Plný text
22 Cdo 2969/2025-1837
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Zemědělského družstva XY, se sídlem v XY, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalovaným 1) V. K., 2) L. K., o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 139/2015, o dovolání žalobce a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2025, č. j. 72 Co 241/2024-1686, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2025, č. j. 72 Co 241/2024-1686, se ve výrocích I–III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 13 C 139/2015-1414, zřídil nezbytnou cestu ve prospěch zemědělské stavby bez č. p. stojící na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY (dále jen „kravín“), dále ve prospěch pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY a ve prospěch silážní jámy na pozemku parc. č. XY (dále jen „silážní jáma“), vše pro k. ú. XY, a to ve formě práva nájmu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a žalobci za zřízení nezbytné cesty určil povinnost po dobu trvání nájmu platit žalovaným nájemné ve výši 5 670 Kč měsíčně, které je splatné vždy do 5. dne kalendářního měsíce (výrok II). V části, v níž se žalobce k tíži pozemků specifikovaných ve výroku I domáhal zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti, žalobu zamítl (výrok III). Žalobu zamítl také v části, v níž se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch zemědělské stavby bez č. p., stojící na pozemku parc. č. XY, přes služebné pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok IV), v části, kterou se domáhal zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch pozemku parc. č. XY a zemědělské stavby bez č. p., stojící na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, přes služebné pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok V), i v části, jíž se domáhal zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch pozemku parc. č. XY přes služebný pozemek parc. č. XY, oba zapsány rovněž pro k. ú. XY (výrok VI). Závěrem zamítl i návrh žalobce na vyslovení předběžné vykonatelnosti tohoto rozsudku (výrok VII).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že nemovitosti žalobce, k nimž žádá povolení nezbytné cesty, nemají spojení s veřejnou cestou. Stavby žalobce byly vybudovány v době, kdy žalobci svědčilo právo družstevního užívání jak k pozemkům, na nichž stavby stojí, tak i k pozemkům náležejícím do společného jmění žalovaných, kteří je nabyli od J. H. na základě kupní smlouvy, jež obsahovala upozornění, že převáděné pozemky jsou pronajaty žalobci na dobu určitou do 31. 12. 2008. Účastníci tohoto řízení mezi sebou v minulosti bezvýsledně jednali o odkupu dotčených pozemků žalobcem či o směně pozemků. Důvodem, proč k dohodě nedošlo, byly rozdílné představy účastníků.
3. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná v části, kde se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty s využitím pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY. Podle soudu nenastala situace, že by žalobce před nabytím nemovité věci neprojevil snahu o získání přístupu, neboť stavby žalobce byly zřízeny v době, kdy mu svědčilo právo družstevního užívání vyplývající ze zákona. Pozemky pod stavbami nabyl žalobce kupní smlouvou v době, kdy měl dotčené přiléhající pozemky pronajaté na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalovanými na dobu určitou. Pokud v pozdější době nedošlo k uzavření nové nájemní smlouvy či prodeji dotčených pozemků, stalo se tak z důvodu rozdílných představ účastníků. Žalobci nešlo upřít, že se o dohodu s žalovanými opakovaně pokoušel, pročež z této skutečnosti zavinění žalobce dovozovat nelze, jelikož smlouva vyžaduje konsenzus obou smluvních stran, k němuž se stranám toho sporu dospět nepodařilo. Soud se zabýval také tvrzením žalovaných, že škoda na dotčených nemovitostech by převýšila výhodu nezbytné cesty. Přihlédl k tomu, že žalovaní věděli, v jakém stavu dotčené pozemky nabývají. To samo o sobě ale nebylo důvodem, pro nějž by bylo možno žalobci umožnit přístup na dobu časově neohraničenou, tedy formou služebnosti. Proto soud zvolil řešení v podobě zřízení práva nezbytné cesty jako obligačního práva na časově omezenou dobu pěti let. Naopak k závěru o zavinění žalobce dospěl soud ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY. Žalobce si měl být vědom toho, že bez těchto pozemků nemá zajištěn přístup v nezbytném rozsahu. Přestože ve vztahu k těmto pozemkům byl informován J. H. o záměru pozemky tehdy pronajaté družstvu prodat žalovaným, žalobce rezignoval na možnost vyjednat jejich odkoupení. Tím žalobce, který ke svým stavbám měl zajištěno spojení na veřejnou cestu, vlastním hrubě nedbalým jednáním o tento přístup přišel, když bezdůvodně spoléhal na to, že i s novým nabyvatelem pozemků uzavře nájemní smlouvu. Proto v tomto rozsahu soud žalobu zamítl (výrok VI). Stejné závěry se vztahovaly také k nemovitostem specifikovaným ve výrocích V a VI, pročež soud žalobu zamítl také v tomto rozsahu. Výrokem VII zamítl rovněž i návrh žalobce na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku, neboť nadále až do právní moci rozsudku v této věci platilo v minulosti vydané předběžné opatření.
4. K odvolání žalobce a obou žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 72 Co 241/2024-1686, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla zřízena nezbytná cesta ve prospěch kravína, změnil tak, že se zřizuje nezbytná cesta ve prospěch kravína ve formě nájmu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, na dobu deseti let od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a v části výroku II, týkající se stanovení výše náhrady za zřízení nezbytné cesty ve prospěch kravína, změnil tak, že žalobce je povinen za zřízení nezbytné cesty zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, nájemné za celou dobu trvání nájmu pozemků předem, a to celkovou částku ve výši 666 720 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Posledním výrokem pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení v celém zbylém rozsahu (vyjma výroku VII), tedy v rozsahu části výroku I, jíž byla zřízena nezbytná cesta ve prospěch pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a silážní jámy [výrok IV a)], části výroku II, jíž byla stanovena výše náhrady za zřízení nezbytné cesty ve prospěch pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a silážní jámy [výrok IV b)] a rovněž v rozsahu výroků IV–VI [výrok IV c)].
5. Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištěních, že nemovité věci účastníků se nacházejí v areálu bývalého JZD, přičemž se stále jedná o funkční a provozovaný prostor zemědělské výroby. JZD bylo založeno již před rokem 1989, pozemky tehdejších vlastníků byly užívány a stavby budovány v režimu družstevního hospodaření, po roce 1989 pak na podkladě nájemních vztahů. Mezi účastníky bylo nesporné, že žádný z předmětných pozemků a staveb žalobce nemá dostatečné spojení s veřejnou cestou, a z toho důvodu na nich nelze hospodařit – řádně je užívat. Spor byl mezi účastníky v tom, zda bylo možné tento stav jakožto hrubou nedbalost, resp. úmysl při ztrátě spojení s veřejnou cestou, přičítat k tíži žalobci, a dále, zda škoda způsobená na pozemcích žalovaných (vzniklá zřízením požadované nezbytné cesty) výhodu nezbytné cesty zřejmě nepřevýší. Sporné pak mezi účastníky zůstaly i další související otázky – rozsah nezbytné cesty, její charakter, výše náhrady za její zřízení.
6. Za účelem hodnocení tvrzené hrubé nedbalosti žalobce při ztrátě spojení s veřejnou cestou soud nejprve v bodě 26–28 napadeného rozhodnutí vysvětlil zmatečné okolnosti převodu pozemků z právní předchůdkyně žalovaných J. H. na žalované. Pozemky byly v době převodu označeny dvěma různými číselnými označeními – podle evidence katastru nemovitostí a podle zjednodušené evidence bývalého pozemkového katastru – přičemž dva převáděné pozemky měly stejné číselné označení v různých evidencích. Tím mělo dojít k nepochopení a omylu J. H., neznalé místních poměrů, která měla žalobci sdělit seznam převáděných pozemků, jenž se nakonec neshodoval s pozemky skutečně na žalované převedenými. Soud zjistil, že J. H. neměla v úmyslu na žalované převést pozemky v bezprostřední blízkosti nemovitostí žalobce. V bodě 29 napadeného rozhodnutí pak soud shrnul, že za takové situace nešlo o zásadní hrubou nedbalost či dokonce úmysl žalobce, když se v té době nesnažil o koupi dotčených pozemků. Odvolací soud dále vysvětlil, že na rozdíl od soudu prvního stupně nevidí důvod rozlišovat osud pozemku parc. č. XY (u něhož byla soudem prvního stupně shledána hrubá nedbalost žalobce v době jeho prodeje žalovaným) a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY nacházejících se zcela shodně v seznamu převáděných pozemků oznámeného J. H. v době převodu žalobci. Soud shrnul, že v přítomné věci nebyl dán nedostatek v podobě minulého hrubě nedbalého jednání žalobce a že tento závěr není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Odvolací soud se následně vypořádal s argumentací žalovaných o škodě na jejich pozemcích převyšující výhodu z nezbytné cesty způsobem, že pozemky znehodnoceny nebudou, jelikož naopak zůstane zachován stav, do kterého žalovaní již v roce 2001 vstupovali. Proto měl odvolací soud požadavek na zřízení nezbytné cesty za důvodný ve vztahu ke všem pozemkům ve vlastnictví žalobce, resp. rovněž ve prospěch kravína stojícího na pozemcích žalovaných, resp. třetích osob (vyjma pozemku se silážní jámou, o níž se rozhodovalo v paralelně vedeném řízení, zda se jedná o samostatnou stavbu ve smyslu soukromého práva či nikoliv).
8. Dále odvolací soud vysvětlil, že napadeným rozsudkem bylo možno bez dalšího konstituovat nezbytnou cestu prozatím právě pouze ve prospěch kravína, neboť jen v tomto rozsahu to dosavadní výsledky řízení bezezbytku umožňovaly. Ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, stejně jako parc. č. XY a parc. č. XY nebylo prozatím možno nezbytnou cestu zřídit s ohledem na to, že teprve po vydání rozsudku soudu prvního stupně zadal zpracování dalšího geometrického plánu nezbytného pro vymezení přístupu k těmto pozemkům. Dále se odvolací soud zabýval charakterem a rozsahem nezbytné cesty a výší přiměřené náhrady za její zřízení. K argumentům žalovaných o možné nové výstavbě obytných či rekreačních objektů na dotčených pozemcích upozornil, že tyto představy byly v rozporu s aktuální územně plánovací dokumentací a zjevně nebyla možná ani dohoda účastníků o takové změně využitelnosti území. Poznamenal, že reálná nevyužitelnost pozemků zakoupených v areálu zemědělského střediska musela být žalovaným zřejmá už v době koupě, a záměr žalovaných vyhodnotil jako investici spekulativního charakteru. S ohledem na to, že mezi účastníky již v minulosti byla nájemní smlouva dlouhodobě tím nástrojem, který přístup k nemovitým věcem žalobce z veřejné cesty zajišťoval v podobě, která plně dostačovala k udržení podnikatelské činnosti žalobce, přiklonil se také odvolací soud k tomuto řešení charakteru nezbytné cesty. Odlišně posoudil dobu trvání nájmu, desetileté období považoval za vhodnější řešení pro stabilizaci poměrů mezi účastníky. K rozsahu nezbytné cesty stejně jako soud prvního stupně akceptoval dříve vypracovaný geometrický plán Ing. Aleše Kubáta, ovšem pouze v nejnutnějším rozsahu. Při výpočtu výše nájemného zvolil kompromisní řešení spočívající v tom, že náhrada za zřízení nezbytné cesty byla vypočtena pouze z plochy pro nezbytnou cestu oddělených částí pozemků žalovaných, nicméně jednotkovou cenu zvolil vyšší tak, aby odrážela nevyužitelnost zbytků pozemků.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaná 2).
10. Žalobce podal dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým mu byla stanovena povinnost zaplatit žalovaným nájemné. Žalobce považoval dovolání za přípustné, neboť směřovalo proti výrokové části rozhodnutí, kterou se řízení končilo. Uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve vztahu k § 237 o. s. ř. vymezil tak, že napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci ze tří důvodů. Jednak podle jeho názoru odvolací soud při svém rozhodnutí nepostupoval v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř., čímž došlo k nesprávnému postupu ve věci a k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Dále se odvolací soud měl při svém rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení závěrů znaleckého posudku. Dovolatel nesouhlasil s postupem znalkyně, která znaleckým posudkem stanovila výši obvyklého nájemného za užívání pozemků dotčených nezbytnou cestou. Vytkl jí, že ačkoliv měla k dispozici dostatek srovnávacího materiálu z okolí, vyšla z realitních inzercí pro odlišnou lokalitu s odlišnými druhy pozemků. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012. Z pohledu dovolatele znalkyně výši obvyklého nájemného de facto jen odhadla, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Připomněl, že rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013) je ustálena v závěru, že soud sice nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, to však neznamená, že by je musel převzít bez dalšího. Pokud by soud měl pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalce požádat o vysvětlení, aby posudek doplnil, odstranil nedostatky, či vypracoval posudek nový, případně soud za účelem přezkoumání ustanoví znalce nového (k tomu uvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 či sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Odvolacímu soudu vytýkal, že znalkyni sice předvolal, avšak i po jejím výslechu pochybnosti přetrvaly, a tudíž bylo v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř. povinností soudu ustanovit znalce nového (revizní posudek), což se i přes opakované návrhy účastníka nestalo. Poslední otázka dovolatele, rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešená, se týkala stanovení výše úplaty za nezbytnou cestu. Dovolatel položil otázku, zda-li má být při stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty zohledněna také nevyužitelnost zbytku pozemků vlastníků, což by mělo vést ke stanovení vyšší výše úplaty. S vyšší částkou nesouhlasil, jelikož pro žalobce byly využitelné pouze ty části pozemků, na kterých se nacházela komunikace. Závěrem proto s ohledem na vše výše uvedené navrhl, aby dovolací soud napadený výrok II rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaní se k dovolání žalobce vyjádřili tak, že dovolání žalobce směřující do výše náhrady je dalším důkazem toho, že žalobce nikdy neměl a nemá zájem za užívání hradit tržní nájemné. Žalovaní stejně jako žalobce nesouhlasili s posudkem znalkyně, ovšem výši nájemného považovali naopak za příliš nízkou. Upozornili také na podivné machinace s jinými znaleckými posudky v projednávané věci. Závěrem konstatovali, že soudy postupují nehospodárně a v rozporu s logikou, když nejprve řádně nevyhodnotily řadu jimi doložených možností, které měl žalobce k vyřešení přístupnosti. Kdyby tak soudy učinily, s největší pravděpodobností nemusely vůbec přistupovat k „pofidernímu“ vymezování nezbytné cesty a „nesmyslnými rádoby znaleckými posudky“ protahovat řízení, které trvá již 16 let, řízení související již 10 let.
12. Žalovaná 2) podala dovolání proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu, neboť měla za to, že postupem soudů došlo k zásahu do práv žalovaných na soudní ochranu a spravedlivý proces. Odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování hrubé nedbalosti v důsledku nehodnocení důkazů a následně i ohledně rozsahu zatížení pozemků nezbytnou cestou, kterou zřídil v nepřiměřeném rozsahu. V důsledku toho, že žalovanými předložené důkazy přešel a nehodnotil je, dospěl k nesprávnému právnímu posouzení dané věci. Konkrétně se mělo jednat o čtyři důkazy: 1) písemná nabídka z 21. 8. 2008 na zřízení věcného břemene přístupu k předmětným pozemkům, 2) o komunikaci k neuskutečněné koupi předmětných pozemků z roku 2009, 3) o možnost nájemního vztahu za podmínek dohodnutých na jednání soudu 6. 9. 2017, 4) o možnost společného prodeje staveb v XY, které nebyly pro družstvo nepostradatelné, a řada z nich už nesloužila svému účelu. Žalovaná konstatovala, že se soudy obou stupňů odchýlily od několika rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, které apelují na zodpovědný přístup řešení přístupnosti, stejně jako respektování práv vlastníka pozemku, což žalobce absolutně nereflektoval. S ohledem na to žalovaná formulovala otázku, proč soudy obou stupňů k zásadním důkazům svědčícím o hrubé nedbalosti žalobce zcela mlčely a přecházely je. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/2023 k opomenutým důkazům a na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 223/2017, jelikož považovala postup soudů, které se nevypořádaly s předloženými důkazy, za vykazující znaky libovůle. Napadené rozhodnutí považovala rovněž za překvapivé, nerespektující četnou judikaturu Nejvyššího soudu k problematice nezbytných cest. Uvedla, že průběh celého řízení provázela řada netransparentních kroků zúčastněných soudů, na čemž již 15 let parazitovalo družstvo, které řádně neplatilo za užívání pozemků žalovaných. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích I a II, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, V a VI a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalobce k dovolání žalované 2) uvedl, že podle jeho názoru není dovolání přípustné, protože žalobkyně řádně nevymezila dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti. Její dovolací argumentaci považoval za pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem, kterou dovolací soud není oprávněn přezkoumávat. Proto navrhl dovolání odmítnout.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
K dovolání žalobce
17. Žalobce jako první odvolacímu soudu vytkl, že při svém rozhodnutí nepostupoval v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř., čímž došlo k nesprávnému postupu ve věci a k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. K této výtce ovšem nepřipojil žádný z případů přípustnosti dovolání. Vytýkal-li dovolatel vady řízení, musí jej Nejvyšší soud upozornit, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). K postupu odvolacího soudu v rozporu s § 127 odst. 2 o. s. ř. se nicméně vztahuje také následující námitka dovolatele, pročež dovolací soud v tomto směru odkazuje na své následující výklady k druhé dovolací námitce.
18. Druhou námitkou v pořadí dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení závěrů znaleckého posudku. Dovolatel nesouhlasil s postupem znalkyně, která měla za úkol znaleckým posudkem stanovit výši obvyklého nájemného za užívání pozemků dotčených nezbytnou cestou. Dovolatel znalkyni vytkl, že ačkoliv měla k dispozici dostatek srovnávacího materiálu z okolí (obdobných nájemních smluv z Vysočiny), mechanicky převzala výši nájemného z realitní inzerce, která ovšem vyjadřovala představu o výši nájemného pouze jedné strany, strany pronajímatele. Navíc se mělo jednat o realitní inzerci pro odlišnou lokalitu (především pro Jižní Moravu v blízkosti velkých obcí), dokonce s odlišnými druhy pozemků (stavební pozemky a zahrady). Dovolatel k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, z něhož vyzdvihl, že srovnání musí být věcně a místně obdobné; nelze-li vhodné transakce nalézt, znalec to musí vysvětlit a korekce doložit. Z pohledu dovolatele znalkyně výši obvyklého nájemného de facto jen odhadla, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Dovolatel argumentoval také rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, z něhož zdůraznil pasáž, že pokud znalec své závěry opírá o pouhé domněnky či blíže neodůvodněné poznatky z jeho odborné praxe, je posudek zatížen nepřesvědčivostí a je povinností soudu vést znalce k precizaci posudku, aby bylo možno zjistit, z jakých podkladů znalec příslušné odborné závěry učinil. Pokud tak znalec neučiní, je zapotřebí přistoupit k reviznímu posudku. Dovolatel připomněl, že rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013) je sice ustálena v závěru, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, to však neznamená, že by je musel bez dalšího převzít. Pokud by soud měl pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalce požádat o vysvětlení, aby posudek doplnil, odstranil nedostatky, či aby vypracoval posudek nový, popřípadě musí za účelem přezkoumání ustanovit znalce nového (k tomu uvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 či sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že znalkyni sice předvolal, ale i po jejím výslechu pochybnosti přetrvaly, a tudíž bylo v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř. povinností soudu ustanovit znalce nového (revizní posudek), což se v projednávaném případě i přes opakované návrhy nestalo.
19. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř, odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13). Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 696/2023, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).
20. Sám dovolatel odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce (viz dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
21. V projednávaném případě nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že přetrvaly pochybnosti o správnosti a přesvědčivosti znaleckého posudku znalkyně JUDr. Kalinové. Z bodů 43 a 44 napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud akceptoval závěry znalkyně, která soudu vysvětlila, jakým způsobem určila částku obvyklého nájemného. Z pohledu soudu se dostatečně vypořádala také s námitkami účastníků, když k námitkám žalobce, že je výše nájemného přemrštěná, ozřejmila, že žalobcem předkládané nájemní smlouvy mezi družstvy a členy družstev nebývají výrazem smluv uzavíraných v tržním prostředí. Na druhé straně znalkyně jako nereálné odmítla i představy vlastníků pozemků, kteří vycházeli z úvah o možném vyšším užitku z podnikání zcela jiného charakteru (stavebních pozemcích pro zbudování např. rekreačního objektu), a tedy i o vyšším nájemném. Odvolacímu soudu objasnila také specifičnost vypracování úkolu a vysvětlila mu, z jakého důvodu vycházela z realitní inzerce, jaké pozemky a z jakých oblastí k tomu využila. Úvahy odvolacího soudu dovolací soud neshledal zjevně nepřiměřenými nebo v rozporu s pravidly logického myšlení. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pročež tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
22. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci soudním znalcem navíc není otázkou právní, ale skutkovou a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Již z toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou, zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně napadá nikoliv právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Takové námitky nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou povahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017-II., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1866/2019).
23. Poslední otázka dovolatele, rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešená, se týkala stanovení výše úplaty za nezbytnou cestu. Dovolatel položil otázku, zda-li má být při stanovení úplaty zohledněna také nevyužitelnost zbytku pozemků vlastníků, což by mělo vést ke stanovení vyšší úplaty. Upozorňoval na to, že náhrada za zřízení nezbytné cesty je vypočtena odvolacím soudem sice pouze z plochy oddělených částí pozemků žalovaných, nicméně jednotková cena rovněž odráží nevyužitelnost jejich zbytku. Odvolací soud měl zcela pochybit, když stanovil nájemné ve výši, kterou znalkyně stanovila pro využití celé výměry pozemků, tedy pro možnost většího využití, které by pro nájemce přinášelo větší užitek. S ohledem na to, že žalobce je oprávněn užívat pozemky pouze v intencích nezbytné cesty, nemůže být nájemné stanoveno v částce, jako kdyby byly užívány pozemky v celém rozsahu, jelikož pro žalobce jsou využitelné pouze ty části pozemků, na kterých se nachází komunikace.
24. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023).
25. Dovolací soud se ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou obecnějšího charakteru, a totiž stanovením náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty. Od této ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení dovolatelem formulované otázky neodchýlil.
26. I v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí to, co Nejvyšší soud uvedl například v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, ohledně náhrady za zřízení nezbytné cesty, pokud konstatoval, že při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná. Je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí. Stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní.
27. V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, pak Nejvyšší soud uzavřel, že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva a tato újma se promítne ve výši úplaty.“
28. Právě o takovou situaci se jednalo v projednávaném případě, kdy odvolací soud jako řešení pro danou situaci určil, že náhrada za povolení nezbytné cesty je vypočtena pouze z plochy oddělených částí pozemků žalovaných, nicméně vyšší jednotková cena rovněž odráží nevyužitelnost zbytku pozemků (srovnej bod 42 napadeného rozhodnutí). Soud tedy postupoval naprosto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu, pokud zhodnotil všechny okolnosti daného případu a výši úplaty určil i s ohledem na znehodnocení zatíženého pozemku. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
29. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalované 2)
30. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala především to, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování hrubé nedbalosti v důsledku nehodnocení důkazů. V důsledku toho, že soud žalovanými předložené důkazy přešel a nehodnotil je, dospěl k nesprávnému právnímu posouzení dané věci. Konkrétně se mělo jednat o čtyři důkazy: 1) písemná nabídka z 21. 8. 2008 na zřízení věcného břemene přístupu k předmětným pozemkům, 2) komunikace k neuskutečněné koupi předmětných pozemků z roku 2009, 3) o možnosti nájemního vztahu za podmínek dohodnutých na jednání soudu 6. 9. 2017, 4) o možnosti společného prodeje staveb v XY, které nebyly pro družstvo nepostradatelné, a řada z nich už nesloužila svému účelu. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/2023 k opomenutým důkazům a na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 223/2017, jelikož považovala postup soudů, které se vypořádaly s předloženými důkazy, za vykazující znaky libovůle.
31. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu.
32. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). V souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. je na rozhodnutí soudu, které důkazy považuje za nezbytné k provedení, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k opomenutí důkazu, čímž je porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017 nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1380/2024, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08).
33. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, vyslovil, že „soud nezbytnou cestu povolí, pouze pokud nelze zajistit přístup vlastníka k jeho pozemku z veřejné cesty jinak.“ Podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, není splněna, nabízí-li vlastník přilehlého pozemku, který má sloužit jako cesta, jeho odprodej vlastníkovi stavby anebo zřízení věcného břemene cesty za obecnou (tržní) cenu (rozsudek téhož soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004). Nezbytná cesta nebude povolena, ani tehdy, pokud žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1419/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014). Jestliže však soud zjistí, že přijetí řešení nabízeného vlastníkem přilehlého pozemku nelze po žalobci vzhledem k okolnostem věci spravedlivě požadovat, nezbytnou cestu zřídí (viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014).
34. V projednávaném případě žalovaní opakovaně namítali, že žalobci nabízeli v průběhu času několik možností mimosoudního řešení přístupu k jeho nemovitostem, které považovali za spravedlivé, avšak žalobce je nepřijal, jelikož z jejich pohledu o spravedlivé řešení situace nestál. V dovolání žalovaná 2) odkazovala na čtyři důkazy, které soudům k těmto řešením s žalovaným 1) předkládali. Soudům vytýkala, že tyto jejich důkazy přehlížel, nehodnotil je a dostatečně se s nimi nevypořádal, a proto došel nakonec k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dovolací soud musí dát dovolatelce za pravdu, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jak se s těmito námitkami vypořádal. Zcela chybí zhodnocení nabídek žalovaných, zda se jednalo o řešení, které by bylo možné po žalobci vzhledem k okolnostem věci spravedlivě požadovat, či nikoliv. Soud prvního stupně pouze uzavřel, že po skončení poslední nájemní smlouvy již s ohledem na odlišné představy účastníků nedošlo k jiné dohodě a z toho bez dalšího zavinění žalobce nedovodil. Jestli se jednalo o nabídky, které bylo možné po žalobci spravedlivě požadovat, nezhodnotil. Odvolací soud se potom tvrzenou hrubou nedbalostí žalobce zabýval pouze ve vztahu k době koupě dotčených pozemků žalovanými v roce 2001 (resp. ještě k roku 2007, kdy žalobce nabyl pozemky pod stavbami, ke kterým měl v té době přístup na základě nájemní smlouvy se žalovanými). K následným nabídkám mimosoudního řešení přístupu žalobce po skončení nájemné smlouvy mezi účastníky se nevyjádřil. Pouze obecně zhodnotil, že žalovaným musela být z podoby areálu zemědělského střediska už při koupi pozemků zřejmá reálná nevyužitelnost pozemků, a záměr žalovaných vyhodnotil jako investici spekulativního charakteru. Ovšem zhodnocení, zda se v průběhu času ze strany žalovaných jednalo o nabídky řešení přístupu, jejichž přijetí nebylo možné po žalobci vzhledem k okolnostem věci spravedlivě požadovat, v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí. Dovolatelce proto lze přisvědčit, že jelikož se soudy dostatečně nevypořádaly a nezhodnotily žalovanými předkládané možnosti mimosoudního řešení přístupu žalobce k jeho nemovitostem, odchýlily se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
35. Žalobce měl zajištěn přístup na základě nájemní smlouvy do roku 2008. Odvolací soud se sice zabýval otázkou hrubé nedbalosti žalobce v předcházejícím období, žalovaní však namítají, že o hrubou nedbalost ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. šlo ze strany žalobce i v období po skončení nájemní smlouvy, kdy žalobce odmítl opakované nabídky žalovaných na vyřešení přístupu různými alternativami mimosoudního vyřízení věci; odvolacímu soudu vytýkají, že se s touto argumentací a důkazy k ní předkládanými v rozhodnutí nijak nevypořádal.
36. Dovolatelka dále uvedla, že se soudy obou stupňů odchýlily od několika rozhodnutí Nejvyššího soudu – od rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016, a sp. zn. 22 Cdo 3117/2019 – potažmo i od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2408/18, které podle dovolatelky apelují na zodpovědný přístup řešení přístupnosti, stejně jako respektování práv vlastníka pozemku, což žalobce absolutně nereflektoval.
37. Nicméně Nejvyšší soud musí konstatovat, že od rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, se odvolací soud v projednávaném případě nemohl odchýlit již proto, že rozhodnutí bylo vydáno ve zcela odlišné věci. Jednalo se o práva a povinnosti z přepravní smlouvy, otázkou bylo, jaké zavinění se ve smyslu článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR (vyhlášené v České republice pod č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě CMR) považuje podle práva České republiky za rovnocenné úmyslu. Zodpovědný přístup při zřizování nezbytné cesty ani respektování práv vlastníka pozemků nezbytnou cestou dotčených vůbec nebyly předmětem řízení v té věci. Dovolacímu soudu proto není zřejmé, z jakého důvodu dovolatelka v tomto kontextu na rozsudek odkazuje.
38. Ohledně ostatních rozhodnutí uvedených k této velice obecně formulované námitce se dá dovolatelce přisvědčit potud, že Nejvyšší soud, potažmo i Ústavní soud, v nich apeluje na zodpovědný přístup řešení přístupnosti, stejně jako respektování práv vlastníka pozemku. Tomuto obecnému rámci se ovšem odvolací soud bezpochyby snažil vyhovět, když zřídil nezbytnou cestu na pozemcích, které již v minulosti sloužily jako přístup k nemovitostem žalobce a žalovaní je s tímto vědomím (a v době koupě i s nájemní smlouvou zajišťující žalobci tímto způsobem přístup na několik let dopředu) také kupovali. V této obecné rovině se tak odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
39. Dovolání žalované 2) obsahovalo ještě další dílčí námitky, ke kterým však dovolatelka nevymezila žádným způsobem přípustnost, pročež se jimi dovolací soud nemohl vůbec zabývat.
40. S ohledem na vše výše uvedené lze uzavřít, že jelikož se odvolací soud dostatečně nevypořádal a nezhodnotil žalovanými předkládané možnosti mimosoudního řešení přístupu žalobce k jeho nemovitostem, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.
41. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
42. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu