Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. W., b) A. S., c) A. K. a d) M. S., všech zastoupených JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, proti žalovaným: 1) J. D., 2) D. D., 3) I. G., 4) V. J., 5) A. J., zastoupené Mgr. Pavlem Prunnerem, advokátem se sídlem v Horních Stupicích 279, 6) R. N., 7) J. N., 8) J. Š. a 9) H. Š., o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 12 C 307/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č.j. 22 Co 126/2024–240, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 5 022 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Prunnera.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1), 2), 3), 4), 7), 8) a 9) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 12 C 307/2022-193, zamítl žalobu, aby soud zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY služebnost, která odpovídá právu nezbytné cesty, a to v rozsahu umožňujícím průjezd osobních automobilů a zemědělských vozidel, po částech pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, v rozsahu stanoveném geometrickým plánem specifikovaným ve výroku I, a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až X).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č.j. 22 Co 126/2024–240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II až VIII).
3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že cesta přes pozemky žalovaných sice představuje jediný přístup k pozemkům žalobců, na těchto pozemcích se však nachází cesta, kterou žalobci k přístupu dlouhodobě využívají a pro zemědělské využití jejich pozemku je dostatečná, jde o cestu, která je využívána také širokou veřejností za účelem přístupu k dalším pozemkům, a to pěšky a vozidly, tomu žalovaní nebrání. Tuto cestu proto posoudil jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci, neboť souhlas s veřejným užívání byl dán minimálně konkludentně, když užívání veřejností trvá přes dvacet let.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
5. Odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu chybně vyhodnotil splnění podmínek pro posouzení komunikace jako veřejné účelové komunikace, a to existenci, obsah a účinky souhlasu všech spoluvlastníků souvisejících nemovitostí a prostorové vymezení cesty z hlediska šířky, délky a přesné trasy. Otázku časové souslednosti souhlasů spoluvlastníků souvisejících nemovitostí, kterou nalézací soudy posoudily nesprávně, považují za otázku, kterou dovolací soud dosud jednoznačně nevyřešil, stejně jako otázku způsobu, jímž má být účelová komunikace vymezena. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, k nemožnosti zamezit obecnému užívání komunikace jednostranným vyhlášením vlastníka, a dovozují, že je nezbytné, aby se souhlasy více spoluvlastníků v určitý časový okamžik střetly, jinak podmínky pro vznik účelové komunikace nejsou dány. Opačný závěr by znamenal protiústavní vyvlastnění (omezení) vlastnického práva vlastníků dotčených nemovitostí (zde žalovaných). Poukazovali také na to, že žalovaní 1 a 2 v řízení před soudem prvního stupně jakýkoli souhlas s veřejným užíváním popírali a názor změnili až v řízení odvolacím, a že žalovaní 3 a 4 byli v odvolacím řízení nečinní, a jejich aktuální stanovisko tak nebylo možné zjistit.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za neurčité a nepřezkoumatelné, neboť v něm účelová komunikace nebyla zcela jednoznačně prostorově vymezena. Takové vymezení však s ohledem na zásadní účinky toho, že se část nemovité věci stane účelovou komunikací, považují žalobci v zájmu právní jistoty za nutné (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, podle kterého jsou „soukromá práva vlastníka v tomto případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace“).
7. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná 5 k dovolání uvedla, že nalézací soudy se otázkou, zda jde o účelovou komunikaci, řádně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Má za to, že dovolatelé napadají spíše skutková zjištění soudů. Dovolání považuje za nepřípustné i z toho důvodu, že dovolatelé zpochybňují poskytnutí dostatečného souhlasu s užíváním žalobci, skutečnost, že cesta je historicky užívána veřejností (včetně žalobců) od nepaměti a že takovému užívání nebylo nikdy bráněno, však nerozporuje. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalovaný 6 k dovolání uvedl, že žalobci nadále „uváděné“ pozemky bez jakéhokoli omezení užívají k obhospodařování svých pozemků při sekání, sušení a sběru trávy. Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Na řešení otázky způsobu vymezení účelové komunikace není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že pozemek žalobců nepostrádá dostatečné spojení s veřejnou cestou, neboť je k němu přístup po veřejně přístupné účelové komunikaci, která se na pozemcích žalovaných nachází a která je i pro obhospodařování pozemku žalobců dostatečná. Rozhodnutím soudu v této věci ke vzniku účelové komunikace ani k jejímu vymezení nedochází. Otázku, zda jde o účelovou komunikaci, řeší soud jen jako otázku předběžnou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015). Pokud by vznikl spor o to, kde jsou hranice účelové komunikace (a tak tomu v této věci není), pak by byl k řešení povolán silniční správní úřad, nikoli soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2373/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
13. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka časové souslednosti souhlasů spoluvlastníků souvisejících nemovitostí. Z obsahu dovolání není zřejmé, jak se odvolací soud odchýlil od právního názoru dovolatelů, že souhlas všech vlastníků souvisejících pozemků potřebný pro vznik účelové komunikace se musí v určitý časový okamžik střetnout. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že dotčené pozemky užívá za účelem přístupu do blízkého lesa neurčený počet osob a dále i za účelem přístupu ke svým pozemkům vlastníci vzdálenějších pozemků, a to pěšky i vozidly, jde o stav, který trvá přes dvacet let a žalovaní (jejich právní předchůdci) nikdy tomuto užívání nebránili. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z uvedených zjištění pak odvolací soud dovodil, že souhlas s veřejným užíváním byl minimálně konkludentně dán, a to všemi spoluvlastníky dotčených pozemků, případně jejich právními předchůdci. V době vyhlášení rozsudku, tedy v okamžiku, kdy je podle § 154 odst. 1 o. s. ř. stav pro rozsudek rozhodující, měl tak odvolací soud za to, že souhlas s veřejným užíváním je dán ze strany všech vlastníků dotčených pozemků a že byly splněny i další podmínky pro závěr o tom, že cesta na jejich pozemcích je účelovou komunikací. Sami dovolatelé pak v dovolání uvádějí, že je-li komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání. Aktuální stanovisko žalovaných k užívání jejich pozemků neomezeným okruhem osob, které dovolatelé u některých z žalovaných postrádají, nemůže být tedy právně rozhodné už z tohoto důvodu.
14. V části týkající se splnění dalších podmínek pro závěr o existenci veřejné účelové komunikace nevymezují dovolatelé žádnou právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem řešena rozdílně, a neoznačuje ani žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se odvolací soud při posouzení cesty jako veřejné účelové komunikace odchýlil. Dovolání žalobců postrádá řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) i dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedené vady dovolání, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části.
15. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uloženou tímto rozhodnutím splněna, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 3. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu