Plný text
22 Cdo 3335/2022-249
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. Ch., narozeného XY, a b) M. Ch., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Lukášem Zárybnickým, advokátem se sídlem v Praze 10, Kodaňská 100/40, proti žalovanému J. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 419/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 121/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 7 C 121/2020-157, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemků parc. č. XY o výměře 24 m2 a parc. č. XY o výměře 242 m2 v obci XY, katastrální území XY, vytvořených oddělovacím geometrickým plánem č. 858-1335/2020, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako vlastníci st. parc. č. XY v obci XY požádali v roce 1969 Československý stát – Místní národní výbor XY o prodej části sousedního pozemku, který chtěli využít jako zahradu. Dne 5. 2. 1971 uzavřeli kupní smlouvu, kterou jim stát prodal pozemek parc. č. XY o výměře 1154 m2, vzniklý podle geometrického plánu z 24. 6. 1970 oddělením z pozemků parc. č. XY (1128 m2), parc. č. XY (14 m2) a parc. č. XY (12 m2). Při zaměření pozemku v roce 1970 za účelem prodeje byly nové hranice vytyčeny pouze dvěma železnými trubkami na východní straně, na straně severní ani západní k žádnému vytyčení nedošlo. Žalobci začali pozemek užívat v podstatně větším rozsahu, než jak jej nabyli kupní smlouvou. Na severní straně vybudovali oplocení a užívali tak i část pozemků parc. č. XY a č. XY, a to i když tyto přímo s pozemkem parc. č. XY nesousedí, jen v jednom místě se téměř dotýká pozemku par. č. XY. Mezi pozemky žalovaného a pozemkem parc. č. XY se nachází pozemek parc. č. XY náležející obci (tehdy ve státním vlastnictví). Kromě toho žalobci připlotili i části pozemků dalších vlastníků, celkové se má jednat o rozsah asi 850 m2. Hranice pozemku parc. č. XY jsou také patrné z geometrického plánu vyhotoveného pro žalobce 21. 8. 1988 za účelem vyznačení změny v katastru nemovitostí.
Darovací smlouvou uzavřenou dne 16. 2. 2004 darovali žalobci svému synovi V. Ch. dům č. p. XY a st. parc. č. XY o výměře 428 m2 a parc. č. XY zahrada o výměře 1154 m2.
Žalovaný nabyl kupní smlouvou uzavřenou 29. 6. 2005 s J. M. pozemky parc. č. XY a XY. Žalovaný pak v březnu 2019 plot (patřící žalobcům) i porosty na severní hranici, který ležel na jeho pozemku, svémocně odstranil.
Podle soudu žalobci nenabyli vlastnictví k částem pozemků žalovaného vydržením podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). I když byli jejich pokojnými držiteli, nešlo o držbu oprávněnou, neboť nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří.
K tomu soud prvního stupně uvedl: „Předně je třeba uvést, že ve věci se nejedná o zásah do sousedních pozemků. Mezi pozemkem p. č. XY, který žalobci řádně nabyli na základě kupní smlouvy z roku 1971 a pozemky žalovaného p. č. XY a XY se nachází pozemek p. č. XY ve vlastnictví obce XY, který žalobci taktéž užívají bez prokazatelného právního důvodu“. I když judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení části sousedního pozemku, „v projednávané věci se však o sousední pozemky jednoznačně nejedná“.
K argumentaci žalobců, že se držby ujali v rozsahu oplocení, soud uvedl, že plot postavili na současném místě sami žalobci nejdříve v roce 1971. Sami žalobci přitom tvrdili, že na severní straně pozemek ohraničen nebyl. Prokázáno bylo pouze vyznačení hranic kupovaného pozemku na jeho východní straně, a sice dvěma železnými trubkami. „I dle vyjádření J. K., předloženého samotnými žalobci vyplývá, že na náčrtu vyhotoveném J. N. dne 10. 4. 1970 jsou vidět tzv. proslučkované linie, které zobrazovaly např. stávající oplocení nebo přirozené rozhrady, které však již v té době neodpovídaly stávajícím vlastnickým hranicím. Ani zeleně označená proslučkovaná hranice (na severním okraji pozemku) dle tohoto vyjádření již tehdy nekorespondovala s hranicí vlastnickou. Dle názoru soudu je velmi nepravděpodobné, že by jim toto při zaměřování pozemku J. N. nesdělil, resp. že by je na to neupozornil“.
Okresní soud dále uvedl: „Výměra žalobci zabraných pozemků ve vlastnictví žalovaného sice není ve světle aplikovatelné judikatury Nejvyššího soudu nijak výrazná (cca 23%) nicméně celou záležitost je třeba posuzovat v kontextu všech okolností, tj. že fakticky si žalobci bez právního důvodu zabrali části pozemků většího počtu vlastníků o značné výměře. I pokud soud vezme v úvahu měřítko geometrického plánu, jímž argumentují žalobci, pak je dle názoru soudu i přesto zcela zjevné, že žalobci si zaplotili podstatně větší pozemky, než které od obce prokazatelně koupili. Na západní hranici pozemku přitom činil délkový rozdíl 12 m, což musí být každému zřejmé již pouhým okem. Skutečnost, že se jedná o svažitý terén, nemůže dle názoru soudu odůvodnit dobrou víru žalobců v případě tak velkého záboru většího množství cizích pozemků. Nadto je ze ‚zvětšené situace‘, která je přílohou geometrického plánu na zaměření části p. č. XY z roku 1970 (ve spise na č. l. 49) zjevné, že severní hranice nově zaměřeného pozemku směřuje mírně k jihu (tj. k domu žalobců), kdežto žalobci skutečně užívaná severní hranice směřuje poměrně výrazně k severu. Což je onen rozdíl 12 m na západní straně pozemku“.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobců jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a odkázal i na jeho právní posouzení. Uvedl, že žalobci nabyli kupní smlouvou z 5. 2. 1971 pozemek par. č. XY o celkové výměře 1154 m2, vzniklý sloučením tří částí oddělených ze dvou různých pozemků. Hranice na severní a západní straně nového pozemku nebyly vytyčeny. Žalobci ke koupenému pozemku vybudováním oplocení v roce 1971 původní pozemek zvětšili o dalších 850 m2 (tj. o 73% původní výměry). Bylo-li v kupní smlouvě přesně uvedeno, co je předmětem koupě (pozemky byly specifikovány podle parcelních čísel a ve znaleckém posudku byly uvedeny i jejich přesné výměry), mohli žalobci při zachování náležité opatrností zjistit, že užívají pozemek (resp. části pozemků) o podstatně vyšší výměře. Žalobci tak nemohli být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, byť subjektivně mohli být o svém právu přesvědčeni, i proto, že proti oplocení, které bylo příslušným úřadem povoleno, žádný z vlastníků zaplocených pozemků ničeho nenamítal. S ohledem na jejich původní využití, kdy byly z části v užívání zemědělského družstva a z části v nepřístupném terénu, však ani tato skutečnost nebyla způsobilá dobrou víru žalobců založit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvedené níže (rozsáhlé dovolání dovolací soud podstatně zkrátil).
Přípustnost dovolání vymezují takto (následuje doslovná citace):
„1. Dovolání proti napadenému usnesení je dle názoru dovolatelů přípustné ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze klást k tíži jejich dobré víře, že nepřeměřili výměru pozemků nebo nepožadovali vytyčení jeho hranice (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
2. Dovolatelé mají za to, že dovolání je přípustné také proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek a zda lze podobně nahlížet na držbu trvající nerušeně (nejméně) 35 let (rozsudek (viz rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, sp. zn. 5 C 101/2020 nebo sp. zn. 22 Cdo 3431/2016).
3. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že dovolání je přípustné také proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze klást za dobu trvání komunistického režimu při posouzení dobré víry stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státu (viz rozsudek NS ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).
4. Dle názoru dovolatelů je dovolání přípustné proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze vydržet i cca 73 % skutečně nabytého pozemku, když NS v mimořádných okolnostech připouští i nabytí o více než 100 % (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005).
5. Vedle nadepsané je dovolání dle názoru dovolatelů přípustné rovněž proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda hlavním účelem institutu vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 22 Cdo 3431/2016-421).
6. Dále je dovolání přípustné rovněž proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda platí, že dobrá víra se presumuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008).
7. Rovněž je dovolání přípustné rovněž proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda je zesílená dobrá víra, jestliže řada vlastníků sousedních pozemků nikdy nerozporovala postavení oplocení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1004/2009).
8. Dovolání je také přístupné proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda skutečnost, že si ani řada vlastníků sousedních pozemků neuvědomila, že žalobci drží jejich část pozemku, nasvědčuje objektivní omluvitelnosti omylu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
9. V neposlední řadě je dovolání přípustné také proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda utvrzení znalcem, nepřehlednost a svažitost pozemku a dlouhodobá nečinnost původního vlastníka, převažují nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně užívaných (rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 1004/2009).
10. Nakonec je dovolání přípustné také proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze vydržet pozemky, které na sebe bezprostředně nenavazují (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1261/2007)“.
Uvedené pak dále rozvíjejí vzhledem k okolnostem věci. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože k vydržení pozemků mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud se při posuzování dobré víry žalobců částečně odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, to zakládá přípustnost dovolání.
Dovolací soud v případě vydržení (zpravidla části) sousedního pozemku klade důraz na komplexní posouzení věci. K této otázce existuje četná judikatura, její závěry je však vždy třeba vykládat v souvislosti se skutkovými okolnosti dané věci a jejich kombinací; nelze je tedy absolutizovat.
K problematice vydržení části sousedního pozemku podle § 134 obč. zák. se Nejvyšší soud souhrnně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, ve kterém uvedl: „V běžném životě dochází často k tomu, že hranice pozemků, vymezené hranicí užívání, se neshodují s hranicemi parcel, tedy takových pozemků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly [§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a § 27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb.; pozemek nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné.]. K nesouladu dochází i tak, že držitel, který koupil pozemek, se omylem chopí na základě kupní smlouvy i části (příp. i celého) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil, v omylu, že jde o část jeho pozemku. V tomto případě je tu domnělý (putativní) titul, o který se držba opírá, a to kupní smlouva, zakládající vlastnictví ke skutečně koupenému pozemku. K tomu, aby bylo možno držbu považovat za oprávněnou, je ještě třeba posoudit, zda omyl držitele, který vedl k uchopení držby, byl omluvitelný.
Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z presumpce dobré víry držitele, připouští oprávněnou držbu v případě, že držitel se chopí i (části) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil; jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je i porovnání výměru koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50% výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Ve prospěch dobré víry držitele pozemku svědčí i to, že nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007), pozemek byl připlocen k pozemku právních předchůdců držitele, přičemž přístup na něj byl možný jen z nemovitosti držitele (podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004).
Judikatura dovolacího soudu nezbytně nepožaduje, aby osoba, která se ujala oprávněné držby pozemku, tj. byla při uchopení držby v dobré víře, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009).
Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007).
Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá několik desítek let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nicméně s ohledem na individuálnost každého případu nelze závěry výše citované judikatury absolutizovat; to konstatoval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, a v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a v řadě dalších rozhodnutí.
V této věci bylo zjištěno, že žalobci se ujali držby sporného pozemku v roce 1971 a držbu vykonávali až do roku 2004, kdy ji předali (spolu s vlastnictvím sousedního pozemku) svému synovi, který ji vykonával i v průběhu řízení; nebylo prokázáno, že by se on nebo žalobci dozvěděli o sporné hranici dříve, než v roce 2018. Takto dlouhodobá nerušená držba svědčí ve prospěch žalobců, a to tím spíše, že zábor pozemků se netýkal jen pozemků žalovaného, ale i dalších osob a obce (tehdy státu). Jestliže větší počet vlastníků částečně zabraných pozemků si neuvědomil, že žalobci se uchopili držby jejich pozemků, a to viditelně, tím, že na hranicích držby zřídili oplocení, pak je zjevné, že ani oni nepředpokládali, že vlastnická hranice mezi pozemky vede jinudy.
K tomu odvolací soud uvedl, že ani tato skutečnost nebyla způsobilá dobrou víru žalobců založit, neboť byly z části v užívání zemědělského družstva a z části v nepřístupném terénu. Tuto úvahu považuje dovolací soud za nepřiměřenou. To, že pozemky byly v užívání zemědělským družstvem v době před rokem 1990, by skutečně mohlo být důvodem pro to, že sousedé by vzhledem k tehdejším předpisům o zemědělském družstevnictví, které vlastníkovi pozemku v takovém užívání ponechávaly jen tzv. holé vlastnictví, o ochranu vlastnického práva neusilovali. Poměry a s nimi význam vlastnického práva k pozemku v užívání družstva se však v roce 1990 značně změnily a přesto ani poté, až do roku 2018, nebylo zjištěno zpochybnění držby žalobců či jejich syna. Jde tedy o okolnost nasvědčující tomu, že dotčení vlastníci sousedních pozemků měli za to, že hranice držby se neliší od hranice vlastnické, resp. že o své vlastnictví nedbali; to je skutečnost svědčící pro dobrou víru žalobců. Dále: Jestliže nepřehledný terén bránil sousedům uvědomit si vlastnickou hranici v terénu, pak v tomtéž bránil i žalobcům.
Žalobci dále opírají svou dobrou víru o to, že komise výstavby Místního národního výboru v XY vydala dne 23. 3. 1971 rozhodnutí o přípustnosti stavby oplocení, a to po hranicích vytyčených při zaměření ze dne 10. 4. 1970. Na základě provedeného zaměření těchto pozemků se žalobci ujali v dobré víře držby i sousedních pozemků. S tímto tvrzením se soudy nijak nevypořádaly, ačkoliv je žalobci uplatnili jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolání proti rozsudku okresního soudu, a to přesto, že bylo potenciálně významné (pokud by bylo zjištěno, že oplocení bylo provedeno v hranicích zaměření, k tomu viz níže).
Soud prvního stupně žalobu zamítl též proto, že mezi koupeným pozemkem a pozemky žalovaného, jejichž držby se žalobci chopili, byl úzký pruh pozemku ve vlastnictví státu; nešlo tudíž o „sousední pozemky“ ve smyslu judikatury. Odvolací soud tento závěr výslovně nepřevzal, proto se jen stručně uvádí, že tento závěr není správný. „Sousedními pozemky“ v tomto smyslu je třeba rozumět všechny na sebe (postupně) navazující pozemky, jejichž držby se držitel (zde žalobci) ujal (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007).
Ve prospěch žalobců tedy svědčí dlouhodobá nerušená držba a poměry v terénu; v jejich neprospěch pak celkový poměr jimi zabraných a oplocených pozemků k pozemkům skutečně koupeným (žalobci ke koupenému pozemku vybudováním oplocení v roce 1971 původní pozemek zvětšili o dalších 850 m2 tj. o 73% původní výměry). Za této situace se jeví jako zásadní otázka, proč žalobci oplotili pozemek právě na místě, kde tak učinili, tedy zda tak učinili jen svémocně, z vlastního rozhodnutí, nebo zda tu byly okolnosti, které je uvedly do omluvitelného omylu, že plot staví na hranici koupeného pozemku. Takovou okolností nemohl být samotný nepřehledný terén; ten totiž mohl jen omluvit to, že nepoznali, že se chopili držby pozemku o větší výměře, než jakou koupili, nikoliv však svévolné určení hranice držby. To se týká severní hranice pozemku, kde došlo k záboru sousedního pozemku.
Soud prvního stupně uvedl, že „při zaměření pozemku v terénu v roce 1970 byly nové hranice vytyčeny pouze 2 železnými trubkami na východní straně, na straně západní, ani na straně severní k žádnému vytyčení nedošlo“ (bod 39 rozsudku). Zaměření provedl J. N. Z vyjádření J. K. k náčrtu vyhotovenému v roce 1970, ze kterého byl následně vyhotoven geometrický plán za účelem převodu pozemku na žalobce (č. l. 51) se podává, že západní hranice byla patrně vymezena dřevěným plotem, sporná severní hranice pak „zřejmě … byla vyšetřena jako nějaká stávající rozhrada či užívací hranice, která nekorespondovala s hranicí vlastnickou“. To, že na severní straně byla (blíže nekonkretizovaná) rozhrada, pak žalobci opakovaně tvrdili (viz např. č. l. 65v., 80v., 84, 145v. spisu). Při jednání pak jejich právní zástupce k výslovnému dotazu uvedl, že žalobci dovodili, že severní hranice koupeného pozemku má tvar přímky (ve skutečnosti tomu tak nebylo) na základě kupní smlouvy a geometrického plánu (č. l. 134v.). Stěžejní otázkou je, proč si mysleli, že tato „přímka“ vede zrovna tam, kde umístili plot.
K tomu dovolací soud poznamenává: Podle doposud zjištěného skutkového stavu byla při vymezení hranice kupovaného pozemku v terénu označena jen východní hranice, a to železnými trubkami; na dalších stranách označena nebyla. Je třeba tuto skutečnost vzít do úvahy a položit otázku, proč tomu tak bylo. Může to svědčit o tom, že na západní a severní straně nebylo třeba hranici označit proto, že pozemek ohraničovala nějaká rozhrada. Jestliže tam rozhrada nebyla a žalobci umístili plot jen podle vlastního uvážení, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a pozemek vydržet. Pokud se však držby ujali v hranici určené v terénu rozhradou, pak za situace, kdy ani vyměřující osoba neuznala za potřebné na této straně hranici označit (patrně proto, že měla za to, že hranice byla dostatečně vymezena rozhradou), jde o skutečnost nasvědčující jejich dobré víře i oprávněné držbě.
Odvolací soud uvedl: „Odvolací soud dodává, že pokud při vědomí nedostatečného vytyčení hranice pozemku se znalostí konkrétního pozemku si žalobci byli vědomi komplikované situace v nepřehledném svažitém terénu, situace tím spíše vyžadovala pečlivý přístup k vymezení hranic kupní smlouvou nabytého pozemku. Žalobci tak nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, pokud k vytyčení hranic pozemku nepřistoupili“. Tato úvaha nepostrádá logiku, je však neúplná. Pokud byly domnělé hranice pozemku vymezeny rozhradami a tak byly žalobcům pozemky předány, nevylučuje okolnost, že si je nenechali v terénu vytýčit, jejich dobrou víru.
V této souvislosti je patrné, že strany se v důsledku uplynutí doby dnes již více než 50 let od uchopení držby ocitají ve složité situaci; nastane-li zde stav „non liquet“ (není jasno), je třeba vyjít z presumpce dobré víry. Ostatně byli to i vlastníci sousedních a zabraných pozemků, kteří dlouhodobou nečinností a trpěním plotem vymezených hranic přispěli k tomuto důkaznímu stavu.
K presumpci dobré víry: V rozsudku ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že presumpce dobré víry sice nebyla až do novely č. 509/1991 Sb. v občanském zákoníku výslovně upravena, prosazovala se však jako součást obecně uznávané tzv. presumpce řádného člověka (praesumptio boni viri). Nicméně tato presumpce se uplatní v případě, že zjištěné okolnosti neumožňují učinit jednoznačný závěr o dobré víře držitele. K tomu viz § 130 odst. 1 obč. zák., věta druhá: „V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“. Jestliže tedy zjištěné skutkové okolnosti neumožní soudu učinit závěr o nedostatku objektivní dobré víry (věta první téhož ustanovení), posoudí držbu žalobců jako oprávněnou.
Protože odvolací soud se nijak nezabýval existencí rozhrady na severní straně pozemku a nevzal do úvahy dobu držby žalobců a jejich syna a nečinnost (knihovních) vlastníků pozemku, je jeho rozhodnutí předčasné a tudíž nesprávné; zčásti je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu uvedenou výše. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je tak dán.
Další tvrzení, které má podporovat dobrou víru žalobců je, že rozdílu mezi katastrálním a skutečným stavem si nevšiml ani soudní znalec, který v roce 2004 oceňoval pozemky za účelem jejich převodu na syna žalobců. Znalec do ocenění zahrnul i trvalé porosty – jabloň, hrušeň a jiné, které se nacházely na sporných pozemcích a žalobci hradili v roce 2004 daň z převodu nemovitých věcí z rozsahu pozemku až po oplocení. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že „argumentaci žalobců ohledně znaleckého posudku z roku 2004 považuje soud v této věci za irelevantní, neboť úkolem znalce nebylo zjišťovat velikost pozemku a jeho hranice, nýbrž vycházel ze situace na místě samém a řešil stanovení ceny nemovitosti, včetně příslušenství“ (bod 49 rozsudku). S tímto závěrem žalobci ani v odvolání, ani v dovolání konkrétně nepolemizují, jen opakují tvrzení, že ani znalec si rozdílu nevšiml. Za této situace není závěr soudu o tom, že jde o tvrzení irelevantní, zjevně nepřiměřený a uvedená okolnost ve prospěch dobré víry žalobců za zjištěného skutkového stavu nesvědčí.
Neobstojí ani tvrzení, že podle judikatury nelze obecně „klást za dobu trvání komunistického režimu při posouzení dobré víry stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě“(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). V rozhodnutí, na které žalobci odkazují, šlo o právní omyl vyvolaný přímo státním orgánem v souvislosti s přídělem majetku; držitel jednal v dobré víře ve správnost postupu státního orgánu. V nyní projednávané věci jde o omyl skutkový ohledně hranic držby a vlastnictví, který nebyl nijak vyvolán tehdejším režimem nebo poměry; judikatura, na kterou dovolatelé odkazují, se v této věci neuplatní. Stejně tak není pochyb o tom, že „hlavním účelem institutu vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním“, ovšem v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je tomu tak jen za podmínek stanovených v § 134 odst. 1, tedy je-li držba oprávněná ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Na této otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a tvrzený rozpor s judikaturou není dán.
Dovolatelé též uvádějí: Navíc rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem, což odvolací soud i přes podané odvolání a opakovanou argumentaci dovolatelů odmítl řešit, když (následuje citace dovolání):
„1. Okresní soud bez jediného důkazu a tvrzení uvedl, že považoval za nepravděpodobné, že by geodet při zaměření v r. 1970 dovolatelům nesdělil, že rozhrada neodpovídá s hranicí vlastnickou, a to i přesto, že se dovolatelé nikdy žádného zaměření neúčastnili a ani se účastnit nemohli, neboť v té době proběhlo na cizím pozemku;
2. Okresní soud v rozporu s GP uvedl, že severní hranice směřovala k jihu, a to přesto, že tomu tak nebylo a směřovala k severu (viz fotodokumentace v úvodu dovolání);
3. Okresní soud bez jediného důkazu uvedl, že odchylka v terénu byla patrná pouhým okem, a to i přesto, že svědci pan Ž., paní P., pan Š. a paní Š. potvrdili, že odchylka vyšla najevo až v r. 2019;
4. Jestliže soudy nepochopitelně vycházely mj. z výpovědi svědka M., pak je nutné zdůraznit namítanou podjatost pana M., neboť to byl právě on, kdo převedl sporné pozemky na žalovaného a jestliže by soudy měly de facto rozhodnout tak, že pan M. v důsledku vydržení žalobců převedl na žalovaného pozemky o menší výměře, připadala by v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost vůči žalovanému. Navíc dovolatelé doložili odvolacímu soudu, že pan M. nevypovídal pravdivě, když uváděl, že opocení mělo být vybudováno až v r. 1996 (viz odvolacímu soudu předložené letecké snímky dokládající existenci plotu z let 1980 - 2001 zpracované Vojenským geografickým úřadem AČR v Dobrušce). Jeho tvrzení o podpisu dohody v r. 2018 je pak lživé a absurdní, kdy žalovaný nikdy žádnou písemnou dohodu o odstranění plotu nedoložil“.
Tyto námitky uplatnili žalobci v odvolání (č. l. 165), odvolací soud na ně nijak nereagoval, a to přesto, že se týkaly zásadních skutkových zjištění, ze kterých soud prvního stupně vyšel; odvolací soud k tomu jen uvedl: „Soud I. stupně přesvědčivě a logicky uvedl, z jakých důkazů vyšel, i jak je hodnotil. Ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, jak jsou podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, nemá odvolací soud připomínek a zcela se s nimi ztotožňuje“. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak nesplňuje nároky, které na ně klade § 157 odst. 2 o. s. ř. a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o odkladu jeho vykonatelnosti a právní moci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu