsudku odvolacího soudu).
12. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
13. Protože k výstavbě rodinného domu došlo před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, odvolací soud zkoumal, zda v souvislosti s výstavbou rodinného domu a související rekonstrukcí sklepa došlo (mohlo dojít) k tomu, že se sklep stal jeho součástí (viz bod 22 odůvodnění rozsudku), a to podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Lze nicméně předeslat, že úprava institutu součásti věci je v zásadě zcela shodná v režimu § 120 odst. 1 obč. zák. a § 505 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 501/2025).
14. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
15. Podle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
16. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).
17. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že zpochybní úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen v případech, ve kterých nebudou vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, ve kterých jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil také např. v usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1610/2022, nebo v usnesení ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2946/2021.
18. Odvolací soud pod bodem 22 odůvodnění rozsudku vyšel ze zjištění, že původní sklep „nezanikl, ale byl pouze zrekonstruován a byl k němu dostavěn nový vstup“. Následně uzavřel: „Zachovaný, byť zrekonstruovaný sklep tak nelze považovat za součást nově postaveného rodinného domu.“ Fakt, že žalobkyně hradí ve sklepě elektřinu, neshledal rozhodným. Z toho důvodu odvolací soud ponížil cenu rodinného domu stanovenou znaleckým posudkem Ing. Tomáše Jandy o částku odpovídající podlahové ploše sklepa.
19. Problematikou součásti věci se zabýval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ve kterém uvedl, že „podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
20. Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 446).
21. Je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval sklep za součást rodinného domu jen proto, že nebyl vybudován účastníky spolu s rodinným domem. Již z tohoto důvodu odmítl úvahu o tom, že by sklep mohl být součástí rodinného domu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se nicméně podává, že součástí věci (zde rodinného domu) se může stát i dříve samostatná věc (zde sklep), pokud dojde k jejich spojení takovým způsobem, že dříve samostatná věc bude nadále „pouhou“ součástí věci. Výstavbou rodinného domu mohlo nepochybně dojít k tomu, že se sklep, jakožto samostatná věc v právním smyslu, stal součástí tohoto rodinného domu, který by při takovém spojení představoval tzv. „věc hlavní“, jejíž součástí se sklep stává. Charakter součásti věci pak bylo nutno nazírat optikou judikovaných kritérií, a to míry sounáležitosti věcí a míry jejich oddělitelnosti. Žalobkyně přitom již ve vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice (bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) poukazovala mj. na funkční a hospodářské spojení sklepa s rodinným domem, a to navzdory skutečnosti, že v současné době ona sama sklep nevyužívá a nemá od něj klíče. Vedle toho však bylo nutno přihlédnout též k již zmiňované míře oddělitelnosti věcí, zvláště za situace, nachází-li se sklep pod rodinným domem. K tomu lze odkázat na závěry žalobkyní v dovolání předkládaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012.
22. Tím, že své rozhodnutí v této části založil (explicitně) pouze na zjištění, že sklep nebyl vybudován spolu s rodinným domem, nýbrž byl účastníky pouze zrekonstruován, a proto jej „nelze považovat za součást nově postaveného rodinného domu“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Protože dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud svým rozsudkem vyloučil závěr o právní povaze sklepa jako součásti rodinného domu, nezabýval se pro nadbytečnost námitkami dovolatelky, jež byly procesní povahy, a které se vztahovaly ke zjištění ceny rodinného domu, neboť zjištění ceny rodinného domu se nutně opírá o zjištění, zda je sklep součástí rodinného domu, či nikoliv. Rovněž se dovolací soud pro předčasnost nezabýval námitkou zpracování cizí věci, neboť ta se naopak zakládá na předpokladu, že sklep součástí rodinného domu není.
24. V dalším řízení se odvolací soud bude v duchu citované judikatury dovolacího soudu zabývat kritérii pro posouzení sklepa jako možné součásti rodinného domu, neboť skutečnost, že původní sklep byl účastníky pouze zrekonstruován, sama o sobě nevylučuje závěr o právní povaze sklepa jako součásti rodinného domu.
25. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu