Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně R. B., zastoupené Mgr. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, proti žalovaným 1) J. G. a 2) E. G., zastoupeným Mgr. Radkem Motzke, advokátem se sídlem v Kalech, Zahrada 6, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 C 24/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2024, č. j. 69 Co 10/2024-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 146 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Radka Motzke.
Odůvodnění:
1. V souvislosti s žalobou o ochranu vlastnického práva týkající se imisí svodu dešťové vody se v řešené věci dovolací soud zabýval posouzením právní otázky zneužití práva a mimořádného vydržení.
I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Jeseníku (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 11 C 24/2022-183, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se svádění vody na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I). Také rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále rovněž „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 69 Co 10/2024-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také právní otázky, která podle názoru žalobkyně nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Jde o následující právní otázky:
5. „Zda mohou obecné soudy přihlížet k údajnému mimořádnému vydržení práva, aniž by bylo vydržení práva účastníky řízení tvrzeno, přičemž podmínky vydržení nebyly v řízení vůbec zkoumány ani jejich naplnění nevyplývá z obsahu spisu.“
6. Podle žalobkyně postupoval odvolací soud při řešení této právní otázky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1325/2020, neboť se zabýval otázkou mimořádného vydržení, aniž by žalovaní takovou námitku vznášeli, a aniž by vyplynula ze zjištěných skutečností či obsahu spisu. Současně žalobkyně namítá, že soud prvního stupně tím, že se otázkou vydržení zabýval, aniž by pro to byly splněny podmínky, „významně zasáhl do rovnosti zbraní“. Také tvrdí, že jí nebylo umožněno, aby se k otázce vydržení vyjádřila a doplnila skutková tvrzení, neboť jí k tomu nebyla soudem poskytnuta žádná lhůta.
7. „Zda lze zřídit výprosu i k úpravě vztahů týkajících se trvalého stavebního řešení.“
8. Namítá, že odvolací soud tuto právní otázku vyřešil nesprávně, když uzavřel, že vzhledem k trvalému stavebnímu řešení okapů je výprosa vyloučena. Podle jejího názoru měly soudy dospět k závěru, že se o výprosu jedná.
9. „Zda k přerušení vydržecí doby poctivého držitele postačuje prosté upozornění vlastníka anebo zda je k tomu potřeba podání žaloby, jak dovozuje odvolací soud.“
10. Žalobkyně tvrdí, že tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, a že k narušení dobré víry žalovaných muselo dojít již dne 7. 10. 2018, neboť již tehdy žalované výslovně upozornila, že voda ze střechy jejich domu stéká na pozemek žalobkyně.
11. „Zda může představovat zneužití práva, a tedy zda může být důvodem pro zamítnutí jinak oprávněně podané žaloby, skutečnost, že by podaná žaloba sloužila k údajnému vylepšení pozice žalobkyně pro další jednání se žalovanými.“
12. Žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1070/2021 a tvrdí, že v posuzované věci zneužití práva dovodit nelze. Závěry soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu ohledně zneužití práva žalobkyní považuje za zcela nepřiměřené a vybočující z požadavků na spravedlivé řešení věci, nemající oporu ve spise. V souvislosti s posouzením otázky zneužití práva považuje žalobkyně rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný.
13. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
14. Žalovaní se k dovolání podrobně vyjádřili, rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, nebo jako nedůvodné zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
17. Dovolání není přípustné.
18. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se svádění dešťové vody na pozemky ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud zamítl podanou žalobu ze dvou důvodů. Prvním důvodem byl závěr o mimořádném vydržení práva žalovaných svádět vodu ze své střechy na pozemky žalobkyně. Druhým důvodem byl závěr o zjevném zneužití práva.
K zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva:
19. Pro rozhodnutí ve věci byly podstatné tyto závěry nalézacích soudů:
20. Historicky tvořily domy žalobkyně a žalovaných jeden dům. V roce 1975 byl původní dům rozdělen na dva samostatné domy. Současně došlo i k rozdělení pozemků tak, že nynější zahrada žalobkyně na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY přímo přiléhá z jedné strany k domu žalovaných a dále sousedí se zahradou žalovaných. Po rozdělení původního domu byly k oběma nově vzniklým domům vybudovány přístavby. Nemovitosti vždy patřily rodině žalobkyně, a to až do roku 2016, kdy se vlastníky jednoho z domů stali žalovaní. Dešťová voda z okapů umístěných na domě žalovaných je dlouhodobě sváděna na pozemky žalobkyně. Ohledně stáří okapů na domě žalovaných bylo zjištěno, že jimi byl opatřen již původní dům před jeho rozdělením v roce 1975 a také přístavba, která vznikla v 70. letech 20. století, i to, že se na nich okapy a svody nacházejí stále ve stejném stavu. Od doby, kdy žalovaní získali dům do svého vlastnictví, se s žalobkyní snažili řešit množství desítky let trvajících problémů spojených s rozdělením domu a zamýšlenou rekonstrukcí. Pro jejich úspěšné vyřešení se účastníci řízení obrátili na mediátora. V době, kdy probíhala jednání s mediátorem, se žalobkyně ohledně imisí stékání vody na její pozemek obrátila na soud.
21. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval výkon práva žalobkyně za zjevné zneužití práva, neboť se podle jeho názoru snažila toliko o vylepšení své pozice při dalším vyjednávání s žalovanými. Uvedl, že skutečným záměrem zahájeného soudního řízení nebyla snaha žalobkyně domoci se skutečné ochrany svého práva, do kterého je sice formálně zasaženo, avšak aniž by došlo „k jakékoliv újmě na straně žalobkyně“, nýbrž snaha využít soudní řízení jako prostředek k vyjednávání o rekonstrukci domu.
22. Dovolatelka vymezila právní otázku „zda může představovat zneužití práva, a tedy zda může být důvodem pro zamítnutí jinak oprávněně podané žaloby skutečnost, že by podaná žaloba sloužila k údajnému vylepšení pozice žalobkyně pro další jednání se žalovanými.“ Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, a tvrdí, že v posuzované věci zneužití práva dovodit nelze, a že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího o zjevném zneužití práva. Jeho úvahy považuje za zcela nepřiměřené a vybočující z požadavků na spravedlivé řešení věci, nemající oporu ve spise.
24. Podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, na který poukazuje dovolatelka, a který je, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněn na www.nsoud.cz, uvedl: „Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. 21 Cdo 338/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Soudní praxe se proto již dříve ustálila na závěru, že za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012), resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2020 sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní judikatura, roč. 2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 22 Cdo 1663/2017).“
26. Soudní praxe je dále ustálena na závěru, že ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Možnost přezkoumání závěrů, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Dovolací soud přitom zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
27. Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva a výkon práva v rozporu s dobrými mravy, závisí tedy na pečlivém zvažování konkrétních okolností daného případu. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně pečlivě zvážil všechny okolnosti, které ho vedly k závěru o zneužití práva v bodech 39–42 rozsudku a odvolací soud se s nimi zcela ztotožnil (viz bod 12). Závěr o zjevném zneužití práva opřel zejména o tyto důvody: sporné okapy svým umístěním a tvarem zcela zjevně svědčí o tom, že se na domě nacházejí stále ve stejném stavu minimálně 20 let, jistě však ještě dlouho před tím, než byl původní dům v roce 1975 rozdělen na dva domy; byť ke svádění dešťové vody na pozemky žalobkyně muselo docházet po celá desetiletí, nebyl tento stav nikdy rozporován; zahrada žalobkyně (pozemky parc. č. XY a parc. č. XY) není stékající vodou nijak poškozena; žalobkyně ve sporu argumentovala zjevně nepravdivými okolnostmi, když mimo jiné tvrdila, že voda z okapů způsobuje podmáčení jejího domu, což bylo v řízení vyloučeno; žalovaní řešili od vzniku jejich vlastnictví k domu mnoho problémů přetrvávajících z dob od rozdělení domu a nově spojených se zamýšlenou rekonstrukcí domu žalovaných (mimo jiné společný septik, elektrickou přípojku a přístup k ní, opravu střechy a zatékání, schodiště žalobkyně na pozemku žalovaných, ochranné pásmo studny, nový přístup na půdu, imise pohledem, a později právě i nyní posuzované imise stékání vody na pozemek žalobkyně); o problému svodu vody ze střechy se žalobkyně poprvé zmínila až v e-mailu ze dne 7. 10. 2018 větou „Dešťová voda z vaší střechy stéká na můj pozemek“ a poté až v průběhu toku 2019, a později bez uvedení věcného důvodu, pro který se svodem vody nesouhlasí; většina komunikace účastníků řízení se věnovala jiným problémům; žalobu podala v průběhu mediace, tedy v momentě, kdy se mělo po letech sporů jednání mezi stranami naději se konstruktivně posunout; nehodlala s žalovanými o problémech s nemovitostmi jednat do doby, než bude znám výsledek probíhajícího řízení.
28. Na základě shora uvedených okolností odvolací soud dovodil, že ze strany žalobkyně došlo ke zjevnému zneužití práva a svoji úvahu i logicky zdůvodnil. Vysvětlil, že žalobkyně zvolila právně i skutkově relativně snadný spor s tím, že pokud by vyhrála, může danou okolnost použít při vyjednávání o dalších, mnohem zásadnějších problémech mezi ní a žalovanými a takzvaně „získá navrch“. Pokud by žalobkyně spor prohrála, bude pouze dál trvat neškodný, desítky let trvající stav.
29. Jestliže odvolací soud uzavřel, že podaná žaloba je toliko nástrojem sloužícím k vylepšení pozice žalobkyně při vyjednávání o rekonstrukci domu a že jde z její strany o zjevné zneužití práva, přičemž tento důvod obstojí i samostatně pro zamítnutí žaloby, neshledal Nejvyšší soud takovou úvahu s ohledem na učiněná skutková zjištění jako zjevně nepřiměřenou.
30. Jelikož tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, není dovolání ohledně této právní otázky podle § 237 o. s. ř. přípustné.
K zamítnutí žaloby z důvodu mimořádného vydržení (včetně otázky přerušení vydržecí doby a výprosy):
31. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
32. Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kterou dovolatelka uplatnila v souvislosti se zamítnutím žaloby pro zjevné zneužití práva:
33. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
34. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017).
35. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, uvedl, „že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09). Rovněž uvedl, že „pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.“ K tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013. Nejvyšší soud však již také vyslovil závěr, že je otázkou individuálního posouzení věci, zda jde skutečně o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Odvolací soud může v odůvodnění odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018).
36. Dovoláním napadené rozhodnutí pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud odkázal na právní a skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování a vyvodil z něj logické skutkové i právní závěry.
IV.
Závěr a náklady řízení
37. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
39. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu