Plný text
22 Cdo 2812/2025-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Skayo Capital s.r.o., IČO 08217025, se sídlem v Praze 5, Na Cihlářce 2767/20, zastoupené JUDr. Tomášem Kotrlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, proti žalovaným 1) L. K., zastoupené J. Č., 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 235/2022, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 6. 2025, č. j. 15 Co 130/2025-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Tomáše Kotrlíka.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 4 C 235/2022-131, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2025, č. j. 4 C 235/2022-145, zrušil výrokem I podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2025, č. j. 15 Co 130/2025-158, k odvolání žalované 3) napadajícímu rozsudek soudu prvního stupně pouze v části týkající se pozemku parc. č. XY, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v nákladovém výroku IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu), v části výroků I, II a III týkajících se pozemku parc. č. XY rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání. jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. K přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. 1.
2. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považuje, zda lze jednat ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s osobou nezapsanou v katastru nemovitostí, byť se tato osoba spoluvlastníkem nemovitostí následně stane, avšak až v průběhu soudního řízení. Namítá, že řízení bylo postiženo vadou, jednal-li soud s účastníkem, který nebyl jako spoluvlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí ještě ani v době prvního jednání ve věci samé. Soud prvního stupně pak usnesením připustil vstup žalované 2) do řízení na místo zemřelé původní žalované 2), přestože nebyla jako spoluvlastník zapsána v katastru nemovitostí a nebylo ani najisto postaveno, zda jako podílový spoluvlastník zapsána bude.
3. Za neřešené otázky označila dovolatelka rovněž otázky, zda lze vést řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví více nemovitostí s účastníkem, který je spoluvlastníkem pouze jedné z nich, a zda lze rozhodnout o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky v poměru podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, aniž by byla spoluvlastníkům známa cena těchto nemovitostí. Má za to, že takovým postupem je spoluvlastníkům znemožněno svobodně se rozhodnout o výkonu jejich spoluvlastnického práva. Ve skutečnosti, že řízení bylo vedeno i ve vztahu k nemovitostem, které nejsou ve spoluvlastnictví dovolatelky, spatřuje vadu řízení, neboť to podle jejího názoru vedlo k vydání ne zcela určitého výroku I rozsudku soudu prvního stupně.
4. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné a rovněž za nedůvodné, vyjádřila se k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Za nedůvodné považuje dovolání rovněž žalovaná 2), která odkázala na § 65 odst. 6 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.1.
2. Na řešení právní otázky, zda lze jednat ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s osobou nezapsanou v katastru nemovitostí, byť se tato osoba spoluvlastníkem nemovitostí následně stane, avšak až v průběhu soudního řízení, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud považoval žalovanou 2) za spoluvlastníka pozemku p. č. XY bez ohledu na stav zápisu v katastru nemovitostí a poukázal na to, že zápis do katastru nemovitostí má jen deklaratorní charakter. Uvedl také, že je podstatné, že s žalovanou 2) bylo jednáno od právní moci usnesení, kterým byl připuštěn její vstup do řízení a které nabylo právní moci, a je tedy závazné, a připomněl, že pro řešenou věc je v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodný stav v okamžiku vyhlášení rozsudku. K tomu dovolací soud dodává, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není pro určení okruhu věcně legitimovaných osob rozhodující, které osoby jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nýbrž to, které osoby spoluvlastníky skutečně jsou; otázka okruhu skutečných spoluvlastníků se přitom posoudí jako předběžná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 502/2024; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
3. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze vést řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví více nemovitostí s účastníkem, který je spoluvlastníkem jen jedné z nich. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
4. Z obsahu dovolání není zřejmé, v čem dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení otázky, zda lze vést řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví více nemovitostí s účastníkem, který je spoluvlastníkem jen jedné z nich, a z jakého důvodu podle jejího názoru neobstojí argumentace odvolacího soudu, kterou k její obsahově stejné odvolací námitce uvedl v bodě 8 odůvodnění svého rozsudku. V odvolacím řízení byl navíc rozsudek soudu prvního stupně přezkoumán jen v části týkající se nemovitosti, jejímž spoluvlastníkem byli všichni účastníci řízení včetně dovolatelky.
5. K předpokladům vypořádání zrušeného spoluvlastnictví nařízením prodeje a rozdělením výtěžku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, uvedl: „Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě“ (viz např. rozsudek NS z 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, usnesení NSS z 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní (srov. např. rozsudek NS z 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Pokud jde o věc, která není „dobře dělitelná“, a přikázání účastníkům pro jejich insolventnost nepřichází v úvahu, pak je – bez ohledu na návrhy účastníků – nařízení prodeje společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.) zákonným a legitimním řešením, vyplývajícím z povahy věci a neschopnosti spoluvlastníků se dohodnout, resp. vyplatit podíl druhého.“ Z toho je zřejmé, že zjištění hodnoty společné věci je v případě, že věc není dobře dělitelná, významné pouze tehdy, je-li třeba zjišťovat solventnost spoluvlastníka, popř. spoluvlastníků, kteří mají o přikázání věci za náhradu zájem. Pokud o přikázání věci za náhradu neprojeví zájem žádný z účastníků, není hodnota věci právně významnou skutečností, neboť není třeba zjišťovat ani solventnost některého z účastníků ani výši náhrady. 1.
2. Nejvyšší soud ČSR vyložil v usnesení ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970–1983, str. 1084–1085, a na které Nejvyšší soud odkazuje v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, rozsudcích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2106/2005, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a v usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016), že soud nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné.
3. Pozemek parc. č. XY není podle závěrů odvolacího soudu reálně dělitelný, o jeho přikázání za náhradu neprojevil zájem žádný z účastníků. Odvolací soud proto nepochybil, když stejně jako soud prvního stupně nepřistoupil k provedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem k určení hodnoty tohoto pozemku, neboť zjištění této hodnoty nebylo za těchto okolností právně významné.
4. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
5. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 15. 12. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu