Plný text
22 Cdo 2902/2025-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Š. P., zastoupené Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy 3046/2, proti žalovaným: 1) J. H., zastoupenému Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, 2) R. H., 3) L. H., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, 4) L. Ch., 5) J. Ch., o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 313/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2025, č. j. 57 Co 30/2025-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 5 021,50 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit každému ze žalovaných 2) a 3) náklady dovolacího řízení ve výši 4 573,80 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Davida Cagaše, advokáta se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 10 C 313/2022-187, zamítl žalobu o povolení nezbytné cesty jako služebnosti, spočívající v právu průchodu a průjezdu bez omezení přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „pozemky“ či „nemovitosti žalovaných“), ve prospěch pozemku žalobkyně parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – budova s č. e. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitosti žalobkyně“), a to v rozsahu zpracovaného a katastrálním úřadem odsouhlaseného geometrického plánu vyhotoveného Markem Novákem, IČO 87438674, pod č. 3801-93/2019 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 57 Co 30/2025-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II až IV).
3. Žalobkyně se domáhala povolení nezbytné cesty ke svým nemovitostem sloužícím k rekreaci. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žaloba není důvodná, neboť se žalobkyně domáhá povolení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení [§ 1032 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“]. Odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu není vyloučeno zřízení služebnosti (věcného břemene) spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu do jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu (odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023; tyto rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V projednávané věci je vzdálenost mezi cestou, kterou může žalobkyně užívat k průjezdu, a jejími nemovitostmi 24 m, a žalobkyni svědčí pro tuto vzdálenost služebnost stezky, tedy právo chůze, což soudy obou stupňů považovaly za dostatečné.
4. Odvolací soud dále sice přisvědčil žalobkyni, že soud prvního stupně řádně neodůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy – výpovědí syna žalobkyně a M. W., jakož i účastnickým výslechem žalobkyně, nicméně tuto vadu napravil sám, a uvedl: „Prevalence ekonomie řízení umožňuje soudu ve výjimečných případech, kdy nároku nelze vyhovět již s ohledem na uvedená skutková tvrzení, aby důkazy, které mají verifikovat pravdivost těchto tvrzení (k tomu, že za takové situace se dokazování stává nadbytečným, srovnej závěry odůvodněné v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 16 Co 95/98, 96/98, uveřejněném pod číslem 62/2000, Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006), ani neprováděl.“ Odvolací soud měl tudíž za to, že již z žalobních tvrzení se podává, že tu nejsou podmínky pro povolení nezbytné cesty a na tom by ani další dokazování nic nezměnilo.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odůvodňuje po formální stránce tím, že „rozsudek krajského soudu byl zmocněnému právnímu zástupci žalobkyně doručen prostřednictvím datové schránky dne 23. 5. 2025 a že rozsudek krajského soudu je tedy tzv. v právní moci s tím, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.“ Dále uvádí, že „rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž je naplněn dovolací důvod (správně: předpoklad přípustnosti dovolání) formulovaný v § 237 o. s. ř.“ Tuto otázku však výslovně neformuluje.
6. Dovolatelka argumentuje tím, že podle ní nelze v poměrech projednávané věci aplikovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023, respektive dalších rozhodnutí, neboť jsou skutkově odlišná. Vzdálenost od místa, ke kterému žalobkyně takto může přijet motorovým vozidlem, k její nemovitosti je cca 24 metrů (při využití práva odpovídajícího věcnému břemenu stezky přes tento jiný pozemek). U hranice tohoto jiného pozemku a ani v blízké vzdálenosti však není možné motorové vozidlo nechat zaparkované. Žalobkyně by mohla nejprve přijet k hranici tohoto jiného pozemku, vystoupit z motorového vozidla a po tomto jiném pozemku dojít ke své nemovitosti, přičemž by urazila právě vzdálenost cca 24 metrů. Vzápětí by se však muselo s motorovým vozidlem odjet a nechat je zaparkované na místě vzdáleném stovky metrů od hranice tohoto pozemku. Uvádí, že „v této souvislosti je třeba připomenout ústní vyjádření žalovaného 4) v rámci jednání před odvolacím soudem konaným dne 8. 4. 2025, který se k dotazu odvolacího soudu vyjádřil v tom smyslu, že na této komunikaci není možné nechat zaparkované motorové vozidlo s ohledem na místní podmínky“.
7. Dovolatelka tvrdí rozpor s dalšími rozhodnutími dovolacího soudu, ze kterých podle ní vyplývá, že nemá-li možnost parkovat s vozidlem v blízkosti domu, pak jde o stav, kdy zvolený rozsah a obsah nezbytné cesty nezasahuje nepřiměřeně do práv žalovaných a škoda na služebném pozemku nepřevýší výhodu nezbytné cesty. Cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu o povolení nezbytné cesty a upozorňuje, že žádné z nich se netýkalo stavu, kdy žalobce nemá možnost u své stavby parkovat. V této souvislosti obecně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20 (tento nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), ze kterého vyplývá potřeba benevolentnějšího přístupu k povolování nezbytných cest.
8. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že pochybil, pokud se řádně nevypořádal s jejími důkazními návrhy, konkrétně s návrhem na provedení důkazu výpovědí svědků V. P. (syn žalobkyně) a M. W. (jedna z právních předchůdců žalobkyně) a s návrhem na provedení důkazu účastnickým výslechem žalobkyně samotné.
9. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „a to s pokynem následně rozhodnout ve věci ve smyslu žaloby.“
10. Žalovaný 1) podal k dovolání vyjádření. Má za to, že dovolání žalobkyně není ani důvodné a ani přípustné. Poukazuje na to, že dovolatelka sice tvrdí, že v konkrétní zjištěné situaci je na místě aplikovat § 1029 odst. 2 o. z. a nikoliv § 1032 odst. 1 písm. c) o. z., nicméně dovolání se zřetelem na některé ze zákonných hledisek jeho přípustnosti nijak neodůvodňuje. Připomíná, že žalobkyně zdlouhavě a opakovaně popisuje svou verzi skutkového stavu a jeho vlastní právní posouzení, které je však značně odlišné od skutkového stavu a jeho právního hodnocení zjištěného a učiněného jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem. Dovolání tudíž představuje pouhou polemiku se skutkovými či právními závěry odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně). Dovolatelka nevymezuje konkrétní otázku hmotného či procesního práva, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné, zamítnuto.
11. Žalovaní 2) a 3) ve vyjádření k dovolání poukazují - shodně jako žalovaný 1) - na to, že dovolání žalobkyně postrádá vymezení konkrétní otázky hmotného či procesního práva způsobilé založit přípustnost dovolání. Žalobkyně v dovolání jen nesouhlasí se skutkovými a právními závěry odvolacího i prvostupňového soudu a odlišné právní posouzení věci konstruuje na základě odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nalézacím, respektive odvolacím, řízení. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
12. Podrobný obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud v dalším pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda obsah dovolání lze poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
17. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především konkrétně vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované [k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 31 až 39 odůvodnění (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.) a další judikaturu tam citovanou]. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či z rozhodovací praxe Ústavního soudu jeho usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
18. Dovolatelka předpoklady přípustnosti dovolání (některý z nich) řádně nezformulovala, obsahem dovolání je prostá polemika s rozhodnutím odvolacího soudu; dovolatelka sice uvádí řadu rozhodnutí dovolacího soudu, nicméně o přípustnosti se nijak (nad rámec toho, co je uvedeno výše) nezmiňuje a právní otázky, na kterých by mělo napadené rozhodnutí záviset a jež odvolací soud měl řešit v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, nijak nevymezuje. Samotný argument o rozporu dovoláním napadeného rozhodnutí se zákonem, stejně jako poukazy na rozhodnutí okresního soudu v jiných věcech, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť tu nejde o žádnou ze situací naplňující některé ze zákonných hledisek jeho přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. Stejný závěr platí i o odkazech dovolatelky na zásady spravedlivého procesu, nejsou-li spojeny s vymezením některého z předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srovnej opětovně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, třetí výroková věta a bod 43 odůvodnění) a na judikaturu dovolacího soudu doplněné tvrzením, že o tam řešenou věc v tomto případě nejde.
19. Jestliže dále žalobkyně polemizuje s právním posouzením věci soudy nižších stupňů, činí tak toliko skrze vlastní skutkovou argumentaci, jež pomíjí skutkový stav zjištěný v nalézacím, respektive odvolacím, řízení (viz rovněž výklad dále ke skutkové otázce parkování vozidla u nemovitosti žalobkyně v bodě 23 odůvodnění tohoto usnesení), na němž je dovolatelkou kritizované právní posouzení věci odvolacím soudem, potažmo soudem prvního stupně, založeno. Současná právní úprava dovolacího řízení (již s účinností od 1. 1. 2013) však nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní]. Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., neboť každý z nich je spojen s řešením (posouzením) právní, nikoliv skutkové, otázky.
20. I přes obsáhlost podaného dovolání nemůže Nejvyšší soud učinit jiný závěr, než že dovolání žalobkyně není pro absenci podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku uvedených v § 241a odst. 2 o. s. ř. (absentující řádné uplatnění dovolacího důvodu a vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání) věcně projednatelné.
21. Bez vlivu na závěr o věcné neprojednatelnosti dovolání považuje dovolací soud za vhodné stručně reagovat na polemiku dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů týkajícím se skutkově vylíčené problematiky parkování vozidla u nemovitosti žalobkyně a tzv. opomenutých důkazů.
22. Dlouhodobě je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, který se prosadí i v současných právních poměrech, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu není vyloučeno zřízení služebnosti (věcného břemene), spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023). Z této judikatury soudy obou stupňů správně vyšly.
23. Nelze vyloučit, že z uvedeného pravidla může být připuštěna výjimka na základě specifických okolností dané věci; ty však musí být řádně tvrzeny a prokázány. Pro povolení nezbytné cesty může být významná skutečnost, že žadatel má sice zajištěn příjezd do blízkosti jeho nemovitosti, nemůže tam však parkovat. Na nemožnosti parkování zakládá dovolatelka své námitky. S tvrzením o nedostatečnosti stávajícího přístupu pro nemožnost parkování blíže u její nemovitosti přichází ovšem žalobkyně až v dovolání, přičemž v tomto směru ji již dříve stíhala povinnost tvrzení a povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), kterou měla splnit v nalézacím řízení před soudem prvního stupně do okamžiku koncentrace řízení, popřípadě za splnění podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem. Dovolatelka sice odkazuje na ústní vyjádření žalovaného 4) v rámci jednání před odvolacím soudem konaným dne 8. 4. 2025, který se k dotazu soudu vyjádřil v tom smyslu, „že na této komunikaci není možné nechat zaparkované motorové vozidlo s ohledem na místní podmínky“, nicméně se nejednalo o procesně relevantní tvrzení žalobkyně. Ostatně žalobkyně v dovolání ani neargumentuje tím, že by - v případě že by takové tvrzení v odvolacím řízení vznesla - nabídla k němu důkazy a že by byla splněna některá z výjimek z tzv. zákazu neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.). Z povahy věci vyplývá, že absentující skutkové (pro věc potenciálně významné) okolnosti nemohl odvolací soud po právní stránce hodnotit, a tudíž své rozhodnutí na řešení otázky nemožnosti zaparkovat vozidlo na hranici jiného pozemku v rozumné („dochozí“) vzdálenosti založit.
24. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018, vyložil, že je na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Soud přitom není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je nutné provést (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, a nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nebo ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95).
25. Žalobkyně odvolacímu soudu v dovolání vytýká, že bez odůvodnění opomenul jí navržené důkazy výpověďmi svědků V. P. a M. W., resp. I účastnického výslechu žalobkyně. Tento důvod však odvolací soud, byť povětšinou s poukazem na judikatorní reflexi problematiky tzv. opomenutých důkazů, vysvětlil v bodech 25 až 29 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. K tomu lze dodat, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně může s vozidlem přijet na vzdálenost 24 m od její nemovitosti, tudíž má přístup zajištěn; neuplatněnou problematikou nemožnosti parkování vozidla se zabývat nemohl. Samotné skutkové zjištění o podmínkách příjezdu dostačovalo k zamítnutí žaloby bez ohledu na to, jak (opět bez konkrétního tvrzení právně významných skutečností) nemovitost užívali předchůdci žalobkyně. Pak ovšem byly žalobkyní navržené důkazy nevýznamné a soud je právem neprovedl (viz výklad předestřený v bodě 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jiná situace by nastala, pokud by žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně v souvislosti s těmito důkazními návrhy uplatnila (tvrdila) relevantní skutečnosti a k nim navrhla (neprovedené) důkazy; k tomu však nedošlo. Nejvyšší soud nepřehlédl, že vysvětlení podané odvolacím soudem bylo jen obecné. Mohlo by sice jít o tzv. jinou vadu řízení, nicméně ta neměla se zřetelem na výše uvedené za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř). Navíc platí, že k vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nešlo.
26. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně, pokud jím byla dotčena část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, věcně projednatelným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu dovolání odmítl.
27. Protože žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II, III a IV, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání rovněž ve vztahu k té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až IV o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výrokům II až IV o nákladech odvolacího řízení. Proti těmto výrokům dovolání není objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
28. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní 1), 2) a 3) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu