22 Cdo 2775/2025

Plný text

22 Cdo 2775/2025-246

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové a ve věci žalobkyně MaximP s.r.o., IČO 06862861, se sídlem v Praze 4, Nad obcí I 2110/29, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jandova 185/6, proti žalované LUNA PLAST, a.s., IČO 25546945, se sídlem v Mělníku, Hořín 93, zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova 236/10, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 211/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 28 Co 24/2025-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Mgr. Jiřího Kozáka, Ph. D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 16 C 211/2024-124, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované povolení nezbytné cesty formou zřízení věcného břemene služebnosti cesty přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, ve prospěch pozemku parc. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, a to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu jako nedílné součásti rozsudku, spočívající v právu jezdit přes služebné pozemky jakýmikoli vozidly, a stanovení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované úplatu za povolení nezbytné cesty do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Dospěl k závěru, že si žalobkyně způsobila nedostatek spojení s veřejnou komunikací z hrubé nedbalosti.

3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 28 Co 24/2025-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

4. Oproti soudu prvního stupně učinil závěr, že žalobě o povolení nezbytné cesty nelze vyhovět, neboť žalobkyní sledovaného cíle lze dosáhnout právem vstupu podle § 1021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).

II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu při posouzení následujících právních otázek:

a) „zda je třeba poučit žalobkyni podle ustanovení § 118a o. s. ř. v rámci doplnění jejího tvrzení a důkazních návrhů ve vztahu k zamýšlené výstavbě na pozemku ve vlastnictví žalobkyně.“

6. Žalobkyně namítá, že jí odvolací soud vytknul nedostatek tvrzení a důkazů k zamýšlené výstavbě na jejím pozemku, aniž by ji poučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že tvrzení a důkazy předestřené v řízení nebyly dostačující k učinění závěru, co konkrétně hodlá žalobkyně na předmětném pozemku stavět. Podle žalobkyně tak odvolací soud rozhodl na základě nedostatečných skutkových zjištění, neboť otázka výstavby na pozemku nebyla v průběhu řízení před nalézacími soudy vůbec řešena.

b) „za jakých podmínek lze rozhodnout v odvolacím řízení na základě jiného právního posouzení, než jaké měl soud prvního stupně.“

7. I v souvislosti s touto právní otázkou žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že k odlišnému právnímu posouzení neměl dostatek skutkových zjištění.

c) „zda lze povolit nezbytnou cestu za účelem užívání zamýšlené, doposud nerealizované stavby.“

8. Rovněž ohledně této právní otázky, kterou odvolací soud posoudil tak, že nezbytnou cestu v takovém případě povolit nelze, se žalobkyně domnívá, že odvolací soud neměl dostatek podkladů (skutkových zjištění) k tomu, aby o ní mohl kvalifikovaně rozhodnout.

9. Dále žalobkyně tvrdí, že bylo rozhodnutím odvolacího soudu zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a byla jí odňata možnost uplatnit řádně námitky k novému právnímu názoru odvolacího soudu ohledně aplikace § 1021 o. z.

10. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 23 Cdo 472/2019 ze dne 27. 11. 2019, rozsudek sp. zn. 32 Cdo 3295/2017 ze dne 20. 2. 2018, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4646/2008 ze dne 31. 3. 2011, rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2911/2016, ze dne 26. 6. 2018) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 1472/23 ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018).

11. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a námitky žalobkyně za nedůvodné. Podrobně vysvětlila, že soud není povinen účastníky řízení poučovat vícekrát, a také, že odvolací soud žalovanou na možný odlišný právní názor upozornil. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

III. Přípustnost dovolání

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

III. A.

K námitce nedostatečného poučení podle § 118a o. s. ř.

„zda je třeba poučit žalobkyni podle ustanovení § 118a o. s. ř. v rámci doplnění jejího tvrzení a důkazních návrhů ve vztahu k zamýšlené výstavbě na pozemku ve vlastnictví žalobkyně.“

15. Jestliže žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, není žádného důvodu, aby soud postupoval podle § 118a o. s. ř. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Jinými slovy řečeno, k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat a ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádného důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).

16. Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn a k zamítnutí žaloby odvolacím soudem nedošlo z důvodu neunesení důkazního břemene. Jiný hodnotící úsudek soudu (než jaký má žalobkyně) na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. nezakládá. Soud žalobkyni neměl důvod opakovaně vyzývat k doplnění důkazů k prokázání zamýšlené výstavby na jejím pozemku, jelikož na základě dokazování a skutkových zjištění učiněných již před soudem prvního stupně vyplynulo, že pozemek žalobkyně není dlouhodobě nijak využíván, nevyžaduje každodenní údržbu, obhospodařování a neustálý přístup k němu, jeho plánovaným využitím je výstavba pro obytné účely a žalobkyně pozemek hodlá zrekultivovat, odstranit dřeviny a nálety na pozemku se nacházející, zřídit na něm inženýrské sítě a následně zpeněžit jako pozemek stavební. Tato zjištění pak byla pro závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby podle § 1021 o. z. zcela postačující.

17. Námitky žalobkyně ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. proto nemohou založit přípustnost dovolání a odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

18. Dále je nutné zmínit, že ačkoliv soud prvního stupně na jednání konaném dne 9. 9. 2024 vyjádřil názor, že věc bude posuzovat podle § 1029 a násl. o. z. a s ohledem na námitky žalované se bude zabývat důvodem pro zamítnutí žaloby podle § 1032 o. z., současně žalobkyni poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o tom, že je třeba „doplnit tvrzení vztahující se k zajištění přístupu k její nemovitosti před uzavřením kupní smlouvy a vkladem vlastnického práva k nabývanému pozemku, tedy zda si ověřovala existenci přístupu k nemovité věci, kdy a jakým způsobem, a to i na místě samém, zda věděla o absenci přístupu k nemovitosti z právního hlediska, zda se pokusila přístup již před nabytím nemovitosti získat, pokud ano kdy a jakým způsobem, jaké je aktuální využití předmětného pozemku žalobkyně, jaké je jeho plánované využití, v čem konkrétně spočívá její potřeba přístupu k tomuto pozemku, a dále z jakého důvodu je žalobkyní navržená varianta nezbytné cesty nejvhodnější, či zda jiná možnost nezbytné cesty není. K takto doplněným tvrzením je třeba navrhnout důkazy k jejich prokázání (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).“ Rovněž žalobkyni poučil o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního a také o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř.

19. Jak sama uvádí žalobkyně v dovolání, dalšího poučení se jí dostalo na jednání před odvolacím soudem konaném dne 29. 4. 2025, kdy odvolací soud připustil odklon od právního názoru soudu prvního stupně a žalobkyni poučil, že je mimo jiné povinna doplnit svá tvrzení a označit důkazy k tomu, že je dána existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

20. Lze proto uzavřít, že žalobkyně byla (a to i ohledně zamýšlené výstavby na pozemku) dostatečně poučena k doplnění případných tvrzení. Byla také řádně seznámena soudem prvního stupně a později i odvolacím soudem s jím zastávaným právním názorem, a měla tak možnost adekvátně reagovat. Rozhodnutí odvolacího soudu pro ni proto nemohlo být ani překvapivé (viz níže další dovolací námitka) a její právo na spravedlivý proces nebylo ani porušeno.

III. B.

„za jakých podmínek lze rozhodnout v odvolacím řízení na základě jiného právního posouzení, než jaké měl soud prvního stupně.“

21. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož napadené rozhodnutí není s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního ani dovolacího soudu v rozporu.

22. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí.

23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017).

24. Také Ústavní soud ve svých rozhodnutích dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za „překvapivé“, jestliže nebylo možno je na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Zdůrazňuje, že při postupu soudu dle § 219 o. s. ř. vystupuje do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí. Možnost odvolacího soudu potvrdit (byť jen ve výroku) věcně správné rozhodnutí i za situace, v níž odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení, aby účastník mohl proti jinému právnímu názoru soudu účinně argumentovat (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2675/15, nález ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, či např. nález ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23).

25. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že by napadený rozsudek přijal pro žalobkyni „překvapivě“. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.).

26. O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí – nejedná. Rozsudek odvolacího soudu je s uvedenou zásadou předvídatelnosti rozhodnutí zcela v souladu.

27. Žalobkyně od počátku uváděla, že pozemek je veden jako orná půda, v současné době není zemědělsky ani jinak využíván, a že budoucím využitím pozemku je plánovaná výstavba pro obytné účely, k čemuž je nutná rekultivace pozemku a zřízení inženýrských sítí. Na tomto tvrzení tedy setrvala i později, kdy byla odvolacím soudem na jednání dne 29. 4. 2025 upozorněna na odklon od právního názoru soudu prvního stupně a současně poučena o tom, že je povinna doplnit svá tvrzení a označit důkazy mimo jiné k tomu, že je dána existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Po doplnění dokazování o výpověď L. S., z níž vyplynulo, že žalobkyně žádné kroky vedoucí k možnému zastavění pozemku dosud nepodnikla, proto odvolací soud rozhodl, jak uvedeno.

28. Rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobkyni nemohlo být nepředvídatelné také proto, že již soud prvního stupně žalobkyni ohledně jejího požadavku na zřízení nezbytné cesty k pozemku z důvodu zajištění zřízení inženýrských sítí za účelem budoucí výstavby žalobkyni upozornil (viz bod 17 rozsudku soudu prvního stupně) na stávající judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018) a z ní vyplývající závěry, že i judikatura Nejvyššího soudu připouští povolení nezbytné cesty za účelem budoucího zastavění pozemku, avšak za splnění určitých podmínek; žadatel musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně, musí vymezit základní parametry uvažované stavby a sdělit, k jakému účelu má sloužit, a dále musí prokázat, zda z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit. Pouhé určení pozemku k zastavění v územním plánu, jak je tomu i v nyní posuzované věci, k povolení nezbytné cesty nestačí.

29. Žalobkyně tedy měla možnost adekvátně uplatnit své případné námitky týkající se zamýšlené výstavby na pozemku, která je neodmyslitelně spjata právě s komunikační potřebou žalobkyně a rozhodnutí odvolacího soudu pro ni nemohlo být v žádném případě překvapivé.

III. C

„zda lze povolit nezbytnou cestu za účelem užívání zamýšlené, doposud nerealizované stavby.“

30. Jak již dovolací soud výše uvedl, je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v názoru, že žalobě o povolení nezbytné cesty podle § 1029 o. z. nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 a § 1022 o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016 (publikovaný pod č. 72/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

31. Závěr odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu. Odvolací soud vysvětlil, že žádá-li žalobkyně povolení nezbytné cesty formou služebnosti spočívající v právu jezdit přes pozemky žalované jakýmikoli vozidly pro účely plánovaného využití pozemku, kterým je výstavba pro obytné účely, péče o něj, jakož i řádné nakládání a hospodaření, včetně jeho budoucího prodeje a s tím související nutností zřízení inženýrských sítí, je opatřením přiměřeným účelu, který žalobkyně sleduje, oprávnění žádat po žalované vstup na její pozemky podle § 1021 o. z., nikoli zřízení nezbytné cesty.

32. Lze tedy uzavřít, že i ohledně této otázky není dovolání žalobkyně přípustné, neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu ani v této části dovolání neodchýlil.

IV. Závěr a náklady řízení

33. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

34. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 2. 2026

Mgr. David Havlík předseda senátu