Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně E. N., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651/39, proti žalovaným 1) O. J., zastoupenému Mgr. Žofií Chromcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Písecká 1968/9, a 2) A. J., zastoupené Mgr. Lindou Kasha, advokátkou se sídlem v Praze, Havlíčkova 1043/11, o určení společného jmění k nemovitostem, o neexistujícím zákazu zcizení a zatížení, a o neexistenci věcného břemene požívání, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 C 207/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 21 Co 186/2025-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 1 C 207/2024-153, určil, že ve výroku I specifikované nemovitosti (dále též jen „předmětné nemovitosti“) nejsou součástí společného jmění (dále též jen „SJM“) žalobkyně a žalovaného 1) – (výrok I). Dále zamítl žalobu o určení, že k předmětným nemovitostem neexistuje zákaz zcizení a zatížení ani věcné břemeno požívání pro žalovaného 1) – (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí SJM žalobkyně a žalovaného 1), zamítá, přičemž ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), načež rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání.
4. Žalobkyně přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesprávného právního posouzení věci se měl odvolací soud dopustit při hodnocení otázky nabytí nemovitých věcí do společného jmění manželů podle § 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Žalobkyně prokázala nabytí nemovitostí do SJM za trvání manželství, a proto žalovaného 1) tížilo důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví, což plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. Tímto rozhodnutím se soudy neřídily. Žalovaný 1) by tedy musel prokázat, že měl finanční prostředky ve svém výlučném vlastnictví a těmito zaplatil kupní cenu. Odvolací soud proto pochybil, pokud přijal odůvodnění prvostupňového rozsudku. Dokazování před soudem prvního stupně totiž nebylo dostačující, pročež na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly soudy k nesprávnému právnímu posouzení. Není též správný závěr odvolacího soudu, že reakce žalobkyně na poučovací povinnost byly nedostatečné a neadekvátní. Žalobkyně na výzvy reagovala opakovaně, a to i písemně. Rovněž soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkaz spisem vedeným pod sp. zn. 10 P 144/99, neboť z rozsudku č. j. 10 P 144/99-392 plyne, že některé nemovitosti náleží do SJM. Totéž plyne ze seznamu žalovaného 1) předloženého žalobkyní soudu prvního stupně. Dále vyjádřila nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů, přičemž poukázala na okolnosti pojící se s jednotlivými doklady, jež měly sloužit jako důkaz o tom, že žalovaný 1) měl dostatečné finanční prostředky v hotovosti na nákup předmětných nemovitostí. I kdyby snad žalovaný k dispozici finanční prostředky měl, neprokázal, že je použil na nákup předmětných nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se určuje, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1), že k předmětným nemovitostem neexistuje zákaz zcizení a zatížení ani věcné břemeno požívání pro žalovaného 1), a nakonec aby rozhodl o tom, že žalovaní jsou povinni žalobkyni nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.
5. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Žalobkyně vymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dále v dovolání uvedla jediné rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004), jímž se nalézací soudy „neřídily“. Nutno podotknout, že přímo s tímto rozhodnutím žalobkyně nepojí žádnou zobecnitelnou otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat, vyjma pouhé citace rozhodnutí směřující k tomu, že důkazní břemeno ohledně toho, že předmětné nemovitosti nejsou součástí SJM, tížilo žalovaného 1), a následné polemiky o tom, zda se žalovanému 1) podařilo důkazní břemeno unést, či nikoliv. Dříve v dovolání žalobkyně předestírá hodnocení „otázky nabytí nemovitých věcí do společného jmění manželů podle § 709 o. z.“, k níž se má námitka rozložení důkazního břemene zřejmě vztahovat.
10. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud vyrozuměl, že dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. Z toho, jak žalobkyně vymezila přípustnost dovolání, se proto dovolací soud mohl (za jisté míry benevolence vůči žalobkyni) zabývat pouze tím, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, a to při rozložení důkazního břemene mezi účastníky při posuzování skutečnosti, zda se staly předmětné nemovitosti součástí SJM či nikoliv [zda žalovaný 1) důkazní břemeno unesl či nikoliv, předmětné rozhodnutí neřeší, a tento závěr žalobkyně ani právně relevantním způsobem nenapadá – viz dále]. V tomto ohledu však žalobkyni přisvědčit nelze.
11. Soud prvního stupně postupoval podle žalobkyní odkazovaného rozhodnutí při rozložení důkazního břemene mezi účastníky, přičemž závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, uvádí výslovně pod bodem 46 odůvodnění svého rozsudku. Na to navazuje pod bodem 50 odůvodnění, kde „uzavírá, že žalovaný 1 prokázal, že na koupi předmětných nemovitých věcí použil jeho výlučné peněžní prostředky“. Na to, že důkazním břemenem ohledně nezařazení předmětných nemovitostí do SJM zatížil žalobce, lze jednoznačně usuzovat též z bodu 47 odůvodnění, kde soud prvního stupně odkazuje mj. na rozložení důkazního břemene v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a rovněž v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021).
12. Z toho, že důkazní břemeno ohledně skutečností vylučujících nabytí nemovitostí do SJM (a tedy odůvodňujících nabytí předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce) tížilo žalobce, vycházel nepochybně též odvolací soud. Ten pod bodem 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval: „Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když uzavřel, že 1. žalovaný prokázal, že na koupi předmětných nemovitých věcí použil jeho výlučné peněžní prostředky.“ Tomu předcházelo, že odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaný měl na nákup předmětných nemovitostí dostatečné výlučné finanční prostředky (body 21 a 27 odůvodnění).
13. Dovolací soud proto dospívá k závěru, že se odvolací soud při řešení otázky rozložení důkazního břemene mezi účastníky od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, neodchýlil. Naopak jednoznačně, stejně tak jako soud prvního stupně, vycházel z toho, že důkazní břemeno ohledně nezařazení věcí do SJM tížilo žalovaného 1). Na tom ničeho nemění ani poněkud neobratné odůvodnění soudu prvního stupně pod bodem 50 in fine týkající se unesení důkazního břemene (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). Tuto úvahu, kterou upřesnil soud odvolací (bod 29 odůvodnění), ostatně v dovolání právně relevantním způsobem žalobkyně ani nenapadá. Žalobkyní uvedené jediné rozhodnutí se totiž vztahuje k rozložení důkazního břemene, nikoliv k posouzení toho, zda v konkrétním případě účastník – žalovaný 1) důkazní břemeno unesl (jak v tomto případě uzavřely nalézací soudy), či nikoliv (jak tvrdí žalobkyně).
14. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.
15. Dovolatelka v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Žádnou otázku, která by měla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, však dovolatelka neuvedla a dovolání neobsahuje odkaz na žádná rozhodnutí, která by rozdílný přístup dovolacího soudu měla zakládat (bez ohledu na to, že není zřejmé, ohledně jaké právní otázky by měla být judikatura dovolacího soudu rozporná). Pro úplnost lze dodat, že v dovolání žalobkyně uvádí pouze jedno rozhodnutí dovolacího soudu, pročež o (byť hypotetickém) tvrzeném rozdílném rozhodování dovolacího soudu nelze v kontextu dovolání vůbec uvažovat.
16. Ve vztahu k dalším námitkám dovolací soud předně uvádí, že je žalobkyně nespojuje s žádným předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto jsou pro dovolací přezkum nevýznamné.
17. To se týká především žalobkyní předkládané vlastní verze skutkových okolností vztahujících se především k otázce finančních prostředků žalovaného 1) – (tj. polemiky se skutečnostmi, které vzaly soudy za prokázané na základě v řízení předložených dokladů). Dovolání lze totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
18. Dále dovolací soud konstatuje, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože však dovolání žalobkyně přípustné z jiných důvodů není, nezabýval se dovolací soud případnými vadami řízení, které žalobkyně zřejmě spatřuje v nesprávném postupu (hodnocení) soudu prvního stupně (a následně soudu odvolacího) ohledně nesplnění důkazní povinnosti žalobkyně v návaznosti na poučovací povinnost soudu (k tomu viz body 12–20 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
19. Rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. To se týká především důkazu spisem vedeným pod sp. zn. 10 P 144/99, jakož i důkazy v řízení předloženými doklady, které svědčily o existenci finančních prostředků žalovaného 1). Ani k těmto námitkám žalobkyně neuvádí žádný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
20. Dovolací soud nakonec připomíná, že dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu