Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně PAMUKALE s.r.o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, IČO 28563191, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným 1) A. D., 2) M. D. a 3) P. D., zastoupeným Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 172/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2025, č. j. 57 Co 108/2025-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 5 622 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 14 C 172/2024-40, zamítl žalobu na určení, že pozemky parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY nejsou zatíženy právem odpovídajícím věcnému břemenu užívání, zřízenému ve prospěch žalovaných 1) a 2) na základě darovací smlouvy a smlouvy o věcném břemenu ze dne 2. 8. 1993 (výrok I). Poté rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2025, č. j. 57 Co 108/2025-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Spornou pasáž smlouvy, kterou bylo zřízeno věcné břemeno, si jinak vykládá žalobkyně, jinak žalovaní, jinak soud prvního stupně a jinak odvolací soud. Namítla, že v případě zřízení věcného břemene musí být smlouva napsána tak určitě, že nestačí, aby byla jasná smluvním stranám, ale i všem ostatním. Zde přitom šlo o situaci, kdy část budovy, které se právo z věcného břemene týká, není vymezena dostatečně určitě tak, aby bylo i třetím osobám a právním nástupcům účastníků smlouvy o věcném břemeni zjevné, čeho se týká. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3774/2010, sp. zn. 22 Cdo 2293/2023, sp. zn. 3 Cdon 227/96 a sp. zn. 26 Cdo 3358/2009. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání nepovažují za přípustné, neboť směřuje do skutkového posouzení. Jediným argumentem žalobkyně je odlišný výklad rozsahu věcného břemene. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, příp. zamítl.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Žalobkyně namítá neplatnost dohody o zřízení věcného břemene ze dne 2. 8. 1993, neboť jde o právní úkon nejasný, nesrozumitelný a neurčitý, přičemž tyto nejasnosti nelze odstraňovat výkladem.
9. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti předmětné smlouvy pro neurčitost neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Platnost smlouvy je v souladu s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, třeba posuzovat podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2293/2023 (dostupný stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].
11. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
12. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
13. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, (dostupný na https://nalus.usoud.cz), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 173/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3985/2009).
14. Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný a určitý není jeho věcný obsah a současně neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2, 3 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenána. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je zřejmé, co je např. předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene, není-li to seznatelné z jejího textu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 6, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008). Vzhledem k tomu, že věcné břemeno představuje věcné právo působící „proti všem“, tedy i proti právním nástupcům povinné osoby, je třeba, aby část budovy, které se věcné břemeno má týkat, byla ve smlouvě vymezena tak, aby i třetím osobám bylo zjevné, čeho se týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010).
15. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013).
16. V soudní praxi nepanují žádné pochybnosti o tom, že i právní úkony mající obligatorně písemnou formu podléhají výkladu projevu vůle, ať již jde o právní úkony věcně právní písemné povahy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010 (a tam uvedená judikatura); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4661/12, rozsudek Nejvyššího soude ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2293/2023 nebo rozsudek ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 962/2024) nebo obligační písemné povahy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 29 ICdo 95/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 29 ICdo 130/2021).
17. V souzené věci byla předmětem posuzování dohoda o zřízení věcného břemene ze dne 2. 8. 1993 uzavřená mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a jejich dětmi [mj. i žalovaným 3)] na straně druhé. Konkrétně byla žalobkyní rozporována určitost ujednání o rozsahu zřizovaného břemene, které zní následovně: „Rodiče budou užívat celou převáděnou nemovitost tak jak ji doposud užívali, tedy výlučně sami budou užívat přízemí. ložnici a obývací pokoj a společně budou užívat hlavní vchod, verandu, kuchyň, koupelnu, WC, půdu, sklep, hospodářskou budovu, zahradu, s právem příchodu a odchodu ke všem místům a místnostem, s právem přijímat návštěvy, s právem pěstovat ovoce a zeleninu a chovat domácí zvířectvo pro svou vlastní potřebu.“
18. Odvolací soud uvedl, že při psaní textu došlo toliko k pochybení spočívající v tom, že mezi slovními spojeními „tedy výlučně sami budou užívat přízemí“ a „ložnici a obývací pokoj a společně budou užívat hlavní vchod, verandu, …“ se objevuje tečka jako interpunkční znaménko, byť na ni slovo ložnice nenavazuje velkým písmenem. V textu tedy není uvedeno, zda ložnice a obývací pokoj, k nimž se má věcné břemeno vztahovat, se nachází v patře domu nebo v přízemí domu. Nicméně dospěl k jednoznačnému závěru, že tento nedostatek lze bez pochybností překlenout za použití k tomu určených výkladových pravidel, pročež je předmětná smlouva dostatečně určitým, a tak i platným právním úkonem. Uzavřel a podrobně, jasně a logicky vysvětlil, z jakého důvodu (bod 25 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jde o obývací pokoj a ložnici v přízemí a nikoliv „v patře“.
19. Takový závěr je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. V textu smluvního ujednání byla učiněna pouze drobná chyba v psaní, která v žádném případě nebrání za použití ostatních výkladových pravidel dovodit obsah předmětného ujednání. Dovolací soud proto nemá pochyb o jeho platnosti. Opačný závěr by naproti tomu bylo možno v souladu s výše citovanou judikaturou přijmout pouze tehdy, pokud by všechny výkladové metody selhaly a obsah ujednání by zůstal zcela nejasný. Tak tomu ovšem v projednávané věci není.
20. Proti konkrétním závěrům, které odvolací soud při výkladu smlouvy přijal, neobsahuje dovolání nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání, neboť dovolací argumentace je založena toliko na tom, že odvolací soud žádný výklad smlouvy provádět nesměl a neměl.
21. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 12. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu