Plný text
22 Cdo 3271/2025-660
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce B. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, proti žalované M. S., zastoupené Mgr. Ludvíkem Novotným, LL.M., advokátem se sídlem v Letohradě, Václavské náměstí 76, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 11/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2025, č. j. 22 Co 187/2025-631, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2025, č. j. 22 Co 187/2025 -631, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 687,50 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Ludvíka Novotného, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kterému ze spoluvlastníků má být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázána společná nemovitá věc, není-li její rozdělení dobře možné.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 6 C 11/2017-577, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované; současně jí uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2 491 854,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III).
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 22 Co 187/2025-631, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, přičemž ve výroku I jej formuloval tak, že zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem v katastrálním území XY, a to k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku p. č. XY, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, která je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2 491 854,50 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není rozdělení společných nemovitostí dobře možné ve smyslu § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil také, že spoluvlastnictví nelze vypořádat ani rozdělením nemovitostí na jednotky.
5. Při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána, vycházel odvolací soud z kritérií vymezených ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména z hlediska účelného využití věci, velikosti spoluvlastnických podílů a schopnosti účastníků zaplatit vypořádací podíl. Uvedl, že tato kritéria vyznívají ve vztahu k oběma účastníkům rovnocenně.
6. Rozhodujícím hlediskem se tak stala otázka zajištění bydlení spoluvlastníků po zrušení spoluvlastnictví, když žalovaná nemá žádnou jinou možnost bydlení než ve vypořádávaných nemovitostech, zatímco žalobce disponuje jinou nemovitostí, kterou může po dokončení její rekonstrukce užívat k bydlení. Za takového skutkového stavu považoval odvolací soud za opodstatněné přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované.
7. Odvolací soud dále poznamenal, že žalobce provedl v roce 1981 investici spočívající v úpravě části nemovitostí, v níž od té doby bydlí. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování nelze jednoznačně uzavřít, že se žalobce po této investici více než žalovaná podílel na investicích do nemovitostí či na jejich údržbě; po faktickém rozdělení nemovitostí mezi účastníky každý z nich investoval do té části, kterou užíval.
II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na právní otázce, který nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešena.
9. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud v dovolání napadeném rozhodnutí změnil dřívější skutkové závěry soudů nižších stupňů o investicích do společných nemovitostí a péči o tento majetek ze strany jednotlivých účastníků řízení, aniž by zopakoval dokazování. Tato zjištění uvedená v předchozích rozhodnutích soudů nižších stupňů však svědčily pro přikázání nemovitostí žalobci. Uvádí také, že odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání spoluvlastnictví zcela opomenul argumenty žalobce o nábytku zabudovaném do nemovitostí, jeho zdravotním stavu a notářském zápisu, ve kterém otec žalobce osvědčuje, že žalovaná nikdy neměla zájem podílet se na investicích do nemovitostí. V této souvislosti poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k povinnosti odvolacího soudu zopakovat důkazy při jejich odchylném hodnocení, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 o. s. ř.), a k požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí (např. sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, 33 Cdo 3943/2023, 22 Cdo 1956/2023).
10. Další námitka směřuje proti rozhodnutí o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, a to především s ohledem na závěr odvolacího soudu o možnosti jiného vhodného bydlení, kterou má mít žalobce. Dovolatel tvrdí, že pojem „jiné vhodné bydlení“ není v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně definován a že odvolací soud nesprávně přihlédl k neobyvatelné nemovitosti žalobce vyžadující rozsáhlou rekonstrukci. Namítá, že soud založil rozhodnutí na hypotetickém budoucím stavu, nikoli na stavu ke dni vyhlášení rozsudku (viz § 154 o. s. ř. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3668/2021). Proto podle dovolatele není správný závěr odvolacího soudu, že žalobce disponuje jiným vhodným bydlením. K tomu poznamenává, že syn žalované vlastní obyvatelný rodinný dům, který je však neobydlený. Není tak pravdivé tvrzení žalované, že nemá žádnou jinou možnost bydlení. Z tohoto důvodu neobstojí ani rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalované není úvaha odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované zjevně nepřiměřená.
13. Má za to, že odvolací soud nedospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, nýbrž pouze podrobněji odůvodnil rozhodnutí o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, a to s ohledem na možnost žalobce zajistit si bydlení rekonstrukcí jeho jiné nemovitosti. Zdůrazňuje, že právě tuto skutečnost považoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu za stěžejní pro přikázání nemovitostí žalované.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání žalobce přípustné. Navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A K přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované
17. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, kterému ze spoluvlastníků má být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázána společná věc, není-li rozdělení této věci dobře možné.
18. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
19. Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
20. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
21. Nejvyšší soud i v této souvislosti podotýká, že při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, soud může a musí brát do úvahy různá kritéria včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala.
22. V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností“ (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
23. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaném pod č. 231/2000 Sb.), vyložil, že právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek (srovnej přiměřeně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
24. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak zpravidla výsledkem úvahy soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019].
25. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. Je nutné zohlednit, že v posuzované věci vyznívá řada kritérií definovaných v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. účelné využití věci, velikost spoluvlastnických podílů nebo schopnost účastníků zaplatit vypořádací podíl) ve vztahu k žalobci i žalované rovnocenně.
26. Za nejvýznamnější kritérium v poměrech projednávané věci je tak nutné považovat otázku zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří rozhodnutím soudu ztratí právní důvod bydlení ve vypořádávané nemovitosti. V této souvislosti je nezbytné zohlednit, že žalobce (na rozdíl od žalované) vlastní nemovitost, kterou může po provedení rekonstrukce užívat k bydlení. Jinými slovy má právní důvod k užívání nemovitosti, která bude po dokončení rekonstrukce vhodná k bydlení. Žalovaná žádnou takovou nemovitost nevlastní.
27. Lze také zohlednit, že v průběhu řízení žalovaná projevovala opravdový zájem nemovitosti užívat a zachovat je pro své bydlení i do budoucna, a to i v návaznosti na případné reálné rozdělení nemovitosti, které byla žalovaná ochotna financovat.
28. V dovolacím přezkumu obstojí i závěr odvolacího soudu, že za stěžejní pro rozhodnutí o způsobu vypořádání spoluvlastnictví nelze považovat rekonstrukci části nemovitostí, kterou nyní užívá žalobce, realizovanou v roce 1981 žalobcem. Po této rekonstrukci se totiž žádný z účastníků podstatně více než druhy nepodílel na zhodnocení nemovitosti či její údržbě, tedy na zachování její hodnoty.
29. Pokud tedy odvolací soud rozhodl s ohledem na shora uvedené skutečnosti o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
30. V této souvislosti dovolací soud předně připomíná, že je-li v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Proto nezakládá sama o sobě přípustnost dovolání námitka žalobce, že doposud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka, zda představuje naplnění podmínky jiného vhodného bydlení i skutečnost, že jeden ze spoluvlastníků vlastní nemovitost, kterou bude možné užívat k bydlení po provedení její rekonstrukce. Jedná se o otázku specifickou, která je řešena v rámci otázky zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávané nemovitosti.
III.B
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a k námitce, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování
31. Důvodná není námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se opomenul vypořádat s některými námitkami žalobce, resp. Je nezohlednil při rozhodnutí o způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků.
32. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
33. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
34. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, avšak je buď neřešily vůbec, nebo řešily zcela nedostatečně.
35. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07).
36. Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, přičemž je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.).
37. V poměrech projednávané věci odvolací soud v mezích definovaných shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Ústavního a dovolacího soudu zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci a náležitě se vypořádal s námitkami žalobce směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud své závěry řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodnil.
38. Je nutné zohlednit, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. V posuzované věci odvolací soud dostatečně odůvodnil, z jakého důvodu považoval za nejvýznamnější kritérium možnost žalobce zajistit si bydlení v jiné nemovitosti, kterou vlastní. Z toho plyne (částečně i implicitně), že některé další skutečnosti tvrzené žalobcem (například o nábytku zhotoveném na míru, který nelze jinak použít, zdravotním stavu žalobce apod.) nepovažoval odvolací soud pro rozhodnutí o způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků za rozhodující.
39. K uvedenému dovolací soud poznamenává, že podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Již jen z tohoto důvodu se dovolací soud blíže nezabýval námitkou žalobce, že syn žalované vlastní rodinný dům, ve kterém může žalovaná uspokojovat svou bytovou potřebu.
40. Opodstatněná není v souvislosti s otázkou zajištění bydlení pro toho ze spoluvlastníků, který ztratí právní důvod k bydlení ve vypořádávaných nemovitostech, ani námitka žalobce, že odvolací soud založil své rozhodnutí na hypotetickém budoucím stavu, nikoli na stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Odvolací soud uvedl, že nemovitost žalobce bude vhodná k bydlení po provedení rekonstrukce, a nikoliv již ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud tak své rozhodnutí nezaložil na hypotetickém budoucím stavu, nýbrž na skutkovém stavu existujícím ke dni vyhlášení rozsudku.
41. Důvodná není ani námitka žalobce, že odvolací soud vyšel při rozhodování o způsobu vypořádání nemovitostí z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž zopakoval dokazování. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, případně ze skutkových zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely v průběhu předchozího řízení před kasačním rozhodnutím dovolacího soudu (týkajících se například i péče o vypořádávané nemovitosti ve vztahu k příjezdové komunikaci a zahradě), avšak tato zjištění nepovažoval za stěžejní pro rozhodnutí o způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
42. Z uvedeného se podává, že úvaha odvolací soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované není zjevně nepřiměřená. Rozhodnutí odvolacího soudu ani nelze považovat za nepřezkoumatelné. Odvolací soud přitom rozhodoval na základě skutkového stavu existujícího ke dni vyhlášení rozsudku. Stejně tak odvolací soud nevycházel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování.
43. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tedy není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
44. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, zamítl návrh žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nedůvodnost, a to v tomto rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
45. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu