Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, proti žalovanému M. P., o vypořádání společného jmění manželů a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 118/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2024, č. j. 5 Co 1181/2024-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále ,,soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 C 118/2024-57, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); usnesení neobsahovalo s odkazem na § 169 odst. 2, věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“) odůvodnění.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 9. 2024, č. j. 5 Co 1181/2024-64, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, dle něhož ve výzvě soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku bylo předčíslí (3703) a zbývající část bankovního účtu (827251/0710) uvedeno na dvou řádcích a odděleno pomlčkou, což vedlo k tomu, že žalobkyně tuto pomlčku považovala za dělítko na konci řádku, a platbu proto poslala na nesprávný (neexistující) účet. Po vrácení částky na její účet sice soudní poplatek opětovně zaplatila na správné číslo, nicméně až po uplynutí soudem stanovené patnáctidenní lhůty. Odvolací soud konstatoval, že k takové pozdní úhradě soudního poplatku nelze přihlédnout. Vysvětlil, že zákon neumožňuje prominout zmeškání lhůty, i když k němu došlo vinou neúmyslného omylu žalobkyně při vyplňování elektronického formuláře internetového bankovnictví. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (uvedený nález je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), dle jehož závěru, omyl či chyba poplatníka soudního poplatku nemůže na následcích nezaplacení ve stanovené lhůtě (zastavení řízení) ničeho změnit. Rozhodující je, že poplatek nebyl včas připsán na správný účet soudu, a proto soud prvního stupně postupoval správně, jestliže podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále „zákon o soudních poplatcích“) řízení zastavil.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání; považuje je za přípustné dle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného a procesního práva, které - dle jejího mínění – nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny; ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu dle 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně uvedl číslo účtu pro zaplacení soudního poplatku chybně, respektive v rozporu s pravidly českého pravopisu, což vedlo k mylnému zadání platby na elektronickém formuláři v internetovém bankovnictví, a sice na neexistující účet. Tvrzené pochybení soudu považuje za bezprostřední příčinu toho, že poplatek byl fakticky připsán na správný účet až po uplynutí lhůty, a proto nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o splnění předpokladů pro zastavení řízení. Zároveň namítá, že usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení neobsahovalo odůvodnění; a nebylo tak přezkoumatelné. Odvolací soud se následně dostatečně nevypořádal s jejími námitkami a pouze odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Dovolatelka rovněž upozorňuje na možný zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, jelikož případné nové podání žaloby by mohlo vést k přidělení věci podle rozvrhu práce jinému soudci. Na podporu svých tvrzení zdůrazňuje, že soudní poplatek mohla uhradit výlučně bankovním převodem (vzhledem k jeho výši), přičemž právě nedostatečné rozlišení předčíslí při označení čísla účtu soudu a jeho nevhodné členění do dvou řádků vedlo k nesprávné platbě. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje a zároveň usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.), respektive i zda má veškeré náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v prvém pořadí v řešení otázky, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Označila ji jako otázku hmotně-právní spočívající v „posouzení příčinné souvislosti mezi pochybením soudu a tím, že dovolatelka zaplatila soudní poplatek ze žaloby na jiný účet než účet soudu“. K tomu poukázala na chybný závěr odvolacího soudu, že omyl, chyba žalobkyně nemůže na těchto následcích (zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku) ničeho změnit a že uvedená konkluze nemůže být argumentačně podepřena výše připomenutým nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, a judikaturou na něj navazující pro nesouměřitelnost řešených situací. Následně žalobkyně polemizovala se správností rozhodnutí odvolacího soudu na podkladě jí předkládaných skutkových a procesních okolností dané věci.
9. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
10. Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021 (toto usnesení je, shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podle zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.) má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srovnej § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srovnej § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Rovněž Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru (srovnej např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1958/2021), že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu dále viz závěr vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 152/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, jež bylo uveřejněno pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2111/2020). Z uvedeného vyplývá, že rozhodující je pouze to, zda datum připsání platby na účet soudu předchází uplynutí stanovené lhůty pro zaplacení, a nikoliv to, zda k němu došlo ještě před vydáním usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
12. Lze též poukázat na to, že Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (ze kterého vyšel i odvolací soud), uvedl, že právní úpravu zakotvenou v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) považuje ve světle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za přísnou, ale ústavně konformní z několika vzájemně provázaných důvodů (k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1970/20). V souvislosti s těmito důvody rovněž vysvětlil, že třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr způsobu placení poplatku je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat hrazení poplatku určitým způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím, zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku, je platba na bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§ 8 odst. 3 zákona o soudních poplatcích). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet, anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky. V případě bezhotovostního převodu splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) ustálena (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20, II. ÚS 4093/19 a III. ÚS 1348/19).
13. V nyní projednávané věci soudy obou stupňů vyšly z toho, že žalobkyně podala žalobu dne 25. 6. 2024, aniž současně zaplatila soudní poplatek. Soud prvního stupně ji proto usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. 5 C 118/2024-50, vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla žalobkyni doručena dne 4. 7. 2024 a jejímu právnímu zástupci dne 2. 7. 2024 (jedná se přitom z hlediska doručení a následného provedení o úkon zastupitelný - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2920/2020, a judikatura v něm uvedená), posledním dnem k zaplacení poplatku byla tedy středa 17. 7. 2024. Žalobkyně zadala platbu prostřednictvím internetového bankovnictví dne 3. 7. 2024. Jelikož však nesprávně vyplnila příslušný elektronický formulář (neoddělila předčíslí a číslo účtu) zadaná platba nebyla zpracována a zaplacená částka (soudní poplatek) se vrátila na její účet, tj. nebyla na účet soudu připsána, téhož dne. Žalobkyně si tuto skutečnost ověřila až mnohem později. Částku představující soudní poplatek sice zaslala znovu, nicméně ta byla na účet soudu připsána až dne 29. 7. 2024. Z obsahu spisu (viz postup žalobkyně při placení poplatku vyplývající z č. l. 50 až 56 spisu) vyplývá, že žalobkyně platbu k soudnímu poplatku zadala hned z počátku lhůty pro zaplacení. Měla tak dostatek času ke zjištění, že se jí předmětná částka vrátila ihned zpět na účet a mohla se pokusit tuto situaci napravit ještě ve lhůtě jí k tomu soudem dané. Jakoukoliv pochybnost o správnosti tvaru zadaného bankovního spojení soudu prvního stupně pak mohla (a také tak učinit měla) žalobkyně rozptýlit nahlédnutím na internetové stránky Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Číslo účtu pro provedení plateb je právě z těchto důvodů jednou z povinně zveřejňovaných informací na jeho internetových stránkách každého soudu v České republice (viz https://msp.gov.cz/web/okresni-soud-v-jindrichove-hradci/zakladni informace//clanek/povinne-zverejnovane-informace-o-subjektu).
14. Námitka dovolatelky směřující do „pochybení soudu při rozložení čísla účtu“, jíž dovolatelka označuje jako hmotně-právní, tak přípustnost dovolání založit nemohla.
15. Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky, jíž odůvodňuje dosud neřešenou procesní otázku obsahových náležitostí usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jež dle mínění žalobkyně nemělo mít podobu rozhodnutí dle § 169 odst. 2, věta druhá o. s. ř. Žalobkyně dovozuje, že v daném případě mělo být usnesení soudu prvního stupně odůvodněno, neboť dovolatelka měla být seznámena s úvahami soudu, jenž řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, aniž přihlédl k tomu, že k jeho úhradě došlo včas, avšak vinou soudu na nesprávný bankovní účet. Odvolací soud pak akceptací postupu soudu prvního stupně rezignoval na to vyjádřit se k námitkám žalobkyně, čímž si dovoláním dotčené usnesení nese punc rozhodnutí procesně vadného.
16. Ani námitka, v níž dovolatelka akcentuje procesní aspekty rozhodování soudů obou stupňů v dané věci přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. V případě výtky postihující tvrzený obsahový nedostatek usnesení soudu prvního stupně (absentující odůvodnění) jednoduše již jen proto, že směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jež nejen z hlediska formálního, obsahového, ale i případně řešené otázky, na níž by prvostupňového rozhodnutí záviselo, dovoláním napadeno být nemůže (srovnej § 236 o. s. ř.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Pokud by dovolatelka v poměrech projednávané věci nespatřovala přípustnost dovolání i v řešení otázek vážících se k rozhodnutí odvolacího soudu, pak by Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně, které by směřovalo výlučně proti prvostupňovému usnesení, podle § 104 odst. 1, věta první ve spojení s ustanovením § 243b a § 243f odst. 2 o. s. ř. zastavil (viz blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 45/2000).
17. Dovolací výtkou, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalobkyně, dovolatelka vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Navíc dovolatelka nijak nespecifikuje, které z jejích námitek zůstaly odvolacím soudem nevypořádány. Ostatně dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu vytýkaným procesním pochybením zcela jistě netrpí, pokud v bodě 5 odůvodnění rekapituluje procesní postup soudu prvního stupně a aktivitu žalobkyně při placení soudního poplatku ze žaloby a jestliže tento postup, respektive aktivitu účastníka řízení, hodnotí v bodě 6 odůvodnění. Ze strany odvolacího soudu nechybí ani vyjádření k námitce žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnost, že dovolatelka s hodnocením procesních aspektů v dosavadním průběhu řízení odvolacím soudem nesouhlasí, neznamená, že tvrzenými vadami bylo řízení skutečně zatíženo.
18. Nelze rovněž přehlédnout, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně (se zřetelem na povahu otázek ve věci řešených), a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
19. Namítá-li dovolatelka, že podáním nové žaloby v důsledku zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, by došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, čímž hodlá zdůraznit ústavně-právní aspekt věci, aniž by ovšem vymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání (byť třeba se zřetelem na judikaturu Ústavního soudu – viz výroková věta třetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), pak Nejvyšší soud uvádí, že v rozsahu takto vymezené námitky je dovolání vadné (věcně neprojednatelné).
20. Sluší se ovšem k uvedené námitce na vysvětlenou poznamenat, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům svěřena Ústavou České republiky (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2317/11, nebo ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14).Tento ústavní imperativ je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 476/97). Ústavní soud navíc akceptuje, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Při zkoumání, zda byl účastník řízení připraven o svého zákonného soudce, je třeba tento princip zasadit do kontextu dalších procesních záruk a neztrácet ze zřetele jeho smysl a účel (k tomu srovnej PEKAŘOVÁ, Lenka. Čl. 38 [Právo na zákonného soudce; veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů; právo být osobně přítomen a vyjádřit se k věci]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 2.).
21. V poměrech přítomné věci však došlo k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v důsledku pochybení žalobkyně, která nesplnila zákonem stanovenou povinnost, kdy soud postupoval striktně v mezích zákona, když v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení zastavil po marném uplynutí lhůty k úhradě poplatku. Tímto procesním postupem nedošlo k žádné nepředvídatelné či svévolné ingerenci soudu či orgánu státní správy soudu do přidělení věci, zásahu do soudcovské nezávislosti a ani k manipulaci s obsazením soudu. Zákonný soudce, kterému byla věc původně přidělena, řízení vedl až do jeho zastavení a své rozhodnutí vydal v souladu s předvídatelnými procesními pravidly. V případě opětovného podání žaloby se nejedná o pokračování původního řízení, nýbrž o nové řízení, které podléhá pravidlům rozvrhu práce platným v době podání nové žaloby. Tím je zajištěna objektivita a předvídatelnost přidělování věcí jednotlivým soudcům. V souladu se zásadou zákonného přidělování soudní agendy bude i nově podaná žaloba přidělena soudci na základě předem stanovených kritérií, čímž bude zachována ústavní garance práva na zákonného soudce. Nejedná se tedy o situaci, kdy by byl účastník řízení svévolně zbaven přístupu ke svému soudci, ale o standardní procesní důsledek nesplnění zákonné podmínky pokračování v řízení. Z těchto důvodů nelze v dané věci shledat zásah do práva žalobkyně na zákonného soudce garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
22. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné a v rozsahu námitky porušení práva na zákonného soudce věcně projednatelné; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Jelikož dovolatelka výslovně uvedla, že usnesení odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, zabýval se odvolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II dovoláním dotčeného usnesení o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům usnesení odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
24. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu