Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně S. R., zastoupené Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, proti žalovanému A. R., zastoupenému JUDr. Petrem Přikrylem, advokátem se sídlem v Prostějově, Poděbradovo nám. 1374/8a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 100/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 75/2023-532, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 75/2023-532, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 12. 2022, č. j. 8 C 100/2018-498, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 8 C 100/2018-498, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitost – pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále též jen „předmětná nemovitost“)
– (výrok I), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ze zaniklého SJM automobil Renault Thalia, RZ XY (výrok II), žalobkyni přikázal ze zaniklého SJM k úhradě závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 5500/169438-01/07/01-001/00/R, uzavřené s Hypoteční bankou, a. s. dne 24. 5. 2007 ve výši 854 239,72 Kč (výrok III), a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému na úplné vypořádání zaniklého SJM 714 624,67 Kč ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
2. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 18. 4. 2018 domáhala vypořádání SJM účastníků. V řízení o vypořádání SJM vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 2. 2016, č. j. 14 C 118/2015-33, jenž nabyl právní moci dne 19. 2. 2016 (bod 9 prvostupňového rozsudku). Dne 13. 11. 2015 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 9. 2015, č. j. 0 Nc 7448/2015-111, jímž byla schválena dohoda, kterou se žalovaný zavázal hradit výživné na dvě nezletilé děti pro dobu po rozvodu manželství. Manželství přitom zaniklo, aniž by se účastníci dohodli o vypořádání SJM (bod 21 prvostupňového rozsudku). Soud prvního stupně – s ohledem na datum právní moci rozsudku o rozvodu manželství – posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Nevypořádané SJM je tvořeno aktivy ve výši 3 500 000 Kč (hodnota předmětné nemovitosti) a 10 000 Kč (vozidlo Renault Thalia). Žádný z účastníků naproti tomu neučinil řádně předmětem vypořádání SJM automobil Mitsubishi Outlander, RZ XY, neboť žalovaný tak učinil až při ústním jednání dne 22. 7. 2020, přičemž ve vyjádření k žalobě doručeném soudu dne 17. 7. 2018 požadoval vypořádat částku 103 884 Kč jako dluh žalobkyně vůči žalovanému tvořený porozvodovými splátkami na toto vozidlo (bod 10 a 26 prvostupňového rozsudku). Dále do SJM náleží pasiva, a to 854 239,72 Kč (neuhrazený dluh u Československé obchodní banky, a. s.) a 481 886,27 Kč (splátky hypotečního úvěru u Československé obchodní banky, a. s., které žalobkyně uhradila po rozvodu manželství). Čistá hodnota společného jmění tak činí 2 173 874,01 Kč (body 17 a 21 prvostupňového rozsudku). Hodnota předmětné nemovitosti byla zjištěna ze znaleckého posudku včetně tří jeho dodatků ke dni 17. 10. 2022 (bod 6 prvostupňového rozsudku). Soud prvního stupně přitom nevyhověl návrhu žalovaného na zpracování revizního znaleckého posudku (bod 7 prvostupňového rozsudku). Soud prvního stupně rozhodl o rozdělení čisté hodnoty SJM v poměru 2:1 ve prospěch žalobkyně. Důvodem k tomu bylo, že „žalovaný zcela vědomě zavinil vznik závazků zatěžujících společný majetek manželů a ohrožujících zajištění bydlení nezaopatřených dětí účastníků a žalobkyně, které byly tyto děti svěřeny do péče. Současně za situace, kdy žalovaný opakovaně a dlouhodobě odmítal hradit dohodnuté výživné, je na místě závěr, že dostatečně odpovědně a rovnocenně s žalobkyní neprojevoval zájem o rodinu, a naopak ponechával ve větší míře odpovědnost za zajištění potřeb rodiny právě na žalobkyni.“
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 75/2023-532, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, V, VI a VII potvrdil, ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého SJM se žalobkyni přikazuje k úhradě závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 5500/169438-01/07/01-001/00/R, uzavřené s Hypoteční bankou, a. s. dne 24. 5. 2007 ve výši 773 679,32 Kč (výrok II), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna na úplné vypořádání zaniklého SJM zaplatit žalovanému 613 981,87 Kč ve lhůtě do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně příslušných aktiv i pasiv tvořících nevypořádané SJM (bod 26 rozsudku odvolacího soudu), přičemž ke změně prvostupňového rozsudku přistoupil z důvodu reflexe aktuálního zůstatku nesplaceného úvěru (závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 5500/169438-01/07/01-001/00/R, uzavřené s Hypoteční bankou, a. s. dne 24. 5. 2007 ve výši 773 679,32 Kč) k datu 30. 4. 2024, při zohlednění v mezidobí uhrazených splátek žalobkyní (body 28 a 29 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil též s tím, že do masy SJM soud prvního stupně nezahrnul automobil Mitsubishi Outlander (bod 23 rozsudku odvolacího soudu). Za správný považoval odvolací soud rovněž odklon od rovnosti podílů účastníků na vypořádávaném SJM (bod 25 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též konstatoval, že se soud prvního stupně nedopustil žádného procesního pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud nevyhověl návrhu žalovaného na zpracování revizního znaleckého posudku (bod 21 rozsudku odvolacího soudu).
5. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně (za předpokladu pochybností o ustálenosti rozhodovací praxe). Konkrétně předložil následující otázky: A. „Zda a za jakých okolností může být důvodem disparity vypořádacích podílů skutečnost, že jeden z manželů zavinil vznik závazků zatěžujících majetek účastníků, které vznikly až po zániku manželství (zániku SJM), a dále tyto závazky byly uhrazeny do doby vyhlášení jak rozsudku odvolacího soudu, tak do doby vyhlášení rozsudku nalézacího soudu?“ B. „Zda mohou být důvodem disparity SJM okolnosti nehrazení výživného po rozvodu manželství, přičemž dlužné výživné bylo uhrazeno do doby vyhlášení jak rozsudku odvolacího soudu, tak do doby vyhlášení rozsudku nalézacího soudu?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, a ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 742 odst. 1 písm. d) a e) o. z., neboť nesprávně dospěl k závěru, že je namístě odklonit se od principu rovnosti podílů. K tomu dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2772/2022, ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3652/2021, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012. Souhrnně poukazoval na to, že disparita neslouží k potrestání jednoho z manželů, přičemž se musí zakládat na okolnostech, jež mají svůj původ v manželství. Dále předložil následující otázky: C. „Není-li znalec soudem vyslechnut podle § 127 odst. 1, jedná se o porušení zásady soudního řízení, konkrétně do jeho ústnosti, přímosti a veřejnosti dle čl. 96 odst. 2 Ústavy?“ D. „Je důkaz znaleckým posudkem primárně založen na prvku ústnosti a musí být až na vzácné výjimky završen výslechem znalce při jednání, při němž znalec ‚pod palbou dotazů účastníků řízení‘ je povinen – ústně obhájit metodu, kterou použil, a závěry, k nimž dospěl?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, či ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, a dále od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15. Žalovaný poukázal především na to, že navrhoval důkaz revizním znaleckým posudkem až pro případ, že by byl zamítnut jeho návrh na výslech znalce (viz protokol o jednání ze dne 30. 11. 2022, č. j. 8 C 100/2018-483). Odvolací soud se dopustil nesprávné aplikace § 127 odst. 1 o. s. ř., neboť nedošlo k výslechu znalce při jednání, k čemuž je třeba přistoupit i za předpokladu, že znalec vypracoval písemný posudek. V důsledku tohoto pochybení bylo porušeno též právo žalovaného na spravedlivý proces. Dále předložil tyto otázky: E. „Je možné v řízení o vypořádání SJM uplatnit fikci podle § 741 o. z., i když účastník řízení předmět k vypořádání uvedl před uplynutím prekluzivní lhůty ve vyjádření k žalobě?“ F. „Je rozhodné přesné vymezení věci v zákonné lhůtě pro vypořádání, nebo je dostačující alespoň skutečnost jejího učinění předmětem řízení?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3611/2016, či ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3541/2014. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 741 o. z. Žalovaný řádně a v zákonné lhůtě zahrnul vozidlo Mitsubishi Outlander do masy SJM k vypořádání. Není rozhodné přesné vymezení věci, ale skutečnost alespoň jejího učinění předmětem řízení. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, či ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2415/2016. Dále předložil tuto otázku: G. „Jedná se o nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud učinil skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné, když opomenul zohlednit hodnotu pasiv ke dni 30. 4. 2024 o aktuální výši hypotečního úvěru?“ Dovolací soud by měl přihlédnout i k vadám ve smyslu § 229 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a to při výpočtu povinnosti žalobkyně na úhradu vypořádacího podílu, neboť nezohlednil aktuální stav nesplaceného zůstatku hypotečního úvěru. Nakonec předložil tuto otázku: „Je pro rozhodování o nákladech řízení s povahou iudicii duplicis nejvhodnější přiměřený postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř.?“ Odvolací soud nesprávně aplikoval § 142 o. s. ř. na skutkový stav věci, neboť uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. K tomu poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1470/23, ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2148/23, a stanovisko pléna ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání reagovala na jednotlivé námitky dovolatele, se kterými se neztotožnila. Navrhla, aby bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky nevyslechnutí znalce po provedení důkazu znaleckým posudkem (při vznesení námitek proti zpracovanému znaleckému posudku), přičemž je i důvodné, neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Dovolací soud se nyní postupně vyjádří ke všem námitkám dovolatele obsaženým v dovolání.
K otázkám A a B:
11. Námitky dovolatele ve vztahu k otázkám A a B vycházejí z předpokladu, že soudy založily své úvahy o disparitě podílů na vypořádávaném SJM na okolnostech – dluzích žalovaného, jež mají svůj původ mimo období manželství účastníků, a současně byly do rozhodování soudů uhrazeny.
12. Předně dovolací soud uvádí, že výlučně na těchto závěrech úvahy o disparitě nespočívají, neboť nalézací soudy nepochybně braly v potaz též dluhy žalovaného, které vznikly před rozvodem manželství, resp. které dosud nebyly uhrazeny (bod 11 a 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž jejich rozhodnutí nebyla současně založena na závěru, že tyto dluhy byly žalovaným v době rozhodování plně uhrazeny. Přesto dovolací soud k předmětným otázkám uvádí, že úvahy o disparitě se nepochybně mohou zakládat též na skutečnostech, jež nastaly po rozvodu manželství, zvláště pokud takové okolnosti mají dopad do majetkové sumy (její hodnoty), která má být mezi manžele rozdělena v rámci vypořádání.
13. Při posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možné uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, dostupný, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
14. Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015].
15. V rozsudku ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, se Nejvyšší soud zabýval situací, v níž dojde k navýšení společného dluhu účastníků po zániku manželství. Uvedl, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, event. co na společné pohledávce získal, a aby samozřejmě rozhodnul i o dosud nesplatném příslušenství vypořádávané částky. Přitom poznamenal, že s ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem (např. došlo-li zaviněním obou účastníků k vyššímu nárůstu dluhu a nelze odhadnout, jak dále poroste a kdy bude splacen). K tomu dodal, že „případné zavinění jednoho z účastníků na nadměrném zadlužení společného jmění manželů by se mělo odrazit v rozhodnutí soudu vyjádřením tomu odpovídající nerovnosti podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění manželů“. S ohledem na skutkové okolnosti věci je patrné, že úvahy dovolacího soudu se vztahovaly k posouzení situace, v níž k nárůstu dluhu dojde až po zániku manželství.
16. Tyto závěry ohledně možné disparity podílů pak musí ve vztahu k zohlednění vzniku dluhu platit nejenom v případě, kdy se jedná o dluh společný, ale i dluh výlučný jednoho z manželů, který se v řízení o vypořádání SJM nevypořádává, ale může být uspokojen z majetku tvořícího součást společného jmění manželů (v dané věci např. závazky žalovaného vůči Okresní správě sociálního zabezpečení). To platí tím spíše, jestliže se riziko postihu společného majetku vztahuje k té součásti společného jmění, kde některý z manželů s dětmi uspokojuje dlouhodobě svou potřebu bydlení.
17. V rozhodnutí ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, Nejvyšší soud uvedl, že jde-li o vypořádání majetkového společenství manželů po rozvodu manželství, pak nelze při stanovení podílů přihlížet k péči o rodinu (v užším smyslu, tedy o manžele a děti, případně jiné její členy, žijící ve společné domácnosti), která již v původní podobě zanikla. Naopak jiné skutečnosti v důsledku své povahy mohou být významné i tehdy, když spadají až za okamžik zániku majetkového společenství (např. potřeby nezletilých dětí). Připustil tedy, aby se potřeby nezaopatřených dětí promítly do úvah o (ne)rovnosti podílů manželů na vypořádávaném SJM. Na to Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, kde uzavřel: „Jestliže jeden z účastníků není (byť i z objektivních důvodů) schopen platit výživné na společné děti buď vůbec, nebo v nedostatečné výši, a hlavní tíha nejen jejich výchovy, ale i výživy a zajištění legitimních majetkových potřeb spočívá na druhém z nich, je třeba vzít tuto skutečnost do úvahy při stanovení tzv. disparity podílů na vypořádávaném společném jmění.“
18. Není tedy obecně vyloučeno, aby negativní okolnosti (zadlužení nevypořádaného SJM či neplacení výživného na nezletilé děti) vedoucí k disparitě měly svůj původ též v době po zániku manželství. Přitom úvahy nalézacích soudů nejsou v tomto ohledu zjevně nepřiměřené zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný nebyl nikoliv neschopen, ale neochoten řádně plnit vyživovací povinnost vůči svým dětem. Nalézací soudy v této souvislosti uzavřely, že žalovaný opakovaně a dlouhodobě nehradil výživné na obě děti, které byly nuceny proti žalovanému zahájit exekuční řízení pro dlužné výživné a běžné výživné.
K otázkám C a D:
19. Dovolatel namítal, že navrhoval při jednání dne 30. 11. 2022 výslech znalce, který nebyl ze strany soudu prvního stupně umožněn, přičemž odvolací soud následně deklaroval, že se soud prvního stupně nedopustil žádného procesního pochybení. Žalovaný má za to, že tímto postupem došlo k nesprávnému výkladu § 127 odst. 1 o. s. ř., čímž se odvolací soud při posuzování otázky, zda je namístě znalce ústně vyslechnout, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, či ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, a dále od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
20. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda je (bylo) namístě znalce ústně vyslechnout, a současně též důvodné, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
22. Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že na č. l. 423 se nachází dodatek č. 3 znaleckého posudku č. 6069/2019. Z obsahu posudku plyne, že v tomto dodatku mají být uvedeny pouze části posudku, ve kterých došlo ke změnám. V protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. 11. 2022, č. j. 8 C 100/2018-483, je uvedeno: „Nato ze strany soudu sděleno, že u dnešního jednání bude dokončeno dokazování listinami, které doposud nebyly provedeny, včetně doplnění znaleckého posudku…“ Dále je zde uvedeno, že zástupce žalovaného vznesl množství námitek vůči znaleckému posudku, přičemž výslovně navrhl výslech znalce, který posudek (resp. dodatek č. 3) zpracoval. Následně došlo při jednání k vyhlášení usnesení, jímž byl důkazní návrh žalovaného ústním výslechem znalce zamítnut, a to z důvodu, že „již skutkový stav byl dostatečně zjištěn“. Až v návaznosti na to došlo též k zamítnutí návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku. Je tedy patrné, že žalovaný se při ústním jednání, při kterém byl důkaz znaleckým posudkem (dodatkem č. 3) proveden, a které (bezprostředně) následovalo po vyhotovení dodatku č. 3 ke znaleckému posudku, dožadoval výslechu znalce, což bylo ze strany soudu zamítnuto s odůvodněním, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn.
23. Takový postup je však nesprávný, neboť odporuje § 127 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pokud tedy následně odvolací soud uzavřel, že neshledal na straně soudu prvního stupně žádné procesní pochybení, je i tento jeho závěr – z týchž důvodů
– nutně nesprávný. Přitom je třeba vyjít z toho, že odvolací soud tuto procesní námitku žalovaného vznesenou opětovně v odvolání bezpochyby reflektoval (bod 2 rozsudku odvolacího soudu), přičemž reakci na tuto námitku žalovaného ze strany žalobkyně převzal do bodu 3 rozsudku.
24. Odvolací soud v narační části svého rozsudku (bod 2 odůvodnění) výslovně reprodukoval odvolací námitku žalovaného formulovanou tak, že „za absolutní právní pochybení soudu prvního stupně považuje žalovaný nepředvolání znalce, který by byl vyslechnut při jednání a účastníkům by vysvětlil, jakou metodu při oceňování nemovitosti použil a k jakým závěrům dospěl.“ V bodě 21 odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se nedopustil žádného procesního pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tento závěr však výslovně spojil s úvahou o nevyhovění soudu prvního stupně návrhu žalovaného na zpracování revizního znaleckého posudku. S námitkou o nevyslechnutí znalce se odvolací soud výslovně v odůvodnění rozsudku nevypořádal, takže není zřejmé, jaký závěr k ní zaujal. Jestliže (snad) v této souvislosti implicitně akceptoval postup soudu prvního stupně, z výše uvedených důvodů takový závěr nemůže obstát.
25. To v dané věci platí o to více, že předmětem znaleckého oceňování posudkem Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o. (v současnosti již Znaleckého a oceňovacího institutu s. r. o.) byla zdaleka nejhodnotnější součást společného jmění manželů, která se zásadně promítala do celkového vypořádání společného jmění, která byla v konečné podobě oceňována v roce 2022, tj. v období, kdy podle obecných zkušeností docházelo k častým a opakovaným změnám v cenách nemovitých věcí. Nadto se jednalo o ocenění nemovitostí zatížených právními závadami v době, kdy ohledně nich probíhala nařízená exekuce. Dovolací soud v této souvislosti nemohl také přehlédnout, že k ocenění nemovitostí v řízení před soudem prvního stupně došlo na podzim 2022 a odvolací soud rozhodoval 30. 4. 2024, tj. prakticky po jednom a půl roce od provedeného ocenění, tj. v časovém limitu, který podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu sám o sobě je hraniční z hlediska potřeby aktualizace znaleckých posudků, i když nedochází k zásadním změnám v obvyklých cenách nemovitých věcí.
26. Odvolací soud se proto odchýlil od žalovaným předložené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, či ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, která vysvětlila, že o odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde vždy, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny "formální náležitosti", tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li - zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti - očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení
27. Odvolací soud se od těchto východisek odchýlil, neboť mělo v souladu s § 127 odst. 1 o. s. ř. dojít k výslechu znalce při jednání, na němž byl důkaz znaleckým posudkem (dodatkem č. 3) proveden, a to zvláště za situace, v níž měl žalovaný zásadní námitky proti zpracované aktualizaci znaleckého posudku. Jestliže za této situace odvolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval v daném ohledu výslech znalce za nezbytný, a to přes výslovnou námitku žalovaného, uplatněnou i v odvolacím řízení, nesplňuje jeho rozhodnutí ani náležitosti rozsudku vyžadované § 157 odst. 2 o. s. ř.
K otázkám E a F:
28. Další námitky žalovaného směřovaly vůči nezahrnutí automobilu Mitsubishi Outlander do vypořádávané masy majetku. Předně je třeba uvést, že žalovaný zakládá svoji námitku na skutečnosti, že učinil vozidlo Mitsubishi Outlander předmětem vypořádání, a to na základě svých tvrzení obsažených ve vyjádření k žalobě. Od toho se pak odvíjí též jeho argumentace stran toho, jak detailně je zapotřebí konkrétní věc identifikovat, aby mohla být zahrnuta do majetkové masy k vypořádání.
29. Podle § 741 o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.
30. Soud prvního stupně pod bodem 10 rozsudku uvedl, že žalovaný neučinil automobil předmětem vypořádání, neboť navrhl vypořádat pouze „částku 103 884 Kč jako dluh žalobkyně vůči žalovanému tvořený porozvodovými splátkami na vozidlo Mitsubishi Outlander za období od 29. 2. 2016 do 14. 7. 2016.“ S tímto závěrem se odvolací soud bez dalšího ztotožnil pod bodem 23 rozsudku. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že takto uplatněný požadavek na zohlednění splátek není shodný s případným požadavkem na vypořádání samotného automobilu jako movité věci užívané žalovaným, což již samo o sobě předurčuje možnost toto vozidlo označit jako předmět řízení bez nemožnosti jeho řádné identifikace dané případným tzv. informačním deficitem.
31. Je tedy zřejmé, že vozidlo Mitsubishi Outlander nebylo samo o sobě učiněno předmětem řízení, neboť toho se žalovaný ani nedomáhal. Je logické, že soudy nezahrnuly do majetkové masy k vypořádání něco, co žádný z účastníků ve tříleté lhůtě k vypořádání nenavrhnul. Již z toho důvodu je bezpředmětné zabývat se otázkou žalovaného pod bodem F, neboť soudy nezaložily svá rozhodnutí na skutečnosti, že automobil byl učiněn předmětem řízení, pročež na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
32. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je s ohledem na výše uvedené aplikovatelná i pro vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyplývá, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které jsou učiněny předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 517/2023).
33. Při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
34. Co se týče otázky pod bodem E, je třeba akcentovat, že samotná zmínka o věci (ve vyjádření k žalobě) není sama o sobě způsobilá učinit z takové věci předmět vypořádání, pokud z podání – byť po obsahové stránce – nevyplývá, že účastník chtěl takovou věc učinit předmětem vypořádání. Přestože na újmu nemusí být v konkrétním případě pouze obecnější popis dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015), musí být z podání patrné, že je věc navrhována k vypořádání. Dovolací soud proto v tomto ohledu neshledal žádné pochybení nalézacích soudů, které vozidlo Mitsubishi Outlander předmětem řízení o vypořádání SJM neučinily, pokud žalovaný navrhoval k vypořádání pouze splátky, jež byly za určité období vynaloženy. Ostatně ve vyjádření žalovaného k žalobě (č. l. 34 verte) je uvedeno: „V případě akceptace právního názoru žalobkyně, že předmětné vozidlo již nepředstavuje majetek a hodnoty tvořící SJM, jsem nucen zahrnout do vypořádání SJM dluh žalobkyně vůči mojí osobě…“ Je proto patrné, že žalovaný navrhoval k vypořádání příslušný dluh, přičemž jeho návrh se zakládal právě na skutečnosti, že předmětné vozidlo nemá tvořit součást majetkové masy.
K otázce G:
35. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud postupoval nesprávně při výpočtu vypořádacích podílů, přičemž dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a to při výpočtu povinnosti žalobkyně na úhradu vypořádacího podílu, neboť nezohlednil aktuální stav nesplaceného zůstatku hypotečního úvěru.
36. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nepřípustné jsou proto námitky dovolatele směřující ke zpochybnění skutkových závěrů nalézacích soudů. Jimi je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoli přezkoumávat.
37. V této části je navíc dovolání žalovaného vnitřně rozporné, vytýká soudům extrémní rozpor pro stanovení vypořádacího podílu jako jinou vadu řízení; ve skutečnosti však uplatňuje výhrady vůči právnímu posouzení věci, jímž je promítnutí splátek žalobkyně na úhradu společného dluhu po rozvodu z jejích výlučných prostředků do výše vypořádacího podílu. Nejde proto o žádnou vadu řízení, ale o otázku právní, s níž však není spojeno žádné vymezení přípustnosti dovolání; tato otázka tak nemůže být v současné fázi řízení předmětem přezkumu dovolacím soudem.
38. Nadto ovšem samozřejmě platí, že aktuální výší vypořádacího podílu se z pohledu námitek žalovaného bude soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, zabývat v dalším řízení, a to vzhledem ke kasační povaze rozhodnutí dovolacího soudu.
K otázce H:
39. Nakonec dovolací soud uvádí, že dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
40. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že důvody, pro které zrušil rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
41. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu