Plný text
22 Cdo 2903/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně B. J., zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 39, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Náměstí Čs. legií 500, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 45/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 24. 4. 2024, č. j. 54 Co 40/2023-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud se v této věci zabýval přípustností dovolání za předpokladu, že dovolatelka formuluje právní otázku, která má podle jejího tvrzení zakládat přípustnost dovolání, na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud posuzoval otázku mimořádného vydržení pozemků ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 8 C 45/2022-190, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. st. XY, p. č. st. XY, p. č. XY a p. č. XY, to vše v k. ú. XY, zapsáno na LV č. XY pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (výrok I). Ve výroku II pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 54 Co 40/2023-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že upřesnil označení pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY tak, že součástí tohoto pozemku je stavba, rodinný dům č. p. XY, stojící na pozemku p. č. st. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud vyložil, že žalobkyně vlastnické právo k těmto pozemkům nenabyla na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně vždy užívala pozemky s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Na straně žalobkyně tak absentuje jeden ze dvou zásadních prvků nezbytných pro vznik držby, a to vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – subjektivní prvek). Proto není požadavek žalobkyně na určení jejího vlastnictví k těmto nemovitostem opodstatněný.
II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Zakládá ji na tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. V dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
6. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastnické právo k pozemkům nenabyla na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Tvrdí, že byla již od roku 1996 přesvědčena o tom, že žalovaný, který je bratrem žalobkyně, převedl vlastnického právo k pozemkům na žalobkyni v souladu s jejich dohodou o vypořádání dědictví po rodičích. Měla tedy za to, že tyto nemovitosti užívá jako své vlastnictví (ostatně na pozemcích p. č. st. XY a p. č. XY začala v roce 1996 stavět rodinný dům). Žalobkyně tyto pozemky držela déle než 20 let v přesvědčení, že je jejich vlastnicí. Pozemky rovněž po celou dobu fakticky užívala. V takovém případě nabyla vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A K námitkám směřujícím do provedeného dokazování
11. Žalobkyně předně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu založená na výpovědích jednotlivých svědků i výslechu žalobkyně, která se týkají povědomí žalobkyně o vlastnickém právu k nemovitostem. Soudy nižších stupňů uzavřely, že „žalobkyně vždy věděla, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného s tím, že měli být domluveni na jejich budoucím převodu, ke kterému však nedošlo.“ Žalobkyně považuje tento závěr za nesprávný. Podle žalobkyně je nutné vzít v potaz „zcela jednoznačné subjektivní přesvědčení žalobkyně o tom, že jí byly předmětné nemovitosti bratrem převedeny a jsou její.“
12. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
13. V projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která se týkají přesvědčení žalobkyně o vlastnickém režimu pozemků v rozhodné době (tedy že žalobkyně vždy věděla, že není vlastnicí pozemků a vlastnické právo k nim její bratr na ni nepřevedl). Především na základě těchto zjištění odvolací soud rozhodl, že v posuzované věci žalobkyně nenabyla pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (byť i jen částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn.
14. Již jen z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitky žalobkyně směřující do závěru odvolacího soudu týkajícího se tvrzeného mimořádného vydržení pozemků, jelikož jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3795/2023).
III.B K mimořádnému vydržení
15. Žalobkyně namítá, že nabyla pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
16. Nejvyšší soud předně připomíná, že tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení přípustně zpochybněn.
17. Nad rámec shora uvedeného k tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
18. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
19. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
20. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008).
21. V usnesení ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to, aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden, a fakticky o něj pečovali, ‚jako by byl jejich vlastní‛. K vydržení tak nemohlo dojít“ (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018).
22. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné rovněž v poměrech projednávané věci. Žalobkyně užívala pozemky vždy s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Proto chybí na její straně držební vůle (animus possidendi), a to i za předpokladu, že byla přesvědčena o tom, že má nárok na to, aby jí žalovaný pozemky převedl. V takovém případě nemohla žalobkyně nabýt pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
23. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto ani tyto námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
24. Přiléhavá není argumentace žalobkyně s odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023. Žalobkyně totiž prostřednictvím odkazů na tato rozhodnutí Nejvyššího soudu nerozporuje závěr, že v posuzované věci nebyl naplněn jeden ze dvou základních předpokladů držby vedoucí k vydržení, tedy vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi). Poukazuje na výklad pojmu „nikoliv nepoctivý úmysl“ držitele ve smyslu § 1095 o. z. Na řešení této právní otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Relevantní není ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018. V posuzované věci neshledává Nejvyšší soud z hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit, že žalobkyně měla vůli nakládat s pozemky jako s vlastními, tedy že byl naplněn jeden ze dvou předpokladů držby, prvek subjektivní, animus possidendi.
25. Závěr a náklady řízení
26. V projednávané věci nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitky žalobkyně směřující do závěru odvolacího soudu, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., již jen z toho důvodu, že jsou (byť i jen zčásti) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. Nad rámec toho Nejvyšší soud vyložil, že závěry odvolacího soudu vztahující se k otázce mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
27. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu