Plný text
22 Cdo 3268/2025-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: V. H., zastoupená Mgr. Michaelem Vamberou, advokátem se sídlem v Příbrami, K Drkolnovu 646, proti žalovaným: 1) D. A. H., 2) A. H., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 33 C 61/2022, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2025, č. j. 25 Co 263/2025-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Michaela Vambery, advokáta se sídlem v Příbrami, K Drkolnovu 646, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalovaní podali dne 12. 6. 2025 odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále ,,soud prvního stupně“) ze dne 29. 4. 2025, č. j. 33 C 61/2022-205. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 7. 2025, č. j. 33 C 61/2022-227, byli vyzváni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatili soudní poplatek za odvolání ve výši 10 000 Kč; usnesení s výzvou bylo zástupci žalovaných doručeno dne 2. 7. 2025.
2. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 7. 2025, č. j. 33 C 61/2022-230, zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 8. 2025, č. j. 25 Co 263/2025-239, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud po rekapitulaci postupu soudu prvního stupně směřujícího ke splnění poplatkové povinnosti žalovaných připomněl, že Česká spořitelna přijala dne 3. 7. 2025 pokyn žalované 2) k převodu částky 10 000 Kč na účet označený jako účet Obvodního soudu pro Prahu 9 číslo 3703325091/0710 pod variabilním symbolem 3311006122. Z důvodu neexistence účtu číslo 3703325091/0710 byla částka 10 000 Kč na účet druhé žalované Českou spořitelnou téhož dne vrácena; vrácení platby si žalovaná 2) nevšimla. Žalovaní na výzvu soudu prvního stupně soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě (tj. do 17. 7. 2025) nezaplatili. Žalovaný 1) následně uhradil částku 10 000 Kč jako platbu soudního poplatku dne 4. 8. 2025. Žalovaní tak učinili opožděně až na základě doručeného usnesení soudu prvního stupně dne 29. 7. 2025, č. j. 33 C 61/2022-230. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně odvolací řízení zastavil v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále „zákon o soudních poplatcích“). Za nepodstatné označil tvrzení žalovaných, že číslo účtu bylo soudem prvního stupně uvedeno nesprávně, a sice pokud mezi předčíslím účtu a základní částí čísla účtu byl spojovník na místo pomlčky, neboť uvedením kteréhokoliv z těchto znaků bylo možné seznat, že číslo účtu se skládá z předčíslí a základní části čísla účtu. Jestliže tak žalovaná 2) uvedla účet soudu prvního stupně bez oddělení předčíslí a základní části čísla účtu, nestalo se tak pochybením soudu prvního stupně, jež by spočívalo ve vyhotovení nesprávné výzvy k úhradě soudního poplatku za odvolání, nýbrž chybou žalované 2). Ta nadto neověřila, zda k zaplacení soudního poplatku za odvolání na účet soudu prvního stupně skutečně došlo. Odvolací soud současně neshledal, že by byly splněné podmínky pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Žalovaní ve lhůtě určené k zaplacení soudního poplatku netvrdili okolnosti jednak osvědčující, že soudní poplatek nemohli bez své viny zaplatit, a dále, že existuje nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jim mohla v případě zastavení řízení vzniknout újma.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání; považují je za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro řešení otázky procesního práva, která by dovolacím soudem měla být vyřešena jinak. Dovolatelé ohlašují uplatnění dovolacího důvodu dle 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že vzor usnesení, kterým soud prvního stupně vyzval žalované k zaplacení soudního poplatku z odvolání, je vadný, neboť poplatníkům poskytuje možnost úhrady soudního poplatku v kolkových známkách, ačkoliv k zrušení platby touto formou došlo k 1. 1. 2024. Soud prvního stupně rovněž nesprávně uvedl číslo účtu pro zaplacení soudního poplatku z odvolání. Mezi předčíslím účtu a základní částí čísla účtu je napsán spojovník a nikoliv pomlčka, která slouží k oddělení předčíslí od základní části čísla účtu. Je skutečností, že soudní poplatek byl žalovanými uhrazen opožděně, stalo se tak ale v důsledku nesprávné výzvy soudu prvního stupně, a byť je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, je zastavení odvolacího řízení nepřiměřenou sankcí za neúmyslnou chybu žalovaných. Dovolatelé rovněž upozornili na skutečnost, že právní úprava je zastaralá, nespravedlivá, nepraktická a znevýhodňuje osoby mající potíže s internetovým bankovnictvím. V této souvislosti zdůraznili, že pokud není možné soudní poplatek uhradit v kolkových známkách, není poplatník schopen uhradit soudní poplatek spolu s podaným opravným prostředkem, neboť je obtížné zjistit variabilní symbol generovaný účtárnou soudu. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že soudní poplatek je splatný s podáním odvolání a případné vady výzvy k zaplacení soudního poplatku jsou irelevantní. Dovolatelé při zadání platby spojili předčíslí účtu a základní část čísla účtu, jejich úvahy o rozdílu mezi spojovníkem a pomlčkou jsou proto nepodstatné. Současně dovolatelé neověřili, zda platba soudního poplatku byla skutečně provedena, je proto jejich pochybením, že soudní poplatek z odvolání byl zaplacen opožděně. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolatelé vymezují přípustnost dovolání v řešení otázky, která „byla dovolacím soudem řešena, nicméně je žádoucí, aby byla vyřešena jinak.“ Zdůraznili, že rozhodnutí odvolacího soudu sice koresponduje s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále „velký senát kolegia“) ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněným pod číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), avšak v poměrech projednávané věci je nutné věc posoudit jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu tak dle mínění dovolatelů spočívá na nesprávném posouzení věci, neboť závěr o vadách výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolání (záměna spojovníku za pomlčku a nesprávné poučení o možnosti úhrady soudního poplatku kolkovými známkami) je chybný.
11. Velký senát kolegia Nejvyššího soudu se v usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, zabýval podle § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, výkladem právní povahy dodatečné lhůty k zaplacení soudního poplatku, neboť tříčlenný senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu. Velký senát kolegia učinil závěr, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), a soud ho proto musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinným od 30. 9. 2017, přihlédnout. Přestože (ne)zaplacení soudního poplatku má tak nesporně i procesněprávní důsledky, není (ne)zaplacení poplatku procesním úkonem. Lhůta podle § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích je založena přímo tímto zákonem, a má tak charakter jiný (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 520/2020). K obdobným závěrům dospěl v řadě svých rozhodnutí i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, nebo ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15, všechna dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu). Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) „propadné“ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (k uvedenému srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, a řadu dalších). V usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, se velký senát kolegia Nejvyššího soudu zabýval i další předestřenou otázkou, a to doručováním výzvy k zaplacení soudního poplatku. Uvedl, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu - např. usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, nebo ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02. Podle nyní ustálené soudní praxe není usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí.
12. Má-li být dle mínění dovolatelů dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak, než tomu bylo v usnesení velkého senátu kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, pak přehlíží, že odvolací soud danou otázku s přihlédnutím k nyní namítaným okolnostem v rámci posouzení věci vůbec neřešil. Nejvyšší soud se v odkazovaném rozhodnutí zabýval povahou lhůty k zaplacení soudního poplatku a rovněž okamžikem zaplacení soudního poplatku bezhotovostním převodem či v kolcích. Námitky dovolatelů však v přítomné věci směřují k chybné výzvě pro úhradu soudního poplatku z odvolání vyhotovené soudem prvního stupně spočívající ve vadném poučení o možnosti úhrady soudního poplatku kolkovými známkami a rozdílu mezi spojovníkem a pomlčkou v čísle účtu, který soud prvního stupně sdělil žalovaným. Jestliže se proto otázka vytčená dovoláním netýká napadeného rozhodnutí, je tím i odůvodněn závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu totiž není na řešení vymezené otázky založeno, a chybí tak obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
13. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
14. Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, podle zákona o soudních poplatcích, (ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.) má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srovnej § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), může poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srovnej § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Rovněž Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
15. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru (srovnej např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1958/2021), že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu dále viz závěr vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 152/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, jež bylo uveřejněno pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2111/2020).
16. Lze též poukázat na to, že Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (ze kterého vyšel i odvolací soud), uvedl, že právní úpravu zakotvenou v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) považuje ve světle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za přísnou, ale ústavně konformní z několika vzájemně provázaných důvodů (k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1970/20). V souvislosti s těmito důvody rovněž vysvětlil, že třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr způsobu placení poplatku je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat hrazení poplatku určitým způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím, zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku, je platba na bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§ 8 odst. 3 zákona o soudních poplatcích). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet, anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky. V případě bezhotovostního převodu splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) ustálena (viz např. usnesení Ústavního soudu vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20, II. ÚS 4093/19 a III. ÚS 1348/19).
17. Odvolací soud v poměrech přítomné právní věci vyšel z toho, že žalovaní podali odvolání dne 12. 6. 2025, aniž současně zaplatili soudní poplatek z odvolání. Soud prvního stupně je proto usnesením ze dne ze dne 2. 7. 2025, č. j. 33 C 61/2022-227, vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla zástupci žalovaných doručena dne 2. 7. 2025, posledním dnem k zaplacení poplatku bylo tedy 17. 7. 2025 (čtvrtek). Žalovaná 2) zadala platbu prostřednictvím internetového bankovnictví dne 3. 7. 2025. Jelikož však nesprávně vyplnila příslušný formulář (neoddělila předčíslí a číslo účtu) zadaná platba nebyla zpracována a zaplacená částka (soudní poplatek) se vrátila na její účet, tj. nebyla na účet soudu připsána téhož dne a ani později. Žalovaná 2) si tuto skutečnost neověřila. Částku představující soudní poplatek znovu zaslal žalovaný 1) až dne 4. 8. 2025, tj. po marném uplynutí lhůty 15 dnů a v reakci na usnesení soudu prvního stupně ze 29. 7. 2025, č. j. 33 C 61/2022-230, kterým bylo odvolací řízení zastaveno.
18. Je tedy zjevné, že žalovaní uhradili soudní poplatek z odvolání opožděně. Soud prvního stupně proto postupoval v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když odvolací řízení zastavil. Ostatně sami dovolatelé připustili, že soudní poplatek byl z jejich strany zaplacen po marném uplynutí stanovené lhůty. V poměrech projednávané věci však mají za to, že odvolací řízení zastaveno být nemělo. Námitka dovolatelů stran pochybení soudu prvního stupně spočívající v uvedení vadného čísla účtu pro úhradu soudního poplatku z odvolání s ohledem na shora uvedené přípustnost dovolání založit nemohla. Poukazují-li dovolatelé na záměnu pomlčky a spojovníku mezi předčíslím účtu a základní částí čísla účtu ve výzvě k úhradě soudního poplatku z odvolání (usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 7. 2025, č. j. 33 C 61/2022-227), zcela zjevně opomíjí skutečnost, že žalovaná 2) zadala platbu k soudnímu poplatku v internetovém bankovnictvím bez uvedení jakéhokoliv spojovacího či oddělovacího znaku, z něhož by bylo seznatelné, která část zadaného příkazu představuje předčíslí účtu a která část naopak představuje základní část čísla účtu. Z obsahu spisu nadto vyplývá, že žalovaná 2) platbu k soudnímu poplatku zadala hned druhý den lhůty pro zaplacení poplatku a ještě týž den jí byla platba z důvodu neexistence čísla účtu vrácena zpět na její účet. Dovolatelé tak měli dostatek času ke zjištění, že se předmětná částka vrátila ihned zpět na účet a mohli se pokusit tuto situaci napravit ještě ve lhůtě jim k tomu soudem dané.
19. Jakoukoliv pochybnost o správnosti tvaru zadaného bankovního spojení soudu prvního stupně pak mohli dovolatelé (a také tak učinit měli) rozptýlit nahlédnutím na internetové stránky Obvodního soudu pro Prahu 9. Číslo účtu pro provedení plateb je právě z těchto důvodů jednou z povinně zveřejňovaných informací na internetových stránkách každého soudu v České republice (viz https://msp.gov.cz/web/obvodni-soud-pro-prahu-9/zakladni-informace/-/clanek/bankovni-spoje-1). Rovněž námitka dovolatelů stran ztížené možnosti zjistit variabilní symbol pro úhradu soudního poplatku (v případě, že by chtěli provést úhradu poplatku spolu s podáním odvolání), není opodstatněná. Na internetových stránkách příslušného soudu lze nalézt kontakt na informační centrum soudu, které žádanou informaci poskytne, případně sdělí postup, kterým je možné variabilní symbol získat (variabilní symbol stanoví účtárna soudu nebo kancelář). Rovněž poukaz dovolatelů na zastaralost, nepraktičnost a znevýhodňování osob s nedostatečnými zkušenostmi s internetovým bankovnictvím se v posuzované věci míjí opodstatněním, neboť úhradu soudního poplatku lze provést hotovostně nebo platební kartou na pokladně soudu. Zvolila-li proto žalovaná 2) zaplacení soudního poplatku formou zadání platby v internetovém bankovnictví, je omyl při zadání předčíslí účtu a základní částí čísla účtu právě jejím pochybením, a nikoliv soudu prvního stupně. V poměrech přítomné věci tak došlo k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v důsledku pochybení poplatníků, kteří nesplnili zákonem stanovenou povinnost. Soud postupoval striktně v mezích zákona, když v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení zastavil po marném uplynutí lhůty k úhradě poplatku.
20. Sluší se rovněž připomenout, že tiskopis Ministerstva spravedlnosti o. s. ř. číslo 60 (usnesení soudu prvního stupně o výzvě, aby účastník zaplatil soudní poplatek, má-li být jednáno nebo rozhodováno až po zaplacení poplatku), kterým byli žalovaní vyzvání k zaplacení soudního poplatku z odvolání, obsahuje taktéž poučení o možnosti zaplatit poplatek v kolcích. V poměrech projednávané věci je však tato skutečnost irelevantní. Dovolatelé sice správně poukázali na skutečnost, že úhradu soudních poplatků v kolkových známkách bylo možné provést pouze do 31. 12. 2023, nicméně pro úhradu soudního poplatku z odvolání dovolatelé využili bez jakýchkoliv pochybností hned napoprvé zcela odlišný postup (bezhotovostní platba). Rovněž proto ani důvodnost námitky o vadnosti výzvy k zaplacení soudního poplatku z odvolání spočívající v možnosti úhrady soudního poplatku v kolcích v intencích úvah o přípustnosti dovolání neobstojí.
21. Dovolací výtkou, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalovaných, dovolatelé vystihují případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Ostatně dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu vytýkaným procesním pochybením zcela jistě netrpí, pokud v bodě 5 odůvodnění rekapituluje procesní postup soudu prvního stupně a aktivitu žalovaných při placení soudního poplatku z odvolání, a jestliže tento postup, respektive aktivitu účastníků řízení, hodnotí v bodě 6 odůvodnění. Skutečnost, že dovolatelé s hodnocením procesních aspektů v dosavadním průběhu řízení odvolacím soudem nesouhlasí, neznamená, že tvrzenými vadami bylo řízení skutečně zatíženo.
22. Nelze rovněž přehlédnout, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně (se zřetelem na povahu otázek ve věci řešených), a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
23. Jelikož dovolání žalovaných směřující proti té části výroku I usnesení odvolacího soudu, jíž bylo ve výroku I potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení (pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Protože žalovaní napadli usnesení odvolacího soudu i v části výroku I, jíž bylo ve výroku II potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nákladech odvolacího řízení, jakož i ve výroku II, jímž bylo i odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k těmto výrokům. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
25. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu