Plný text
22 Cdo 3113/2025-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Státního statku hl.m. Prahy „v likvidaci“, IČO 00064092, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1754/3, zastoupeného JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11a, proti žalované PT Transit, a.s., IČO 29352797, se sídlem v Praze 5, Radlická 364/152, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, o zaplacení 253 692 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 96/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 36 Co 193/2025-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 8 C 96/2024-37, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 253 692 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 3. 2024 do zaplacení (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nenáleží (a nenáležela) náhrada za věcné břemeno zřízení a umístění stavby (nyní ve vlastnictví žalované), které tíží pozemky, k nímž má žalobce právo hospodaření, a které bylo založeno zákonem č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, ve znění účinném od 1. 1. 1988. Podle § 20 odst. 5 tohoto zákona náleželo právo na náhradu za takové zatížení nemovitostí jen k nemovitostem ve vlastnictví a užívání občana nebo v osobním užívání občana. Tuto podmínku však žalobce nesplnil.
3. Dále vyložil, že toto věcné břemeno trvá do současné doby i podle právních předpisů, kterými byl zrušen zákon č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, (tedy podle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ve znění účinném od 1. 7. 1998, a podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2001). Ani na základě těchto právních předpisů žalobci právo na náhradu za věcné břemeno nevzniklo.
4. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 36 Co 193/2025-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nenáleží právo na náhradu za věcné břemeno zřízení a umístění stavby, které tíží pozemky, k nimž má žalobce právo hospodaření, a které bylo založeno zákonem č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, (dále jen „zákon č. 89/1987 Sb.“).
7. Poznamenal, že žalované ani nevzniká umístěním staveb na pozemcích, k nimž náleží žalobci právo hospodaření, bezdůvodné obohacení, neboť je užívá na základě shora uvedeného zákonného věcného břemene.
II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, které nebyly dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozemky, k nimž mu náleží právo hospodaření, tíží věcné břemeno zřízení a umístění stavby ve vlastnictví žalované.
10. Podle žalobce nemohlo věcné břemeno vzniknout podle zákona č. 89/1987 Sb. Tvrdí, že příslušné stavební povolení, na základě kterého byla stavba žalované zhotovena, nabylo právní moci před účinností zákona č. 89/1987 Sb. Jelikož zákonná věcná břemena vznikala ve smyslu § 20 odst. 3 zákona č. 89/1987 Sb. dnem, kdy stavební povolení nabylo právní moci, měly soudy nižších stupňů posoudit otázku vzniku věcného břemene podle „předchozí právní úpravy“. V této souvislosti formuluje právní otázku: „podle které právní úpravy je v daném případě nutné posuzovat vznik zákonných věcných břemen k pozemkům, když stavební povolení bylo vydáno dne 9. 4. 1987 a sňato z úřední desky bylo dne 15. 6. 1987, avšak k výstavbě došlo později, zda na základě zákona č. 79/1975 Sb., nebo na základě zákona č. 89/1987 Sb., či na základě zákona 222/1994 Sb.?“
11. V této souvislosti rovněž namítá, že věcné břemeno nemohlo vzniknout ani na základě „zákona č. 79/1957 Sb. a § 18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb.“ Podle „zákona č. 79/1957 Sb.“, totiž energetickým podnikům příslušelo oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 m2, s příslušenstvím (na základě § 18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1987, se toto oprávnění přiměřeně vztahovalo také na zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím). V posuzované věci však nadzemní části teplovodního potrubí přesahují výměru 30 m2. Proto nemohlo věcné břemeno tímto způsobem vzniknout. V této souvislosti odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2531/2015.
12. V dovolání formuluje také právní otázku, zda „je možné zřídit zákonné věcné břemeno dle energetických předpisů tak, že výkon věcného břemena fakticky znemožní téměř jakékoliv užívání nemovité věci a vlastníkovi zůstane holé vlastnictví?“
13. V dovolání rovněž vznáší otázku, „ke kterému okamžiku vznikla žalobci újma na základě užívání pozemků z důvodu existence tepelného napaječe a byl oprávněn žádat její náhradu ve smyslu zákona č. 222/1994 Sb.?“
14. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
18. Žalobce v dovolání především namítá, že pozemky, k nimž má právo hospodaření, netíží věcné břemeno zřízení a umístění stavby žalované. Tvrdí, že toto věcné břemeno nemohlo vzniknout podle zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, ve znění účinném od 1. 1. 1988, a ani podle „zákona č. 79/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1994, ve spojení s § 18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1987“ (v této souvislosti rovněž formuluje shora uvedené právní otázky).
19. Tuto námitku (že věcné břemeno nemohlo vzniknout na základě „zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, ve znění účinném od 1. 1. 1988, ani podle zákona č. 79/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1994, ve spojení s § 18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1987“) však žalobce poprvé uplatnil až v dovolacím řízení. Odvolání i žalobu založil na argumentaci, že věcné břemeno vzniklo na základě zákona č. 89/1987 Sb., avšak žalobci nebyla za věcné břemeno poskytnuta náhrada a stavba žalované znemožňuje jiné využití pozemků (a proto požadoval 253 692 Kč s příslušenstvím jako náhradu za existenci stavby žalované na pozemcích, k nimž má právo hospodaření). V řízení před soudy obou stupňů tedy neuplatnil námitku, že věcné břemeno vůbec nevzniklo, a odvolací soud se proto touto právní otázkou ani nezabýval.
20. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, tato a další rozhodnutí dovolacího soudu jsou na www.nsoud.cz).
21. Jestliže žalobce námitku neexistence věcného břemene (s tím, že nemohlo vzniknout na základě zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, ve znění účinném od 1. 1. 1988, ani podle „zákona č. 79/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1994, ve spojení s § 18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1987“) neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoli bezpochyby mohl, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobce až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
22. Proto nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ani právní otázky žalobce, které jsou formulovány na předpokladu neexistence věcného břemene. Z tohoto důvodu nezakládají přípustnost dovolání následující právní otázky: a) „podle které právní úpravy je v daném případě nutné posuzovat vznik zákonných věcných břemen k pozemkům, když stavební povolení bylo vydáno dne 9. 4. 1987 a sňato z úřední desky bylo dne 15. 6. 1987, avšak k výstavbě došlo později, zda na základě zákona č. 79/1975 Sb., nebo na základě zákona č. 89/1987 Sb., či na základě zákona č. 222/1994 Sb.“, b) „zda mohlo věcné břemeno vzniknout na základě § 22 zákona č. 79/1957 Sb., a to s ohledem na výměru zastavěné plochy“, c) „je možné zřídit zákonné věcné břemeno dle energetických předpisů tak, že výkon věcného břemena fakticky znemožní téměř jakékoliv užívání nemovité věci a vlastníkovi zůstane holé vlastnictví“.
23. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcem formulovaná právní otázka, „ke kterému okamžiku vznikla žalobci újma na základě užívání pozemků z důvodu existence tepelného napaječe a byl oprávněn žádat její náhradu ve smyslu zákona č. 222/1994 Sb.?“
24. Již v rozsudku ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „pokud před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod bylo na základě tehdy platného právního předpisu právo vlastníka omezeno, lze náhradu za toto omezení poskytnout jen za podmínek stanovených právními předpisy, účinnými ke dni omezení, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak“. Tento právní závěr odůvodnil tím, že „Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. 88/1998 Sb. konstatoval, že pokud zvláštní zákon, umožňující omezit vlastnické právo, nestanoví náhradu za toto omezení, opírá se právo na tuto náhradu přímo o čl. 11 odst. 4 Listiny. Tento nález však nelze vykládat tak, že by vlastník měl nadále podle tohoto ustanovení právo na náhradu za omezení, vzniklá přede dnem účinnosti Listiny, a to i v případě, že tato omezení i nadále trvají. Právo na náhradu by v takovém případě musel založit zvláštní právní předpis. Lze argumentovat i tím, že pokud před nabytím účinnosti Listiny došlo k odnětí vlastnického práva, lze jeho obnovení (restituci) anebo poskytnutí náhrady požadovat jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní předpis (tzv. restituční zákony). V takovém případě nelze požadovat restituci práva, případně poskytnutí náhrady, jen s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny. To, co platí pro úplné odnětí vlastnického práva, platí tím spíše pro jeho omezení“.
25. Z uvedeného se podává, že pokud legální věcné břemeno tížící pozemky, k nimž má žalobce právo hospodaření, vzniklo podle zákona č. 89/1987 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1988, náleželo vlastníkům zatížených pozemků právo na náhradu jen podle tohoto právního předpisu. Žalobci však právo na náhradu nevzniklo, neboť podle § 20 odst. 5 tohoto zákona náhrada náležela jen při podstatném omezení užívání nemovitostí ve vlastnictví a užívání občana nebo v osobním užívání občana. Tuto podmínku však žalobce nesplňoval. Pro úplnost dovolací soud dodává, že z žádného právního předpisu neplyne právo na náhradu za zřízení věcného břemene ani na náhradu za takto zřízenou a existující stavbu u subjektů, jimž podle zákona č. 89/1987 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1988, takové právo nevzniklo.
26. Pokud dospěl odvolací soud ke stejnému závěru (tedy že žalobci nenáleží právo na náhradu za zatížení pozemků věcným břemenem vzniklým na základě zákona č. 89/1987, ve znění účinném od 1. 1. 1988, resp. za existenci takto zřízené stavby), je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
IV. Závěr
27. Z uvedeného se podává, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají právní otázky založené na námitce neexistence věcné břemene. Tuto námitku totiž žalobce poprvé vznesl až v dovolání.
28. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je potom závěr odvolacího soudu, že není opodstatněný požadavek žalobce na zaplacení náhrady za zřízení věcného břemene, jelikož žalobci nevzniklo právo na náhradu podle zákona č. 89/1987 Sb. a ani žádný zvláštní předpis toto právo nezaložil. Ani tato námitka tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
29. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu