Plný text
22 Cdo 3108/2025-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Š. K., zastoupené Mgr. Hanou Wernerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Baarovo nábřeží 534/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 302/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2025, č. j. 15 Co 204/2024 84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 41 C 302/2023-51, zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k ve výroku I blíže specifikované části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětná část pozemku“ – výrok I) a rozhodl o náhradě nákladu řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 15 Co 204/2024 84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jelikož měla za to, že v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) měl odvolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V části označené „dovolací důvod“ uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku řádného vydržení předmětné části pozemku, jelikož se domnívala, že podstatou poctivé držby je nevědomost držitele o tom, že pozemek, který drží, není jeho vlastnictvím. Požadavek, aby byla předmětná část pozemku uvedena v nabývacím titulu, by pak podle ní popíral podstatu institutu vydržení. Dále citovala část rozhodnutí odvolacího soudu (body 18–23 napadeného rozhodnutí), v níž odvolací soud shrnul skutková zjištění a na jejich základě provedl právní posouzení daného případu. Součástí citované části rozhodnutí je i část, v níž odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu konstatuje, že kdyby právní předchůdci žalobkyně už sami předmětnou část pozemku vydrželi, nemůže si žalobkyně ve svůj prospěch započítat dobu jejich držby. K tomu dovolatelka doplnila, že s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nesouhlasí, poněvadž má za to, že je namístě umožnit zápočet vydržecí doby právních předchůdců bez ohledu na to, zda sami vlastnické právo vydrželi nebo ne. Závěrem dovolání navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žalobkyně určuje vlastníkem předmětné části pozemku a žalovaný je povinen k náhradě nákladů celého soudního řízení. V této souvislosti navrhla také zrušit rozsudky soudů obou stupňů.
4. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „potvrdil rozsudky obou stupňů“.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobkyně je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. Ačkoliv dovolatelka v rámci vymezení přípustnosti hovoří o jedné právní otázce vyřešené ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou by měl dovolací soud posoudit jinak, následně v rámci části nazvané dovolací důvod vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení dvou právních otázek, a to jednak otázky řádného vydržení, které by podle ní nemělo být podmíněno uvedením drženého pozemku v nabývacím titulu, a jednak otázky započtení vydržecí doby právních předchůdců, kteří už sami splnili podmínky pro vydržení.
12. Z celého obsahu dovolání pak vyplývá, že dovolatelka především brojila proti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce nemožnosti započtení vydržecí doby právních předchůdců, kteří už sami splnili podmínky pro vydržení, neboť měla za to, že je namístě umožnit zápočet vydržecí doby právních předchůdců bez ohledu na to, zda sami vlastnické právo vydrželi nebo ne. Uvedla, že pokud by byla držba poctivá a dlouhodobě vykonávaná, měla by být chráněna spíše skutečná hranice než hranice zakreslená v mapě. Za důležité dovolatelka považovala zmínit, že jediným držitelem, který má zájem na tom, aby se stal vlastníkem pozemku, je současný držitel a nebylo by podle ní účelné zapojovat do sporu další osoby, které na věci již žádný zájem nemají. Uvedla, že znění právní úpravy nijak nebrání výkladu, který prezentuje, naopak takový výklad by byl pro praxi mnohem účelnější jak z hlediska dostupnosti soudní ochrany, tak z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Fakticky by rozhodovala poctivost držitele v okamžiku, kdy se po nabytí vlastnického práva k ostatním (ve smlouvě označeným) pozemkům ujal držby sporného pozemku. Pokud by v tomto okamžiku byl poctivý (v dobré víře) a současně si mohl započíst vydržecí dobu svého právního předchůdce, stal by se vlastníkem ihned. Původní knihovní vlastník by nebyl nijak zkrácen, protože pozemek na jeho úkor vydržel již právní předchůdce současného držitele. Toto již vydržené vlastnické právo ke spornému pozemku by pak pouze „mlčky“ přešlo i na nového nabyvatele.
13. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož dovolatelka soudu nepředložila žádnou novou argumentaci, se kterou by se dovolací soud už dříve nevypořádal. Dovolací soud proto nevidí důvod, proč by měl otázku ustáleně řešenou rozhodovací praxí posoudit jinak.
14. V rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud k započtení doby držby předchůdce, který již splnil podmínky vydržení, uvedl, že „podle výslovného znění zákona se jak při řádném, tak při mimořádném vydržení započítává, vydržecí doba‘ předchůdce. Jde tedy o zápočet držby způsobilé k vydržení, resp. směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat. Již proto nelze držiteli započíst dobu, po kterou držel věc jeho předchůdce jako vlastník.“ Nejvyšší soud dále uvedl: „Vydržení je způsob nabytí vlastnického práva držitelem a jeho ztráty vlastníkem. Vydržecí doba je stanovena na ochranu vlastníka tak, aby měl možnost důsledkům držby jeho věci nevlastníkem zabránit. Bylo by protismyslné, aby držba vlastníka byla započtena ve prospěch toho, jehož držba má vlastníka o vlastnické právo připravit.“ V usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, pak dovolací soud doplnil: „V opačném případě by bylo rezignováno na ochranu vlastnického práva právního předchůdce, který věc vydržením nabyl, avšak nepřevedl. (…) Argumentace žalobců (zastávajících stejný názor jako dovolatelka v projednávaném případě – poznámka dovolacího soudu) by vedla k tomu, že by vlastnické právo vydrželi hned první den držby, jestliže by si mohli započíst více než desetiletou dobu držby svého předchůdce, který vlastnické právo vydržel. To by ovšem vedlo k zcela absurdnímu závěru, že vlastník (jejich právní předchůdce) by o své vlastnické právo přišel nikoliv po desetileté držbě, ale po držbě trvající jeden jediný den. O vlastnické právo by tak nepřišla osoba, která držbu více než deset nevykonávala, ale naopak osoba, která tuto držbu vykonávala po celou vydržecí dobu po jednom dni držby jinou osobou. Především z tohoto důvodu formulovala judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti tato východiska, která lze uzavřít tak, že vydržení postihuje původního vlastníka, který po celou vydržecí dobu držbu nevykonává, ale nemůže postihnout vlastníka, který naopak po celou tuto dobu držbu vykonává, a nabyl tak vlastnické právo, s výjimkou případu, že následuje držba další osobou po celou zákonnou vydržecí dobu.“ Uvedené závěry pak obstály v přezkumu Ústavního soudu – viz usnesení ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1908/23, a usnesení ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. II. ÚS 2922/22.
15. V projednávaném případě dovolatelka uváděla, že jediným držitelem, který by měl zájem na tom, aby se stal vlastníkem pozemku, je současný držitel a nebylo by podle ní účelné zapojovat do sporu další osoby, které na věci již žádný zájem nemají. K tomu dovolací soud s ohledem na vše výše uvedené jen dodává, že dovolatelka zcela přehlíží zájem současného vlastníka vydržené části pozemku (jejího právního předchůdce) na ochraně jeho vlastnického práva, které svým vydržením nabyl.
16. Pokud dovolatelka uvádí, že výklad, který prezentuje, by byl pro praxi mnohem účelnější jak z hlediska dostupnosti soudní ochrany, tak z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení, nemůže s ní dovolací soud ani v tomto ohledu souhlasit. Dovolatelka opět přehlíží, že není jediným subjektem, který má mít možnost na soudní ochranu svých práv. Zároveň je nutné otázku započtení doby držby jako rovinu hmotněprávní oddělit od otázky soudní ochrany v rovině procesní. I proto nemůže být zjednodušení procesu uplatnění práva u civilního soudu prvořadým důvodem pro určitý výklad normy hmotného práva, resp. zvýšení rychlosti a hospodárnosti řízení pro držitele nemůže být argumentem pro umožnění započtení doby držby vlastníka (blíže k tomu i k dalším nežádoucím důsledkům řešení nastiňovaného dovolatelkou viz Holas, J., Holubář, A., Petříková, P. Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky vydržení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora, 2022, č. 11, s. 43–48).
17. Dovolatelka dále prosazovala, že fakticky by měla rozhodovat poctivost držitele v okamžiku, kdy se po nabytí vlastnického práva k ostatním (ve smlouvě označeným) pozemkům ujal držby sporného pozemku. Pokud by v tomto okamžiku byl poctivý (v dobré víře) a současně si mohl započíst vydržecí dobu svého právního předchůdce, stal by se vlastníkem ihned. Původní knihovní vlastník by nebyl nijak zkrácen, protože pozemek na jeho úkor vydržel již právní předchůdce současného držitele. Toto již vydržené vlastnické právo ke spornému pozemku by pak pouze „mlčky“ přešlo i na nového nabyvatele. Nicméně i k této námitce musí dovolací soud konstatovat, že dovolatelka přehlíží zájem současného vlastníka na ochraně jeho vlastnického práva, které svým vydržením nabyl.
18. Z uvedeného je zřejmé, že otázka započtení doby držby předchůdce, který již splnil podmínky vydržení, přípustnost dovolání nezakládá, jelikož dovolatelka soudu nepředložila žádnou novou argumentaci, se kterou by se dovolací soud již dříve nevypořádal. Nebyl proto důvod otázku rozhodovací praxí ustáleně řešenou posoudit jinak.
19. Dovolatelka dále nesouhlasila ani s posouzením otázky řádného vydržení, které by podle ní nemělo být podmíněno uvedením drženého pozemku v nabývacím titulu. Z obsahu dovolání lze vyčíst, že dovolatelka požaduje, aby i tuto otázku ustáleně řešenou rozhodovací praxí dovolací soud posoudil jinak. Dovolatelka však ve vztahu k této otázce neuvedla ani jediné rozhodnutí, které by představovalo ustálenou rozhodovací praxi, kterou by požadovala přehodnotit. Neuvedla ani téměř žádnou argumentaci k této otázce. Proto ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož dovolacímu soudu ani nebyla řádně předložena k dovolacímu přezkumu.
20. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 1. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu