Plný text
22 Cdo 29/2026-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva FORUM – v likvidaci, se sídlem v Zádveřicích, IČO 00135348, zastoupeného JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, proti žalovanému Lesní družstvo Lhotsko, se sídlem ve Lhotsku 91, IČO 46994408, zastoupenému Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Štěpská 380, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 292/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 9. 2025, č. j. 59 Co 133/2025-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6 164,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 36 C 292/2024-190, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemky“) – (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 59 Co 133/2025-219, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas s právním posouzením nalézacích soudů v otázce mimořádného vydržení sporných pozemků žalovaným. Uvedl, že se žalovaný chopil držby v rozporu s restitučními předpisy, přičemž podle žalobce mimořádné vydržení nelze koncipovat jako institut dodatečně legalizující neoprávněné restituce. V dovolání formuloval tři otázky, které podle něj v dosavadní judikatuře dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, popřípadě byly řešeny dovolacím soudem rozdílně. 1) Zda může osoba, která nebyla osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), uzavřít dohodu o vydání pozemků podle tohoto zákona, nabýt vlastnické právo k pozemkům prostřednictvím mimořádného vydržení. 2) Zda je dán nepoctivý úmysl při uchopení držby, ke kterému došlo na základě dohody o vydání pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., pokud nabyvatel jako právnická osoba vznikl až po účinnosti tohoto zákona a nikdy navíc nebyl osobou oprávněnou k restitucím, tudíž taková dohoda musela být absolutně neplatná či nicotná. 3) Zda se může právnická osoba chopit držby a vydržet veřejně přístupný les, pokud v lese hospodaří pouze její jednotliví členové, případně pokud se jednalo pouze o běžné užívání veřejně přístupného pozemku (lesa). Dále žalobce namítal vadu řízení, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly právní argumentací žalobce a zejména pak odvolací soud své závěry dostatečně neodůvodnil. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení otázky existence nepoctivého úmyslu s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, přičemž odvolací soud pochybil, jestliže zcela rezignoval na posouzení poctivosti držby žalovaného a nesprávně přenesl důkazní břemeno na dovolatele, přestože dovolatel nebyl účastníkem skutkového děje a nemůže prokazovat negativní skutečnost v podobě neexistence poctivého úmyslu. Žalobce má za to, že takový přístup fakticky zvýhodňuje osobu dovolávající se mimořádného vydržení, přičemž judikaturu dovolacího soudu týkající se institutu mimořádného vydržení považuje obecně za velmi benevolentní k dlouhodobým držitelům. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu a současně i závislý výrok II o náhradě nákladů řízení, a dále zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za formálně i věcně správná. Dovolání žalobce považoval především za projev nesouhlasu s posouzením skutkových okolností věci a právním názorem obecných soudů. V řízení se žalobci nepodařilo prokázat nepoctivý úmysl při započetí držby žalovaného, případně žalobce nepoctivý úmysl spatřoval v okolnostech, které s řešenou otázkou nesouvisely. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolací soud předně uvádí, že dovolání žalobce je na samé hranici projednatelnosti, neboť dovolatel ne zcela dostatečně dostál své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ve smyslu vymezení konkrétního předpokladu přípustnosti u jednotlivých právních otázek předkládaných k posouzení dovolacímu soudu. V úvodu vymezení přípustnosti dovolání totiž směšuje více protichůdných předpokladů přípustnosti dovolání, respektive z následné formulace jednotlivých konkrétních právních otázek pak není zřejmé, jaký z předpokladů přípustnosti považuje žalobce u té které právní otázky za splněný. Jestliže má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, je založeno na řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nemůže pak současně být stejná právní otázka v judikatuře řešena rozporně, pakliže má dovolatel za to, že taková judikatura neexistuje. S ohledem na absenci spisových značek konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu i z celkového kontextu dovolání nicméně lze usuzovat na to, že pro dovolací argumentaci stěžejní otázky č. 1) a 2) týkající se problematiky mimořádného vydržení v kontextu obcházení restitučních předpisů, považuje žalobce spíše za neřešené, než za řešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně, tudíž dovolání žalobce lze se značnou mírou benevolence považovat v těchto otázkách za věcně projednatelné.
10. Dovolací argumentace žalobce je postavena zejména na vztahu restitučních předpisů – konkrétně zákona č. 229/1991 Sb. a mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), označených v dovolání jako otázky č. 1) a 2) – viz výše. Na řešení těchto otázek nicméně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ani jím potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně, není založeno, tudíž ani jedna z těchto otázek přípustnost dovolání nezakládá.
11. Rozhodnutí nalézacích soudů je založeno na určujícím závěru, že žalovaný nabyl sporné pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Ještě před tím, než však soud prvního stupně přistoupil k posuzování splnění podmínek mimořádného vydržení, učinil několik zásadních dílčích závěrů ohledně jiných do úvahy připadajících způsobů nabytí vlastnického práva žalovaným [právní nástupnictví žalovaného po původním vlastníku, nárok na vrácení předmětných pozemků na základě restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., řádné vydržení ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“)], z nichž všechny postupně vyloučil.
12. Co se týče otázky č. 1), obecně není a nemůže být vyloučeno, aby osoba, která není osobou oprávněnou k restitucím podle zákona č. 229/1991 Sb., a která přesto uzavřela dohodu o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., nabyla vlastnické právo k pozemkům prostřednictvím mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.
13. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
14. To, že žalovaný nebyl oprávněn k uzavření dohody o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., není z hlediska mimořádného vydržení podstatné, neboť podmínkou mimořádného vydržení není platný, a dokonce ani neplatný, nabývací titul, neboť institut mimořádného vydržení je založen na tom, že právní důvod, na kterém se držba zakládá, nemusí být dán vůbec – za současného splnění podmínky, že se držitel nechopil držby v nepoctivém úmyslu.
15. S uvedeným pak úzce souvisí i dovolatelem předkládaná otázka č. 2), zda je dán nepoctivý úmysl držitele, pokud k uchopení držby došlo na základě dohody o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., přičemž nabyvatel jako právnická osoba vznikl až po účinnosti tohoto zákona a nikdy navíc nebyl osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákona, tudíž taková dohoda musela být absolutně neplatná či nicotná.
16. Zde opět platí, co bylo uvedeno výše, a sice že neplatnost dohody či neoprávněnost žalovaného k jejímu uzavření ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. obecně není překážkou mimořádného vydržení, neboť právní důvod držby nemusí být u mimořádného vydržení vůbec dán. Pro posouzení nepoctivého úmyslu držitele by pak takové uzavření dohody podle zákona č. 229/1991 Sb. relevantní být mohlo, ovšem pouze za předpokladu, že by se na jejím základě držitel skutečně chopil držby vlastnického práva, neboť případný nepoctivý úmysl je posuzován k okamžiku uchopení držby [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 (toto i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo, neboť na základě zjištění soudu prvního stupně se žalovaný chopil držby vlastnického práva k předmětným pozemkům v okamžiku svého vzniku dne 2. 3. 1993, kdy byl zapsán do obchodního rejstříku, a to na základě vůle členů vyjádřené na ustavující členské schůzi žalovaného, která se konala dne 30. 10. 1992. Soudy tedy nevycházely z toho, že by se žalovaný chopil držby pozemků na základě dohody o vydání pozemků uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., jak předkládá žalobce. Navíc výslovně uvedly, že žalovaný v době předání pozemků na základě předmětné dohody ještě neexistoval (a zároveň bylo uzavřeno, že není ani právním nástupcem původního vlastníka pozemků), tudíž mu pozemky nemohly být v rámci restitucí předány; současně výslovně uzavřely, že žalovanému ani jeho členům nesvědčil restituční nárok na vrácení pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. To vše navíc přičetly žalovanému k tíži při posuzování omluvitelnosti omylu v rámci zjišťování dobré víry žalovaného pro účely řádného vydržení ve smyslu § 134 obč. zák. Nepoctivý úmysl žalovaného pro účely posouzení mimořádného vydržení tak bylo třeba zkoumat k okamžiku vzniku žalovaného, tudíž okamžik uzavření předmětné dohody o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. není pro tento závěr podstatný; podstatný byl pouze pro účely posouzení omluvitelnosti omylu v rámci vydržení řádného, kde byl soudy konstatován nedostatek dobré víry žalovaného.
17. V případě otázky č. 3) – pomine-li dovolací soud opět nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání (žalobce neuvádí, zda se má jednat o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou či řešenou rozdílně, přičemž autorem jediného rozhodnutí citovaného dovolatelem k této otázce je navíc Vrchní soud v Praze) – staví žalobce svou argumentaci na odlišném skutkovém základu než soudy nižších stupňů. Žalobce namítá, že žalovaný nemohl vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť se jednalo o lesní pozemky, které jsou veřejně přístupné a členové žalovaného (případně jejich předci) je neužívali jako vlastníci, nýbrž pouze z titulu obecného užívání veřejně přístupného pozemku. Ze zjištění soudu prvního stupně nicméně plyne, že žalovaný užíval sporné pozemky (již od počátku svého vzniku, kdy se chopil držby) jako vlastník, což vyplynulo z provedeného dokazování (žádost a smlouva o poskytnutí dotace žalovanému – půjčky na obnovu lesa a ochranu mladých lesních porostů, smlouvy o poskytování odborné úrovně hospodaření a zajištění prací na obhospodařování lesů ve vlastnictví lesního družstva, o provádění těžebních a pěstebních prací uzavřených mezi žalovaným a společností POLESÍ KLÁŠŤOV, s. r. o.).
18. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci (v tomto případě nepoctivého úmyslu žalovaného) správné, musí dovolací soud vycházet ze skutkových závěrů nalézacích soudů, nikoliv z těch skutkových závěrů, které na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Pokud tedy žalobce staví svou dovolací argumentaci na skutečnostech odlišných, než jaké byly zjištěny v rámci řízení před soudy nižších stupňů, nemůže je dovolací soud nijak zohlednit. Pokud výše jmenované listinné důkazy jednoznačně vylučují, že by žalovaný (resp. jeho členové) užíval předmětné pozemky pouze jako veřejně přístupný les, aniž by s nimi nakládal a hospodařil na nich jako vlastník, není možné, aby dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu namítaných právních otázek vycházel z předpokladu opačného.
19. Co se týče namítané vady řízení, a sice že se soudy nedostatečně vypořádaly s právní argumentací žalobce a své rozhodnutí zejména odvolací soud nedostatečně odůvodnil, dovolací soud pouze konstatuje, že s ohledem na znění § 242 odst. 3 věta druhá o. s ř. lze k takovým vadám přihlédnout pouze v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným, což v projednávané věci splněno nebylo. Zcela nad rámec nicméně dovolací soud uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně shledává velmi pečlivě odůvodněným, pročež obstojí i poněkud stručnější odůvodnění odvolacího soudu, který závěry soudu prvního stupně, jak co se týče skutkových zjištění, tak po stránce právní, jako správné potvrdil a do napadeného rozhodnutí převzal.
20. K poslední námitce žalobce týkající se nesprávného posouzení otázky existence nepoctivého úmyslu, kde žalobce namítá, že na něj soudy nesprávně přenesly důkazní břemeno, přestože nebyl účastníkem skutkového děje a požadovaly po něm prokazovat negativní skutečnost – absenci poctivého úmyslu žalovaného, dovolací soud pouze konstatuje, že důkazní břemeno ohledně prokázání existence nepoctivého úmyslu držitele v případě mimořádného vydržení (nikoliv prokázání neexistence úmyslu poctivého, jak nesprávně obrací význam žalobce) leží na tom, kdo tento nepoctivý úmysl tvrdí. Není na držiteli, aby prokazoval absenci nepoctivého úmyslu, nýbrž důkazní břemeno spočívá na tom, kdo poctivý úmysl popírá. Uvedené vyplývá přímo ze zákona (k tomu srovnej ustanovení § 994 o. z. a § 7 o. z.). Soudy se tedy nedopustily nesprávného přenesení důkazního břemene na žalobce, žalobce pouze své důkazní břemeno neunesl, když tvrzený nepoctivý úmysl žalovaného neprokázal.
21. Závěrem – s ohledem na námitky žalobce označující zavedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se institutu mimořádného vydržení za příliš benevolentní k dlouhodobým držitelům a oproti tomu příliš přísnou pro žalobce, který měl méně výhodnou výchozí procesní pozici, pokud měl tvrdit a prokazovat existenci nepoctivého úmyslu držitele v době dávno minulé – si dovolací soud pouze dovoluje poznamenat, že mimořádného vydržení dlouhodobý držitel, který se chopil držby nikoliv v nepoctivém úmyslu, nedosáhne ze dne na den, nýbrž je k nabytí vlastnického práva potřeba doba dvojnásobně dlouhá než v případě řádného vydržení – u mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovitostem navíc nemohlo dojít k vydržení dříve než pět let po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej § 3066 o. z.). Od roku 1993, kdy se držby sporných pozemků chopil žalovaný a začal je jako vlastník užívat, do podání žaloby uplynulo více než 30 let, kdy se žalobce coby skutečný vlastník o své vlastnictví nezajímal, na pozemcích nehospodařil, ani je jinak neužíval. V takovém případě se jednoznačně uplatní princip vigilantibus iura scripta sunt. Nabytí vlastnického práva žalovaným po více než 30 letech nerušené držby (byť ne v omluvitelném omylu, ale nikoliv v nepoctivém úmyslu) na základě mimořádného vydržení, nelze považovat vůči žalobci za nikterak nespravedlivé.
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím ve stanovené lhůtě, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 2. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu