Plný text
22 Cdo 3096/2025-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. B. a b) J. B., obou zastoupených Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1750/21, proti žalovanému S. N., zastoupenému Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem v Praze, Haštalská 760/27, o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení hranice pozemků, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 115/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2025, č. j. 19 Co 816/2025-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit rovným dílem žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Tomáše Voldána do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 6 C 115/2021-355, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2025, č. j. 6 C 115/2021-363, a ze dne 28. 3. 2025, č. j. 6 C 115/2021-366, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti ½, pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 695 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 1041 m2, vše v katastrálním území a obci XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, tak jak jsou tyto pozemky vymezeny v geometrickém plánu č. 806-118/2022, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a určil, že žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 47 m2, v katastrálním území XY vzniklého oddělením od původního pozemku parc. č. XY, o výměře 1 041 m2, podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 829-31/2023 vyhotoveného Ing. Janem Klavíkem, a dále určil, že žalobci jsou spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti ½, pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 994 m2, v katastrálním území XY vzniklého oddělením od původního pozemku parc. č. XY, o výměře 1 041 m2, podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 829-31/2023 vyhotoveného Ing. Janem Klavíkem (výrok II). Dále pak zamítl vzájemnou žalobu v části, kterou se žalovaný domáhal určení, že vlastnická hranice mezi pozemky parc. č. st. XY a parc. č. st. XY a mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY vede po linii vnějšího okraje zdiva domu žalobců č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a státu (výrok V).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 19 Co 816/2025-386, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení ve výrocích IV a V změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci s odkazem na § 237 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) dovolání. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění zákonných podmínek pro vydržení sporné části pozemku, možnost vydržení vůči státu a otázku ztráty „poctivé držby“. Tvrdí, že do 1. 1. 1992 nebylo možné vydržet věci v socialistickém vlastnictví, a pokud by žalovaný byl oprávněným držitelem, vydržecí doba by mohla běžet až od tohoto data. Poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2007/2005, 22 Cdo 2211/2000), podle níž nelze vydržet vlastnické právo před transformací práva osobního užívání na vlastnictví. Dále argumentují, že žalovaný ztratil dobrou víru nejpozději 30. 9. 1994 při potvrzení průběhu hranice v protokolu o vytýčení hranic, což vylučuje i mimořádné vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud se podle nich odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce dobré víry (odkazují na sp. zn. 2 Cdon 1178/96, 22 Cdo 2273/1998, 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 1062/2020). Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný považuje právní názor odvolacího soudu za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 2273/98), podle níž lze do vydržecí doby započíst i držbu před 1. 1. 1992, byť šlo o věc ve státním vlastnictví, protože oprávněná držba byla přípustná. Namítá, že sporný pozemek vydržel k 1. 1. 1992, případně by jej vydržel k 1. 1. 2002, pokud by doba běžela až od účinnosti „novely občanského zákoníku“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
8. K vymezené otázce posouzení dobré víry žalovaného v souvislosti s vydržením vlastnického práva sporné části pozemku uvádí dovolací soud následující:
9. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, na který ostatně dovolatelé odkazují; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587), na který dovolatelé taktéž odkazují]. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
10. Odvolací soud v dané věci v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu zkoumal, zda v projednávaném případě byla dána objektivní dobrá víra žalovaného o tom, že spornou část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY užívá jako vlastní. Vyšel ze zjištění (dovolací soud je tímto zjištěním vázán a nemůže jej přezkoumávat), že žalovaný počal s držbou sporné částí pozemku na základě kupní smlouvy z roku 1974, kdy se chopil držby pozemku v rozsahu, jak byly tyto pozemky užívány předchozími vlastníky, tedy jeho rodiči, a to od roku 1951. Byl tedy přesvědčen o tom, že užívá pozemky ve svém vlastnictví a neměl žádný důvod ke zkoumání skutečné hranice pozemků. Odvolací soud tak svoji úvahu o tom, že jsou dány objektivní okolnosti svědčící ve prospěch dobré víry žalovaného, opřel o zjištění, že žalovaný v dobré víře, že v roce 1974 zakoupil kupní smlouvou od svých rodičů i zaplocenou část sousedního pozemku, tedy že se stal vlastníkem této části na základě uvedeného putativního titulu, a to kupní smlouvy z roku 1974. Dobrá víra podle zjištění nalézacích soudů trvala minimálně do 19. 4. 2016. Jestliže za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že žalovaný k 1. 1. 1992 splnil podmínky vydržení obsažené v § 134 obč. zák., neboť spornou část pozemku parc. č. XY držel po dobu více než 10 let nepřetržitě v dobré víře, že mu jako vlastníku skutečně náleží, nelze takovou úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou.
11. Pokud pak dále dovolatelé namítají, že sporná část pozemku nemohla být předmětem vydržení, neboť se jednalo o státní pozemek, pak Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98 (publikovaném v časopise Ad notam, 1999, č. 3, str. 63), k nabytí pozemku ve státním vlastnictví vydržením uvedl, že „ustanovení § 135a odst. 3 ObčZ ve znění platném do 1. 1. 1992 sice takový pozemek vylučovalo z vydržení, jeho oprávněná držba však nebyla § 132a odst. 1 ani jiným ustanovením ObčZ omezena. Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení § 135a odst. 3 ObčZ, které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 (uveřejněný pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
12. Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že po 1. 1. 1992 jsou i pozemky ve vlastnictví státu obecně způsobilé být předmětem vydržení (k tomu srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2764/2012).
13. V rozsudku ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2773/98, publikovaném pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále vyslovil: „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.“ S ohledem na to je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný „vydržel část pozemků žalobců, jak je vymezena v geometrickém plánu, jež je přílohou rozsudku soudu prvního stupně, ke dni 1. 1. 1992“. S ohledem na toto zjištění je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou, že „žalovaný ztratil dobrou víru nejpozději 30. 9. 1994 při potvrzení průběhu hranice v protokolu o vytýčení hranic“.
IV. Závěr a náklady řízení
14. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobců podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu