Plný text
22 Cdo 46/2026-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované V. P., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o vyklizení nemovité věci a o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 278/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 26 Co 69/2025-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 8 C 278/2023-107, uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. XY a budovu č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále také „nemovitost“), a to ve lhůtě pěti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu žalované, aby bylo určeno, že žalovaná je vlastníkem nemovité věci, pozemku parc. č. st. XY s budovou č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 18 900 Kč (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž žalovaná začala užívat pozemek parc. č. st. XY a budovu č. p. XY k bydlení zřejmě již od roku 1988 v souvislosti s navázáním družského poměru s panem F. S.; z tohoto vztahu se narodily děti. Po smrti F. S. v roce 2009 žalovaná zůstala v místě a pozemek parc. č. XY užívá i nadále; budovu č. p. XY v důsledku havarijního stavu neužívá a přespává v karavanu umístěném na pozemku. Na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2019 uzavřené s předchozími vlastníky nabyla nemovitost do vlastnictví žalobkyně. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 987, §989, § 1089 odst. 1, § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) uzavřel, že k nabytí vlastnického práva žalovanou k nemovitosti na základě mimořádného vydržení dojít nemohlo. Žalovaná nemovitost fakticky užívala zřejmě od roku 1988. Nejdříve společně se svým druhem F. S., který jí takové užívání umožňoval; po smrti druha v užívání pokračovala. Žalovaná se však držby nemovitosti jako věci neujala s úmyslem užívat ji jako vlastní. Z její strany se tak nikdy nejednalo o držbu vlastnického práva. Ani po smrti F. S. žalovaná nemohla mít za to, že je vlastníkem nemovitosti, jednalo se pouze o výprosu. Takové užívání se navíc datovalo až od roku 2009. Ke dni podání žaloby v této věci žalobkyní neuplynula požadovaná dvacetiletá doba pro mimořádné vydržení. S ohledem na vyslovenou konkluzi se již soud prvního stupně nezabýval další podmínkou mimořádného vydržení, tj. držbou v nikoliv nepoctivém úmyslu. Protože se žalovaná nemohla stát vlastníkem nemovitosti, vyhověl soud prvního stupně žalobě o vyklizení a vzájemnou žalobu žalované jako nedůvodnou zamítl. Lhůtu k vyklizení nemovitosti soud prvního stupně určil v délce pěti měsíců, jdoucí od právní moci rozsudku. Přihlédl přitom k nepříznivému zdravotnímu stavu žalované, jejímu sníženému intelektu, neschopnosti samostatného výkonu práce a obstarávání si životních potřeb, a to tak, aby se mohla žalovaná obrátit se žádostí o pomoc na příslušné orgány státní správy či místní samosprávy, a uložené povinnosti dobrovolně dostát.
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 26 Co 69/2025-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výrocích I a II rozsudek soud prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s přijatým právním posouzením věci. K námitkám žalované – nad rámec důvodů, na nichž byl založen rozsudek soudu prvního stupně – odvolací soud v reakci na jednu z odvolacích námitek uvedl, že skutečnost, zda bylo či nebylo dědické právo J. P. (syna žalované a F. S.) pominuto, nebyla předmětem řízení a ať už by případná otázka dědického práva J. P. byla vyřešena jakkoliv, právní postavení žalované by se nezměnilo. Odvolací soud dále vysvětlil, že způsobilým předmětem držby může být pouze vlastnické právo k hmotné či nehmotné věci nebo jiné než vlastnické právo, pokud se držba vztahuje k výkonu jiného práva. Námitku žalované, že úprava mimořádného vydržení nevyžaduje, aby se jednalo o vlastnickou držbu, proto označil za nesprávnou. Nad rámec této námitky odvolací soud připomněl, že k držbě práva k věci s úmyslem chovat se k ní jako k vlastní je nezbytné kumulativně naplnit podmínku faktického ovládání věci (objektivní prvek) a podmínku vůle s věcí nakládat jako s vlastní (subjektivní prvek). Bezplatné užívání nemovitosti žalovanou proto automaticky neznamenalo, že žalovaná vlastnické nebo jiné právo (mimořádně) vydržela. Bezplatné užívání mohlo být realizováno na základě jiných právních důvodů. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2914/2024 (tyto rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Odvolací soud konstatoval, že žalovaná nemohla nabýt přesvědčení, že s nemovitostí nakládá jako s vlastní (nemohla tedy naplnit subjektivní prvek držby). Nemovitost užívala od konce 80. let minulého století toliko odvozeně v souvislosti s družským vztahem s F. S. Mohla nabýt přesvědčení, že se držby věci jako vlastní ujímá nejdříve po smrti druha v roce 2009; v takovém případě ovšem neuplynula dvacetiletá doba pro mimořádné vydržení. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná se nikdy nestala vlastníkem nemovitosti, přičemž v posuzované věci se mohlo jednat toliko o výprosu. Ve vztahu k pariční lhůtě pro vyklizení odvolací soud konstatoval, že lhůta pěti měsíců je přiměřená a odpovídá zjištěným poměrům žalované.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I, jímž byl ve výrocích I a II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podává žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázkách procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
6. Dovolatelka k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v rozporu dovoláním dotčeného rozsudku s rozhodovací praxí dovolacího soudu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou započtení vydržecí doby F. S. a nepřihlédl k přechodnému ustanovení § 3066 o. z. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu fakt, že držba žalované navazovala na předcházející držbu nemovitosti F. S., jenž se držby ujal již v roce 1982, kdy se do nemovitosti nastěhoval; počátek držby žalovanou tudíž nelze datovat až od roku 2009, kdy její druh zemřel. Má tudíž za to, že je nezbytné zodpovědět otázku, zda je nástupcem podle § 1096 o. z. pouze osoba, které svědčí právní titul k nemovitosti, nebo to může být i osoba jiná (blízká), které svědčí držba stejné věci.
7. Dále dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou považuje otázku možnosti vydržení vlastnického práva osobou, která není plně svéprávná a naplnění podmínek takového vydržení. Dovolatelka poukázala na skutečnost, že trpí duševní poruchou, přičemž její hendikep dosahuje takového rozsahu, že může vést k podstatnému omezení svéprávnosti. Tato skutečnost byla v posuzované věci prokázána, soudy nižších stupňů však duševní poruchu žalované a její důsledky nevzaly v úvahu, posouzení odvolacím soudem je proto neúplné, a tedy nesprávné. V této souvislosti žalovaná v doplnění dovolání poukázala na skutečnost, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda je nezbytné vyčkat rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti osoby zjevně trpící duševní poruchou odůvodňující omezení svéprávnosti, případně pokračovat v řízení až v době, kdy bude dotyčné osobě ustanoven hmotněprávní opatrovník. Žalovaná s odkazem na judikatorní závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo 668/2022, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3066/2024, zastává názor, že soud neměl o žalobě na vyklizení meritorně rozhodovat do doby, než bude žalované ustanoven hmotněprávní opatrovník. Má rovněž za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda může soud v rozsudku stanovit lhůtu k vyklizení, aniž by žalované byl ustanoven hmotněprávní opatrovník nebo v rámci lhůty k vyklizení stanovit začátek jejího běhu až po splnění podmínky, kterou je ustanovení hmotněprávního opatrovníka (či jiné formy podpůrného opatření). Domnívá se, že stanovení lhůty pro vyklizení musí vycházet z důkazní situace a být řádně odůvodněno, což se v daném případě nestalo. Rozhodnutí o lhůtě k vyklizení je proto předčasné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované není pro žádnou z artikulovaných právních otázek přípustné.
Ke splnění podmínek mimořádného vydržení vlastnického práva dle § 1095 o. z. (s přihlédnutím k § 987, § 989 odst. 1, § 1089 odst. 1, § 1096 a § 3066 o. z.)
12. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
13. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.
14. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydržuje a nabude věc do vlastnictví.
15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
17. Podle § 1096 odst. 1 o. z. Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (odstavec 2).
18. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
19. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky institutu mimořádného vydržení podle občanského zákoníku. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) a ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), ale absence nepoctivého úmyslu držitele. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
20. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
21. Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022).
22. Judikatura Nejvyššího soudu se předpoklady držby opakovaně zabývala např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace této moci: držba např. trvá, i když držitel na pozemek, byť neohrazený, léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018). V rozsudku ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, pak Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu připomněl závěr, že při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor). Držba není totožná s užíváním věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby pozemku (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se neprokáže její pozbytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013).
23. Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že pokud držitel od počátku ví, že užívá pozemky, které jsou ve vlastnictví jiného, na základě jiného právního důvodu, chybí u něj jeden ze dvou základních předpokladů pro vznik držby, a sice držební vůle (animus possidendi) – (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2315/2024 nebo ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3298/2024).
24. V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na výše připomenutých a konstantně interpretovaných judikatorních závěrech Nejvyššího soudu. Ve shodě se závěry soudu prvního stupně konstatoval, že žalovaná nemohla naplnit subjektivní prvek držby (animus possidendi), neboť nemohla nabýt přesvědčení, že věc po dobu života svého druha F. S. před rokem 2009 užívá jako vlastní. Tuto konkluzi považuje dovolací soud za zcela správnou, neboť vychází z žalovanou nezpochybněného zjištění, že žalovaná nemovitost užívala nepřetržitě od konce 80. let 20. století, když „u F. S. začala po propuštění z vězení přespávat a pan S. jí dával najíst.“ Pokud tedy žalovaná začala nemovitost užívat, bylo to v souvislosti s navázáním družského poměru s F. S., od jehož souhlasu se faktické užívání nemovitosti žalovanou odvíjelo. Bez ohledu na intelektuální schopnosti si žalovaná musela být vědoma, že její právo je odvozeno od práva jejího druha a tento stav trval po dobu života F. S. (do roku 2009). Do té doby také nemohl být u žalované naplněn subjektivní prvek držby, tj. držební vůle. I když žalovaná prokazatelně nemovitost užívala i po roce 2009 a činí tak do současné doby, podmínky pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě mimořádného vydržení by žalovaná pro nezavršení zákonné dvacetileté vydržecí doby, po kterou by vykonávala držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu, nesplnila.
25. Závěry odvolacího soudu převzaté z dostatečně formulovaných konkluzí soudu prvního stupně rovněž nemohou být v rozporu s dovolatelkou odkazovaným usnesením ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí zabýval otázkou nabytí práva k nemovité věci na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, konstatoval, že do doby stanovené v § 1095 o. z. je nutné započíst též dobu, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (tj. 1. 1. 2014). K započtení vedoucímu k nabytí vlastnického práva k nemovité věci mimořádným vydržením je tedy způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014 a taktéž doba kvalifikované držby předchůdce držitele.
26. Z označeného usnesení dovolatelka citovala obecný judikatorní přístup k možnosti držby a (mimořádného) vydržení nemovitosti v souvislosti se započtením vydržecí doby právního předchůdce držitele. Dovolatelka však zcela pomíjí skutečnost, že se nikdy nestala právní nástupkyní F. S. (v režimu singulární či univerzální sukcese) a že by v souvislosti s nabytým vlastnickým právem k jiné věci (převodem či přechodem) nabyla držbu věci či vykonávala právo, k nimž by po uplynutí zákonné vydržecí doby mohla mimořádné vydržení uplatňovat. Její (případná) držba započatá v roce 2009 nemohla ve smyslu § 1096 odst. 2 o. z. navázat na předcházející držbu téže nemovitosti ze strany F. S., jednalo-li by se o držbu kvalifikovanou (z dnešního pohledu) jako držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu. V usnesení ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023, jež odkazuje v poměrech zákona č. 89/2012, na stěžejní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dovolací soud srozumitelně vysvětlil, že k započtení je způsobilá toliko doba právního předchůdce držitele. Tento judikatorní přístup ostatně bez jakýchkoliv pochybností zastávala i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 (viz § 134 odst. 3 obč. zák.; dále srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, nebo ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 248/2018, a judikaturu v tomto rozhodnutí uvedenou). Pokud dovolatelka namítala, že se odvolací soud dostatečně nezabýval držbou ze strany pana F. S., není takové zjištění v přítomné věci podstatné, neboť otázka, zda byl F. S. držitelem poctivým (v době před 1. 1. 2014 držitelem oprávněným, popřípadě do této doby vykonával držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu) a jak dlouhou dobu takovou držbu vykonával, nemohla jakýmkoliv způsobem ovlivnit pozici žalované, jejímž právním předchůdcem F. S. nebyl.
27. Na řešení právní otázky kladené dovolatelkou, a sice zda právním nástupcem podle § 1096 o. z. může být pouze osoba, které svědčí právní titul k nemovitosti, nebo takovou osobou může být i osoba blízká, které svědčí držba stejné věci, navíc není rozsudek odvolacího soudu založen a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
K námitce o nesprávném procesním postupu při rozhodování o vyklizení nemovité věci
28. Ve vztahu k dovolací námitce kritizující postup soudů nižších stupňů, které – dle mínění žalované – neměly o žalobě na vyklizení meritorně rozhodovat do doby, než bude žalované s ohledem na jejím zdravotní stav a snížený intelekt, ustanoven hmotněprávní opatrovník, případně měly samy iniciovat zahájení řízení o omezení svéprávnosti žalované, sama dovolatelka prima facie artikulované výtky vymezuje jako procesní vadu řízení, která ve svém důsledku mohla mít vliv (a dle jejího názoru měla) na správnost rozhodnutí ve věci. Dovolatelka však přehlíží, že námitky obsahově směřující proti procesnímu pochybení odvolacího soudu samostatně přípustnost dovolání nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit jediný zákonný dovolací důvod, jímž je v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Navíc dovolatelkou namítanou vadou postup odvolacího soudu netrpí.
29. Pokud snad dovolatelka současně mínila námitku proti procesnímu postupu odvolacího soudu zkombinovat s řešením otázky procesního práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, pak sice dostála povinnosti vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., ale zcela rezignovala na předestření důvodu dovolání dle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. neozřejmila, které konkrétní ustanovení procesního práva odvolací soud nesprávně aplikoval, popřípadě jeho užití chybně pominul. Nejvyšší soud přitom nemůže sám některou z esenciálních náležitostí dovolání za dovolatele vymezit sám, čímž by pochopitelně flagrantně porušil zásadu rovnosti účastníků civilního řízení (viz § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., body 35 až 39 odůvodnění stanoviska, a je rovněž přístupné na webových stránkách Ústavního osudu https://nalus.usoud.cz). Obsahově potom snad sice lze z další dovolací argumentace na straně 3 textu podání označeného jako „doplnění odůvodnění dovolání“, seznat, že dovolatelka navrhuje zřejmě přerušení řízení z fakultativního důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nicméně již neobjasňuje, jaký vliv může mít na přerušené řízení o vyklizení nemovité věci případné zahájení řízení o omezení svéprávnosti dovolatelky a ustanovení hmotněprávního opatrovníka či zvolení jiné formy podpůrného opatření (viz § 45 až 65 o. z.). Má-li být některého z podpůrných opatření při narušení způsobilosti zletilého právně jednat směrováno ku nápomoci při právních jednáních o sociální pomoci či zajištění bydlení, pak se zásadně může jednat o dobu po pravomocném skončení řízení o vyklizení nemovité věci; tehdy by mohlo být zmiňovaných i dalších úkonů sociální podpory na místě. Na výsledek řízení o vyklizení však jiná řízení, kvůli nimž by mělo být – dle mínění dovolatelky – v projednávané věci řízení přerušeno, vliv mít nemohou. Toto hlavně platí při zohlednění vůdčí zásady, která tzv. fakultativní přerušení řízení ovládá, tj. zásady hospodárnosti [k problematice přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. srovnej např. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013., sp. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4500/2018, a ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 17/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009] a možnosti širokého uvážení soudu, jež je dáno povahou ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. obsahujícího právní normu s relativně neurčitou hypotézou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
30. Pokud dovolatelka poměřovala postup odvolacího soudu v projednávané věci s konkluzemi podávajícími se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo 668/2022, pak zjevně přehlíží odlišné skutkové okolnosti a povahu řízení v odkazované věci, včetně pozice ve svéprávnosti omezeného účastníka řízení, jemuž byl ustanoven hmotněprávní opatrovník a tomuto opatrovníkovi měl být také doručen hmotněprávní úkon (výstraha před vyloučením a navazující rozhodnutí představenstva o vyloučení z bytového družstva). V řízení o projednávané věci je však situace jiná. Dovolatelka neuvádí, že měla být v probíhajícím řízení o vyklizení nemovité věci adresátem jakéhokoliv hmotněprávního jednání, jež by mohlo ovlivnit její právní postavení. Nelze přitom přehlédnout, že k ochraně jejích práv a oprávněných zájmů jí byl ve všech fázích řízení před soudem ustanoven totožný zástupce z řad advokátů, u nějž bylo lze jako u právního profesionála předpokládat, že účel, pro nějž byl ustanoven (viz § 30 odst. 2 o. s. ř.), bude splněn.
31. Konkluze žalovanou připomenutého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3066/2024, přiléhavosti dovolací argumentace rovněž nepřisvědčují. V citovaném rozhodnutí dovolací soud se zřetelem na zásadu procesní ekonomie přitakal postupu soudů nižších stupňů, které rozhodly v řízení o vyklizení bytu bez toho, aby vyčkávaly skončení řízení o omezení svéprávnosti účastníka řízení, a ztotožnil se s tím, že postačí, aby takovému účastníku byl v řízení o vyklizení bytu k ochraně jeho práv a oprávněných zájmů ustanoven podle § 29 odst. 3, 4 o. s. ř. opatrovník pro řízení (advokát). V odkazované věci tak bylo v úvahu připadající omezení svéprávnosti účastníka shodně jako ve věci nyní projednávané vyřešeno soudy nižších stupňů totožně, a to ustanovením (procesního) opatrovníka (zástupce) z řad advokátů účastníku, u něhož jsou předpoklady, které mohou v jiném (vedlejším) řízení vést k omezení jeho svéprávnosti.
K námitce o nesprávném stanovení lhůty k vyklizení nemovité věci
32. Dovolací argumentaci o nesprávně stanovené lhůtě k vyklizení nemovité věci projektuje žalovaná do otázky procesního práva, zda soud může v rozsudku určit pariční lhůtu k vyklizení bez ohledu na to, zda má žalovaný hmotněprávního opatrovníka, či v rámci vyklizení vázat počátek běhu lhůty k vyklizení až po splnění podmínky, spočívající v ustanovení hmotněprávního opatrovníka či přijetí jiné formy podpůrného opatření při narušení schopnosti zletilého právě jednat. Má za to, že uvedená otázka nebyla v soudní praxi „jasně“ zodpovězena. S možností naznačené v položené právní otázce přitom spojuje důvod dovolání spočívající v takové aplikaci ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., jež by pod část textu zákona „soud může určit lhůtu delší“ podřadila i případ, kdy by počátek běhu pariční lhůty byl vázán na splnění odkládací podmínky.
33. Protože dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (viz § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je oprávněn v projednávané věci vycházet pouze z argumentace dovolatelky, že právní posouzení věci odvolacím soudem při aplikaci § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo nesprávné, neboť nezohlednilo, že „pod pojmem soud může určit i lhůtu bylo možno stanovit odkládací podmínku, od jejíhož splnění by se odvíjel počátek běhu této lhůty ….“.
34. Takový výklad citované ustanovení, popřípadě jeho část, jíž se žalovaná dovolává, nenabízí, neboť je založeno na zásadě, že uložená povinnost se plní v časově vymezené periodě, jíž buď není třeba zvlášť odůvodňovat (obecná pariční lhůta), anebo v soudem odůvodněné lhůtě jiné (delší), popřípadě jedná-li se o peněžité plnění, ve splátkách, jejichž podmínky a výši soud určí. Srozumitelný text zákonného ustanovení nemůže vyvolat žádnou pochybnost o tom, že „lhůtou delší“ se míní určitý (konkrétní) časový údaj, jenž může být podle povahy ukládané povinnosti vyjádřen shodně jako údaj odpovídající obecné pariční lhůtě ve dnech a dále také v týdnech, v měsících, respektive i v letech. Pod dovolatelkou akcentovaný pojem „lhůta delší“ však nelze subsumovat případy, jež by soudem uloženou povinnost vázaly na odkládací podmínku, jejíž splnění nemá ze své povahy předem určené časové vymezení.
35. Dovolání žalované v rozsahu argumentace o nesprávném stanovení lhůty k vyklizení nemovité věci tak není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné již jen proto, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, a kdy zákonné ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013 nebo ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015).
36. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání (pro řešení otázky o nesprávném stanovení lhůty k vyklizení nemovité věci) považuje dovolací soud ze vhodné uvést, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené. V rozhodovací praxi dovolacího se je dále pevně ukotvena konkluze, že zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. (stanovení jiné než obecné pariční lhůty) se odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, a ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3299/2019).
37. V poměrech projednávané věci odvolací soud v bodě 22 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, respektive soud prvního stupně v bodě 26 odůvodnění rozsudku, náležitě zhodnotil skutečnosti ohledně zdravotního (duševního) stavu žalované, sociální a majetkové situace žalované a její schopnosti zajišťovat si základní životní potřeby. Učiněná skutková zjištění pak promítl do úvahy o stanovení delší (pětiměsíční) pariční lhůty; této úvaze z hlediska přiměřenosti a ani požadavku na řádně odůvodněném závěru, jenž byl převzat z rozsudku soudu prvního stupně, nelze nic vytknout. Plně by proto obstál v konfrontaci s výše připomenutou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i tehdy, mohl-li by se dovolací soud pro uvedenou otázku dovoláním žalované zabývat z hlediska námitek o nedostatečném či neúplném zjištění okolností vedoucích ke stanovení delší (než obecné) pariční lhůty k vyklizení nemovité věci.
38. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
39. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst.3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu